Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Soubor starých pověstí Keltů, Nýsanů a Čechů /V/

Staré pověsti zemí českých a moravských

Mnohem starší, odhadem asi z období vrcholící „halštatské éry“, je pověst o ohnivém býku, vztahující se k jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. V této jeskyni se nacházela jedna z nejdůležitějších svatyní té doby, která sloužila jednak ke slavnostnímu nastolování krále či knížete Keltů, jednak byla místem kultovního pohřbu zemřelého krále žehem.

                                        Býčí skála

Svatyně sama byla zasvěcena obávanému božskému oráči a dřevorubci Esuovi, který se zde často zjevoval jako bílý či zlatý býk. Byla zde i posvátná kovárna, v níž druid-kovář prastarým předepsaným způsobem vykoval pro nového krále meč, dýku, přílbici a pancíř, ale mrtvému králi naopak tuto zbroj odebíral a rituálním způsobem ji zničil. Patrně se zde konaly i pohřby žehem druidů a popel mrtvých se odevzdával lesům, loukám a potokům. Keltové, podobně jako Árjové, věřili, že smrt je jenom „středem dlouhého života“, která otevírá brány nových poznání.

Tělesné schránky si Keltové moc nevážili, a proto ani vlastnímu ceremoniálu pohřbu a uchovávání popela mrtvých nevěnovali významnou pozornost. Popel se měl co nejrychleji vrátit tam, odkud pocházel — Přírodě. Se svatyní v Býčí skále bývala spojována podivuhodná pověst, která se v několika různě upravených a deformovaných podobách dochovala mezi tamním lidem dodnes.

Král Keltů usídlených mnoho století na území Moravy /snad měl jméno Borigiorix/ byl stár a nemocen.  Bohové mu dali znamení o blížící se smrti. Král Borigiorix měl velkou starost o budoucnost svého lidu. Měl dvě spanilé dcery, starší princeznu Gyrtas a mladší, ještě sotva odrostlé dítě se jmenovala Diurga. Matku již neměly, protože zemřela při porodu nejmladší dcery. Král dobře věděl, že stát může udržet proti severním nájezdníkům pouze rozhodný a udatný muž, který by se stal manželem Gyrtas a králem moravských Keltů.

Gyrtas byla vyhlášená krasavice a byla obletována mnoha udatnými mladými bojovníky i moudrými muži zralého věku. Mezi touto suitou vynikali vysoko dva nápadníci. Prvým byl mladý princ krále západních Keltů Urien a druhým byl kníže východních Keltů Dordorix. Urien byl jedním z předních vojevůdců krále Borigiorixe a získal pro jeho vojsko mnohá cenná vítězství. Hluboce miloval Gyrtas a zdálo se, že i ona v něm nachází stále větší zalíbení.

                                 Jeskyně v Býčí skále

To se vůbec nelíbilo knížeti Dordorixovi, který byl sice velmi bohatý a vojensky silný, ale mravů hrubých a vojácky neotesaných. Nadto se přikláněl mnohým potěšením, které mocnému muži té doby se jaksi sama od sebe nabízela. Moudrý král viděl dobře, že Dordorix má zájem především o jeho říši a královský poklad, kdežto Gyrtas je k tomu pouhým přívažkem. Čas smrti se přiblížil a král přivolal nejvyššího druida a sdělil mu své rozhodnutí, že novým králem a manželem Gyrtas bude Urien a jeho prohlášení za krále bude provedeno ihned po pohřbu.

Když král po několika dnech zemřel, oznámil hlavní druid jeho rozhodnutí všem poddaným. Pouze Dordorix se rozzuřil a prohlásil, že si zjedná své právo mečem, načež se vzdálil. Po třech dnech přivezli mrtvého krále v čele pohřebního průvodu do svatyně a jeho pohřební vůz obložili dřevem z posvátných stromů. Druid kovář odebral králi Borigiorixovi meč, dýku, přílbu a štít a v posvátné kovárně je zničil, jak předepisoval pradávný zákon. Druidové hranici s královským vozem zapálili a druid-velekněz přistoupil k požehnání sňatku Gyrtas a Uriena a k úvodní části mysteria prohlášení nového krále.

