Janovo Zjevení, apokalypsa, 14. kapitola — Třetí anděl

V rubrice „Hledání světla“ pokračujeme v dekódování Janova Zjevení. Hlavním cílem Zjevení je upozornit na příchod Syna člověka (nikoliv Ježíše!) na tzv. Konci časů. Ti, co mají otevřené oči, si pravděpodobně spolu s námi všímají, že ten čas je velmi pravděpodobně tady a teď »

Zj 14,9-13: 9 A jiný, třetí anděl je následoval a volal mocným hlasem: “Kdo se klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá cejch na čelo či na ruku, 10 bude také pít z vína Božího rozhorlení, které je nalito neředěné v číši jeho hněvu; a bude mučen v ohni a síře před svatými anděly a před Beránkem. 11 Dým jejich muk vystupuje na věky věků a dnem i nocí nemají odpočinutí ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a ti, kdo přijímají cejch jejího jména.” 12 Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru.
13 Tu jsem uslyšel hlas z nebe, který říkal: “Napiš: Blahoslavení mrtví, kteří od této chvíle umírají v Pánu!” [“Ano,”] praví Duch, “ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.”

Z pádu Babylona (který jsme rozebrali v minulém díle o poselství druhého anděl), vyvozuje třetí anděl důsledky pro oba tábory duší. Pro babylónský tábor to znamená, že kdokoli uctívá „šelmu a její sochu“ (zj 14,9) — tedy Babylon — je odsouzen ke stejnému osudu jako on. Sloveso „klanět“ je zde záměrné. Vždyť bylo právě proneseno prvním andělem ve vztahu ke Stvořiteli (Zj 14,7). Jeho opakované použití třetím andělem označuje uzurpátorskou podstatu Babylona, již odhaluje šelma si přivlastnila místo Stvořitele. Není tedy nic překvapivého na tom, že její následovníci jsou charakterizováni stejným způsobem jako oněch sto čtyřicet čtyři tisíc ctitelů Stvořitele. I oni jsou označeni — avšak jejím jménem (Zj 14,9.11; viz 7,3).

To je znamení, že uznávají ve svém životě moc šelmy — ve svém myšlení, jak o tom svědčí znamení na čele, i ve svých činech, jak to naznačuje znamení na ruce. Avšak všechno toto úsilí, veškerá tato námaha se vytratí jako kouř: „Bude mučen ohněm a sírou… A jeho muka neuhasnou na věky věků.“ (Zj 14,10-11)

Kniha Zjevení tím nemíní učení o věčném pekle. Naučení směřuje jinam. Prostřednictvím tohoto obrazu a této hry souvislostí je zde nejprve odhalena nečistá a modloslužebná podstata Babylonu.

Navíc výraz „na věky věků“ nedává ani tak důraz na věčné trvání ohně, ale na jeho definitivnost. Jednou provždy jsou spáleni, na věčnost. Prorok Izajáš objasňuje tuto myšlenku tím, že klade vedle sebe výrazy „sžírající oheň“ a „věčný žár“: „Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru?“ (Iz 33,14)

Ve chvíli, kdy je tato zpráva oznamována, je Babylon v nebývalém rozkvětu. Lidská instituce se prosazuje před očima » Naopak Bůh nebes zůstává neviditelný, což potvrzuje babylónský úspěch. Tábor Beránka se zdá být odsouzen k prohře. Za těchto okolností se tedy oznámení o pádu Babylóna rozléhá jako slovo naděje a povzbuzení k vytrvání na cestě…

Pravý význam výrazu „svatý“

„Zde se ukáže vytrvalost svatých“, komentuje anděl (Zj 14,12). Smysl posledního slova byl příliš často špatně chápán. „Svatý“ v Bibli (qádóš) nemá nic společného se vzorovým dítětem, které vždy poslouchá své rodiče a nikdy nezklame své učitele.

Svatí, o nichž snili proroci, jsou naopak noční můrou církevních úředníků a celé hierarchii První šelmy. Převrací a ruší zavedený pořádek. Kráčejí proti proudu. Tito svatí posledních dnů jsou originály a revolucionáři. Tito svatí jsou ti, kdo „zachovávají Boží přikázání a věrnost Kristu“ (Zj 14,12).

Filosofie existence a podstaty člověka

Zvěstování soudu a stvoření, které je programem tří andělů, v sobě zahrnuje mnohem více než jednoduchou zmínku o dvou událostech, které ohraničují lidské dějiny. Soustředí v sobě celou filosofii existence a podstaty člověka.

