58. Epilepsie na lopatkách aneb práce na sobě se vyplatí.

dnes se vrátím k jednomu  lidsky velmi silnému příběhu mladé matky se dvěma dětmi… když jsme spolu začínali, byla nevidomá a trpěla po celý svůj dospělý život silnou epilepsií… výjimkou bylo období, kdy jí lékaři voperovali tzv. vagový stimulátor, který do značné míry její obtíže na čas vyřešil… dopadlo to ovšem tak, jak bývá v kapitalistických svobodných zemích zvykem – baterie je vybita, peníze mezi tím rozkradli a pro vás nezbyly, takže žijte, jak umíte… o tom všem si níže můžete přečíst, paní Kvšta svůj příběh pro vás již dříve tady otevřela… pak však přišly v léčení její epilepsie další komplikace a ona sama mne tehdy požádala, abych tento text stáhnul… překonávali jsme pak spolu ještě několik dalších rovin zdrojů příčin epilepsie v jejím životě a nakonec jsme k cíli dospěli… požádal jsem o možnost opětovného zveřejnění tohoto příběhu a bylo mi vyhověno… zde je tedy zpráva paní Květy o práci na vlastním psychickém a fyzickém zdraví:

Ráda bych vám všem, kteří se rozmýšlíte, zda můžete se svými problémy něco dělat, napsala něco o tom, jak se mění můj život, když pracuju na tom, čemu pan Karpeta říká „rekonstrukce lidské psychiky“. Věřte, že mne po celých 33 let, kdy jsem poprvé spatřila světlo světa, určitě nenapadlo, že tyhle věci budu někdy prožívat a ještě je jednou někomu vyprávět.

Můj život se totiž během několika týdnů začal velmi pozitivně měnit. Věřím tomu, že z poháru strachu, smutku, napětí a bolesti jsem si své už vypila a čeká mne lepší budoucnost. Držte mi palečky a věřte mi, že stojí za to začít na sobě pracovat. A nechce to moc. V úplném počátku jde jen o to pochopit, o čem to je a začít žít lásku k sobě a dokázat přijmout sebe sama.

Narodila jsem se se silným postižením zraku. Neléčitelným. Přes to, že jsem se v prvních letech svého života nemohla potěšit pohledem do očí mých nejbližších a vychutnat se jejich úsměv, myslím si, že toto období bylo celkem klidné a spokojené. Ale pak to začalo.

Bylo mi 7 let a pohár hořkosti mého života se začíná plnit. „Vaše malá dcerka má epilepsii“, tahle věta zazněla z úst hned několika lékařů. Jsem pohledná, roztomilá a hubená holčička s dlouhými vlásky až pod pás a polykám své první antiepileptikum. Jelikož každé tělo, je-li mladé, je mnohem více odolné, prvních 5 let této nemoci probíhá všechno takřka bez komplikací.

S pubertou ale postupně přichází stres z uvědomění si svého postižení a omezených možností oproti ostatním. Ze stresu se začínám přejídat, přichází nadváha a s ní i sílí útoky a výsměch mého okolí.

Proč nemůžu v klidu nosit pěkné šaty a radovat se z nejhezčích let svého života? „Ty jsi tlustá“, to je každodenní téma ze strany kluků z naší třídy. Takové záležitosti, jako škola v přírodě a různé školní výlety, které jsem bez problémů absolvovala i přes postižení zraku, jsou najednou díky epilepsii minulostí.

„Bojíme se, nevezmeme si to na zodpovědnost“, říkají učitelé. Co dál? Samá hrůza! Jelikož antiepileptikum jsou léky, které jsou návykové, dochází i přes střídání ke ztrátě jejich účinnosti a důsledkem vedlejších účinků je následná hormonální porucha.

Ve svých 15 letech vážím asi 90 kg a jako každá správná ženská ve vývoji i já toužím být hezká, navštěvovat společnost a najít si partnera. Přestávám jíst a končím ve špitále s náběhem na bulímii.

