Chaos Monster and Sun God (right). Basreliefs at an entrance to a small temple (Nimroud). From Austen Henry Layard. A Second Series of the Monuments of Nineveh. London-Murray, 1853, pl. 5

Bohové nebes a Země /I/ Co po mnoha tisíciletích pomalého vývoje přineslo tak náhlou a převratnou změnu ve vývoji lidstva? Co přeměnilo primitivní kočovné lovce v inženýry, matematiky, astronomy…?

Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »

Můžeme zajít dál a položit si ještě hlubší otázku, kterou tak výstižně formuloval profesor J. Braidwood (Prehistoric Men): „Proč k tomu vůbec došlo? Proč lidé dodnes nežijí jako Maglemósané?“

Na to měli příhodnou odpověď Sumerové – národ, který byl nositelem této tak náhlé a tak vyspělé civilizace. Shrnuje ji jeden z desítek tisíců nalezených starověkých mezopotamských nápisů:

„Vše, co krásným jeví se, učinili jsme z milosti bohů.“

Co byli zač, tito sumerští bohové?

Byli snad podobní řeckým bohům, kteří prý žili na Olympu, jehož protějškem na zemi byl nejvyšší vrchol Řecka, hora Olympos, a kteří hodovali ve velké Diově síni?

Řekové připisovali svým bohům antropomorfní znaky: jejich bohové se podobali smrtelníkům vzhledem i povahovými vlastnostmi. Uměli se radovat, hněvat i žárlit; milovali se, hádali se, bojovali mezi sebou a jako lidé se také rozmnožovali: plodili potomstvo pohlavním stykem – mezi sebou nebo s lidmi.

Byli nedosažitelní, a přece neustále zapleteni do lidských záležitostí. Uměli se přesouvat z místa na místo obrovskou rychlostí, mizeli a znovu se objevovali; měli zbraně ohromné a neobvyklé síly.

Každý bůh měl přidělenou speciální funkci. Podle toho, jakou měl náladu, se lidem v příslušné činnosti buď mimořádně dařilo, anebo v ní zcela selhávali; lidé se proto snažili naklonit si je různými obřady a úlitbami.

Chaos Monster and Sun God (right). Basreliefs at an entrance to a small temple (Nimroud). From Austen Henry Layard. A Second Series of the Monuments of Nineveh. London-Murray, 1853, pl. 5
Chaos Monster and Sun God (right). Basreliefs at an entrance to a small temple (Nimroud). From Austen Henry Layard. A Second Series of the Monuments of Nineveh. London-Murray, 1853, pl. 5

Hlavním božstvem starověkých Řeků za jejich helénské civilizace byl Zeus, „otec bohů a lidí“, „pán nebeského ohně“. Jeho znakem a nástrojem moci byl hromoklín (přesně ta zbraň, kterou má na výše uvedeném obrázku z Ninive sluneční bůh bojující s Chaosem).

Byl to „král“ na zemi, který sestoupil z nebes; o všem rozhodoval, smrtelníkům naděloval dobré i zlé, ale jeho původním hájemstvím bylo nebe.

Nebyl to však ani první bůh na zemi, ani první božstvo, jež dlelo na nebi. Řecká mytologie vznikla vlastně smícháním teologie s kosmologií.

Na počátku všeho byl Chaos

Řekové věřili, že na počátku všeho byl Chaos. Poté vznikla Gaia (Země), jež zplodila sobě rovné Nebe a Urana, který se stal jejím nerozlučným druhem. Gaia a Uranos zplodili šest Titánů a šest Titánek. Byť se jejich bájné činy odehrávaly na zemi, má se za to, že všichni měli své hvězdné protějšky.

Kronos, nejmladší z Titánů, má v olympské mytologii postavení zásadního významu. Nadvládu nad ostatními Titány získal násilím, poté co uřízl svému otci Uranoví pohlaví. Svých sourozenců se bál, a tak je všechny buď uvěznil, anebo vyhnal. Matka ho za to proklela: měl ho stihnout stejný osud jako jeho otce, z trůnu ho měl svrhnout jeden z jeho synů.

