Ivo Wiesner: Děti moudrých draků — prolog

S nadhledem a lhostejností pohlížej na rozkoš, bolest, ztrátu i zisk, vítězství i porážky. Jsou to pouhé malichernosti tohoto světa, nepatrné kaménky na dlouhé cestě k Pravdě, které nepřežijí tvé hmotné tělo. (Sutta Nipata)

Prolog

Ti, co požadují důkazy jevů, stejně nejsou schopni je přijmout jako pravdu, ať je jakkoliv průkazná. Proto je požadavek podání důkazu pouhou výmluvou pro lenivou mysl. (Dalajláma)

Od raného mládí jsme byli vychováváni ve zdánlivém bezpečí a jistotě karteziánsko-newtonovského paradigmatu. Mnozí si ochotně osvojili aroganci materialistického světonázoru s jeho pragmatickými argumenty o všemoci hmoty. S posvátnou úctou a hlubokým obdivem pohlížíme na bizarní chrám vědy, ale uniká nám skutečnost, že je podepřen velkým množství nouzových opěr.

Statisticky významná výpověď o existenci vědomí člověka i po smrti a po zániku hmotného lidského těla

Lékaři a thanatologové dokáží dost dobře vysvětlit faktum smrti individua a výmluvně popíší i samotný proces umírání člověka. Na dotaz co je po smrti tvrdí, že „nic“. Jenže co je to „nic“? Poslední poznatky kvantové mechaniky dost přesvědčivě prokazují, že „nic“ vlastně nemůže existovat, protože v rámci Universa má i „nic“ vždy zcela konkrétní a nenulový obsah. Člověk se ale skládá z hmotného těla a nehmotné entity, která je nepřesně pojmenována jako „vědomí“. Biologické interpretace kvantové mechaniky vedou k poznání, že „vědomí je zcela specifickou formou energie, jejíž podstata nám ale stále uniká. Tvrzení vědců, že po smrti člověka již není „nic“, není tedy pravdivé, ale jde zřejmě pouze o jedno z mnoha mylných dogmat materialistické filozofie.

Evidence of the Afterlife by Jeffrey Long, MD with Paul Perry
Evidence of the Afterlife by Jeffrey Long, MD with Paul Perry

Našli se však lékaři, kteří se zaujetím vědecky zkoumali poměrně častý fenomén návratu vědomí člověka ze stadia po klinické smrti (R. Moody, E. Kiibler-Rossová, I. Wilson, J.L. Whitton, D. Christie-Murray a další) » Získali statisticky významnou výpověď o existenci vědomí člověka i po smrti a po zániku hmotného lidského těla. Potvrdili tak pravdu dávno známou esoterikům o realitě reinkarnace entity člověka a existenci vědomí, které je nesmrtelné. Zkoumaný soubor lidí se zkušeností klinické smrti je nečekaně velký a postmortální prožitky velmi konzistentní, při zachování vysoké statistické významnosti jevu. Pokusy o diskreditaci poznání „života po smrti“ jako důsledku duševní choroby či ovlivnění přežívajících mozkových center kapacitními víry vyvolanými záznějovým efektem se ukázaly jako liché, nekvalifikované, mylné či přinejmenším nepodložené. Existuje však jedinečný důkaz reality nesmrtelného vědomí, které přežívá hmotné tělo a tím důkazem je Delpassův efekt. Tento efekt zjištěný profesorem J.J. Delpassem využívá biologický feedback (biologická zpětná vazba), který objevil neurolog profesor W. J. van Amsynck. Profesor Delpasse s pomocí mikroelektroniky a kybernetiky realizoval zařízení, které prokázalo realitu existence vědomí po klinické smrti hmotného těla. Bylo využito zvláštního signálu, tzv. „pohotovostní vlny“, který produkují paměťová centra mozku tak dlouho, než dojde k jejich biologickému posmrtnému rozpadu. Podstatu Delpassova efektu nejlépe osvětlí následující událost.

W. J. van Amsynck jako jeden z prvních využil biologického feedbacku k potlačení či odstranění některých stavů jako je migréna, nervozita, hypertonie a podobně. Naučil své pacienty produkovat ve svých mozkových paměťových centrech pohotovostní vlnu, kterou pomocí přístrojů převedl na světelný či zvukový signál. Pacienty pak naučil pomocí vlastní vůle tuto pohotovostní vlnu ovládnout a zpětně kontrolovat svůj stav. Profesor Delpasse tento systém propracoval do té míry, že tělesně zesláblí pacienti si mohli z vlastní vůle zapnout televizor, lampu či rádio, aniž museli pro to vynaložit sebemenší námahu. Pacienti se s nadšením účastnili experimentů s pohotovostní vlnou a jedna pacientka trpící hypertonií byla tím tak zaujata, že slíbila podat signál o existenci svého vědomí po své smrti tak, že pomocí pohotovostní vlny zapne televizor. Když po čase tato pacientka skutečně zemřela, objevil se na EEG v okamžiku vymizení mozkových vln (stav klinické smrti) obraz pohotovostní vlny a došlo k zapojení televizoru. Stalo se teoreticky nemožné, když prokazatelně mrtvá pacientka podala zřetelný signál o své existenci i po smrti. Od té doby byl Delpassův efekt opakovaně potvrzen. Je zřejmé, že pohotovostní vlnu mohou paměťová centra mozku produkovat pouze po nevelký čas, dokud tato centra nepodlehnou biologickému rozpadu provázejícímu posmrtný stav. Tak byl podán důkaz existence vědomí (entity) člověka i po smrti jeho hmotného těla. Jak vyplyne z hlubšího rozboru podstaty lidské bytosti, kterým se zabývám v jedné z dalších kapitol, je vědomí lidské bytosti podstatnou a trvalou částí lidské bytosti, kdežto hmotné tělo má vymezenou funkci jako dočasný ochranný obal umožňující pobyt entity na Zemi. Realita existence vědomí i po smrti mozku a skutečnost polydimenzní struktury entity člověka je potvrzena i následující událostí.