O 14 dnů později sedám ke stolu plnému dobrého jídla a z chutí začínám jíst. „Za svou váhu nemůžeš a za záchvaty též ne. Jíst se musí a léky vysadit nelze“, říkají mi ze všech stran. To však z daleka není konec. Epilepsie je nemoc, která ve spoustě věcí člověka omezuje.

Navštěvovala jsem pěvecký sbor a skládala si své vlastní písně. Jedna hodná paní učitelka mi tolerovala záchvaty při vystoupeních, ale byla jediná. Veškeré své vlastní texty mám doma schované, neboť tato nemoc mi vysloveně znemožnila mou touhu zpívat na veřejnosti.

V 17 letech se ukazuje další veliký problém spojený s mojí psychikou. Lék, který mi pan doktor nasadil, sice zabírá vcelku dobře, ale zjistila jsem, že se při záchvatech pomočuji, Nosím tedy na noc pleny a stydím se strávit noc někde jinde mimo domov. Přestávám to zvládat.

Doktoři si ze mne udělali pokusného králíka, stále mi mění léky, každý zabírá maximálně měsíc dva. „Mladá slečno. Vlásky máte krásné, dlouhé, ale jelikož vaši nemoc musíme pořádně vyšetřit, abychom vám konečně našli ten správný lék, potřebujeme udělat vyšetření, které lze učinit jen s vyholenou hlavou. Musíte si sama rozmyslet, zda chcete záchvaty, nebo dlouhé vlasy.“ Další rána přímo pod pás.

Jelikož jsem při těle, moje vlásky jsou jediné, na co jsem hrdá. I je ztrácím. Po zádech mi jde mráz a v očích mám slzy. „Kéž by to pomohlo“, říkám si. Vlasy jsem ztratila, sponky a gumičky mi zůstaly na toaletním stolku a záchvaty? Ty mi zůstaly taky.

Navštěvuji rodinou školu, abych se osamostatnila. Tam poznávám svého partnera a toužíme po dítěti. „Pane doktore. Pomozte nám prosím. Přejeme si dítě, ale moc se bojíme o jeho zdraví. Epilepsií trpíme oba dva“, to je přání mé i mého nynějšího manžela.

Zvládneme to? Kdo ví. Všichni kolem nás se chytají za hlavu. „Neblázněte lidi. Jen se na sebe podívejte, nemáte na to“, zrazují nás. V roce 2004 se mi dostává zvláštní a příjemné šance. V nemocnici na Homolce mi nabídli voperování moderního vagového stimulátoru, který funguje na podobné bázi jako kardiostimulátor.

Pod kůží u srdíčka mám voperovanou krabičku, Pod kůží na krku drátek vedoucí do mozku a v ruce magnet. Cítím-li příchod záchvatu, přiložím magnet ke krabičce u srdíčka, ta se zapne a začne vysílat pomocí drátku signály do mozku.

Zabírá to, je to skvělé. Mohu konečně zase žít. Záchvaty slábnou a psychika se lepší a šplhá nahoru. Jsem vdaná a narodily se nám postupně 2 zdravé děti. Syn Patrik a dcerka Agátka. Pán bůh věděl, proč je za námi posílá. Jsou to andílci, kteří pomáhají mě i manželovi zvládat naše zdravotní problémy, prožívat radost i starost jako zdraví lidé.

Člověk by řekl, že se vše obrátilo k lepšímu, ale to byla jen dočasná iluze. Synovi je 5 a půl roku, dcerce jsou 4 měsíce a moderní vagový stimulátor má vybitou baterii. „Další nám již pojišťovna neproplatí a cena za nový je 400000 korun, takže je nám to líto“. Tak zní slova mého ošetřujícího neurologa. „Mám 2 malé děti a dcerka je ještě miminko. Prosím pomožte mi“, s pláčem prosím hned několik lékařů včetně ředitele nemocnice Homolky. Zkouším to i v televizi a žádám o pomoc.

Marně. V roce 2012 je mi nepotřebný stimulátor vyoperován. Nikomu bych nepřála zažít takové celkové zhoršení zdravotního stavu. Je to asi tak, jako když dáte slepému člověku do ruky bílou hůl, on se s ní naučí chodit, spolehne se na ni a vy mu ji pak na ulici seberete.