Kronos se oženil s vlastní sestrou Rheou, která mu porodila tři syny a tři dcery: Háda, Poseidona a Dia, Hestii, Demeter a Héru. Opět byl vyřčen ortel, že nejmladší syn svrhne svého otce: Gaina kletba se naplnila, když Krona svrhl Zeus.

Zápas o uchopení moci však rozhodně neprobíhal hladce: Dlouhá léta sváděli bohové urputné boje s různými příšerami. K rozhodující bitvě došlo mezi Diem a drakem Tyfonem, napůl bohem s lidskou podobou a napůl hadem. Utkali se na hoře Kasion, poblíž hranic mezi Egyptem a Arábií – patrně někde na Sinajském poloostrově (obr. 21).

Dvanáctá planeta, obr. 21
Dvanáctá planeta, obr. 21

Zeus jako nejvyšší bůh

Zeus vyšel z bitvy jako vítěz a byl prohlášen nejvyšším bohem. O vládu se však musel dělit s bratry. Dohodli se (anebo podle jiné verze losovali), že Zeus bude vládnout na nebi a nejstarší bratr Hádes v podsvětí; prostřední bratr Poseidon získal nadvládu nad světovými moři a oceány.

Ačkoliv se Hádes a jeho říše stali postupem času synonymem pekla, jeho původním hájemstvím byly kraje někde „hluboko dole“, plné bažin, odlehlých, pošmourných míst i oblastí zavlažovaných mohutnými řekami.

Hádes byl popisován jako „Neviditelný“, „Činící neviditelným“ – nedostižný, uzavřený, tajemný a přísný; modlitby ani oběti ho nedojímaly.

Poseidon byl na rozdíl od něj často spatřován, jak v ruce třímá znak své moci – trojzubec. Byl to především vládce moří, ale také patron kovolijectví a sochařství, jakož i zručný kouzelník a kejklíř. Zatímco řecké bájesloví líčí Dia jako boha přísného a vůči lidem nesmlouvavého – dokonce prý jistou dobu kul pikle na jejich vyhlazení –, Poseidon byl pokládán za přítele lidí; byl to bůh, kterému nesmírně záleželo na tom, aby si získal přízeň a chválu smrtelníků.

Tito tři bratři a tři sestry – všichni děti Kronovy a jeho sestry Rhey – tvořili starší část olympského kruhu, skupiny dvanácti velikých bohů. Zbylých šest bohů byly děti Diovy, a řecké báje se zaměřují zejména na jejich rodopisy a vzájemné vztahy.

Zeus zplodil své potomky s různými bohyněmi. Nejdřív obcoval s bohyní Métis, která mu porodila dceru, velikou bohyni Pallas Athénu, patronku rozumu, řemesel a měst, ochránkyni hrdinů, bohyní moudrosti.

Jako jediná, jež zůstala po boku Diově během jeho zápolení s Tyfonem (všichni ostatní bohové se rozutekli), nabyla Athéna válečnických dovedností a stala se také bohyní války. Byla to též „dokonalá panna“ a nikdy se neprovdala; některé báje ji však dávají dohromady s jejím strýcem Poseidonem. Jako oficiální manželku měl sice bohyni Paní labyrintu z ostrova Kréty, avšak jeho milenkou byla neteř Athéna.

Zeus poté obcoval s jinými bohyněmi, ale jejich děti nesplňovaly podmínky pro přijetí do olympského kruhu. Když Zeus přistoupil k závažnému úkolu zplodit mužského dědice, zaměřil pozornost na jednu ze sester. Nejstarší byla Hestia. Podle vyprávění žila v ústraní – snad byla příliš stará či nemocná, než aby se stala cílem námluv –, a tak si Zeus bez okolků namluvil prostřední sestru Demeter, bohyni plodnosti. Ta mu však místo syna porodila dceru Persefonu, která se stala manželkou svého strýce Háda a dělila se s ním o nadvládu nad podsvětím.

