Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Dionýsos, Alexandr Veliký a Nýsové, praotcové Čechů, Moravanů, Slezanů… /III/

Dochovalo se několik verzí mýtů o Dionýsovi a já uvádím verzi, o níž se domnívám, že je v nejmenší míře zasažena mladšími vlivy: Zeus našel zalíbení v Semelé — překrásné dceři pozemského krále Kadma. Diova náklonnost, jak už to chodí, nezůstala bez následků. Při předčasném porodu Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do svého stehna (podle jiné verze do boku) a tak jej donosil místo zemřelé matky.

Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C
Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C

Syn obdržel jméno Dionýsos, což v překladu znamená přibližně „prostředník mezi Diem a národem Nýsů“, kterýžto národ měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal a pod dohledem mudrce Siléna a nymf získal všestranné vzdělání tak, jak určil Zeus.

Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových svazů, který Árjům dával krále i vojevůdce a přední mudrce. Nýsové žili v pohádkově krásné zemi Nýsaie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem. Hlavní město Nýsa leželo na úpatí hory Méros, na kterou spolu často vystupovali a kde rozmlouvali otec se synem, tedy Zeus s Dionýsem.

Když dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal Dionýsos od otce dva hlavní úkoly: Prvým úkolem bylo dobytí a civilizování Orientu (Indie) a druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha.

Dospělý Dionýsos byl prý skvělým obrazem otce i matky — statný muž světlé pleti, modrých očí a měl popelavě šedé vlasy. Z vybraných árijských mladých mužů a žen založil kmen Kofénů (Káfirů), se kterým bez větších obtíží dobyl Indii a uvedl tam skupinu správců a učitelů, z níž během času vznikla kasta árijských brahmánů.

Po návratu z Indie ponechal raněné a nemocné i staré bojovníky v Nýsai a v Kofénu, načež se svou armádou odešel civilizovat árijské kmeny v oblasti Středomoří. To se mělo odehrát přibližně v období mezi 3100–2900 př. n. l.

Podle jiné verze bylo v té době Středomoří pusté a vylidněné potopou v roce 3449 př. n. l. a když árijští Protořekové do Středomoří vstupují se svým vůdcem a héroem Dionýsem, tak tím opuštěné území vlastně kolonizují. Která verze je blíže pravdě, to nelze zatím rozhodnout.

Mahábhárata i mýtus o Dionýsovi popisují tutéž událost

Dobytí Indie Dionýsovou armádou proběhlo před příchodem Dionýsa do Středomoří, tedy někdy mezi 3200–3100 př. n. l. Pokud nedošlo k chybnému datování, pak dobytí Indie Ardžunou, popisované v Mahábháratě, proběhlo přibližně kolem roku 3150 př. n. l., z čehož vyplývá identita obou dějů a také obou hlavních hrdinů.

Víme, že jak Ardžuna, tak Dionýsos jsou héroové, tedy děti boha a smrtelné pozemské matky. Dionýsovým otcem je Zeus, Ardžunovým otcem je Indra. Oba božští otcové mají obdobné funkční zařazení a dávají svým synům tentýž úkol — dobýt Orient. Ardžuna dobývá Indii kolem roku 3150 př. n. l., Dionýsos mezi roky 3200–3100 př. n. l.

Z toho, co jsem uvedl, vyplývá zatím jediný závěr a to: Mahábhárata i mýtus o Dionýsovi popisují tutéž událost — a tedy árijský Ardžuna je řeckým Dionýsem. Když v roce 1511 př. n. l. vybuchla sopka Théra na Santorinu, zničila téměř celý ostrov, ale i většinu Středomoří. Obrovská příbojová vlna tsunami zničila ostrovy a města mořských národů, zejména mínojskou Krétu.

Do stratosféry se dostalo obrovské množství sopečného popela a plynů, což vedlo ke změně mořských a vzdušných proudů a posléze i ke značné klimatické změně na mnoha místech Země. Árijská říše Area zaujímala v té době rozsáhlou část původně velmi úrodné Turánské nížiny mezi Kaspickým jezerem, Aralským jezerem a Pamirem.

Důsledky výbuchu Théry se zde během necelého století projevily velmi rychlou změnou klimatu, zejména rychle narůstajícím deficitem vláhy způsobujícím vysychání Turánské nížiny. Do té doby velmi úrodná půda se během několika desítek let změnila v pouště a zbytek úrodné půdy již nestačil uživit početné árijské kmeny.