Ležím na posteli, mám několik epileptických záchvatů denně, vlastní děti se mě bojí a na mém manželovi je vidět, že to přestává zvládat. Změnila jsem neurologa, ale záchranná služba, která mne k němu vozí i několikrát denně, na mě pohlíží, jako bych simulovala.

Není se čemu divit, že mě napadají černé myšlenky. Posílám rodinu ven a plánuji, jak utéci na onen svět. Moje malá dcerka ve svých 2 letech to asi cítí a drží mne při životě. Hladí mě po tváři a objímá. „Maminko. Já tě mám moc ráda“, říkává mi i několikráte denně.

Tak tahle slova ta moje bolavá dušička asi potřebovala slyšet. Nemohu z tohoto světa odejít. Děti mě potřebují a já jim chci být nápomocná. Rozhazuji sítě a hledám pomoc jinde než u lékařů, kteří to kvůli penězům definitivně vzdali. Už jim nevěřím! Ptám se všude, víte někdo o někom, kdo se vyzná v psychice a uměl by to s tou epilepsií?

Pak najednou na přelomu února a března mi přichází informace od mé tety. Řekla mi, co všechno se o práci pana Karpety píše na internetu. Já, úplně rozhozená po všech stránkách a plná beznaděje, mu volám a jsem ujištěna, že zná způsob, jak mi pomoci. Někdy v dubnu 2015 začínáme spolupracovat.

„Květo, je třeba, abyste se začala mít ráda a přijala sama sebe. Až vám to půjde, pak vás naučím chránit si energie a záchvaty se rozhodně začnou vytrácet. Epilepsie je dána tím, že vaše tělo prostě nemá k provozu potřebné energie. Jste silně energeticky napadána a vysávána energetickými vampýry ve svém okolí již od samotného dětství. Napravíme to. Negarantuji vám jejich totální dlouhodobé vymizení, ale podstatné zlepšení z hlediska snížení síly záchvatů a jejich četnosti ano“, říká mi jeho hlas po telefonní lince! „A když se vám to bude líbit, mám pro vás i další postupy pro úpravu vašeho vnitřního citového a myšlenkového potenciálu k odstranění zažitých traumat z dětství“, zní mi v uších jak rajská hudba.

Dáváme se do toho. Můj terapeut mne uvádí do souvislostí okolního makrokosmu a mého lidského vnitřního mikrokosmu. Dozvídám se, kdo vlastně jako člověk jsem a kdo je kdo ve mně. „Máte v sobě dvě vědomí, vědomí živočišného člověka a vědomí člověka duchovního. A ti dva ve vás si nerozumí a nemají se rádi. A vy sama jako ta součtová duše jejich nulovou spoluprací a neláskou velmi trpíte a nevíte si rady“, dozvídám se.

A pomohl mi najít mé vnitřní dítě, moji vnitřní holčičku, to malé, smutné a všeho se bojící „já“ ve mně. Koukám se svým vnitřním zrakem do jedné z místností v domečku svojí duše a co vidím? Můj duch, dospělák, stojí uprostřed pokoje a kouká oknem někam ven ke hvězdám. Touží unikat z tohoto světa tam někam nahoru.  A v koutě místnosti vzadu vpravo za ním, za postavou toho duchovního člověka, nalézám mé fyzické „já“, sotva dvouletou holčičku, opuštěnou, uplakanou, zoufalou přesně tak, jak mnohdy bývám já sama.

„Divíte se, že je vám mizerně, říká pan Karpeta. Duchovní člověk ve vás, ta krásná světelná bytost, zapomněl na slib, že té holčičce pomůže. Chcete-li, aby vám bylo líp, tohle musíte změnit“, dozvídám se. Samozřejmě, že to změnit chci. A následuje přesný a konkrétní návod, jak na to.

