Archiv pro rubriku: Národ v lénu bohů

Ivo Wiesner věřil v poslání českého národa a jeho přesvědčení o vedoucí roli nás středoevropanů (Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků) v blízké budoucnosti se vine jako zlatá nit celým jeho dílem. Kniha „Národ v lénu bohů“ se snaží ukázat spojení mezi dneškem a dávnou historií, které dnešnímu člověku v řízeném úmyslném chvatu tohoto světa uniká. Nechte na sebe čtené působit.

pf-2017c

Co znamenají Vánoce? Zimní slunovrat nebo slavnosti narození Ježíše Krista? A co na to staří Slované?

Sice jsme tento text nestihli publikovat k Vánocům, tak se můžete se stromečkem alespoň stylově rozloučit a navíc… ony tyto informace jsou pro své poučení potřebné v každé roční době…

Opakovaně a z mnoha úhlů pohledu jsme již na ragauian.cz vysvětlili, že tzv. „božské zrození Ježíše z panny“ je velkým podvodem katolické církve » Smrtelným podvodem, který vám brání objevit skutečnou podstatu Kristova učení »

Fra Angelico, Nativity, 1440-41, fresco, Convento di San Marco, Florence
Fra Angelico, Nativity, 1440-41, fresco, Convento di San Marco, Florence

Tento podvod je samozřejmě úzce spojen s Vánoci. Většina z nás brzy přestane věřit na pohádku o Ježíškovi, který nosí dárky a Ježíše zařadí na celý svůj život do kategorie mýtů.

Když se o tématu Vánoc bavíte s rodiči, tak stereotypně dostáváte odpověď v jednom stylu: „My přece nemůžeme děti ošidit o tuto krásnou fantazii.“ Chápu sice tyto rodiče velmi dobře, ale tato hra je ve skutečnosti podvodem na dětech…

Pokračování textu

Národ v lénu bohů — historická úloha českých zemí, Moravy a Slezska jako nového duchovního centra světového vývoje pro příští staletí /VIII/

Pokračujeme s knihou vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera „Národ v lénu Bohů“ »

Ostatně tentýž princip nacházíme u mnoha starých, ale i nedávných národů. Několik rodin tvořilo rod, v jehož čele stál obvykle nejstarší a nejmoudřejší praděd či děd, jehož rozhodnutí nad členy rodu nemělo odvolání. Každý rod měl svůj rodový znak — totem, obvykle stylizovanou podobu váženého zvířete, rostliny, hvězdy, či jiného jevu. Někdy se stávalo, že rod postupně přijal i totemové jméno významného předka. Řadou rodů byl tvořen kmen, v jehož čele stál obvykle druid zrozený z jeho středu, který se opíral o kmenovou radu složenou z náčelníků jednotlivých rodů. Kmenový náčelník měl nad kmenem neomezenou moc a plně odpovídal pouze Nejvyšší Bytosti, či prostřednictvím druidského velekněze podřízeným bohům.

Pokračování textu

Národ v lénu bohů — vaši předkové se po tisíciletí bránili germanizaci! A teď vás ten grázl Sobotka a spol. chtějí islamizovat! Jste hodni odkazu svých předků nebo mu to dovolíte? /VII/

Byli naši předkové údajní pohané či barbaři, za jaké je po dlouhá staletí neprávem označuje katolický klér » a jím inspirovaní historici hrající na germánskou notu?

Pojem „barbaři“ byl použit již Řeky původně pro všechny národy, jejichž řeči Řekové nerozuměli. Později tento termín nabyl až pejorativního významu zdůrazňujícího civilizační nevyzrálost a méněcennost některých etnik projevující se hrubostí, krutostí a nevzdělaností.

Od Řeků toto pojetí v podstatě převzali i Římané, kteří již za barbary považovali všechny národy a etnika neřímského původu, přestože mnohé z nich neměly o nic horší kulturu než Řím samotný. Příkladem mohou být především Keltové. Když křesťanská církev římská získala koncem 4. století n. l. rozhodující vliv v západní části rozpadající se Římské říše, vytvořila si velmi pevný ideologický a mocenský klíč k ovládnutí vytvářející se mocné říše germánských Franků.

Tím začíná usilovné a cílevědomé pronásledování „pohanů“, tedy národů a etnik ideu západního (římského) křesťanství nevyznávajících. Katolický klérus úzce spojený s franckými panovníky začíná používat ideu křesťanství jako zásadní ideologické zdůvodnění expanze francké říše do původního keltského a slovanského prostoru. Začíná období násilného šíření západního (římského) křesťanství „ohněm a mečem“, především do prostoru obsazeného západními a přímořskými Slovany.