Hrozba hladu přinutila Árje k odchodu z vlasti. Exodus se uskutečnil ve dvou směrech. Západní kolona postupovala pravděpodobně v Dionýsových stopách kolem jižního pobřeží Kaspického jezera, podhůřím Kavkazu a podél jižního pobřeží Černého moře do oblasti vymezené přibližně Kapadocií, Kilikií, Helespontem (Anatolií), Thrácií (Bulharsko), Makedonií a Řeckem.

Silné árijské kolony vytlačovaly původní kmeny usedlé zejména v přímořských oblastech. Tak dochází k jevu, který historici označují jako stěhování „mořských národů“ v oblasti Středomoří. Z oblasti Makedonie a Thrácie jsou vytlačeni Dórové a tzv. „severozápadní Řekové“ směrem na jih do oblasti Řecka.

Dórové i severozápadní Řekové jsou pravděpodobně potomky Dionýsových vojenských oddílů kolonizujících Středomoří mezi 3200–3100 př. n. l. Část prvé árijské vlny, zejména Frýgové a Lýdové se usadila v nově získaném území, část se zastavila až v severní Itálii, odkud vytlačila původní obyvatele do okrajových území a do hor.

Římská říše pod vládou Hadriána (vládl 117–138). Venedové sídlili pravděpodobně na horní Visle v dnešním Polsku.
Římská říše pod vládou Hadriána (vládl 117–138). Venedové sídlili pravděpodobně na horní Visle v dnešním Polsku.

Druhá árijská kolona, v níž převažovaly horské kmenové svazy Nýsů a snad i Kofénů, postupovala severozápadním směrem nejprve podél východního pobřeží Kaspického jezera, dále Povolžím do Jihoruských stepí, kde mizí. Domnívám se, že z této druhé árijské kolony se později vyvinuli západní Slované – Vindové (Windové, Venedi), kteří se kolem poloviny 6. století n. l. vynořují v Evropě takřka naráz a historikové si dodnes s jejich původem neví rady.

Když Dionýsos založil vojenský kmen Kofénů, sledoval tím vytvoření elitní vojenské základny, v jejíž tradici by byla výchova vojenské šlechty pro armádu. Podobné tendence lze nalézt i u Alexandra Velikého, když vytváří elitní jednotku vojenské šlechty „Bratři ve zbrani“, z jejíchž řad pocházeli pozdější velitelé oddílů a vojevůdci.

K árijské elitě náleželi i Nýsové, což ostatně vyplývá i ze starořeckého mýtu o Dionýsovi. Jestliže pro Dia byli Nýsové dost dobří učitelé jeho syna Dionýse, pak není pochyb, že byli duchovní šlechtou Árjů, která dávala Árjům nejen krále, ale i duchovní vůdce, učitele, mudrce a lékaře.

Alexander the Great as Zeus Ammon; Silver tetradrachm; obverse diademed head of the deified Alexander, with horn of Ammon; reverse Athena Nikephoros seated left, Nike in right crowning king's name with wreath; 280-250 BC
Alexander the Great as Zeus Ammon; Silver tetradrachm; obverse diademed head of the deified Alexander, with horn of Ammon; reverse Athena Nikephoros seated left, Nike in right crowning king’s name with wreath; 280-250 BC

Když Alexandr Veliký při své indické anabázi dospěl s vojskem k hranicím Nýsaie, vyslali k němu Nýsové (Nýsané) třicet vyslanců vedených nejpřednějším občanem jménem Akúfis. Tito vyslanci žádali Alexandra ve jménu Dionýse o ponechání svobody a nezávislosti, která Nýsai od věků náleží. Připomeňme, že podle věštby kněží ze svatyně Siwa (staroegyptská Sechetam) byl skutečným otcem Alexandra Dionýsos, a ne Filip Makedonský (viz Plutarchos, Alex.27).

Nýská delegace upozornila Alexandra na důkaz, že v Nýsai byl jeho otec skutečně vychován, kterým je břečťan, rostoucí pouze zde a již nikde v Orientě. Břečťan i vinná réva podle starořecké tradice ovíjejí Dionýsův atribut  — thyrses, což je božská berla.

Ponechme stranou autenticitu původu Alexandra, skutečností je, že Alexandr žádosti delegace Nýsů ochotně vyhověl, potvrdil svobody a práva Nýsů, načež se svými přáteli vystoupil na blízkou horu Méros, aby vzdal poctu Dionýsovi. Tato epizoda se odehrála v roce 325 př. n. l., tedy v období plného rozkvětu řecké kultury.