Počátkem 70. let tohoto století zahájila americká vládní místa velmi utajovaný projekt Montauk, který byl zaměřen na vyřešení techniky a technologie ovlivňování mysli lidí a ovládání nálad i chování davu. V rámci tohoto projektu byl jeden z vědců Duncan Cameron ozařován mikrovlnným paprskem o frekvenci 710-750 MHz, produkovaný radarovým vysílačem. Vzdálenost hlavy pokusné osoby od ohniska radarové parabolické antény byla přibližně 91 m a vyzařovaná energie mikrovlnného paprsku byla 100 kW. Již po několika experimentech lékaři zjistili, že mozek Camerona je z více než 90 % nefunkční, protože spotřeba kyslíku byla prakticky neměřitelná. Odumření mozku potvrdily i zkoušky se specifickými barvivy vstřiknutými do krve pokusné osoby. Lékaři však byli zcela vyvedeni z míry tím, že nedošlo ani k narušení funkce žádného orgánu těla Camerona, nebyla narušena či snížena jeho inteligence, rovněž jeho myšlenkové procesy nedošly úhony. Jako jediné vysvětlení tohoto podivného stavu byla přijata teze, že funkci hmotného mozku zničeného při experimentech mikrovlnným zářením přejala ta část vědomí (entity) Camerona, která má polydimenzionální charakter. Závěr nechť si čtenář udělá sám.

Filozofové se dlouhá léta přou o to, zda podstatou existence Vesmíru je antropocentrismus, nebo naopak vznik a existence člověka je spíše paradoxem evoluce hmoty, takže lidstvo se jeví spíše jako škodlivý činitel narušující harmonii evoluce Vesmíru. Kniha Dhyanů veršované pojednávající o genezi Vesmíru říká, že Pán Praplamene (Stvořitel) vyslal v jistém okamžiku tvoření do prostoru své Jiskry, Dhyanové (Elohim) je obalili energií své vlastní substance a nižší Lhaové (andělé) tento kompozit vložili do dočasného a smrtelného hmotného těla. Pán Praplamene pak ukládá svým Jiskrám úkol vyvinout se v Plameny, které se po věcích spojí s Praplamenem a tak bude dokončeno budování jsoucna (stvořeného světa). J.R.L. Tolkien v eposu Anulindalé (Silmarillion) uvádí prastaré poselství obdobného významu, pocházející z prastaré zaniklé evropské civilizace Iberů a Ligurů, které vyznívá podobně jako poselství Knihy Dhyanů. Podle těchto pramenů představuje lidstvo skupinu potomků Dhyanů, jimž Pán Praplamene předal díl své podstaty (Jiskru), jíž nazýváme duší. Samo stvoření lidstva je v podstatě entelechické, neboť své poslání a jeho cíl nese samo v sobě. Smyslem existence lidstva by tedy bylo dosažení dokonalosti svých otců a po splynutí se Stvořitelem vytvoření polydimenzního bytostného Universa. V tomto pojetí je člověk mladým, vpravdě naivním bohem a smyslem jeho osobní existence je během mnoha životů porozumět podstatě Zla, zákonům harmonie Universa a pochopit obsah Pravdy. Lidstvo by pak nemohlo být evolučním paradoxem hmoty, ale objektem záměrného a promyšleného působení Stvořitele i Dhyanů-Elohim. Pro naplnění svého poslání obdrželo od svých otců lidstvo celý Vesmír, aby se v něm naučilo být mu dobrým hospodářem, obdrželo tragický dar bolesti, stesku i touhy k návratu do rodné kolébky, dar mnoha životů, jimiž vede cesta za poznáním údělu, ale i dar neutišitelné touhy poznávat, tvořit a milovat. Můžeme se tedy domnívat právem, že podstata Vesmíru je antropocentrická, ale Vesmír není určen pro naší kratochvilnou zábavu, protože ve skutečnosti je školou vývoje našeho vědomí.

V podstatě celá věda, nebo přinejmenším většina vědních oborů přírodních věd, obsahuje ve struktuře své nauky úhelný kámen, kterým je invariantnost toku času. Mnoho filozofů uvažovalo o tom, co by se s vědou stalo za předpokladu, že bude zjištěna neplatnost teze o invariantnosti toku času a s časem bude možno manipulovat dle vůle a potřeby experimentátora. Albert Einstein na sklonku svého plodného života se přiblížil k formulaci obecné funkce časoprostoru (GUT). Svoji teorii stavěl na matematice Hilbertovy dimenze a Levinsonových rovnicích času. Spolu s J. von Neumannem založili na Princetonské univerzitě v roce 1933 Institut pro pokroková studia (Institute for Advanced Study), kde se spolu se skupinou dalších vědců, mezi kterými byl později i Nikola Tesla, zabývali experimentálním studiem povahy časoprostoru, relativity a invariance toku času. Již některé úvodní studie a především Teslovy studie nulového času (Zero Time) vážně zpochybnily oprávněnost teze o invarianci toku času. Ukázalo se, že čas jako jeden z parametrů dimenze je pouze výsledkem interakce gravitačního a elektromagnetického pole tuto dimenzi obklopující. Jedním z výsledků N. Tesly bylo již zmíněné zjištění existence podivného parametru, který nazval Zero Time (nulový čas). Nulový čas je jedním ze základních parametrů, kterým je ukotvena naše existence v konkrétním časoprostoru a patrně i v celém Universu. Každá lidská bytost má svůj osobní nultý čas a v celé populaci neexistují dvě bytosti, jejichž nulový čas by byl identický. Z Teslovy definice vyplývá, že nulový čas je oním hledaným bodem v rámci Universa, který určuje okamžik stvoření té které lidské entity a podle Tesly hodnoty nulového času většiny populace jsou větší, než je nulový čas Země a celé sluneční soustavy. Tak nulový čas prokazuje nejen realitu stvoření člověka, existenci reinkarnací, ale nepřímo i existenci samotného procesu stvoření a tedy i existenci Stvořitele a otců Dhyanů-Elohim. To, že nulový čas většiny lidí je větší než tentýž parametr Země a sluneční soustavy znamená, že lidstvo je svým původem velmi staré a nevyvinulo se na Zemi podle darwinského evolučního klíče. Ukazuje se, že zvířata svůj nulový čas nemají, protože se vyvinula pomalou evolucí z prvotních jednoduchých organizmů. A. Einstein však svou teorii nikdy neuveřejnil a v hluboké depresi způsobené katastrofálním debaklem tajného Rainbow projektu své poznámky zničil, takže nikdy nespatřily světlo vědeckých a univerzitních pracoven. Přes tragický debakl Rainbow Projektu se ale našla skupina jiných vědců, která se v dalších letech pod záštitou amerických vládních míst zabývala studiemi časoprostoru v rámci velmi tajných projektů Montauk a Phoenix, přičemž byly využity i některé mimozemské technologie. Tyto studie potvrdily, že neexistuje nic podobného jako je invariance toku času a byla vyřešena Montauk-techno-logie dovolující pohyb v čase prakticky všemi směry. Bohužel ani tyto projekty lidstvu nepřinesly nic než utrpení, jak to A. Einstein a jeho spolupracovníci předvídali. Mám silný dojem, že Stvořitel ve své bezmezné moudrosti a laskavosti touto cestou připomněl nepřipravenost a nevyzrálost lidstva pro tak hluboký průnik do hloubi tajemství Universa.