V okamžiku, kdy u oltáře předával do natažených paží Gyrtas posvátný meč pro nového krále, vtrhl s velkým řevem do svatyně jezdec na koni divoce mávající mečem, provázený několika ozbrojenci. Nebyl to nikdo jiný, než Dordorix. Když uviděl, že přichází pozdě, zuřivost mu zatemnila poslední zbytky lidství a soudnosti. Mečem uťal mladé manželce Gyrtas obě paže, v nichž nesla posvátný meč pro svého manžela a ty spočinuly na oltáři. Urien, který neozbrojen se pokoušel tělem ochránit milovanou Gyrtas byl jedním z vojáků proboden a vzápětí druhý rozťal hlavu Gyrtas. Rozpoutala se úděsná řež, při níž byly všechny dívky z průvodu i druidové povražděni.

Hluk hořící pohřební hranice i zoufalé výkřiky vražděných byly přerušeny hromovou ranou, provázenou oslepujícím ohněm, který obklopoval zjevivšího se zlatého býka — Esua. Býk Esus strašlivě zařval nad pohanou své oblíbené svatyně. Nato se ze stropu uvolnil velký kámen a vzápětí rozdrtil hlavu Dordorixe. Neunikli ani jeho vojáci a byli zasypáni kamennou lavinou, která zasypala i vchod do svatyně.

Dvakrát do roka, a to jednak v den výročí tragedie, jednak v den Samainu, vychází z jeskyně Býčí skály průvod mladých žen a starých mužů v bílém, obejde planinu a vrací se s ranním kuropěním, když se poklonil ohnivému býku nehnutě stojícímu na plošině skály nad jeskyní. Když průvod vejde do jeskyně, objeví se velká záře a posléze zoufalé volání a výkřiky bolesti. Pověst říká, že přízraky dojdou klidu, až ve svatyni čistá dívka posadí na hlavu svého milého zlatou korunu a zaslíbí se vzájemně polibkem. Tak bude obřad dokončen a bůh Esus zapomene na dávnou urážku. Slyšel jsem, že prý místo zlaté koruny postačí věneček z kvetoucích pampelišek, ale láska mladých lidí musí být opravdová a hluboká.

Třetí z pověstí je nejstarší a souvisí asi s příchodem Keltů do Čech, tedy někdy kolem 8. století př. n. l. Pověst, či spíše mýtus, je podivná a lze v ní tušit výrazné indoevropské prvky. Týká se Vyšehradu a obsahuje i proroctví časů budoucích. Podle prastaré tradice existovaly v českém a moravském prostoru dvě velmi staré významné svatyně, spojené s kultem Velké Matky (Magna Mater).

Byla to svatyně na Vyšehradu a svatyně na vrchu Hostýnu. K oběma se váže týž symbol černě či tmavomodře zahalené ženy stojící na obráceném půlměsíci a obklopeném obvykle souhvězdím dvanácti hvězd. Význam tohoto symbolu nejsme zatím schopni dešifrovat tím spíše, že byl velmi pečlivě překryt katolickým mariánským kultem.

Samo jméno „Vyšehrad“ je podle indicií mladší než existence vyšehradského nemethonu, ale má rovněž keltský kořen. Původní název svatyně má zjevně indoevropský, či snad protokeltský původ: „Pragalbha“ či „Pragaalbha“. Indoevropský kmen „albh“ lze chápat jako „čistý, bělostný či svatý“. Slovo „Praga“ či kořen „prag“ je pravděpodobně odvozen od indoevropského kořene „pragaja“, což znamená nejspíše „setkání“. Celý význam prastarého názvu vyšehradského nemethonu lze tedy chápat jako „setkání čistých“, což lze v souvislosti interpretovat jako „Setkání bohů“.

