heart 77135278

Co dělat s negativitou, která mne trápí po celý život? Proč nemohu milovat lidi kolem sebe? Proč mne život nebaví? Ragauian zná odpověď!

Volby jsou za námi a tak bychom se měli vrátit zpět k člověku a jeho problémům se sebou a tímto světem. Ve své koresponcenci jsem objevil zajímavou komunikaci o problémech přístupu k životu a světu, který vás jistě zaujme. Začtěte se do řádků ženy, která si po letech svého života něco uvědomila… a hledá radu a pomoc a touží po změně. Možná se v jejím příběhu poznáte, možná ne… zde je text jejího mailu:


Dobrý den, vážený pane inženýre,

Nakonec jsem se rozhodla Vám napsat. Vlastně ani nevím, čím začít, aby to, co Vám píši, mělo nějaký smysl. Vlastně vše začalo tím prapodivným horkem, podle amatérských meteorologů úžasnou anomálií, trpěla jsem ne vysokými teplotami, nýbrž lehkomyslným smýšlením lidí v mém okolí, kteří tak nerozvážně plýtvali vodou a smáli se tomu, když jsem jim povídala, že každý z nás musí šetřit, aby zbylo na jiné. Čekala jsem na vystoupení zástupce vlády, prezidenta, oč horší jsou povodně než toto sucho?!) …a pak mě napadlo, jestli by mohl počasí někdo řídit…

A tak jsem se dostala vlastně na Vaše stránky.

A líbí se mi, co na nich píšete. Dává to smysl. Připomněla jsem si díky nim věci, které jsem četla dávno a zapomněla na ně.

Jsem taky zoufalá z toho, co se děje, jako většina lidí. Mám strach z války. Jenže tak nějak jsem už před pár lety zjistila, když jsem o ní uvažovala poprvé, že smrt má vlastní mě nijak neděsí. Ale k šílenství mě dovádí představy mrtvých postav, zničené historie, zoufalství lidí, jejich bolesti… když vidím záznamy z poslední světové války, jako by mi někdo rval srdce z těla. A to nejhorší, co by se v téhle situaci mohlo stát, že někdo odvleče nebo utýrá mého malého syna, to se vždycky rozbrečím. Jako teď. To se někdo napase na mých emocích…

A co dělat? Podepisovat petice? Pro koho, když je to jen cár papíru. Diskutovat na internetu? Směšné. Zapojit se do demonstrací? Nikoho to nezajímá. Až dojde na nejhorší – zabíjet nepřátele, kteří ohrozí mou rodinu? Nemyslitelné. Možná ale ne nereálné… Bohužel.

Tímhle jsem se minulý týden úplně paralyzovala. Ležela jsem s pocitem, že mám úplně prázdné prsty na rukou a nohou, jako by duté. Jen povinnost kvůli synovi mě donutila zvednout se a uvařit – jinak bych určitě ležela celý den.

Mohla bych i já ke zlepšení – nebo oddálení špatného pro všechny, kdo chtějí jen pěkně žít se svými rodinami – něco udělat? Mohla bych i já na malou chvíli vychýlit zobáček na vahách na tu pozitivní stranu?

Nevím, jestli jsem ale správný člověk pro takovou věc. Sama sebe považuji za zlostnou a povýšenou vůči některým lidem. Nejvíc určitě trpí můj muž, vím to, je mi to líto, ale nevím si rady. Dokonce nás to i na čas rozdělilo, byl to správný okamžik začít jinak, dokonce jsem začala chodit do poradny. Ale výsledek to žádný nepřineslo, měla jsem pocit, že mě paní doktorka neslyší… A proč jsem tak zlostná a zlá?

Já to vím přesně.

Vůbec nejde o mého muže nebo mrzutou prodavačku nebo někoho, kdo jede po chodníku na kole nebo odhodí obal od sušenky přímo na ulici. Je to proto, protože nejsem spokojená sama se sebou. Nemám se ráda. Nerada se dívám do zrcadla, a když, tak raději z dálky. Ano, jiní lidé jsou na tom hůř. Ale takové vědomí ničemu nepomáhá… Můj vnější stav se odráží na vnitřním a vrací se zpět v podobě emocí, které jsou mi líto, ale jsou nad moje síly. A přitom si přeji to změnit.

Snad Vám to všechno bude dávat nějaký smysl. Trochu jsem se rozepsala, nemám se komu svěřit a Vy se mi určitě smát nebudete.

Zdravím Vás moc z mé milované Prahy

A.V.