Zvu vás k zamyšlení nad tajemstvími, která provázejí naše lidské bytí. Mnoho „věcí mezi nebem a zemí“ má nesporně reálnou podstatu, ale ta často leží za hranicemi možností plynoucích z dosavadního stavu vědeckého poznání světa. Můj pohled nemusí být nutně vždy správný, nechť je považován čtenářem zajeden z možných.

TAJEMSTVÍ GRÁLU

Grál mívá podobu oslnivého světla. (Umberto Eco: Foucaltovo kyvadlo)

Raný středověk západní Evropy znal legendu o zázračném artefaktu obdařeném tajemnou mocí, jehož jméno bylo „grál“. Některé varianty popisují grál jako kalich či misku, jiné hovoří o podivuhodném kameni či krystalu, který je zdrojem mystické energie. Po jistý čas střežili grál také templáři, kteří jej pojmenovali „lapis exsilis“, což bývá překládáno v kabalistic-kém smyslu jako „kámen vystoupivší ze zapomnění“. Etteila se v této souvislosti zmiňuje o posvátné nádobě obsahující astrální „liquores“, což chápe jako esenci vědění a poznání. Některé nejstarší verze sochy Černé panny Isidy (Naší Paní Panny Matky), jako byla například socha v pařížském chrámu Notre-Dame, nebo socha Černé Panny Isidy v chartréské katedrále Notre-Dame de Dessous Terre (Panna Matka Podzemní), drží v náručí válcovitý předmět či kalich s vyčnívajícím válečkem, o kterém esoterické texty tvrdí, že je grálem. Legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu spojují grál s pohárem užitým Kristem při poslední večeři, do kterého později Josef z Arimatie zachytil Kristovu krev vytékající z jeho ran.

Toto oblečení prastaré keltské legendy do křesťanské masky se teologům příliš nepovedlo a pouze prohloubilo zmatek v řadách hledačů grálu. Různé verze legendy se rozcházejí v tom, kde byl grál ukryt. Je známo, že po dobytí Askalonu křižáky získali Janované zlatý osmihranný pohár, který pro svou krásu a výjimečnost byl považován za grál. Jiná verze legendy vypráví o tom, že na úpatí hory Glastenburry Tor (Anglie) existovala studna zachycující pramen silně železité vody červeně zbarvené, který byl znám jako Krvavý pramen. Sama studna má jméno Kališní studna podle pověsti o tom, že do ní Josef z Arimatie potopil kalich-grál, který s sebou přinesl do Anglie. Josef z Arimatie byl strýcem Ježíše a po jistou dobu vystupoval v Anglii jako židovský obchodník zabývající se dovozem cínových a měděných rud z Anglie do Středozemí. Jiná verze legendy o grálu tvrdí, že pohár s Kristovou krví byl tajně uložen a střežen rytíři v bájné hoře Montsalvage, která bývá ztotožňována s horou Montserrat, ležící asi 40 km severozápadně od Barcelony. To není vše, protože opět další legenda vypráví, že grál je uložen v potopeném městě Yf či Ys, které kdysi leželo na ponořené části bretaňského poloostrova Douarnenes (Ar-Morlaix). Strážcem grálu měl být král Gradlon.

Etymologická studie slova „grál“ ukazuje zřetelně na keltský (galský) či iberský původ, neboť ve staroiberštině existují pojmy pro misku či pohár: „grál“, „greal“, „grial“; ve staré portugalštině je to „grál“, kdežto v aquitánském dialektu je číše (pohár) pojmenována „grazal“ či „kruzol“. L. Charpentier se domnívá, že kořenem slova „grál“ je částice „kar“ či „gar“ (kámen). Z toho by bylo možno vyvodit, že „grál“ je esoterickým anagramem pojmu „gar-al“ znamenající nádobu s kamenem. Alternativní řešení by bylo možno nalézt ve výrazu „gar-el“, který lze přeložit jako „kámen boží“. Existuje však tvar ještě starší, zapisovaný souhláskami G-R-L, který lze číst jako významy „goar-el“ či „gwar-el“, které lze přeložit přibližně jako “ (to) úžasné od boha“.