Zeus, zklamán, že nemá syna, hledal útěchu a lásku u dalších bohyní. S Harmonií měl devět dcer. Poté mu Léto porodila dceru Artemis a syna Apollona, kteří byli okamžitě začleněni do skupiny nejvyšších božstev.

Apollon byl jako Diův prvorozený jedním z největších bohů helénského panteonu, pán nad nesmrtelnými nebešťany i smrtelníky na zemi. Tlumočil jim vůli otce Dia, byl tudíž autoritou v otázkách náboženského práva a chrámového uctívání. Zastupoval morální i božské zákony a byl symbolem duševní i tělesné čistoty a dokonalosti.

Druhým Diovým synem, zrozeným z bohyně Maii, byl Hermes, patron pastýřů, strážce hejn a stád. Nebyl tak významný a mocný jako jeho bratr Apollon, měl tudíž blíže k lidskému údělu; když se na někoho usmála štěstěna, byla to Hermova zásluha. Jako Dárce dobrých věcí byl patronem obchodníků a poutníků. Ale především to byl posel Diův, poslíček bohů; v tom spočívala jeho hlavní úloha v řeckých bájích a eposech.

Zeus však pořád toužil zplodit syna s vlastní sestrou, jak mu přikazovaly určité dynastické tradice. A tak se obrátil na nejmladší Héru, oženil se s ní v souladu s rituály posvátné svatby a prohlásil ji Královnou bohů, matkou-bohyní. Jejich manželství bylo požehnáno synem jménem Ares s dvěma dcerami; jejich soužitím však neustále otřásaly četné Diovy nevěry, jakož i zvěsti o nevěře Héřině, jež vrhly stín pochybností na otcovství jejich dalšího syna Hefaista.

Ares byl ihned začleněn do olympského kruhu dvanácti nejmocnějších bohů a jmenován Diovým vrchním velitelem, bohem války. Byl zobrazován jako Duch krveprolití, přesto nebyl ani zdaleka neporazitelný – když v trojské válce bojoval na straně Trojanů, utrpěl zranění, jež uměl vyléčit pouze Zeus.

Na rozdíl od něj si Hefaistos musel cestu na olympský vrchol vybojovat. Byl to bůh tvořivosti; jemu byl připisován oheň výhně a umění kovolijectví. Byl to zručný řemeslník, výrobce praktických i kouzelných předmětů pro lidi i pro bohy.

Podle legend se narodil chromý a jeho matka Héra ho prý v hněvu odvrhla. Další, věrohodnější verze tvrdí, že Hefaista odvrhl sám Zeus – neboť si nebyl jist svým otcovstvím –, ale Hefaistos ho svými kouzelnickými triky přiměl, aby mu vyčlenil místo mezi velikými bohy.

Dvanáctá planeta, obr. 22
Dvanáctá planeta, obr. 22

Legendy také vyprávějí o tom, jak Hefaistos ukoval neviditelná pouta, jež měla obemknout lůžko jeho manželky, až je bude zahřívat nějaký milenec. Takovou ochranu nejspíše potřeboval, neboť jeho manželkou a družkou byla Afrodite, bohyně lásky a krásy.

Je jen přirozené, že se o ní vyprávěly nesčetné milostné příběhy; v mnoha byl svůdcem Hefaistův bratr Ares. (Jedním z plodů této zakázané lásky byl Erós, bůh lásky.)

Afrodite byla začleněna do olympského kruhu dvanácti za okolností, jež vrhají světlo na naše téma. Nebyla ani Diovou sestrou, ani jeho dcerou, a přece nemohla být opomenuta. Přišla z asijských břehů Středozemního moře, ležících proti Řecku (podle řeckého básníka Hesioda přibyla do Řecka přes Kypr).

