aneb Co je skutečně možno považovat za pravý duchovní vývoj I.

5 / Když hledím do každodenního zmatku v dění v makrokosmu kolem sebe, dá se říci, že po letech práce na zvelebení vlastního nitra mne excesy světa kolem již prakticky nechávají v naprostém klidu. Jsem rád, že dnes už při troše  ostražitosti rušivé vlivy okolí nedokážoujako kdysi bez dovolení kdykoli pronikat do mého mikrokosmu tak, aby výrazněji či dlouhodoběji dokázaly byť jen mírně snížit aktuální vibrační úroveň mého vlastního prožívání osobního tady a teď.

To znamená, že prakticky nejsem v žádném případě násilně zvenčí ničím a nikým vysouván a ani dobrovolně nevycházím ze svého středu naprostého klidu. Tento stav vlastního nitra je nesmírně osvobozující a řekl bych, že se dá přirovnat k pojetí „nirvány“ tibetských mnichů.

Z mého pohledu je tento stav mysli a stav srdce neskonale dokonalejší než podobné praktiky východních mistrů. Zejména proto, že tento aplikovaný stav mysli a srdce může být žit v běžném každodenním životě i ve  shonu západní civilizace a není nutno k jeho dosažení unikat někam vysoko na tibetské náhorní planiny pryč z tohoto světa.

Faktem je, že dosažení tohoto stavu mne stálo pěknou dávku úsilí a vyžaduje určitou dnes už minimální, ale neustálou pozornost. Je to stav nepostrádající dynamiku a vyžaduje nezbytný stupeň vnitřní myšlenkové a citové kázně, Cestu této kázně nebylo jednoduché nastoupit a rozhodně stojí i určité úsilí naučit se po ní trvale jít. Je hodně úzká ta cesta k vysněnému cíli duchovního bytí a její realizace chce odvahu, vytrvalost i kus štěstí.

Jedinou cestou, která vede k tomuto žádoucímu cíli, je cesta vlastní vnitřní změny. Cesta vnitřní změny, které vede k dokonalému vyvážení energií vlastního mikrokosmu a která činí lidskou bytost v inkarnaci správným způsobem imunní proti rušivým vlivům okolního makrokosmu.

Základem všech žádoucích vnitřních změn vlastní psychiky je hluboká  aplikace tak dokonalého energetického nástroje přístupu k pojetí vlastní inkarnace v pozemské a jí blízkých realitách, jakým bezesporu je uplatnění přínosu zasvěcenců minulosti vloženého do skutečného znění známých i dosud tajených výroků Ježíše Krista.

Stručně a přesně zachyceno je to pouhých pár po sobě jdoucích slov, která zní takto:

Miluj sebe sama, miluj svůj život, miluj tento svět, miluj bližního svého jako sebe sama a miluj i své nepřátele.

V tomto stručném poselství lásky je skryto tajemství o tom, jak žít čistě a spokojeně trvale s vysokými vibracemi vlastního součtového vědomí duše tady a teď v ruinách dnešního makrokosmu. Je v něm i skryt jasný a zřetelný návod, jak splnit kriteria pro to, o čemž se v bibli hovoří jako o spasení a mezi esoteriky jako o návratu domů. Opustit koloběh zrozování je možno m.j. až poté, kdy toto poselství lásky absolutně přijmeme.

Prožil jsem každé písmeno tohoto poselství a žití v něm je částí mé zkušenosti v této inkarnaci. Mnohé jsem již o tom napsal, mnohé se dostalo k myslím a snad občas i k srdcím vás, kteří jste mým textům věnovali svou pozornost. Je nepochybné, že předání návodu k tomu, jak tuto cestu nastoupit a touto cestou jít, je nejméně částí mého vlastního životního plánu, který jsem sem na zemi přišel realizovat.

Pro vás, kteří si třeba právě procházíte nelehkými obdobími, chci připomenout, že i u mne byla na počátku všeho hluboká a všezahrnující životní krize. Stalo se mi něco, co se stalo či může stát kdykoli i vám : v jednu jedinou krátkou chvíli se prostě vše, v co jsem věřil a čím jsem žil, proměnilo v hromadu bezcenných trosek.

Byl jsem jak slepé kotě, které se právě narodilo. Dosavadní jistoty se začaly sypat tempem, které mne vyděsilo a donutilo mne přemýšlet o tom, proč se mne můj vlastní život rozhodl zničit, rozbít, rozdrtit. Bylo to hluboké období temna mé duše.

Přiznám se, i já jsem uvažoval nejednou o nejjednodušším způsobu úniku z tohoto všeho. Velmi brzy se mi ovšem dostalo jistoty o tom, že cesta dobrovolného odložení hmotného těla naprosto není a nemůže být nikdy řešením. Rány osudu mi totiž pootevřely vrátka vnímání jiných realit a já jsem zjistil, že mohu nahlížet někam, kam jsem dříve nahlédnout nedokázal ani náhodou.