Na severním portálu katedrály v Chartrés, kterému se říká Portál zasvěcenců, je vyobrazeno několik událostí majících pro iniciované hluboký mystický význam. Jeden z obrazů znázorňuje scénu, na níž Melchisedek (Malkisedek), jeruzalémský král a kněz v jedné osobě, předává Abramovi (Abrahámovi) pohár s vyčnívajícím kamenem. V kostele Saint-Loup-de-Naud u Provins, na pilíři mezi okny je zachycen výjev svatého Loupa pozvedávajícího kalich, do kterého anděl vkládá velký smaragdový krystal. Oba obrazy souvisejí s velmi starou biblickou legendou, podle níž Stvořitel pověřil jednoho z andělů, aby Adamovi po odchodu z ráje předal Boží moudrost a vědění (Raci-el), zaznamenané v artefaktu zvaném Sefer Razi-el (Kniha boží moudrosti). Podle biblické tradice z této knihy o deseti kapitolách získal Adam veškerou moudrost a znalosti o minulosti Vesmíru, dění ve světech, poučil se o zvířatech, rostlinách a mnoha dalších věcech. Tak to vypravuje například talmudický citát Baba M 86, ale i další prameny jako jsou traktáty Jebamoth, Aboda Zara, Taanith, Pesachim, Chagiga, Midraš rabba, Pirke ďrabbi Eliesen, Alphabeta ďrabbi Akiba, Šiur Koma, Šabthi, Hamazaloth a další. Ucelenější a podrobnější výklad o poučení Adama knihou Sefer Razi-el je obsaženo v Targum Onkelos, což je aramejský překlad Bible. Zde je řečeno, že kniha byla Adamovi předána na příkaz Stvořitele Nebeským ptákem (andělem). I když všechny prameny hovoří o Sefer Razi-el spíše jako o zdroji informací z vyšší sféry vědomí, nešlo se vší pravděpodobností o knihu tak, jak ji dnes pojímáme. Razi-el získal knižní formu (či formu svitků) až po provedení dílčího aramejského překladu vydaného pod názvem Sefer Razi-el ha Malach. Úplný překlad Razi-el však buďto nebyl dosud proveden, nebo jeho podstatná část zůstává z neznámého důvodu utajena. Nezodpovězenou stále zůstává otázka původního jazyka, ve kterém Adam sdělení Razi-el přijal. Ve světle souvislostí, o nichž se později zmíním, docházím k závěru, že ve skutečnosti nešlo o písemný záznam, ale informace přijal Adam mentálním vstupem pomocí nějakého přístroje. S obdobným problémem se setkáváme téměř u všech prastarých „knih“, které lidstvu předávaly vědění bohů, ať již jde o Knihu Dhyanů, Védy, Bhagavadgítu, Tonalamatl, Toru a další pokladnice informací. U textů mladšího data, jejichž autoři či spíše zapisovatelé jsou známi, je tento způsob šíření podstatných informací mnohem zřetelnější. Tak vyvolenému člověku byl zjeven Pentateuch (Mojžíš), Korán (Muhammad), Avesta (Zarathustra), texty Bonn-po a mnohé další. Pojem „zjevení“ je tak neurčitý, že si pod ním lze představit cokoliv.

Adam podle tradice předal Sefer Razi-el Sétovi a pak stopa mizí. Znovu je před světem objevena Chánochem (Henochem) v jakési jeskyni a Bůh osobně jej poučil, jak s ní má zacházet. Z toho můžeme usuzovat, že nešlo o knihu, protože zacházet s knihou není tak složité, aby se poučení ujímal sám Bůh – stačí znát jazyk, v němž je sepsána. Sefer Razi-el pravděpodobně bylo samo o sobě složité technické zařízení, nebo způsob získávání informací z tohoto pramene měl složitý technický postup. Zkusme si představit modelovou situaci, kdy Sefer Razi-el je kompaktním diskem pro video, obsahující záznam informací reprodukovatelných pouze na vhodném typu přehrávače. Pak by bylo zcela na místě, aby náčelník nomádských pastevců byl přesně poučen, který spínač a v jakém pořadí má zapojovat. Samo uložení Sefer Razi-el v jeskyni je provázeno záhadou, když uvážíme zmínku Kabaly, která konstatuje, že žádné jiné místo na Zemi nemohlo Sefer Razi-el přijmout, neboť bylo-li položeno na horu, tála hora jako vosk, moře se měnilo v led, oheň se změnil v prach, vnímala jeho blízkost zvířata, rostliny v okolí reagovaly zrychleným růstem. Ten, kdo Sefer Razi-el vlastnil, získal čarovné schopnosti, zejména oživovat i usmrcovat vše živé, předvídat budoucí události, konat dobré, ale i zlé skutky. Tato zmínka je sama o sobě velmi podivná a podobnou nalezneme pouze v tibetských knihách Bonn-po v souvislosti s popisem síly či schopnosti „kriyasaktí“, jíž vládli mudrci a díky níž mohli měnit energii ve hmotu a naopak, a to pouhou svoji myšlenkou. Jelikož kriyasaktí bylo vyhrazeno pouze bytostem jsoucím ve stavu vyššího vědomí, domnívám se, že Sefer Razi-el byl artefakt poskytující nejen rozsáhlé informace, ale souběžně uvolňující existující blokádu bránicí člověku vstoupit do stavu vyššího vědomí.

Když Chánoch „odešel k Bohu“, mizí stopy po Sefer Razi-el na delší čas a objevuje se opět krátce před potopou. V té době dosáhl Noah (Noe) stáří asi 500 let, když jej navštívil anděl Rafael a předal mu knihu Razi-el, aby podle pokynů v ní uvedených postavil archu a poučil se o tom, co má konat během potopy a po ní. Od Noaha převzal Sefer Razi-el Šém a od Šéma Abram (Abrahám). Další putování Sefer Razi-el je opět zcela nezřetelné, až se posléze objevuje v rukách Salomona (Šalamouna) a je zdrojem jeho nevídaných vědomostí a inteligence, s níž tolik okouzlil i královnu Sabejců. I když to není zdůrazněno, převzal zřejmě Mozes (Mojžíš) Sefer Razi-el na hoře Choréb na Sinaji a z ní byl i poučen. Z biblických pramenů není zřejmé, zda se toto setkání a poučení odehrálo v přítomnosti Jehowaha (jeden z Elohimů), či zda kontakt uskutečnil pouze jeden z andělských poslů. Dovídáme se, že Mojžíš nemohl přímo pohlédnout do místa, z něhož vycházel hlas boží, aby nebyl oslepen. Při druhém setkání na Sinaji v čase Exodu se Mojžíš znovu setkává s božím poslem a s oslnivě zařičím zdrojem božího hlasu, který nazval „Kábod“. I lidé jeho kmene shromáždění pod horou shlédli oslnivý a oči stravující oheň Kábodu. Domnívám se, že Kábod (dle čtení kořenu k-b-d), který je chápán ve smyslu „slova Boha“, je identický se samotným artefaktem Sefer Razi-el. Podobné zmatené zkazky o oslnivém zářícím zázraku se objevují v souvislosti o podivném zařízení, které Šalamoun obdržel od Boha, ale také v souvislosti s tajnými obřady zasvěcování templářů. Na základě současného stavu kvantové mechaniky a krystalografie soudím, že dominantní částí Sefer Razi-el byl speciální krystal nesoucí v krystalové mřížce zaznamenané obrovské množství informací, nebo šlo o krystalový diskriminátor a amplifikátor dovolující přímé napojení na Univerzální informační pole. Ve hře byla zřejmě specifická a účinná energie, jejímž vedlejším efektem bylo například oslnivé světlo. Tímto směrem nás navádí i staré aramejské texty, které obsahují zmínky o zázračném kameni či velkém krystalu zářícím jako Slunce, který měl v držení král Šalamoun. Tento kámen, známý jako „Šalamounovo oko“, byl zdrojem proslulé královy moudrosti.