Podle bájí se zrodila z pěny, která se v moři utvořila kolem Uranova pohlaví. Afrodite byla tedy o jednu generaci starší než Zeus, neboť byla vlastně sestrou jeho otce a ztělesněním vykleštěného prapředka bohů.

Musela být tedy zařazena mezi olympské bohy. Jejich celkový počet však podle všeho nesměl překročit dvanáct. Řešení se nabízelo samo: když chceš jednoho přidat, musíš jednoho ubrat.

Jelikož Hádes jako vládce podsvětí se mezi velikými bohy na Olympu příliš nezdržoval, bylo jedno místo uprázdněné, což se Diovi náramně hodilo k tomu, aby přijal Afrodite do výlučného kruhu dvanácti.

Zdá se, že dvanáctka byla limitem, který se nesměl překročit ani nahoru, ani dolů: božských Olympanů nesmělo být více, ale ani méně než dvanáct. O tom svědčí okolnosti, za nichž byl do olympského kruhu začleněn Dionýsos. Dionýsos byl synem Dia a jeho sestry Semele. Jelikož musel být ukryt před Héřiným hněvem, poslali ho do dalekých zemí (došel prý až do Indie); všude, kam přišel, učil místní obyvatelstvo pěstovat vinnou révu a vyrábět víno.

Mezitím se na Olympu uvolnilo místo: Hestia, nejstarší Diova sestra, byla vyloučena z kruhu dvanácti. Tehdy se do Řecka vrátil Dionýsos a směl nastoupit na její místo. Božská dvanáctka byla opět úplná.

Hrdinové a králové byli božského původu

Ačkoliv řecká mytologie nemá jasno v původu lidstva, tvrdí se v ní, že hrdinové a králové byli božského původu.

Tito polobozi tvořili spojovací článek mezi lidským údělem – každodenní dřinou, závislostí na přírodních živlech, epidemiemi, nemocemi a smrtí – a zlatou minulostí, kdy na zemi žili pouze bohové.

I když se většina bohů narodila na zemi, vybraný kruh dvanácti Olympanů zastupoval nebeskou stránku bohů. Podle Homérovy Odyssey sídlili řečtí bohové „na širém nebi“. Původní „božská dvanáctka“ se skládala z bohů nebeských, kteří sestoupili na zemi a zastupovali dvanáct hvězdných těles „v báni nebeské“.

Tuto astrální souvislost objasňují latinská jména nejmocnějších bohů, jež jim po převzetí řeckého panteonu dali Římané: Gaia byla Země, Hermes Merkur, Afrodite Venuše, Ares Mars, Kronos Saturn, Zeus Jupiter. V návaznosti na řeckou tradici znázorňovali Římané Jupitera jako hřmícího boha, jehož zbraní byl hrom a blesk; stejně jako Řekové i Římané ho spojovali s býkem (obr. 23).

Dvanáctá planeta, obr. 23
Dvanáctá planeta, obr. 23

Minojská kultura: Základy řecké civilizace byly položeny na Krétě, přibližně v období 2700–1400 př. Kr.

Dnes panuje všeobecná shoda v názoru, že základy řecké civilizace byly položeny na Krétě, kde v období přibližně 2700–1400 př. Kr. rozkvetla tzv. minojská kultura.

V minojském bájesloví hraje prominentní roli pověst o Minotaurovi. Tento napůl člověk, napůl býk byl plodem Pasifae, ženy krále Minoa a býka. Archeologické nálezy dokládají rozsáhlé uctívání býka u Minojců; na některých pečetních válečcích je býk znázorněn jako božská bytost doprovázená znakem kříže, což symbolizovalo nějakou neznámou hvězdu či planetu.

Vědci se proto domnívají, že býk uctívaný Minojci nebyl obyčejným pozemským stvořením, nýbrž býkem nebeským – souhvězdím Býka, a to na památku jistých událostí, jež se odehrály v době, kdy se Slunce v den jarní rovnodennosti objevilo v tomto souhvězdí, tedy někdy kolem roku 4000 př. Kr.

 -pokračování-