A tam si mne brzy vzaly do parády při četných kontaktech duše mně blízkých lidí, které již odešly do jemnohmotných světů a které mi vzácně shodně vyprávěly o tom, co se děje po smrti hmotného těla. Vyprávěly mi  tom, že člověk se probouzí a žije ve svém těle jemnohmotném zcela si vědom sebe sama přesně tak, jak sám sebe prožíval dříve, dokud byl ještě tady na Zemi.

Vyprávěly mi o tom, že bez hmotného těla se přirozeně ztrácí schopnost pokračovat v práci, kterou tady člověk v inkarnaci rozdělal. A je nucen „tam“ existovat s vědomím osobního selhání a ztracené příležitosti. Nemluvě o tom, že se nedořešených problémů rozhodně nezbavil. To proto, že brzy, velmi brzy se opět bude nucen vnořit do nového hmotného těla, aby si dal možnost absolvovat reparát. A výsledek reparátu vzhledem k faktu zapomnění účelu inkarnace a zpřísnění karmy za předchozí nedovolený únik bude opět na vážkách.

Možná právě  pocit selhání a nevyužití dané šance, kterým tam duše nutně mezi dvěma inkarnacemi žije, je jedním z projevů toho, čemu křesťané říkají peklo.

Takže životní krize je jednoznačně vždy především velikou příležitostí k žádoucí vnitřní změně a jako taková by také měla být člověkem přijímána. Značně otřese nebetyčným sebevědomím lidského ega a zaběhaným prouděním našich vnitřních energetických systémů duše v této fázi zákonitě založených na dominanci ega.  Ego prožívá hlubokou krizi své vlastní identity a ztrácí se v zoufalství z pocitu vlastního ponížení a selhání.

A na čas přestane usilovat ve společné duši o nadvládu nad spolubydlícím v ní duchem. A to je vítanou příležitostí k provedení niterné změny poměru sil v lidské duši žádoucím směrem. Tedy směrem od nadvlády ega k nadvládě ducha. Každá krize ve svých důsledcích je proto jedinečnou příležitostí k zásadní změně směřování duše v dané inkarnaci a měla by být využita.

Pravdou je, že duch se ovšem zpočátku jen těžce probouzí z letargie svého odmítání tohoto světa a už vůbec se mu nechce převzít nabízející se zodpovědnost za směřování duše za těchto pro duši tak těžkých životních podmínek. K jeho původnímu odporu vůči pobytu ve spojení s hmotným vědomím získaném obvykle v prenatálním období se přidává i aktuální šok a znechucení z přítomnosti nepříjemných energií okolí, do kterých je duše zákonitě ponořena při řešení všeho toho, co do lidského života krize vnáší.

Není však vyhnutí a postupně probouzející duch se chtě nechtě ponořuje stále více a později i naplno do prožívání energií kritického údobí vlastní existence v této inkarnaci. Energií, které jsou silně poznamenány raněnými city a zklamáními ega a je mu proto velmi protivné se jimi zabývat. .

Proto se v první fázi svého postupného zapojení do reality žití zde mnohdy i dlouhodobě vyhýbá nutné aktivitě směřující k vyřešení nahromaděných problémů v okolním makrokosmu a veden odporem k viníku toho všeho, vlastnímu egu, ho nemá ještě důsledněji než dříve rád a často ho i docela nenávidí.

Lidský duch a jím stále více vedená duše prožívá proto v tomto počátečním období obvykle silnou nelásku k sobě / svému egu /, k svému životu, světu, ve kterém žije, jakož i lidem ve svém okolí se vším všudy. Běžnou praxí je pak úsilí o nalezení čistého duchovního východu z krize v osvojení si a prací s řadou dostupných duchovních praktik.

Toto období je také běžně doprovázeno intenzívním niterným odmítáním hmotných aspektů vlastního bytí: a aby toho nebylo málo, člověk má ve zvyku současně nesmyslně obviňovat ze všeho špatného ve svém životě svět, ego své i ega lidí ve svém okolí. Tohle obviňování, výčitky, projevy nespokojení, zášť i nenávist vůči všem i sobě samému naplní součtovou duši neladem a vede k pokračující prožívání nízkých energií a dalšímu kolu odmítání dění v makrokosmu kolem sebe na úrovni emocionálního a mentálního těla.

Důsledkem je až příliš často trvalý únik směrem nahoru do duchovních vibrací v meditativních či jim na roveň postaveným úletech z obtížné reality tohoto světa.

Ovšem odklad řešení potíží v hmotném světě, který je nutně důsledkem výrazné orientace lidské součtové duše na duchovní vibrace vyvolává postupně další a další  negativní ohlasy z hmotného okolí, což prohlubuje projevy potíží v hmotném světě. Je neuvěřitelné, že lidé, kteří se noří stále hlouběji do větších a větších problémů ve hmotné realitě, místo jejich řešení dále prohlubují tendenci k únikům z této reality a ve svých důsledcích tak dále onu životní krizi prohlubují.