aneb Co je skutečně možno považovat za pravý duchovní vývoj II.

6 / Ale všeho do času. Tato „široká“ cesta východu z krize hledáním pomoci směrem ven ze sebe, byť směrem vzhůru ve vibracích, vyčerpá své možnosti. Člověk si uvědomí, že další únik před realitou i před sebou samotným nikam nevede a začíná dále hledat řešení. A je nutně / často nevědomě / veden ke změně směru nazírání na řešení své životní situace. Směr pohledu ven ze sebe při hledání řešení má totiž alternativu a tou je směr dovnitř sebe.

Kdo tuto změnu směřování svého úsilí přijme, staví se na začátek cesty východu ze své životní krize a současně mu přichází do života skrze zpětné uzemnění i příležitost ke skutečnému produchovnění své existence tady a teď.

Přijmu-li totiž jako fakt, že to, co vnímám jako negativní v okolním světě, je vlastně jen odrazem negativity, kterou nosím v sobě, konečně se dostávám na stopu skutečných příčin svých potíží. A dokážu-li to, nakonec si uvědomím, že duchovní „perla“ typu „svět nám jen odráží to, co je v nás“ skutečně platí i nejen pro ty jiné, ale i pro mne samotného.

Odtud už je krůček k náhledu, že platí, že má životní krize mi není ordinována spiknutím zvenčí, ale je skutečně reakcí okolí na to, jak jsem dříve myslel a právě teď myslím a cítím. Pochopím, že je pravděpodobné, že skutečně žiji tím, co si svým myšlením a cítěním zde sám připravuji a měl bych proto  asi přednostně své myšlenky a cítění změnit.

Protože je podle mně vlastně známých duchovních zákonů docela pravděpodobné, že můj odpor ke světu se mi vrací odporem okolního světa ke mně, moje neláska k vlastnímu životu se odráží v podobě vlastních psychických potíží a nemocí fyzického těla a moje  nechuť podnikat cokoli v tomto světě vede k chudobě až k hranici finanční nouze.

V pochopení rozhodujícího podílu vlastních vnitřních nesprávných postojů na destrukci osobního života tady a teď je místo i pro přijetí toho, že  je to právě přetrvávající nechuť k ponoření se zpět do hmotné reality a k nutnosti práce v ní, co nutně konzervuje daný nepříznivý stav mého bytí a prodlužuje neřešení situace.

Prostě přicházím postupně na to, že asi nemohu změnit svět a ostatní kolem sebe tak, aby vyhovovali mně. A že jedinou cestou, kterou mohu jít, je pracovat na vlastní změně tak, abych našel v daných podmínkách sám sebe a svět kolem sebe i lidi v něm přijal takové, jací jsou.

Člověk, který tohle všechno pochopí a vážně usiluje o svůj duchovní vývoj cestou vnitřní změny jako předpokladu východu z životní krize, se obvykle stahuje na krátkou dobu ze světa a noří se do svého mikrokosmu. Protože jedině tam se skrývá řešení jeho potíží a právě tam je třeba důkladně zamotané klubko vlastních vnitřních bloků začít rozmotávat.

Rozhodneme-li se pro vnitřní změnu

Rozhodneme-li se pro vnitřní změnu jako způsob, jak se vyrovnat s nepřízní světa kolem nás, v prvopočátcích narážíme ve své snaze přestat odmítat život, svět i lidi v bezprostředním okolí na hluboké projevy nelásky k tomu všemu z hloubi vlastní psychiky. Pocity nelásky a odporu se nám periodicky vnucují a vrhají nás zdánlivě stále znovu na začátek našeho snažení.

Ovšem jen do chvíle, kdy najdeme či jsme navedeni na stopu toho, že jedinou příčinou toho všeho je existence stále ještě dnes a denně existujícího nesmiřitelného souboje našeho duchovní a hmotné vědomí a jejich boj o moc nad dalším směřováním duše.

Tento boj je třeba ukončit smírem a přijmout jako fakt / pravděpodobně poprvé v mnoha inkarnacích /, že mnohdy i letitý boj k potlačení vlastního ega je naprosto k ničemu a je třeba se ho vzdát.

To proto, že podle platného univerzálního zákona o tom, že si svůj život připravujeme vlastní myšlenkou, bez jakýchkoliv pochyb platí, že chceme-li boj, boj taky dostáváme. A boj s vlastním egem, který byl naším údělem v této i v mnoha předchozích inkarnacích, nás vždy vedl spolu s touto planetou jediným směrem : do stále nižších vibrací. O tom jistě nikdo nepochybuje, tato skutečnost je přímo hmatatelná.