Stavím se do pozice toho duchovního člověka a donutím ho vlastní vůlí změnit směr pohledu. A jeho vnitřním zrakem koukám na tu holčičku. Přestává plakat a v očích se jí objevuje jiskřička naděje. Ve své představě natahuji ruce dlaněmi vzhůru a jdu k ní. Zvedám ji ze země a obejmu ji. Mám nádherný pocit, do očí se mi derou slzy. A podle návodu svého terapeuta se jí hluboce omlouvám, že jsem si jí tolik let nevšímala. A říkám ji, že ji mám ráda. A slibuji ji, že ji už nikdy nenechám samotnou.

Ona se chvěje štěstím a radostí a já s ní. Je nám spolu krásně. „Poprvé jste ji, svého fyzického človíčka, jako její partner, duchovní člověk, vědomě oslovila a vědomě přijala do svého života“ říká pan Karpeta. To právě ona je pro vás tím nejdůležitějším člověkem. A dává mi doplňující pokyny pro to, jak se mám k holčičce /a tedy sama k sobě/ chovat, abych mohla ten pocit vnitřního sjednocení a štěstí prožívat co nejčastěji a později stále. „Když k ní budete hodná, laskavá a nebudete na ni zapomínat v průběhu dne, dnů, týdnů, měsíců a let, ona vám uvěří, že to myslíte s tou láskou k ní vážně. A pak bude šťastná, jako byla dříve nešťastná. A protože vy jako duše prožíváte to, co ona, jistě chápete, jaký to bude mít pro vás přínos“, dozvídám se dále.

Je hodně toho, co jsem se dozvěděla a přijala za své. Vnímala jsem, jak moje maličká vnitřní holčička hopsá kolem mne podobně jak moje dcerka Agátka a nechce se pustit mých sukní. A já na ni nezapomínala. Povídaly jsme si spolu, dělala jsem jí radost třeba tím, že jsem jí uvařila dobrý čajíček, při fiktivním pohledu do zrcadla jsem jí /obrazu svého hmotného těla/ začala říkávat, že je krásná holka, že se mi líbí a že pokud je někdo jiného názoru, ať si trhne nohou.

Byla stále méně smutná a stále veselejší, ta moje Květinka, a kupodivu jsem viděla, jak začíná růst. Když jsem ji viděla po týdnu jako sedmiletou, ptala jsem se svého terapeuta, co to má znamenat. „Roste a dospívá s každým závanem vaší bezpodmínečné lásky k ní. Dokud byla dítě, tak se světa bála a neuměla si s ním poradit. Až úplně vyroste, uvidíte, jak budete sebevědomější a klidnější a lépe bude zvládat nejrůznější životní situace. A vy samozřejmě s ní“, bylo mi řečeno.

Po dvou týdnech jsem se naučila chránit si mentální bariérou své vnitřní energie. Bylo to úžasné a výsledky se dostavily téměř okamžitě. Ti lidé /i blízcí příbuzní z rodiny/, kteří mne trvale vyváděli z míry a jejichž chování ke mně a mé rodině mne velmi zraňovalo, se začali od pohledu měnit. Bylo to až neuvěřitelné.

„Je to logické“, říká pan Karpeta. „Ale to se nemění oni, to vy se měníte, chráníte si své energie a nedovolujete jim, aby vás jako dříve o ně obírali. Začínají být proto hodní. Kdyby dále útočili, zafunguje zákon magického odrazu a ty negativní energie, které dříve přehazovali na vás a pod jejichž tíhou jste se mnohdy hroutila, teď by ubližovaly jim samotným. Prostě museli změnit k vám své chování, aby neubližovali sami sobě“, dodává.

Nemohu vypsat všechno, co se dělo a co všechno jsem se už naučila. Nejvíce vám ale dlužím  informaci o tom, jak to bylo a je s mojí epilepsií. Zlepšení pomalu nastávalo od první chvíle, kdy jsem začala malou Květinku brát vědomě jako kamarádku a povídala si s ní, věnovala se jí, dělala jí radost a uklidňovala ji vždy, když jsem cítila v sobě, že je jí hůř. Výrazné zlepšení nastalo poté, když jsem se naučila mít kolem sebe onu mentální bariéru a přestala z ní /vedena svojí obvyklou kozí dobrotou vůči lidem ve svém okolí/ vystrkovat části svého těla a rozdávat svou /a tedy její/ energii pro jiné.