Letopisy etiopské královské dynastie (Kebra Nagest), pocházející asi z poloviny 9. století př.n.l., poskytují velmi podrobné informace o podivuhodném nebeském artefaktu uloženém v Zionu (Schránce). Toto podivuhodné božské „cosi“ se popisuje v podobě leštěného jaspisu, topazu, křišťálu, hraje to podivuhodnými světelnými barvami, oslňuje oči a okouzluje i mate mysl. V podobném duchu se odvíjí i Ezechielův zpěv chválící „Hospodinovu velkolepost“. Je zřejmé, že jak Ezechielovi, tak i autoru Kebry Nagest chyběly vhodné, dostatečně výstižné termíny a výrazy k popsání toho, co bylo zřejmě oním bájným Šalamounovým okem, potažmo artefaktem Sefer Razi-el, jehož totožnost s mýtickým grálem je více než pravděpodobná. Rada historických pramenů se letmo zmiňuje o mluvícím torzu sochy, připomínajícím lidskou hlavu, které kdysi dávno zhotovili bohové, aby touto cestou předávali lidstvu rady a vedli je životem. Artefakt, který templáři nalezli v Templu Solomonis a převezli do svého sídla ve Francii, obsahoval mimo jiné i křišťálovou lebku. Později během inkvizičních procesů byla tato lebka zmiňována jako Bafometova hlava. Větší počet křišťálových lebek byl nalezen především v Mezoamerice v chrámech Mayů a dodnes nebyla uspokojivě objasněna jejich funkce, takže jsou považovány za blíže nespecifikované kultovní předměty (P. Kašpar). Světlo do této problematiky vnesl až dr. Krastman, který se zabýval výzkumy v pyramidě zasvěcené Slunci v mexickém Teotihuacanu. Zjistil, že křišťálové lebky sloužily jako součást ztraceného komputeru určeného pro kontakt kněží s Univerzálním informačním polem. V jedné místnosti uvnitř pyramidy nalezl dr. Krastman na kamenném oltáři 13 křišťálových lebek tvořících uzavřený kruh. Každá lebka po vložení do komputeru údajně plnila roli jakéhosi rezonátoru podávajícího požadovanou informaci lidským hlasem. Domnívám se, že šlo o jednu z dalších dnes ztracených verzí grálu. Mayský Codex Boturini zobrazuje obdobný artefakt připomínající televizní obrazovku s obrazem hlavy, který kněžím předal před svým odchodem mezi hvězdy bůh Quetzalcoatl. Historické anály obsahují zmínky, že mluvící hlavy byly poměrně rozšířeným komunikačním prostředkem mezi vládci a bohy. Jednu z nich údajně měl v držení Albert Veliký, ale i papež Silvestr II. Několik takových artefaktů přivezených Španěly z inckého chrámu zasvěceného Pachamacovi, je uloženo ve veřejnosti nepřístupných vatikánských depozitech. Podle některých biblických pramenů vlastnil zařízení pro komunikaci s bohy i Ezechiel a obdržel jej od andělů s přesnými pokyny pro obsluhu. Toto komunikační zařízení zvané „herzafim“ je velmi podobné tomu, co sumerské prameny popisují pod termínem „gistugpis“ a Védy jako „parivesjátru“, pocházející od Kubérových gándhárvů (andělů). Obdobný artefakt vlastnili i templáři, jak později vyplynulo z procesů s nimi, ale podstatnější informace templáři neprozradili ani při nejkrutějším mučení. V roce 1959 navštívila několik tibetských klášterů skupina vědců ze sovětské Akademie nauk. V klášteře Gandánu ležícím asi 60 km jižně od Lhasy se setkali se starým mnichem majícím nejvyšší zasvěcení svého řádu. Mnich si vybral dva vědce a ve svém pokojíku jim předvedl neznámý artefakt vytvářející barevné prostorové obrazy, které můžeme považovat za cosi blízkého holografickému videozáznamu. O této události se zmiňuje P. Kolosimo ve své knize Terra senza tempo (Milano 1964). Tato demonstrace informační techniky, která se rozvinula teprve v 90. letech, zcela pochopitelně sovětské vědce vyvedla z míry.

Vzhledem k značné vágnosti historických zpráv a jejich mizivé technické popisnosti dnes stěží můžeme rozhodnout, zda tyto prehistorické informační artefakty náležely k témuž typu technického zařízení, či zda se jednalo o různé typy komunikačních přístrojů. Zdá se být jisté, že Sefer Razi-el byl jedním z nich a obdobně i mýtický grál. Obdobně jako o Sefer Razi-el a grálu hovoří staré texty v souvislosti s Knihou Dhyanů, kterou bonnské letopisy popisují jako podivuhodný velký zářící krystal poskytující úplné nejvyšší vědění.

Archa úmluvy

Při slyšení na Sinaji obdržel Mojžíš mimo jiné i příkaz ke zhotovení jakési „schránky svědectví“ (truhly, archy, zionu) o rozměrech 1,25 x 0,75 x 0,75 m (po přepočtu), včetně víka.