Domnívám se, že zde má původ jméno našeho hlavního města Prahy. Vysoké stáří tradice představuje pravděpodobně předkeltský původ svatyně a tím i počátků Prahy. Původně zde asi nebylo žádné město, ale pouze svatyně s malou osadou kněží a personálu určeného k jejich obsluze a ochraně. Nemethon obklopoval silný posvátný pramen, který měl vyvěrat na temeni Vyšehradské skály, snad v místech dnešního Slavína, či v jeho bezprostřední blízkosti. Pramen byl zachycován v několika nádržích určených k očistným koupelím kněží před bohoslužbami, ale některé sloužily i k léčení nemocných a zraněných lidí. Keltové dali prameni jméno Isar či Iser a staří Čechové jej pozměnili na „Jizerka“. Tento pramen existoval ještě za časů kněžny Libuše, která v nádrži posvátné vody se svými družkami často konala očistné koupele. Zde tedy byla ve skutečnosti ona známá „Libušina lázeň“, a ne na úpatí Vyšehradu u Vltavy. Tolik úvodem k vyšehradské legendě.

Historická fotografie přívozu pod Vyšehradskou skálou | Pražské Benátky                                       Vyšehrad

V dávných časech, kdy Velká Matka zalidňovala Zemi svými dětmi, přišla jednou v požehnaném stavu do líbezné země plné květů, vůní a ptačího zpěvu, ležící mezi nevysokými pohořími, která naši předkové jmenovali Sudety a Gabreta. Unavena se zastavila k odpočinku u posvátného pramene na černé skále nad řekou Foldah.

Omámená vůní kvetoucích stromů a tlukotem slavíků usnula a ve spánku přivedla na svět překrásné světlovlasé dítě. Vykoupala jej v posvátném prameni a uložila do duhově zářící zlaté kolébky, kterou vydala černá skála. Velká Matka pak prorokovala, že až hošík dospěje, založí mocný a vážený severní národ. Až se naplní čas, vrátí se potomci tohoto národa ze dvou stran, od slunce východu a od slunce západu a na tomto místě se setkají.

Z nich zrodí se lid, jemu je souzeno poznat mnohá utrpení a příkoří, než dospěje k takové duchovní síle, aby mohl jít včele mnohých národů Země. Pak se z tohoto lidu zrodí mladý král, který přinese mír všem lidem na Zemi i světlo poznání. Tím se začne odvíjet nový Zlatý věk lidstva . Duhová zlatá kolébka, která se mezi tím ztratila, se znovu objeví při zrození krále a odchová jej tak, jak dávno určila Velká Matka. Když král dospěje a ujme se vlády, změní se kolébka v duhový zlatý trůn, na který mladý král usedne spolu s bohy, kteří sestoupí v té době na Zem.

V jedné z řecky psaných knih proroctví Sibyl byla zapsána věštba, podle níž se ještě před koncem Železného věku objeví v jedné zemi za severními horami mladík, který se stane králem. Zastaví války a uzákoní všeobecný mír na Zemi. Město i národ obklopující tohoto krále se stane duchovním středem lidstva v nastávajícím Zlatém věku. Zdá se, že vyšehradská pověst a Sibylino proroctví míří do jednoho bodu. Cosi pozoruhodného se začíná mlhavě rýsovat.

02-Premysl-Orac                       Přemysl a delegace vladyků

Mnozí Čechové důvěrně znají překrásnou pověst o Přemyslovi a Libuši, která je vlastně mýtem o založení českého státu a přemyslovského rodu, vládnoucího po mnoho století v Čechách a na Moravě. Při systémovém a analogovém rozboru této pověsti jsem však narazil na řadu indicií, které naznačují mnohem hlubší význam, než bylo dosud rozuměno.

Již v čase příchodu Nýských kmenů byla na Budči škola, ve které se vzdělávali pod vedením k tomu určených druidů potomci keltské správní i vojenské šlechty. Posléze do této školy, či spíše učiliště byly při jímány i děti nýské šlechty, a tak spolu vyrůstali a studovali mladí Nýsové i Keltové, stejně dívky jako mládenci. Přibližně v druhé polovině 7. století n. l. vedl toto učiliště keltský velekněz mezi všemi proslulý a vážený.