„Vaše energie patří Květince a nesmíte jimi plýtvat nadměrně pro jiné, jako jste to dělala dosud, říká pan Karpeta. „Pamatujte si, že všichni lidé tady na Zemi jsou duchové ponořeni do lidských těl a přišli se sem něco naučit. Takže pomáhat jim a řešit věci za ně a tím je přenášet přes problémy na vlastních zádech je silně kontraproduktivní. Tím ubližujete především sobě a samozřejmě i jim. Ubližujete jim tím, že je nenecháte naučit řešit si své problémy jim samým“ dodává. .

Květinka energeticky v mentální ochraně velmi pookřála a i mně bylo tím samozřejmě mnohem lépe. Přicházející záchvat jsem začala registrovat se stále větším předstihem a okamžitě jsem ke Květince spěchala, abych jí pomohla.

Vždy jsem se podle návodu terapeuta  postavila sama v sobě do pozice onoho duchovního člověka, který přišel od Boha shora, je čistý, klidný a ničeho se nebojí. A jako ten duch jsem ji objala, uklidňovala ji, říkala jsem jí, že se toho záchvatu nemusí bát a že je silná a nádherná holka a že to zvládne. A že jsem u ní, u ní zůstanu a pomůžu jí.

No a z toho mám největší radost. Tam, kde selhaly a dále selhávají ty největší doktorské kapacity a jejich kvanta chemických preparátů, které mne po léta zabíjely, jsem uspěla svojí bezpodmínečnou láskou ke svému dříve tolik zkoušenému a týranému vědomí těla já sama. A uvědomila jsem si obrovské bohatství, které se ve mně spolu s tím otvírá a jistě bude dále otvírat. Proti tomu oněch čtyři sta tisíc korun za nový vagový stimulátor je nicotnou sumou.

Jste přímo reklamou na Kristův výrok z Tomášova evangelia, které církev jako pro sebe rizikové před staletími zničila a které se objevilo někde ve starých džbánech v jeskyni v Egyptě někdy v padesátých letech minulého století, informoval mne můj terapeut. „Říká se v něm něco o tom, že když dva v sobě učiníte jedním, najdete v sobě sílu pohnout horou. A vy jste pohla horou své epilepsie, která byla dříve nad vaše síly.

Po zhruba dvou měsících výrazně klesla četnost záchvatů z několika denně na jeden dva do týdne. Jejich intenzita a tím i délka rovněž výrazně klesla. Je nám oběma pořád líp.

A když k záchvatu přece dojde, trvá prakticky chvilinku, a mně se podaří přijít na to, kde jsme udělaly s Květinkou drobnou chybičku ve svém myšlení a cítění. Probereme to a poradíme se, jak se podobné chybičce příště vyhnout. Nedovedete si představit tu úlevu, nemuset někdy i dvakrát denně putovat sanitkou při záchvatech do nemocnice.

Saniťáci, doktoři a personál jsou jistě obětaví lidé, ale nešlo nevidět v jejich očích to nevyslovené obvinění, že si za to můžu sama a dělám to schválně.

Poslední dobou mi vždy, když se blížil záchvat, přicházela vize staršího seriózně vypadajícího muže, který stojí v síni, klepe a ptá se, zda může dovnitř. Říkáme mu s Květinkou pan Záchvat a nejsme na něj agresívní. Vždy když se objeví, mu s Květinkou říkáme, že když tedy chce nebo musí, ať jde dál. A on se většinou zarazí, otočí se a odejde.

Někdy však ne. A pak občas ten záchvat přece jen přijde. Nyní se mi dostalo od pana Karpety nové pomoci. Je tomu týden co mi představil před mým vnitřním zrakem paní Evu. Řekl mi o ní, že je to mentální a emocionální inteligencí obdařená živlová bytost. Žena, která je aktivní  na rovině určitých jemnohmotných vibrací totožných s těmi vibracemi, kde se pohybuje pan Záchvat.