Už samo spojení soudu se stvořením je bohaté na významy. Svědčí také o jistém napětí. Na jedné straně je zvýrazněn význam stvoření. Říkáme „ano“ na Boží dary: přírodu, radost, život, lásku. Na druhé straně klademe důraz na zákon, kázeň a soud. Toto napětí je v Bibli od samotných počátků dějin člověka, už v prvním Božím přikázání: „A Hospodin Bůh člověku přikázal: ‚Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.’“ (Gn 2,16.17)

Pozn. redakce: Všichni křesťané jsou bohužel ovlivněni deformací, kterou cézaropapismus vnesl do kořenů jejich učení. Ani — jinak pokročilejší — protestanté se svou bohulibou zásadou „sola scriptura“ bohužel nehledají v dobách před Konstantinem I. — ignorujíce fakt, že nejzásadnější písemnosti a originální raně-křesťanské scriptury byly Vatikánem ve 4. století zlikvidovány. V nich je totiž tato informace ještě k dispozici. To co protestantský autor vycítil, ale díky své vlastní myšlenkové kleci už dál nehledal — to je jednoznačně přítomno v celém našem vesmíru — je to dualita! Počínaje přírodními silami, jako např. severní a jižní pól, a konče dualitou těla a ducha uvnitř člověka. Ano, milí čtenáři, tato informace je přítomna v mluvě apoštolů — to jen církve dělají, že neexistuje ;-) Ježíš o ní samozřejmě učil — a je to jedna z nejdůležitějších věcí, které potřebujete znát na své duchovní cestě…

Původní Kristovo učení se znovu objevilo na Zemi!

Dekódování původního Kristova učení z Tomášova evangelia a důkazy jeho autentičnosti jsme pro vás shromáždili zde:

Podstata slavnosti smíření — kippúr

Spojení soud-stvoření tvoří ve skutečnosti podstatu židovské slavnosti smíření.

Biblická symbolika obřadů kippúr to znázorňuje takto: Oběti přinesené v tento jedinečný den v roce mají účinek, který přesahuje osud jednotlivce. Celému lidu jsou nejen odpuštěny „všechny hříchy“ (Lv 16,21.22), ale i samotná svatyně, obtížená všemi hříchy zaznamenávanými po celý rok, je prohlášena za „očištěnou“ (Lv 16,16.33).

Velký Boží soud zde obsahuje poselství o opravdové obnově. A právě to přesně znamená „očištění svatyně“. Neboť v hebrejském myšlení představovala svatyně svět lidí stvořený Bohem. Chrám a svatostánek byly starými Izraelci chápány jako „mikrokosmický“ obraz stvoření. Tato myšlenka je jasně vyjádřena v žalmech: „Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi.“ (Ž 78,69) (Srov. Ž 134,3; 150,1.6)

Vztah mezi stvořením a svatyní vysvítá již z popisu stavby svatyně, který má podobnou osnovu jako zpráva o stvoření (Ex 25-40). Tak jako záznam o stvoření (Gn 1-2,4a) sleduje text o svatyni strukturu, která postupuje v sedmi etapách a která se uzavírá v sedmé etapě stejnou stylistickou frází a stejnými hebrejskými výrazy překládanými jako „dokončil celé své dílo“ (Ex 40,33; viz Gn 2,2.3). Rovněž je pozoruhodné, že popis stavby Šalomounova chrámu má stejnou osnovu – sedm etap, trvá sedm let (1. Kr. 6,38) a také končí stejným obratem: „Bylo dokončeno celé dílo.“ (1. Kr. 7,40.51)

Je více než významné, že v celé hebrejské Bibli se toto spojení slov objevuje pouze v těchto třech textech, a naznačuje tak zcela zvláštní vztah mezi svatyní a stvořením.

Pro staré Izraelce tedy slavnost smíření, kippúr, znamenala mnohem víc než pouhý úklid ve stanu nebo v budově. Rituál kippúr měl vesmírný rozměr. Očištění svatyně označovalo očištění světa, tedy jeho obnovu.

To je také důvod, proč prorok Daniel popisuje vesmírný kippúr v 8. kapitole své knihy výrazy vypůjčenými ze záznamu o stvoření – „večery a jitra“ (Dan 8,14). Tento velmi vzácný výraz se nachází pouze v tomto textu zprávy o stvoření (Gn 1,5.7.13.19.23.31).

V tomto spojení soudu se stvořením je třeba chápat záměr — připomenout slavnost smíření.

A pravděpodobně ne náhodou se zvěstování tří andělů na zemi časově shoduje s událostí soudu, kterou prorok Daniel vidí v nebi (Dan 7,9-11) a již paralelní text z Daniela 8 ztotožňuje s očištěním svatyně, tedy kippúr (Dan 8,14) (Le soupir de la terre. s. 182 ve slov. Túžba zeme).

Kniha Zjevení je podobná knize Daniel dokonce ve své literární struktuře. Tak jako v knize Daniel, tak i v knize Zjevení představuje soud geometrický střed. Ale zatímco Daniel sledoval nebeskou podobu této události, Zjevení odhaluje jeho podobu pozemskou. Zvěstování o soudu a stvoření na zemi je protikladem, protějškem kippúr odehrávajícího se v nebi.

-pokračování-