V té době bylo mnohým moudrým lidem jasné, že je nutné do čela kmenů postavit jednoho náčelníka, který by je vedl, soudil a učil. Obecnou vůlí lidu byl touto funkcí pověřen právě onen velekněz učiliště šlechticů v Budči, který měl jméno Krokan či Krakan, které se do dnešních dnů dochovalo v podobě „Krok“. Jak říká pověst, měl tři dcery: Kazi /Kasin, Kasan/, Tetu /Tetas, Teten/ a Libuši /Liban, Libes/.

Všechny tři byly žákyněmi budečské školy, kterou však v jinošském věku navštěvoval i prvorozený syn vladyky Lemúzů jménem Přemysl, sezením na Stadicích. Jak to už mezi mládeží bývá, našli v sobě zalíbení keltská drusada Liban /Libuše/ a Přemysl z rodu nýských Lemúzů. Po ukončení školy Liban i Přemysl se často vzájemně navštěvovali a připravovali svatbu. Tu však komplikuje „politický“ vývoj v Čechách. Krakan (Krok) umírá a předává otěže vlády do rukou své nejstarší dcery Liban.

To však nebylo nejšťastnější řešení, protože Liban, více druidka než kněžna a vládkyně Nýsů, neměla dosti tvrdou ruku nutnou ke zvládnutí mužů. Nu a tak Liban spojuje příjemné s užitečným a navrhne shromáždění vladyků za knížete Přemysla s tím, že jej pojme za manžela. Návrh je k oboustranné spokojenosti přijat a Liban posílá k Přemyslovi poselstvo s nabídkou knížecího stolce.

Úvodní obrázek                                  Přemysl a Libuše

Co bylo dál je dobře známo. Poselstvo přichází ve stopách Libanina koně k Přemyslovi, který zrovna oře své pole. Nyní opět narážíme na několik podivných indicií. Především je málo pravděpodobné, že vladyka rodu bude vlastní rukou orat pole, na to bylo dost jiných rukou v rodě. Kosmas znal, že v jeho době se v Čechách oralo s koňmi či volky.

Použití býků bylo příliš riskantní pro jejich obtížnou zvládnutelnost. Jenže orá-li vladyka své pole, bylo by použití zápřahu volků pod jeho úroveň a na místě by bylo použití koní. Pověst však o koních nehovoří. Keltské pověsti spojují knížata a krále výhradně s býky, coby vážená a uctívaná zvířata spojující krále s bohy. Mimo to kult býka či krávy má prastarou tradici nejen v celém keltském světě, ale také u starých Egypťanů, Árjů i Germánů. Podle prastarých tradic musel nastupující král vyorat na posvátném poli nejméně jednu brázdu, aby prokázal svoji královskou kvalifikaci.

Čím více brázd vyoral, tím více úcty získal. Vždy však měl v zápřahu býky, takže taková orba byla skutečně královsky obtížným úkolem. Jelikož býk zosobňoval vesmírné síly ovládající Zemi, pak král zvládnutím orby s býčím zápřahem svým poddaným dával záruku, že je schopný dobře vládnout lidem v přírodě. Jsem proto přesvědčen, že i Přemysl měl v zápřahu býky, kteří po vypřažení odcházejí a mizí ve skále u Stadic.

Mimochodem, nebyl na stadické skále keltský nemethon? Tradice královské orby s býky je častější u národů odvozujících svůj původ od Árjů. Oproti tomu středomořské a západoevropské národy udržovaly rovněž prastarou tradici zápasů s býky či her s býky. Z nich se vyvinuli známé býčí zápasy, oblíbené v západní přímořské Francii a ve Španělsku, ale původ je zřejmě spojen s civilizací národa nazvaném po jejich mýtickém královi — Mínojci.