Severozápadní kolona Árjů zřejmě nezmizela beze stopy. Je pravděpodobné, že již v 6. století př. n. l. Nýsové sídlili v oblasti Volyňsko-podolské vrchoviny, kde byl dostatek úrodné půdy a rozsáhlé neosídlené prostory. Řecký historik Hérodotos ve svých „Historiés apodexis“ se v souvislosti s popisem Skythů zmiňuje o tom, že některé kmeny severně od Černého moře, přibližně v oblasti nesoucí dnes název Volyňsko-podolská vrchovina, se jak etnicky, tak i kulturou značně od Skythů odlišují.

keramika-prazskeho-typu-1

Jde zejména o kmeny Budynů a Neurů. Lze se domnívat, ţe Neurové jsou ztracení Nýsové, jejichž jméno Hérodotos do řečtiny chybně přepsal. Vedle této indicie však existuje ještě jedna. Archeolog I.Borkovský nalezl v oblasti Prahy slovanskou keramiku a dal ji název „keramika pražského typu“. Tutéž typovou keramiku bylo možno identifikovat ve větším rozšíření v Čechách, na Moravě, Slezsku, území části Polabských Slovanů a na západním Slovensku. Velkým překvapením pro archeology byly nálezy velmi podobné keramiky v rozsáhlé oblasti Ukrajiny (oblast horního Bugu, Teterevu, Dněstru, Prutu, Zakarpatí atd.).

Podle hlavní lokality byla tato keramika nazvána typem „Korčak“, později typem „pražsko-korčakovským“. Archeologové datují tyto typy keramiky do 5. století n. l., ale domnívám se, že jsou mnohem starší. Problém je v tom, že keramiku nelze dostatečně přesně časově zařadit podobnou metodou jako je například radiokarbonové datování.

Myslím, že můžeme předpokládat oblast Volyňsko-podolské vrchoviny jako lokalitu, kde se severozápadní proud Árjů na čas usídlil a kde proběhla metamorfóza indoevropských Árjů (a zejména Nýsů) v západní Slovany. Jak mohutněly jednotlivé kmeny, ustupovalo jméno kmenového svazu „Nýsové“ a tříbily se i upevňovaly názvy jednotlivých kmenů: Čichové, Moravané (Moravové), Slovini, Charváti, Srbové, Slezané a další.

Jméno kmenového svazu ale docela zapomenuto nebylo, protože v oblastech pozdějšího trvalého usídlení (střední Evropa, Balkán) bylo dodnes dochováno mnoho toponym s kmenem Nys či Niš.

Opakované vlny sucha v oblasti stepí uvedly do pohybu početné nomádské pastevecké kmeny směrem na jih a na západ (Hunové, Avaři, Maďaři) a jejich rostoucí tlak donutil západní Slovany-Nýsy v oblasti Volyňsko-podolské vrchoviny hledat nové prostory, ve kterých by nalezli úrodnou půdu a bezpečí pro trvalé usídlení.

Koncem 5. století se Slované-Nýsové rozdělili do dvou proudů a ze západní Ukrajiny odcházejí. Jižní proud postupoval Valašskou nížinou a počátkem 6. století začali jižní Slované-Nýsové obsazovat Balkán, zejména oblast dnešního Slovinska, Srbska, Chorvatska a Dalmácie. Kmen Slovinů obsadil oblast Korutan a podle některých zpráv snad osadil i území Bavorska až po dolní Pomohaní, které tvořilo hranici francké říše.

Je však možné, že oblast východního Bavorska obsadily spíše západní české kmeny (Chbané, Sedličané). Někteří historikové se domnívají, že právě do oblasti východního Bavorska (popřípadě i Korutan) je nutno umístit Sámovu říši, přičemž prý Sámův hrad Wogastisburg ležel poblíže Staffelsteinu.

Ve prospěch této teorie hovoří okolnost, kdy francké kroniky hovoří o bojích Sáma s Avary, které na hlavu porazil. Územím Korutan a Bavorska Avaři protahovali při pokusech dobýt západní území.

V Čechách Wogastisburg nemůže ležet, protože do Čech se Avarům nepodařilo prorazit. Avaři, přesídlující v roce 567 z Černomoří do Podunají a Potisí, svým tlakem na zadní voje jižního proudu Slovanů-Nýsů urychlili jejich migraci na Balkán pod ochranu hor, které byly pro nomády vždy obtížně přístupné.

Avarská záplava tak delší dobu rozdělila jižní a severní Nýsy. I když Avaři byli koncem 8. století poraženi Franky a počátkem 9.století rozprášeni Bulhary, rozdělení přetrvávalo, protože Avary posléze vystřídaly nomádské maďarské kmeny, které se usídlily v Uherské nížině.