A tady je moje odpověď. Popravdě budiž řečeno, dalšího kontaktu jsem se tentokráte nedočkal. I to se stává a já respektuji svobodnou vůli ostatních. Nabídnu, jsem-li požádán, ale nikdy nevnucuji. Zde je odpověď:

dobrý den, A****…

Ano, nemáte ho prostě ráda, tenhle svět… a s ním ani sebe… a vy to víte… toužíte milovat svého muže, svého syna, tu hodnou paní v protějším bytě i třeba toho pitomce odnaproti, co právě odhodil obal od cigaret… a jste smutná, že se vám to nedaří… toužíte z té bídy kolem uniknout někam jinam…

Ale tohle je vysoká škola lidských duší… poslali vás do ní, aby jste tu udělala maturitu a kvalifikovala se do dalšího vzdělávacího stupně… vaši čistou duši při příchodu na zemi odchytla tahle zprasená společnost a do vašeho srdce toužícího milovat vložila místo Kristovy bezpodmínečné lásky lásku lidsky podmíněnou… lásku, která se za lásku pouze vydává, lásku, která sice občas dává, ale taky očekává a požaduje… jste ochotna milovat toho pána, který odhodil tu prázdnou krabičku, jako svého bližního, ale ne ve chvíli, kdy tento přečin proti vašemu pojetí správného chování provádí… jste připravena milovat lidi tehdy, když si to podle vás zaslouží! …a to je hrůza!

Mrkněte se do rubriky Nekonečný příběh na mém webu a přečtete si tam uveřejněný příběh muže… ten muž tak miloval čistotu, že odmítl Stvořiteli vést projekt, který by byl méně čistý, než ho on sám chtěl mít… a přesto je dnes tady… a je tu proto, aby se naučil milovat bez podmínek… láskou bezpodmínečnou… aby se naučil milovat i v sobě i v lidech kolem i to třeba podle mínění svého  nízké, nehezké, třeba i tu vlastní tvář stárnoucího unaveného člověka v zrcadle…

Platí totiž obecný zákon Univerza, že vám svět nastavuje zrcadlo… vidíte-li třísky v oku jiných, měla byste si především tahat břevna z oka svého…

A to vy zřetelně neděláte… a tak se plácáte na pomyslném výsluní své duchovní pýchy ba předstíranou vlastní dokonalost, která vás nutí přísně soudit skutky jiných..

Když tak čtu vaše řádky, zdá se, že rezignujete a nemáte sílu a ani víru to napravit… ale vaše vnitřní krize, kterou v této podobě právě prožíváte, je jen víceméně jemným pobídnutím andělů, kteří vás tímto /jen zatím/ slzavým údolím vedou, abyste změnila své vnímání sama sebe a tím i světa kolem… vybízejí vás k činu… a tím činem je rekonstrukce vaší psychiky… změní vás a dá vašemu životu zcela nový náboj!

Dvě cesty: Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo jí nalézá. (Mt 7:13–14)
Dvě cesty: Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo jí nalézá. (Mt 7:13–14)

A začít je možno kdykoli — i hned teď — můžete se se mnou vydat na cestu vnitřní změny a na ní odhodíte onu falešnou, církevně překroucenou, křesťanskou lásku ke svým bližním a osvojíte si v řadě prvé bezpodmínečnou lásku k sobě… máte přece milovat své bližní jako sebe samu, není-liž pravda?

Uvědujete si, že nemáte samu sebe ráda? Ale pak nemáte zcela zákonitě ráda ani své bližní a své nejbližší… a děláte jim i sobě ze života peklo!

Pomohu vám najít bezpodmínečnou lásku k sobě, která vám konečně umožní skutečně milovat ty kolem vás… a umožní vám milovat i ten6to svět, a to i takový, jako je… a odhodíte svoji požadovačnou podmíněnou lásku k jiným, která vyžaduje, aby byli takoví, jak si je vy představujete, nikoli takoví, jací jsou… chcete přestat být zlá a žít negativními emocemi? Není nic jednoduššího… chcete žít i v tomhle pozemském bordelu šťastně a spokojeně? Pojďte se změnit a takovou být…

Ale nejdříve musíte odhodit svoji duchovní pýchu na dokonalost svého ducha a uvědomit si zatímní nedokonalost svého „zvířecího“ ega… teprve pak pochopíte, že svojí negativitou vlastně po celý život aktivně podporujete myšlenkové a citové egregory jemných energií v astrálním světě, které využívají jako hnací sílu ti lidé,  kteří zabíjejí a ničí lidi a tento svět…

Ano, petice jsou zbytečné… vyřvávat negativitu proti něčemu na organizovaných shromážděních spolu s ostatními a být při tom prostoupena zlobou, to skutečně dokazuje, že jsem stejná jako oni… jako ti, které odsuzuji a kterých se štítíte… vy správně tohle dělat nechcete… nedělejte to…

Protože máte i jinou možnost… když změníte myšlení a začnete na tomhle světě aktivně dnes a denně žít láskou a pozitivitou, vyzařovat lásku a pozitivitu ke světu a lidem kolem sebe, pak teprve můžete něco změnit… pokud chcete být jiná, potřebuji jen dva tři měsíce vašeho času , abych vás mohl vést na úzké cestě  seberekonstrukci vaší vlastní psychiky…

K tomu mi musíte, pokud samozřejmě chcete, zavolat na můj telefon… viz sekce Kontakt » Budu se na vás těšit… pokud v sobě najdete sílu se rozhodnout… měla byste… manžel a syn by si zasloužili lepší ženu a matku…

Pavel Karpeta

Toť vše. Stále ještě je čas začít se sebou něco dělat. Ale jak dlouho ještě?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>