Tradice býčích her a orby s býky obsahovala touhu tehdejšího člověka přiblížit se co nejvíce mocným bohům, což však nebylo možné, pokud nepřekonali fenomén býka, stojící mezi člověkem a bohy. Při býčí orbě kněží pečlivě zkoumali, zda býci chodí v brázdě pevně, či zda jsou nejistí, nebo se potácí.

Za velmi příznivé znamení, svědčící o příští přízni bohů, bylo považováno krotké a poslušné chování, přičemž býci museli stát na všech čtyřech nohách. V přemyslovské pověsti se tak býci přesně chovají, i když to není nijak zdůrazněno. Toto znamení bylo v podstatě důležitější, než další fáze činnosti Přemysla. Chování Přemyslových býků naznačovalo, že budoucímu panovníkovi a zejména budoucímu národu jsou vesmírné síly příznivě nakloněny.

Nebudu se hlouběji zabývat výkladem přemyslovské pověsti, protože tak bylo mnohými a lépe provedeno. Snad jen připomenu, že zmizení býků ve stadické skále má společnou nit s Blanickými rytíři, totiž v tom, že obojí zůstávají ku pomoci po boku nového národa (i když skryti) pro případ vážného ohrožení jeho existence. S odchodem býků totiž pověst dodává, ţe až bude národu nejhůře, vyjdou býci znovu ze skály a povede je v zápřahu opět budoucí panovník pocházející z prostého lidu.

Ten národ pozvedne k slavnému vítězství, po kterém přijde trvalý mír. Je zde možno pozorovat jistou paralelu s vyšehradskou pověstí i proroctvím Sibyl. Pro nás je však nejdůležitější zcela jasné sdělení o legitimitě nového národa, který pochází ze spojení českých (nýských) a keltských rodičů. S přemyslovskou pověstí intimně souvisí i proroctví Liban /Libuše/, přicházející po obřadu svatby a předání vlády novému knížeti.

kněžna Libuše                       Proroctví kněžny Libuše

Je celá řada různě pojatých verzí tohoto proroctví, protože vlastně neexistuje jediný dochovaný původní písemný pramen. Je totiž málo známá skutečnost, že jak Keltové, tak i Árjové přísně odmítali písemné či grafické záznamy a veškerá sdělení tradic a etických principů byla založena výhradně na řetězovém ústním podání. Proto árijské Védy byly písemně zaznamenány až poměrně nedávno, přestože jejich stáří je ve skutečnosti nejméně 4000 let.

Liban se svými sestrami patřila mezi nejváženější kněžky-drusady vyšehradského nemethonu. Sama vynikala moudrostí a schopností vidět věci a děje ostatním nezřetelné. Ve svém vidění budoucnosti národa Liban říká: „Děje budoucího času i co skryto v hloubi země, mým hlasem teď sdělí bozi. Vidím místo zdávna posvátné, kolem se město vzpíná a slávou jako slunce plane.“

Pokračuje v popisu skrytého bohatství této země a nakonec se obrací ke shromáţděným vladykům: „Váš rod tu bude žít po věky věků a silen bude byv bohy požehnán, když svatou mu bude země otců jich potem a krví zkropená, když před cizinci neskloněn dobré zvyky uctívá a bratrem bude bratřím všem.“

Pokud ještě někdo pochyboval o keltském původu Liban, ona sama zde podává důkaz. Nemluví o „svém rodu“, jak by nutně hovořila kněžna českých kmenů. Hovoří o budoucnosti rodu (rozuměj lidu) pocházejícího z nýských kmenů, které teprve splynou s keltskou krví i duchem.

Kněžna Liban je ještě Keltkou, ještě není matkou dětí nového národa, ještě nenosí pod srdcem Přemyslovo dítě, ale stane se tak již brzy. Hrdá keltská princezna a drusada Liban se jakoby zázrakem mění v milující matku mladého národa v okamžiku, kdy poprvé zaslechla pláč novorozeného Nezamysla a přitiskla jej hladového k štědrému prsu. Tehdy se Liban změnila v Libuši.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>