Bylo předepsáno dřevo z akácie či vinného kmene a hotová schránka měla být vně i uvnitř obložena zlatým plechem či folií. Na každém rohu schránky měl být připevněn zlatý kruh sloužící k provlečení zlatem pokrytých akáciových tyčí, sloužících k přenášení schránky. Na víku bylo umístěno zařízení, jehož účel není zcela jasný. Byly to dvě tepané zlaté sošky cherubů (okřídlených lidozvířat). Křídla cherubů byla rozepjata vzhůru tak, aby zakrývala schránku. Tito cherubové byli upevnění na podivném zařízení zvaném „kapporet“, zhotoveném rovněž z ryzího zlata. Kapporet byl 2,5 lokte dlouhý a 1,5 lokte široký, takže šlo patrně o obdélníkovou zlatou desku (Pentateuch 25.17). Podle biblických textů se obraz Jahveho (Jehowaha) objevuje nad kapporetem mezi soškami cherubů a odtud vychází jeho hlas. Podle dalších pokynů mělo být do schránky vloženo jakési zařízení uváděné pod termínem „edut“, který byl mylně přeložen jako „svědectví“ či „slib“. Tento edut obdržel Mojžíš již hotový přímo od Jahveho, patrně prostřednictvím jeho posla. Úvahy nad podstatou funkce tohoto nesporně komunikačního zařízení ponechám odborníkům na sdělovací techniku. Patrně čtenáře vzdělané v této technické oblasti již napadlo, že cherubové s křídly, připevnění na kapporetu, představují speciální typ holografické antény (zářiče). Zmíněný edut tvořil podstatu technického zařízení a byl totožný s grálem, nebo přinejmenším s ním úzce souvisel. Biblické texty se rozcházejí v názoru na účel a poslání schránky. Podle některých v ní byly uloženy kamenné desky s vytesaným Desaterem zákonů, kdežto jiné zdroje soudí, že ve schránce byla uložena Aronova hůl a nádoba s manou. Další prameny udávají, že schránka byla místem skutečné přítomnosti Jahveho, především pak prostor nad kapporetem mezi cheruby. Podle řady indicií byl obsah schránky, vzhledem k poměrně malým rozměrům značně těžký, jak lze usuzovat podle předepsaného počtu nosičů při přemísťování schránky. Erich von Dániken odhaduje hmotnost celé schránky asi na 300 kg, ale tolik nemohly kamenné desky Desatera nikdy vážit, ani včetně Aronovy hole. Abychom pátrání neměli příliš lehké, objevují se vedle edutu další dva technické termíny a to „kábód“ a „Praotec jasu“ (Božský jas, Gloria Dei). V knize Sefer ha Zohar je zmínka o Praotci jasu v tom smyslu, že šlo o artefakt, pro jehož uchování a transport byla vlastně schránka zhotovena. R. Schmitt z toho vychází a domnívá se, že kábód byl jakýmsi uctívaným kamenným artefaktem. Souhlasím s ním do té míry, že kábód byl oním zmiňovaným podivuhodným krystalem (lebkou), se kterým se setkáváme pod jmény Šalamounovo oko, Pán úsvitu, Razi-el, Praotec jasu či grál. Napadá mě poněkud kontroverzní myšlenka, že edut by mohl být čímsi analogickým tomu, co dnes známe pod terminem kompaktní disk se záznamem softwaru obsahující program uvolnění informací obsažených v záznamovém zařízení krystalového typu. Informační krystal měl asi značnou hmotnost, protože sám termín „kábód“ má význam „cosi značně těžké“. Těm, kteří si rádi procvičují logiku, připomenu nálezy podivných velmi těžkých krystalů ve vracích havarovaných UFO.

Další osudy grálu a schránky s kábódem (a edutem) spolu úzce souvisejí a stopy po nich končí na stejném místě, a to v podzemí Šalamounova chrámu. Poslední dochované zprávy o schránce byly nalezeny v První Knize královské (l.Kr.8,12-13) a v díle Del Medica (Rukopisy od Mrtvého moře). Pozdější údaje pocházejí jen z legend. V nich se vypráví o schránce s nedotčeným obsahem, jímž byl kámen, do něhož Logos zaznamenal nejen celou historii a budoucí vývoj Vesmíru a lidstva, ale i souhrn veškerého vědění určený lidem. Šalamoun se naučil vnímat slova Logu, a tak získal moudrost i znalosti, které v mnoha směrech převyšovaly i vědění všech kněží starého Egypta, přineseného Thowtem z Atlantidy. Legenda vypovídá o tom, že Šalamoun své poznání skryl v překrásném díle Píseň písní a klíč k němu je ukryt ve starých hebrejských textech, jejichž autorem má být Mojžíš, kterým esoterikové říkají Tajná či Skrytá Kabala a ta je dostupná nemnoha zasvěcencům. Šalamoun schránku uložil v hlubokých podzemních prostorách Templu (Šalamounova chrámu) a předpověděl, že po mnoho staletí bude schránka i s jejím obsahem přebývat ve tmě a zapomění, což se i stalo. Další osudy schránky jsou již spojeny s Řádem rytířů Šalamounova chrámu (Templem Solomonis), kteří jsou známější jako templáři. Oficiální název tohoto řádu byl podle historických pramenů „Chudí rytíři Krista ze Šalamounova chrámu“, nebo také „Vojenský řád rytířů Šalamounova templu“.

Na příkaz svatého Bernarda, opata Řádu cisterciáků, odchází v roce 1118 do Jeruzaléma devět francouzských rytířů s tajným posláním. Byli velmi přátelsky přijati jeruzalémským králem Balduinem II. a ubytováni v budově postavené v místě původního Templu, kde později muslimové postavili mešitu Masjid el-Aksa. V roce 1125 se v Jeruzalémě k templářům připojil Hugo z Paynsu a stal se prvním řádovým velmistrem. V roce 1128 však svatý Bernard templáře i s velmistrem povolal zpět do Evropy, protože jejich poslání, za nímž přišli do Jeruzaléma, již bylo splněno. Hovoří o tom preliminář k řeholi udělené templářům, kteří se usadili na vymezeném místě působení v Champagne, na tehdejší hranici Francie a Burgundska. Začíná rychlý rozvoj řádu provázený rovněž růstem jejich bohatství a vlivu, které byly o necelé dvě století později předmětem závisti a.stály v pozadí zničující akce francouzského krále Filipa Sličného, vysokých církevních velmožů i papeže, během níž byl Řád rytířů Templu zničen a jeho členové většinou umučeni nebo upáleni. Na této akci měli lví podíl žebraví mniši Řádu dominikánů. Tito vynálezci inkvizice právě na procesu s templáři ukázali světu hloubku své mravní bídy a pokleslou etiku inkvizice. Řada dobových zpráv hovoří o tom, že templáři z Jeruzaléma přivezli znovu nalezenou schránku (areu) i s jejím posvátným obsahem. Byl to především později ztracený Gyotův epos, podle něhož vytvořil Wolfram z Eschenbachu báseň, ve které se zmiňuje, že templáři přivezli z Jeruzaléma grál, což je prý kámen podivuhodných vlastností. Grál prý byl uchováván pod přímým dohledem velmistra. Shodně s Wolframem z Eschenbachu tvrdí i Chrétien de Troyes, že tento podivuhodný kámen přinesli kdysi na Zem andělé a později byli jeho ochranou pověřeni vybraní rytíři Grálu. Při inkvizičním procesu s templáři se v protokolech o výpovědi mučených rytířů udává obvinění, že templáři měli tajemné zasvěcení pomocí obřadů, během kterých se údajně klaněli podivné, světlem zářící hlavě Bafometa. V ní inkvizitoři viděli symbol satanizmu a černé magie, které jim byly dobrou záminkou pro vynesení smrtelných ortelů. Ve skutečnosti neexistují žádné spolehlivé informace, protože mlčenlivost templářů se inkvizitorům nepodařilo zlomit a pokud cokoliv přiznali, tak to při posledním dnu procesu odvolali. Inkvizitorům se nikdy nepodařilo „Bafometovu hlavu“ nalézt, protože zmizela tak dokonale, jako všechny ostatní řádové artefakty spolu s obrovským zlatým řádovým pokladem. Tento poklad pravděpodobně pocházel z alchymické transmutace kovů ve zlato, neboť templáři technologii transmutace nesporně znali a uměli ji uskutečňovat. Zmizení zlatého pokladu želel jak francouzský král, tak i církevní otcové, neboť on byl hlavním cílem celého inkvizičního procesu. Díky mlčenlivosti a oddanosti templářů však alespoň tento inkviziční proces neukojil chamtivost světských a církevních velmožů.