Některé nýské kmeny se rozdělily mezi oba proudy (Moravané, Slovinové, Charváti, Srbové), jiné kmeny odešly pouze se severním proudem (Cichové, Slezané, Doudlebové).

Nýská toponyma se dodnes zachovala jak na Balkáně (město Niš, řeka Niša), tak ve střední Evropě (řeka Nysa Kladska, Nysa resp. Nisa Lužická, polské město Nysa), ale také název lidu „Nišané“, sídlícího v oblasti mezi Ústím nad Labem a Drážďanami. Od rozdělení jižních a severních Nýsů uplynulo téměř 15 století a během tohoto období se odlišným způsobem vyvíjely dějiny, jazyk i tradice. Přesto naši jižní bratranci mají s námi mnoho společného, především kořeny hluboko sahající do minulosti.

Praotcové Čechů, Moravanů, Slezanů…

Severní proud Nýsů neměl na vybranou, než postupovat podél severního úbočí Karpat, Beskyd, Jeseníku a Sudet. Na poměrně krátkou dobu se Nýsové usadili v území od Lužice až po Horní Slezsko a postupně pak jednotlivé kmeny sestoupily na jih do České kotliny, do prostoru Moravy, Slezska a území západního Slovenska.

Z této doby se do dnešních dnů zachovala toponyma řek a měst připomínajících Nýsy (Nysa Lužicka, Nysa Kladska, město Nysa atd.), ale v paměti národa zůstaly zachovány i názvy jednotlivých kmenů nýského svazu: Cichové (Čechové), Moravané, Srbové (Lužičtí), Slezané, Charváti, Slovinové a další.

Pravděpodobně kolem poloviny 6. století již bylo území mezi jednotlivé kmeny rozděleno tak, že Srbové se usídlili v oblasti mezi Lužickými horami po Zhořelec, Slezané měli v držení Slezsko až po Katovice, Moravané Moravu a Slovinové obsadili území kolem Javorníků, Chřibů a Bílých Karpat. Českou kotlinu obsadili Cichové a s nimi spojené rodové skupiny (Lemúzi, Děčané, Milčané, Lutomerici, Pšované, Zličané, Chbané, Sedličané), a to v rozsahu přibližně od Drážďan až po bavorský Bayreuth.

Jižní a západní část České kotliny měli v držení Doudlebové, východní část Charváti, Poohří pak Lučané. Čichové (pozdější Čechové) sídlili ve středu. Zadní voj Nýsů tvořený vybranými vojenskými jednotkami z jednotlivých kmenů se usadil přibližně v oblasti severozápadních Krušných hor, v území mezi dnešními městy Drážďany, Aue, Zwickau.

Náležela jim ochrana vstupní brány do České kotliny — toku Labe a zejména proti útokům ze severozápadu chlumeckým průsmykem, z prostoru upevňující se říše Franků. Tato vojensko-demokratická entita vešla na čas do povědomí pod jménem „Nišané“ a po upevnění moci českých panovníků zanikla.

Domnívám se, že hlavní tíhu boje proti vpádům Franků nesla tato entita Nišanů a to přinejmenším do počátku 8. století. Nišané tak vlastně byli předchůdci západočeských Chodů a lze jen litovat, že se o nich dochovalo jen velmi málo zpráv.

Čtenář si jistě uvědomuje, že původní území obsazené kmenovým svazem Nýsů bylo rozsáhlejší než dnešní území Čech a Slezska. Když však uvážíme tvrdý, více než tisíciletý tlak germánského prvku na západní Slovany-Nýsy, teprve pak můžeme ocenit statečnost a tvrdost obránců tohoto prostoru, ale zejména politické a vojensko-strategické schopnosti českých knížat a králů, kteří zachovali jen málo zkrácený odkaz praotců.

Zápis o příchodu Čechů v Kosmově kronice

Polabským a přímořským Slovanům severně a severozápadně od Čech se to nepodařilo a v bojích s Germány podlehli. Překrásnou pověst o příchodu Čechů zapsanou v Kosmově kronice, kterou později poznáváme tak mistrně podanou profesorem A. Jiráskem ve Starých pověstech českých, je nutno poněkud (ne příliš) opravit.

Především západní Slované, přinejmenším v českém a moravském prostoru, nepřijímali svá kmenová jména ani po svých stařešinech, ba ani od místních názvů svých sídlišť. Je to právě naopak, kdy sídliště jsou pojmenována jmény kmenů či rodů a také odrážejí tradice, se kterými Nýsové do nových sídlišť přišli.