Pokračování textu

ceskekorunovacniklenoty-cz5

Národ v lénu bohů — český národ se stává předmětem zotročujícího přechodu na katolickou křesťanskou víru /VI/

Jestliže tak podrobně hovořím o Libuši, bylo by chybou nezmínit se také o skvělém pokladu, který přináší věnem rodu Přemyslovců. Traduje se, že tento poklad je dosud skryt v hloubi Vyšehradu a spolu s duhově zářícím zlatým trůnem v budoucím čase jednou vyjde na povrch. Věnná část pokladu byla přemyslovskými panovníky dále rozmnožována.

Pokud někdy panovník v nouzi část pokladu vyzvedl, tak desetinásobek brzy vrátil. Mnoho cizích králů a dobrodruhů se tento poklad snažilo získat, ale bez úspěchu. Místo jeho uložení vešlo do hrobu spolu s posledním Přemyslovcem zrozeným „po meči“. Jak úžasný to musel být asi poklad, můžeme stěží odhadnout z velikosti, vzácnosti a čistoty drahých kamenů, zasazených v korunovačních klenotech českých králů, které prý byly z přemyslovského pokladu pro tento účel kdysi vyzvednuty.

Nejprve pro Václavovu korunu, z níž byly převzaty i do korunovačních klenotů krále českého a římského Karla, toho jména čtvrtého. Jedná se o skupinu obrovských spinelů, rubínů a safírů, vesměs pocházejících z Orientu, i když je možné, že některý ze safírů pochází z Jizerských hor od Safírového potoka.

Jistě mnohého čtenáře napadne, odkud Liban věnný poklad získala. Je pravděpodobné, že to byla část pokladu vyšehradského nemethonu, která byla dána i věnem novému budoucímu národu, pokud se nejednalo o celý poklad svatyně. O značném stáří drahokamů svědčí mimo jiné i prastarý a nepříliš dokonalý způsob opracování do nepravidelných „muglí“. Tak tvrdé a houževnaté kameny jako jsou rubíny a safíry se musely starým mistrům brusičům opravdu obtížně opracovávat.

Tuto vysoce kvalitní repliku vyrobil jeden z nejlepších českých zlatníků a výtvarníků – Jiří Urban. Foto: ceskekorunovacniklenoty.cz
Tuto vysoce kvalitní repliku vyrobil jeden z nejlepších českých zlatníků a výtvarníků – Jiří Urban. Foto: ceskekorunovacniklenoty.cz

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Soubor starých pověstí Keltů, Nýsanů a Čechů /V/

Staré pověsti zemí českých a moravských

Mnohem starší, odhadem asi z období vrcholící „halštatské éry“, je pověst o ohnivém býku, vztahující se k jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. V této jeskyni se nacházela jedna z nejdůležitějších svatyní té doby, která sloužila jednak ke slavnostnímu nastolování krále či knížete Keltů, jednak byla místem kultovního pohřbu zemřelého krále žehem.

                                        Býčí skála

Svatyně sama byla zasvěcena obávanému božskému oráči a dřevorubci Esuovi, který se zde často zjevoval jako bílý či zlatý býk. Byla zde i posvátná kovárna, v níž druid-kovář prastarým předepsaným způsobem vykoval pro nového krále meč, dýku, přílbici a pancíř, ale mrtvému králi naopak tuto zbroj odebíral a rituálním způsobem ji zničil. Patrně se zde konaly i pohřby žehem druidů a popel mrtvých se odevzdával lesům, loukám a potokům. Keltové, podobně jako Árjové, věřili, že smrt je jenom „středem dlouhého života“, která otevírá brány nových poznání.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Příchod slovanských Nýsů. Keltové i Blaničtí rytíři /IV/

Nositeli a šiřiteli keltské kultury v českém, moravskoslezském a slovenském (západním) prostoru byli potomci prvé keltské vlny, která k nám dorazila někdy kolem 8. století př. n. l. Tito Keltové se usídlili na vrchovinách a v podhůří hor, v zalesněných územích horních povodí našich řek.

Keltové — původní obyvatelé území Čech, Moravy a Slezska

Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. "héroové" jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.
Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. „héroové“ jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.

Byl to lid přinášející s sebou již vykrystalovanou duchovní kulturu, pevnou sociální organizaci a na svou dobu velmi pokročilé technické znalosti a dovednosti. Hlavní slovo měla kněžská elita — druidové, která dohlížela i na vojenskou a správní šlechtu. Prostý lid „ambakté“ byl veden a vychováván v duchu vysoké sociální i duchovní etiky k pracovitosti, vzájemné snášenlivosti, poslušnosti náčelníků a druidů a k uctívání bohů.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Dionýsos, Alexandr Veliký a Nýsové, praotcové Čechů, Moravanů, Slezanů… /III/

Dochovalo se několik verzí mýtů o Dionýsovi a já uvádím verzi, o níž se domnívám, že je v nejmenší míře zasažena mladšími vlivy: Zeus našel zalíbení v Semelé — překrásné dceři pozemského krále Kadma. Diova náklonnost, jak už to chodí, nezůstala bez následků. Při předčasném porodu Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do svého stehna (podle jiné verze do boku) a tak jej donosil místo zemřelé matky.

Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C
Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C

Syn obdržel jméno Dionýsos, což v překladu znamená přibližně „prostředník mezi Diem a národem Nýsů“, kterýžto národ měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal a pod dohledem mudrce Siléna a nymf získal všestranné vzdělání tak, jak určil Zeus.

Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových svazů, který Árjům dával krále i vojevůdce a přední mudrce. Nýsové žili v pohádkově krásné zemi Nýsaie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem. Hlavní město Nýsa leželo na úpatí hory Méros, na kterou spolu často vystupovali a kde rozmlouvali otec se synem, tedy Zeus s Dionýsem.

Když dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal Dionýsos od otce dva hlavní úkoly: Prvým úkolem bylo dobytí a civilizování Orientu (Indie) a druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha.

Pokračování textu

Pověst dávných let, (rusky По́весть временны́х лет) se zachovala mj. v Radivilské kronice, zobrazena je ukázka 14. strany | Radziwill Chronicle, page 14: Oleg of Novgorod's campaign against Constantinople (see Rus'–Byzantine War 907).

Národ v lénu bohů — Slovanská mytologie o stvoření světa a člověka. Co je animismus a gnóze a jak spolu souvisí?

Tento text doplňuje seriál Národ v lénu bohů » Obsahuje další stopy, které nezávisle na Ivo Wiesnerovi potvrzují obrovskou duchovní úroveň Praslovanů, kterou mezi řádky můžete vyčíst i v oficiálních encyklopediích. Ačkoliv se oficiální západní „věda“ ruku v ruce s církví snaží vytvořit dojem, že Slované byli „pohané“ a „neznabozi“, opak je pravdou. Ve skutečnosti bychom mohli naše předky nazvat gnostiky — tedy těmi, kteří skutečně vědí, jak tento svět funguje a znají jeho skutečnou historii, ne tu zfalšovanou, kterou nám vnutila drakoniánská církev.

Ve skutečnosti je to tato církev, která zničila Kristovo gnostické učení o poznání sama-sebe a dodnes vede lidstvo po široké modlářské cestě do nikam — jak jsme podrobně doložili v dalších textech o historii církve na ragauian.cz » Dejme slovo encyklopedii:


Slovanská mytologie » je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích Slovanů. Vychází z tzv. proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Díky snaze katolického Západu o její likvidaci je zachována pouze ve zlomcích a v nepůvodní podobě. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu „pohanství“, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie. I přes potlačování však existuje bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů /II/

Pradědové Keltové

Víme, že část populace Hyperborejců se před kataklysmatem zachránila a odešla ve dvou kolonách na jih, ale kam ve skutečnosti odešli? Mapa nás poučí, že Lomonosovův hřbet (pravděpodobně Hyperborea) jedním koncem svého oblouku se dotýká Novosibiřských ostrovů a druhým koncem Ellesmerova ostrova, sousedícího s Grónskem.

Hyperborejci tedy mohli odcházet nejspíše přes Ellesmerův ostrov do Grónska a podél jeho východního pobřeží měli možnost přeplout na Island a odtud dále na Britské ostrovy nebo do Skandinávie. Postupovat z Ellesmerova ostrova západ ním směrem bylo zřejmě nemožné vzhledem k existenci kanadského ledovce. Druhá kolona po dosažení Novosibiřských ostrovů měla možnost volby postupu západním směrem, nebo jihozápadním směrem podél Leny, přes Sibiřskou plošinu a dále podél horských masivů Sajan a Alatau.

Západní směr byl pravděpodobně již v té době neprůchodný, protože v cestě stála hustá bažinatá tajga Západosibiřské nížiny. To vše jsou pouze předpoklady vycházející z reálné situace.

Skutečnost je taková, že od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se po obou kolonách Hyperborejských vyhnanců slehla zem. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše.

Domnívám se, maje pro to dobré důvody, že Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů /I/

Povězte mi, Čechové, zda víte, kým jste? Jak
sladké je jméno ráje, z něhož přicházíte?
Zákonem Nejvyššího vám úděl je dán. Zda
mu dostojíte?

Lúcíno cudná, tvůj již panuje bratr
Chraň jinocha, který přijíti má
jím končí železné plémě…
(Vergilius)

Prastará tradice říká, že na Zemi je mýtické posvátné místo, kolem něhož po dlouhých věcích vyroste město proslulé duchovní čistotou. Na konci Železného věku se v tomto městě setkají „Čistí“ (bohové s malým „b“), aby s tímto národem vstoupili do nového Zlatého věku, jak stanoví vůle Nejvyššího.

V prastarém jazyce je ono posvátné místo zváno „PRAGA ALBHA“, což znamená „Místo setkání Čistých“.

Městu pak bude dáno jméno „PRAGA“

Josef_Mathauser-Praha

Pokračování textu