Domnívám se, že zmíněná Bafometova hlava byla vlastním grálem, nebo přinejmenším technickým zařízením dovolujícím získávání informací uložených v krystalovém nosiči. Soudím tak podle antropomorfního popisu Praotce úsvitu, uvedeném v Sefer ha Zohar (Kniha jasu). Artefakt zvaný „Praotec úsvitu“ je v této knize popisován jako podivná bytost s lebkou, na které seděla ještě jedna menší lebka s „mozkem“. Tento útvar byl spojen s břichem, z něhož vycházelo pronikavé a oslňující světlo. Tento přístroj zřejmě informace předával cestou mimosmyslové komunikace, což u nezasvěceného a nepřipraveného člověka se projevovalo jako „matení mysli“. Břicho artefaktu bylo pravděpodobně energetickým reaktorem pracujícím na principu fúze jader těžkých kovů. Při neopatrném kontaktu se schránkou nebo při příliš velkém přiblížení, docházelo k vážnému poranění a popálení, podobnému nemoci z ozáření. Řadu takových případů popisuje Bible.

Když Filip Sličný spolu s církevními otci a dominikány připravovali zničení řádu Rytířů Templu, rozhodli se, že templáře zajmou a uvězní za úsvitu 13. října 1307. Templáři však byli včas informováni svými stoupenci, takže měli dost času na ukrytí nejen svého zlatého pokladu, ale i řádových dokumentů a artefaktů. Bloudění neúspěšných pátračů rozběsnila Filipa Sličného i církevní otce do té míry, že dali příkaz k upálení všech templářů, ale ti znali svůj osud a byli na něj plně připraveni. Je smutné a příznačné, že rytíři Krista končí své poslání na Zemi stejně tragicky jako Ten, v jehož jménu žili a pracovali. Je to jeden z prvních otevřených projevů satanizace křesťanské církve, kterou předpověděla Sibyla Kúmská (viz Předpeklí ráje). Upálením templářů a zničením jejich řádu ve Francii se však neuzavírá příběh grálu. Ještě předtím, než ukryli řádový poklad a věci řádu, odeslal velmistr tajně grál i se schránkou (areou) na východ. Souběžně templáři rozšířili dezinformaci o odeslání grálu nejprve na sever Francie a odtud do Anglie a Skotska, aby zmátli případné pátrače Inkvizice. Systémovou analýzou dostupných i dodnes utajovaných informací se před námi objevuje obraz dalšího osudu grálu.

Dva dny před plánovaným zatýkáním templářů odjíždí z Champagne skupina šesti templářů a doprovází vůz naložený senem. Jak se dodatečně ukázalo, směřovali na východ, ale trasu jejich cesty se mi dosud nepodařilo odkrýt. Sám odjezd z Champagne i průjezd územím Francie nebyl zřejmě snadnou záležitostí, jak to zmiňuje výjev dvou reliéfů na sloupcích severního portálu katedrály v Chartrés. Jeden reliéf znázorňuje převážení schránky tažené párem volů a je doplněn nápisem „Area cederis“. Druhý reliéf ukazuje rytíře zahalujícího schránku pláštěm a kolem leží větší počet mrtvých těl. Celý výjev doprovází nápis „Hic amittitur Area cederis“. Prostý překlad obou nápisů je zjevně zavádějící, proto je nutno dešifrovat esoterický obsah. Pak „Area cederis“ informuje, že schránka byla odvezena (z Francie). Druhý nápis naznačuje, že schránka mizí, a to za cenu velkých obětí. E. Canseliet prvý nápis překládá „Skrze archu zdaru dosáhneš“ a druhý nápis „Ten je opuštěn (sám), ale zdaru dosáhne“. Podle málo známé pověsti se zpět do Evropy vrátil jediný templář, ostatní zahynuli, nebo již neměli sil k návratu. Tento templář vypověděl, že schránka s grálem byla odvezena do Tibetu a v Aghartě ji převzal Král Země. Historické doklady chybí, ale z esoterických zdrojů to bylo potvrzeno. Grál z dosahu lidstva zmizel, protože technicky sice vyspělé, ale eticky a duchovně nezralé lidstvo nebylo připravené informace v grálu obsažené přijmout s čistým srdcem, naopak technické informace mohly být zneužity k sebezničení.

Událostmi souvisejícími s grálem se zabývá i poměrně pozdní artušovská legenda o hledání grálu. Templáře v ni zastupují rytíři Kulatého stolu, kterých bylo 24. Roli svatého Bernarda převzal mýtický král Artuš a tajný úkryt, do kterého byl grál přivezen z Francie, je hora Montsalvage (Carboneck), v některých verzích legendy má jméno Camelot, přičemž toto jméno je někdy přisuzováno sídlu (hradu) krále Artuše, jindy podzemním tajným prostorám v té hoře. Tři rytíři Kulatého stolu Galahad, Parsifal a Bors podle legendy odvezli lodí grál na východ do svatého města Sarras (Agharta) a tam jej předali „Králi Rybáři“. Král Rybář není nikdo jiný než Král Země (Manu) vládnoucí ve věku Ryb. Podle této legendy zůstal Galahad v družině Krále Rybáře, Parsifal zůstal v Orientě, aby tam poznal tajemství moudrosti a jediný Bors se vrátil do Camelotu. Artušovská i templářská legenda v podstatě hovoří o stejných událostech a v temže duchu, i když jména a dílčí události jsou jiné.