Tato kmenová jména předcházela příchodu Nýsů do prostoru Čech, Moravy, Slezska a Slovenska a přinejmenším mají počátek v období diferenciace a formování kmenů v době, kdy se Nýsové usadili ve Volyňské oblasti dávno před rozdělením na severní a jižní Nýsy. Proto Moravané, Srbové, Charváti, Slovinové si ponechali kmenová jména jak u severních, tak i jižních Nýsů do dnešních dnů.

Jména kmenů nemohla být převzata ani z dochovaných keltských toponym, protože pak by se kmeny žijící v povodí Labe musely jmenovat Albisané či Albhané. Původní název jednoho z nýských kmenů byl Cichové, nebo možná Cinové, teprve časem se změkčil na „Čechové“.

Dalším omylem je tvrzení starých kronikářů, že slovanské kmeny přicházely do liduprázdného, nebo jen velmi řídce osídleného prostoru Čech a Moravy. V době příchodu Nýsů byla většina tohoto prostoru porostlá hlubokými a hustými lesy, téměř nepropustnými pro ty, kteří neznali místní průchody a stezky. V těchto lesích, či spíše pralesích, zejména pak v podhůří a na vrchovině, žily početné keltské rody vytlačené sem kolem přelomu letopočtu germánskými Markomany a Kvády.

Je pravděpodobné, že značná část původní keltské entity se ani do přímého kontaktu s Markomany či Kvády nedostala a vyvíjela se v tomto prostoru jako autochtonní entita již od svého příchodu ze západu, přinejmenším již od 8. století př. n. l. V nížinatém Poohří, Polabí, Pootaví a Povltaví snad žily ojedinělé a nepočetné skupiny mající značný podíl keltské krve.

Mohlo jít o potomky Bojů a Markomanů, nikdy však nevytvořili ani větší rodovou skupinu, jejíž jméno by se dochovalo dodnes. Kosmas nás ve své kronice informuje, že praotec kmene, který vstoupil do České kotliny, vystoupil na horu Říp a s rukama k nebi pozdviženýma pronáší svou zdravici: „Vítej, země nám souzená, tisícerými věštbami zaslíbená…“

V onom čase byl náčelník kmene současně i nejvyšším kmenovým veleknězem. Podobně jako náčelník Cichů vystupovali na vybrané dominanty kraje i náčelníci ostatních kmenů Nýsů, aby novou zemi převzali od nebes pro svůj lid a Nejvyšší Bytosti složili hold.

Josef Mathauser – Praotec Čech na hoře Říp
Josef Mathauser – Praotec Čech na hoře Říp

Když tuto skutečnost uvážíme, nepřipomíná to záslibné a holdovací obřady keltských druidů? Mohu však čtenáři nabídnout i další překvapení. Název „Říp“ je pravděpodobně keltského původu a zcela jistě na jeho vrcholku byla ještě před příchodem Cichů významná keltská svatyně — nemethon.

Náčelníci nýských kmenů však vystupovali i na jiné vrchy za stejným cílem, zejména Kaňk u Kutné Hory, Hostýn, Oškobrh a dominanty u Liběnic, Dolní Lipnice aj. Překvapuje vás, že všechny byly také významnými keltskými nemethony?

Je to podivné, ale náčelníci i velekněží Nýsů zřejmě velmi dobře věděli, kam přicházejí a kdo jsou „domácí“… Již skutečnost, že nově příchozí jsou přijímáni bez bojových třenic a srážek, je sama o sobě neobvyklá. Vysvětlení lze vidět pouze v tom, že Nýsové byli keltskými usedlíky očekáváni a vítáni jako pokrevně spřízněný lid, jehož příchod dávno předem oznámily věštby druidů.

S keltskými věštbami však souvisí i některé významné nemethony, které měly jak pro Kelty a Nýsy, tak i pro jejich potomky vždy hluboký až mystický význam, ne vždy přesně chápaný.

Mám na mysli zejména tři z nich — a to Vyšehrad, Blaník a Hostýn. S Hostýnem je bezprostředně spjat symbol černě zahalené ženy stojící na obráceném půlměsíci, obklopené hvězdnou plejádou. Tento symbol je prastarý a vztahuje se k počátkům keltské civilizace. Je to symbol Velké Matky (Magna Mater), někdy také ztotožňovaný s bohyní Isis, která je oblečena v rudý šat a zahalena do černého či tmavomodrého pláště.

V období nástupu křesťanství byl symbol Velké Matky přeměněn na Mariánský modlářský kult /totální prasárna, poznamenává ragauian/, stejně jako i v řadě míst západní Evropy. Nelze však než přiznat, že výklad tohoto symbolu a zejména jeho vztahu k Hostýnu, nadále odolává rozluštění.

-pokračování-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>