Boj s egem už vůbec nevede k jeho oslabení tak, aby ono samotné svojí silnou pozicí na domácím hřišti / řečeno sportovní terminologií / nezužitkovalo k tomu, aby nám pěkně nezatápělo a nekladlo do naší snahy nalézt východisko z hmotných potíží další a další nástrahy.

Ego totiž v případě volby boje, byť je cílevědomě blokováno, postupuje ve svém přirozeném prostředí tohoto světa nesmírně vynalézavě a dokonale své působení maskuje. Jeho nejvíce pro lidskou bytost v inkarnaci nebezpečnou a jím samotným velmi oblíbenou  hračkou je pěstování falešné duchovní pýchy na vlastní duchovnost.

A vždy v nejméně očekávaných chvílích vyráží ze zdánlivé defenzívy, třeba aby ztrestalo / přirozeně samozřejmě právem / ty, kteří o jeho duchovnosti a správném směřování zapochybovali. Což znamená  obvykle drsný pád součtové duše ve vibracích dolů a nutnost opět pracně tyto vibrace postupně zvedat.

Válku s egem nikdy vyhrát nemůžete

Nakonec snad budete mít štěstí a zjistíte, že válku s egem nikdy vyhrát nemůžete. Protože kromě toho, že ono je tady na Zemi doma, si ego navíc bere sílu z vašeho ducha. Čím jste duchovně vyzrálejší a inteligentnější, tím dokonaleji ego své spády maskuje a skrývá i za duchovní pohnutky a argumenty.

Čím více se ho snažíte ze svého života vytlačit, tím horší jsou chvíle, kdy se opět zmocní vlády nad vámi a dělá neplechu.

Snad vás jednou ten boj unaví. Snad jednou budete tím bojem neuvěřitelně unaveni a budete mít pocit, že přešlapujete na místě. A rezignujete a rozhodnete se dále v neperspektivním boji nepokračovat. A budete příjemně překvapeni tím, co se začne dít.

I přes stále silný vzájemný odpor svých duálních částí, vědomí ducha a vědomí těla se vaše součtová duše jaksi uklidní. A když ji přimějete, aby na straně jedné se chopila otěží a nedovolila vlastnímu egu, aby pokračovalo se svými výpady proti duchu a na straně druhé zabráníte svému duchu, aby dále znevažoval a napadal své vlastní ego, nastane ve vás jakési „ozbrojené“ příměří.

A nad vaší duší zavlaje bílá vlajka a nastane období poměrného klidu. Jsem si jist, že si ho budete užívat. Duch i ego sčítají své rány a škody, které vzájemným soubojem utrpěly a vy pocítíte zřetelné uvolnění napětí v jejich vzájemném vztahu.

Ona sinusoida, ta nikdy nekončící křivka vašeho psychického žití se svými mnoha vrcholy a pády, se stane zřetelně plošší, její amplituda se snižuje.

Pokud snaha o sjednocení a propojení obou duálních částí ze strany vaší duše / kdo tím sporem více trpí než právě ona ? / dále trvá, začíná nést ovoce. Přijmete-li definitivně pravdu o své duální podstatě a donutíte-li pýchu vašeho ducha se snížit k vibracím vašeho ega tak, aby zřejmě poprvé ve vašich mnoha inkarnacích dal svému egu znát své přijetí a svoji přízeň, vaše ego se postupně jak malé dítě rozpláče štěstím a přimkne se k tomu, kdo mu konečně dal svoji lásku.

To prosím vezměte doslova! Stane-li se to, tuhý vnitřní boj těch dvou ve vás se definitivně vytratí a zavládne mír. A obě části vaší bytosti přestanou tahat váš společný povoz každá jiným směrem a spojí své síly tím směrem, kterým je to zapotřebí.

Nutným důsledkem je pak skutečnost, že s jistým zpožděním vám zrcadlo okolního světa začne vracet to, co ze sebe po změně nově vyzařujete: lásku místo nelásky, pozitivitu místo negativity, úspěch místo neúspěchu.

 Tak to prostě chodí a musí to tak být. Teprve poté, kdy se člověku dostane příležitosti plně si prožít v této inkarnaci své ego a tím ho přivede k dokonalosti, přichází šance v podobě oné životní krize. A lidský duch dostane příležitost díky stažení se ega do ústraní  šanci ujmout se aktivní role ve vedení vlastní duše.

Kdyby téhle velké či několika menších opakujících se krizí nebylo, nikdy by k tomu nedošlo. Člověk by prostě žil ponořen do hmotného okolí a jeho spokojené a sebevědomé ego by dále pokračovalo ve vršení aktuální karmy.

Pokuste si někdy v době spánku promluvit s uvolněným duchovním tělem některého z blízkých lidí o tom, co cítí uvězněn v těle, jež je zcela nebo z velké části ovládáno jeho vlastním egem. Budete zděšeni jeho utrpením.

