47. Chcete vědět, jak řešit všechny své problémy s radostí a v klidu? Čtěte a radujte se se mnou ze zázraku: Konečně mám pocit, že si mohu řídit svůj život sama. A cítím se skvěle!

Dobrý den pane Karpeta,

tak jsme s Lucinkou sedly k počítači a rozhodly se napsat Vám, případně i ostatním čtenářům, pokud dáte těmto větám příležitost k umístění v příslušné rubrice na vašem webu.

Musíme vám a těm možná desítkám či stovkám lidí, kteří si tohle přečtou, dát příležitost poznat, jak neuvěřitelně se co do pozitivity může změnit život člověka už jen prostým přijetím skutečné lásky k sobě.

Kdo jsem? Kdo je bytost zvaná člověk?

Ano, už první lekce právě týkající se přesné informace o tom, kým vlastně jsem a co se ve mně děje v běžných životních situacích, mi otevřela dosud absolutně nepřístupné poznání, které můj život nesmírně obohatilo.

Naučil jste mne, jak mám mít ráda sama sebe a ono to nádherně funguje! A já cítím rychlé změny k lepšímu, a dokonce přímo k dobrému.

Myslím, že můj život od mládí a dětství se příliš nelišil od jiných děvčat mého věku. Mé problémy začaly už na střední škole. Byla jsem v té době opravdu hodně nešťastná a uvědomuji si, že jsem v té době Lucince moc ubližovala. A nejen psychicky, ale i fyzicky (teďka se jí za to omlouvám a doufám, že mi to definitivně odpustí).

Krizi jsem postupně překonala, ale podvědomý odpor k sobě samé mě provázel neustále. Myslela jsem, že bych byla šťastnější, kdybych byla krásnější, průbojnější atd. Měla jsem prostě k Lucince spousty výhrad a nikdy jsem ji nechtěla přijmout taková, jaká byla.

Například jsem měla velký problém zapojovat se do kolektivu lidí, se kterým jsem šla životem a za to jsem se (a dnes už chápu, že vlastně ji, Lucinku) velmi odsuzovala.

Jak šel život dál, našla jsem si muže, nastěhovala se k němu a založili jsme rodinu a vzali se.

Dá se říct, že jsem dosáhla vlastně skoro všechno, co jsem si přála. Ale stejně jsem nebyla šťastná a stále hledala něco jiného, něco více, ještě jsem se cítila nenaplněna něčím, o čem jsem nevěděla, co by to mělo být. Trápilo mne to a zase vnímám, že mé výhrady opět směřovaly k Lucince a ubližovaly ji stále více.

A při hledání toho, o čem jsem nevěděla, co to vlastně je, jsem najednou měla štěstí

Narazila jsem na váš web a díky vaším pohledům na svět mi poprvé v životě definitivně došlo, že štěstí nenajdu venku a že ho musím hledat uvnitř sebe.

Chvilku mi trvalo přesvědčit samu sebe, abych zvedla telefon a zavolala. Střídaly se ve mně pocity jako: „Jdu do toho“ vzápětí následované myšlenkou „to nemá cenu, stejně to nezvládneš!“ atp.

Prostě se ve mně ty dvě holky pěkně praly, jak byly na to obě zvyklé. Jedna prostě tahala tam, druhá onam. Nakonec jsem se však odhodlala, zavolala a hned jsme se domluvili na spolupráci.

Nalezení a poznání sama-sebe

První setkání s mojí holčičkou bylo velice emotivní. Když jsem stála při té mentální práci jako duch u okna kuchyně domečku své duše a koukala ven na tu krásu rozkvetlé zahrady tam venku, cítila sem strašlivou nechuť se otočit a pohlédnout zpět, do místnosti, tedy vlastně dovnitř sebe sama.

Když jsem to však nakonec udělala a pohlédla pod onen virtuální stůl, viděla sem v očích svého pejska /vědomí ega/ takový smutek a bolest, až mě to rozplakalo jak malé děvčátko. Přišlo mi strašně líto, jak sem se k němu celý život chovala.

A když jsem pak v druhé pracovní vizi definitivně svoji malou holčičku poprvé objala, byl to tak nádherný zážitek, plný štěstí, radosti a řekla bych až euforie, že mi prostě neuvěří nikdo, kdo to sám neprožil. Celý zbytek večera jsme si povídaly a bylo nám spolu krásně.

A když měla večer Lucinka trochu problém s usínáním, vycítila jsem nějak, že se bojí, že se k ní třeba už nevrátím. Tak jsem ji objala, dala pusu a slíbila, že mne to ani nenapadne poté, když jsme se konečně potkaly a máme se rády. A že se určitě vrátím, protože když jsem ji konečně našla, tak už ji přece neopustím, to je jasný.

Od té doby si spolu každý den povídáme, poznáváme se a moje holčička pomalu roste do výšky i do krásy. Sice na ni občas zapomenu, obzvlášť když je frmol kolem dětí, tak se jí pak omlouvám… nebo když mám jako dřív tendenci ji kritizovat, mrkne na mě zpoza brýlí s poznámkou „Nekritizuj“ a hned si mě srovná. Chvílemi zase cítím, že je Lucinka smutná, tak ji obejmu kolem ramen, řeknu: „Nebuď smutná, mám tě ráda“ a dám jí pusu a ona se opravdu začne usmívat.

I každodenní život je najednou jaksi lehčí…

Když děti zlobí, je pro nás obě spolu mnohem jednodušší je utišit. V momentě, když cítím, že Lucinka chce na ně vyběhnout jak čertík z krabičky /mé ego proti jejich/, vezmu Lucinku za ruku, uklidním a teprve pak jdeme ty naše rošťáky zpacifikovat. A většinou se to už obejde bez řevu z mé strany a slziček kluků. A jistě se to bude dále zlepšovat, nepochybuji o tom.

I s manželem máme teď, řekla bych, skoro druhé líbánky. Občas se vrátí z práce se špatnou náladou a pak má tendenci po nás doma poštěkávat, ale když vidím, že to Lucinku začíná mrzet a chce vyskočit, tak jí řeknu: „Ten má zase blbou náladu, pojď, zvedneme mu ji!“ a ruku v ruce spolu s úsměvem a slovy: „Nebrbli brblo“ mu dáme pusu. No a jako mávnutím kouzelného proutku je z něho během chvilky příjemný a pozorný manžel.

Nejkrásnější chvíle zažíváme, když jsme s Lucinkou samy, uvaříme si třeba kávičku, sedneme si na gauč a přitiskneme se k sobě… pak cítíme takovou lásku a štěstí, až mi /nám/ začnou téct slzy.

Je to tak neuvěřitelné a neuchopitelné, že dokud si tím člověk sám neprojde, nepochopí…

Myšlenka na to, že pan Karpeta má v zásobě v dalších lekcích více podobných změn v mém a našem společném životě s Lucinkou, nás naplňuje nedočkavostí a štěstím.

Lucie