Když se zabýváme problematikou grálu v evropském rozměru a reflexi, bylo by chybou pominout události v Tibetu a Indii, které zřejmě mají k problému grálu úzký vztah. Buddhistická tradice evoluce člověka v podstatě říká, že tři obrazy rupy (těla) nesou posvátnou nádobu „amrta kalaša“ (v tibetštině bum-pa), do níž Nejvyšší bytost Vairačána vložila ohnivě modravý plamen „bindu“ (v tibetštině thing-le) představující „atmu“ (duši). Z toho vyplývá, že schéma skutečné struktury lidské bytosti je znázorněno ve vzájemně souvisejících třech formách, či třech tělech (rupách) takto: krychle (hranol) představuje hmotné tělo (Sthúla sharira) koule (ovoid) představuje éterické tělo (Linga sharira) kužel (pyramida) představuje astrální tělo (Manasa sharira). Architektonická imaginace tohoto principu (mandaly) je obsažena v tibetském čhórtenu (mčhod-rtenu). Jeden z nej-krásnějších čhórtenu se nachází například v chrámovém komplexu známém pod jménem „Sto tisíc Buddhů“ (Sku-bum) v Gljance a v indickém Konáráku. Architektonická imaginace čhórtenu ale není vázána na Tibet a severní Indii, ale v té či jiné podobě jej nacházíme všude tam, kam v minulosti vstoupili Aryani (Arjové). Příkladem může být mimo jiné architektonická struktura kostelních věží starých slovanských oblastí, prostorově vázaných obvykle na posvátná místa předkřes-ťanského období. Architektonicky čistá původní struktura se uchovala zejména ve vesnických oblastech, kam nezasáhl pozdější vliv renesance i gotiky, nebo tuto „lidovou“ architekturu nestačil ovlivnit. Nejčastěji se s principem-mandalou čhórtenu dodnes setkáme v odlehlých oblastech Ruska, Ukrajiny, vzácněji také na Moravě, Slovensku a spíše výjimečně i v Cechách. Nesmíme se nechat zmýlit častými pozdějšími zásahy vnášejícími cizí prvky islámské a medi-teránní kulturní sféry. Esoterická analýza mandaly čhórtenu říká přibližně, že tato mandala zobrazuje božský výtvor vzešlý z vůle Nejvyšší bytosti a tímto výtvorem je člověk. Zem nese jeho hmotné tělo (krychle, hranol) a na něj navazuje éterické tělo (koule, ovoid), jímž člověk vzrůstá do vyšší duchovní dimenze. Nejcennější podstatu člověka nese astrální tělo (kužel, pyramida), které je sídlem tvůrčí vůje i rozumu. Podstatou je duchovní tělo (Buddhi Dharmakaya) znázorněné číší (amrta kalaša) nesoucí onu zářivou kapku plamene Bindu, zpodobňující nesmrtelný život a moudrost Stvořitele, kterou je člověk s ním spojen, jako je syn spojen s otcem. Tento plamen Bindu je tím, co biblické texty označují jako „duši“, Kniha Dhyanů jako Jiskru (božskou Monadu) vyslanou Pánem Zářiči tváře. V esoterickém pojetí je grálem právě tato číše s plamenem božství. To je podstata tajemství grálu, který můžeme považovat za duchovní křestní list, jímž Otec a Stvořitel uznává legitimitu svých lidských synů. Mandala čhórtenu, někdy známější spíše jako Velká mandala, je v Orientu totéž, co v oblasti evropské a mediteránní kultury grál. Tragický duchovní útlum evropské kultury vyvolaný katolickou inkvizicí ve středověku způsobil zapomění této pro člověka zásadní informace a každý, kdo se pokusil ji oživit, byl katolickým klérem pronásledován jako nebezpečný heretik. V tomto čase duchovního temna se odlesk této základní informace, ovšem značně zkreslené, objevil v tajných učeních gnostických esoteriků v podobě téže: „Tři tabule nesou grál, čtverec-kruh a trojúhelník, všechny mají stejný obsah a jeho hodnota je 21″. Kdo má zájem, nechť se sám pokusí o kabalistický výklad čísla 21.

Obdobné sdělení lze nalézt i v Bhagavadgítě, kde je řečeno: „Vědu o Yoze svěřil Vznešený Pán Vivasvánovi, ten ji předal Manuovi a od něho se poučil jeho syn Ikšvákua. Toto se odehrálo na počátku „trétayugy“. Vivasván (Bůh moudrosti) má zde obdobné postavení jako dříve zmíněný Nebeský pták. Manu je nesporně totožný s Adamem a jeho syn Sét odpovídá Ikšvákuovi. Podobná tradice předávaného vědění však existuje i u mezoamerických kultur. Quetzalcoatl, Bůh moudrosti a Poznání, sepsal knihu Tonalamatl a do ní vložil veškeré vědění o minulosti a budoucnosti Vesmíru, lidstva, ale i podstatu „nebeské vědy“, včetně astronomických údajů nezbytných pro sestavení posvátného kalendáře. To se stalo v době, kdy jeden r0k obnášel 260 sluncí (dnů). Legendy z oblasti Faniských Alp vyprávějí o událostech velmi starého data, o prastarém národu létajících lidí obývajících Evropu, ze kterého pocházel i moudrý mág Spina de Mulem. Tomu bohové svěřili do opatrování zázračný kámen Rayetu, který zářil oslnivým světlem a bohové do něj vložili moudrost a vědění světa. Některé verze pověstí hovoří o Rayete jako o zářícím rubínu. Rayetu získal na čas král Fanisů, ale Spina de Mulem vyslal draka, který Rayetu uchvátil a ukryl na neznámém místě.

Děti moudrých draků

Božský plamen praví Jiskře z něj vystupující:

„Ty jsi moje vlastní Já, můj otisk, můj stín, mé dítě.
Dal jsem ti svoji podstatu a setrvám v tobě
až do splynutí, kdy z Jiskry vzejde Plamen
a ten se spojí opět s mým.“

(Kniha Dhyanů VII. 7)

Ukázka z knihy: Ivo Wiesner — Děti moudrých draků