Za tohoto stavu se dostáváte do situace, o kterém jste dosud jen slýchali a nikdy vám nikdo nedal návod, jak toho dosáhnout. Získáte sílu postupně měnit vlastní život ke svému obrazu, řešeno slovy esoteriků najdete způsob, jak si „řídit svůj vlastní život“.

Mnozí z vás pak dodatečně pochopí, že četné „duchovní“ praktiky typu autosugesce, afirmací či mnohé další jsou k ničemu ve chvíli, kdy jsou přijímány sice vědomím vašeho ducha, ale odmítány vědomím vašeho hmotného těla. Mnozí z vás pak konečně pochopí, že cokoli chcete v tomto či jiných světech učinit, se vám podaří mnohem lépe, když do toho půjdete ve vzájemní shodě obou vašich Já a já.

Při dokončování tohoto textu mne zaujal článek Jaroslava Chvátala s názvem „Skoky vědomí“ – cituji:

Ego nechce zemřít, protože si pouze myslí, že je skutečné. Takže „bude bojovat až do konce“, aby zůstalo naživu. Ale pravda je, že ego je pouze to, co si myslíme, že jsme a nyní je čas žít z našeho skutečného já. Samotné ego je falešnou strukturou, která musí zemřít, nebo přestoupit do toho, co je skutečné. Mnohé spirituální tradice o tomto procesu hovoří. Říkají: „Zemři předtím, než zemřeš. Pak poznáš, že žádná smrt neexistuje.“ Toto je samozřejmě pravda. Ale nebudete ji znát, když tomu budete pouze věřit; musíte ji zažít. Jak Gangagi říká: „Jste To.“ Dokud nepoznáte svou skutečnou přirozenost, vaše práce zde nekončí. A toto se děje, ať se vám to líbí, nebo ne.

Jsem si naprosto jist správností všeho, o čem autor v článku píše. Rozhodně se naprosto shodujeme ve vidění podstaty vztahu ega a ducha. Věřím, že bude s pochopením přijata má snaha o to, abych při možná jen nepatrné změně úhlu pohledu dal možnost vám čtenářům internetového magazínu procítit v praxi hluboký soulad našich pohledů na danou oblast reality. Tak tedy:

  • Ano, je pravdou, že ego si skutečně pouze myslí, že je skutečné. Takže bude „bojovat až do konce, aby zůstalo naživu“. Proto moje rada pro vás všechny : nebojujte s ním. Naučte se ho milovat. Tak spolehlivě přestane klást odpor „až do konce“ a začne spolupracovat na svém povznesení dávno před koncem.
  • Ano, je pravdou, že ego je to, co si pouze myslíme, že jsme. Nastal-li čas žít z našeho skutečného Já, zajistěme si loajalitu této druhé v inkarnaci naprosto reálně se projevující a zcela živé části sebe sama, svého ega, skutečnou bezpodmínečnou Kristovou láskou, kterou mu jako naše pravé Já dáme. Jinak bude, jak je správně řečeno, opět „bojovat až do konce“.
  • Ano, je pravdou, že ego je falešnou strukturou. Ale také za našeho života zde hezky aktivní naprosto neopominutelnou strukturou a je m.j. také obrazem našeho padlého ducha ve hmotě. Necháme-li ho umřít námi jako duchem nemilované, pak nám jako nezaměnitelný otisk nás samotných v hmotě již v okamžiku své smrti vystaví zpáteční jízdenku do reality těchto světů, abychom si zopakovali šanci něco pochopit.

Pochopit to, že právě své ego jednou musíme vyzvednout láskou svého ducha k sobě a tím ho nechat zemřít v nízkých vibracích tohoto světa. Pokud to uděláme, pochopíme, že právě o tomto procesu mnohé spirituální tradice hovoří takto: Zemři předtím, než zemřeš. Pak poznáš, že žádná smrt neexistuje.

  • Ano, je pravdou, že ego také může přestoupit do toho, co je skutečné. Znáte jinou metodu, jak to udělat, než mu, egu, udělit vysoké vibrace bezpodmínečnou láskou a úplným přijetím svého ducha tak, abychom ho pozvedli do úrovně tzv. spasitelnosti?
  • Ano, a je pravdou, že dokud nepoznáte svou skutečnou duální přirozenost duše, pokud neuplatníte právě na soužití obou skutečných bytostí ve vás fenomén bezvýhradné Kristovy lásky svého ducha ke svému egu, potažmo pak k životu, světu kolem vás a egům lidí v něm, vaše práce zde se opravdu neskončí.

A toto se děje, ať se vám to líbí, nebo ne.

 -konec-