A my jsme s Květinkou nyní svědky toho, že jakmile se pan Záchvat zase objeví, paní Eva spěchá k němu a odvádí ho zase někam ven. Nevím, možná ho bere někam na kafe, aby zapomněl, co vlastně chtěl, jak říká pan Karpeta. Ona je skutečně hezká, věřila bych tomu, že se mu líbí. „Bude s vámi jen do konce srpna“, sdělil mi pan Karpeta. „Do té doby natolik zesílíte, že si pak poradíte už sama“, dodává.

Absolvovala jsem u pana Karpety i další lekce, např. pročištění emocí z doby prenatálu. To spolu s mentální ochranou se až neuvěřitelně podepsalo na zklidnění dříve obtížných vztahů s mojí maminkou, z čehož mám velikou radost. Mám před sebou ještě likvidaci nepotřebných, můj život omezujících starých myšlenkových struktur. Docela se na to těším, ta práce sama se sebou /tedy s Květinkou/ je příjemná a skutečně mne baví.

Dnes jsem po většinu dne pozitivně vyladěna, což se nádherně podepisuje na mém vztahu k dětem i k manželovi. A i za tak krátkou dobu jsem udělala tu zkušenost, že přestávám /prý díky zákonu magického odrazu/ narážet ve svém životě na blbce a začínám si přitahovat do něj milé a krásné lidi.

Pan Karpeta vzal pod svá křídla i mého manžela s jeho epilepsií. Teprve začínají, ale vidím den za dnem, jak i on se začal měnit z hlediska pozitivního přístupu k životu k lepšímu. On nemívá záchvaty tak často, takže zatím je klid a těžko předjímat nějaký pozitivní posun. Ale já věřím, že i u něj to bude mít podobný vývoj.

Ne, není to jednoduché. Musím být duševně velice čilá a včas sama zasahovat ku pomoci Květince, kde je třeba. Ale je to radostná aktivita, je to práce, ne čekání na to, zda zahřmí nebo nezahřmí.

Skutečně začínám mít pocit, že přes veškerá omezení mám šanci se dopracovat k tomu, že si jednou budu svůj život řídit sama. Těším se na to. Pocity úlevy, radosti, lásky a štěstí jsou k nezaplacení. Moje psychika funguje nyní úplně jinak a dobře. A myšlenky? Žádné černé,  zničující jako dříve. Věřím, že právě tohle je cesta, na které najdu klid a pohodu bez epileptických záchvatů. Že je to otázkou víry a času.

Nebojte se to zkusit také!

Květa Š.

Tolik tedy ten původní mail pro vás. Pak nás čekalo ještě náročné období téměř neustálého kontaktu při potlačování negativních vzruchů v Květině psychice souvisejících jednak s problémy běžného života /nulová finanční rezerva, pro takto zdravotně postižené prostě není práce, rodina žije jen z dávek, obavy o budoucnost/, dále pak problémy s manželem, který se ponořil do svých mnoha bloků v dětství a odmítl po nějakém úvodu na nich pracovat. Bylo nutno se ponořit hluboko do karmických vztahů a aktivovat i faktor boží milosti. Řešili jsme zpětně dodatečně i nějaké nepříznivé podněty z období života v prenatálu.

Právě nyní je paní Květa v očekávání snad již konečné trvalé změny svého života. Její prakticky již plně zvládaná epilepsie dostane snad konečnou ránu do vazu. Jako bonus ke svému pozitivnímu myšlení si přitáhla opětovnou pozornost lékařů a je prakticky rozhodnuto o voperování mnohem dokonalejšího vagového stimulátoru, který by mohl pokrýt svou činností již trvale potřeby jejího života. A já se ještě jednou dávám do práce na blocích jejího manžela a věřím, že po svém pádu na nejhlubší dno i on tentokráte ve své snaze o změnu sebe sama uspěje. Jejich děti si to zaslouží. Jsou krásné. Jsou spolu s jinými budoucností našeho národa.