Jedna část mysli se oddělila jako poměrně nechápavý pozorovatel toho, jak se ta druhá, společně s tělem, rozeběhla pryč

Náhody se, jak známo, nedějí. Jedna taková náhoda mne dovedla k následujícímu blogovému deníčku a zápisu, který začíná asi takto:

Jedna část [mé] mysli se oddělila jako poměrně nechápavý pozorovatel toho, jak se ta druhá, společně s tělem, rozeběhla pryč. Ta pozorující část byla sice trošku zmatená počínáním toho člověka, nad kterým ztratila kontrolu, ale na druhou stranu byla neuvěřitelně přítomná, a možná to zní jako protimluv, také byla jasná. Jako by se vše kolem odehrávalo ve filmu, nebo spíše ve snu…

Rád bych dal váženému čtenáři do úvahy, zda náhodou, ale samozřejmě jen čirou náhodou, tento typ zážitků přesně nedokazuje duální podstatu lidské mysli? Tu duální podstatu, o které vás zde dlouhodobě informujeme, např. v seriálu Dvě cesty »

Citát z blogu pod názvem V domě mého otce je mnoho příbytků:

Včerejší zážitek mne opět ujistil v tom, že cesty duše mohou vždy a znovu překvapit a těch nerozbalených balíčků si každá nese opravdu mnoho.

Přiběhl jsem domů z angličtiny, kam chodím trápit svůj mozek (rád), a zjistil, že kuskus, který jsem chtěl připravit k večeři, došel. Tak jsme se s dcerou dohodli, že skočím pro něco teplého do nedalekého nákupního střediska, protože jsem měl před sebou ještě pár hodin práce v noci a na vaření něčeho složitějšího už nebyl čas. Spěchal jsem a na křižovatce jsem přecházel na červenou. Žádné auto nebylo v dohledu, ale všichni stáli a čekali. Důvod byl jasný – na druhém chodníku stáli policisté. V tu chvíli se něco stalo. Jedna část mysli se oddělila jako poměrně nechápavý pozorovatel toho, jak se ta druhá, společně s tělem, rozeběhla přes křižovatku směrem k policistům.

Ta pozorující část byla sice trošku zmatená počínáním toho člověka, nad kterým ztratila kontrolu, ale na druhou stranu byla neuvěřitelně přítomná, a možná to zní jako protimluv, také byla jasná. Jako by se vše kolem odehrávalo ve filmu, nebo spíše ve snu.

Na druhé straně křižovatky se za tou druhou utíkající polovinou rozběhl onen policista. Chytil mě? za ruku a zastavil. Vyrazil ze sebe pár naučených frází a dožadoval se dokladů. V tu chvíli se vše ještě více prohloubilo a pozorující část mysli se zklidnila úplně. Už se nesnažila zkoušet nějak zasáhnout, přijala fakt, že je tu pouze v roli pozorovatele a zároveň si hlouběji uvědomila tu kotvu do přítomnosti. Kdybych měl o jedné z těch částí říci, že byla já, řekl bych to o ní, ale je mi jasné, že by to bylo neúplné. A tak budu toto zájmeno používat k popisu situace asi trošku zmateně, tak jak se prolínalo oběma půlkami.

Poslouchal jsem toho druhého, jak říká policistovi. „Já jsem vás viděl už na druhé straně, nejsem slepej.“ Policista se přestal dožadovat dokladů a vypadl z role. Úplně jsem cítil, jak se z něho stává člověk.

„A proč jste mi tedy proboha vběhl přímo do náruče?“ Zeptal se nechápavě.

Opět jsem cítil, že se něco prohloubilo. Na straně pozorujícího já jasnost a zakotvenost v přítomnosti, na straně toho druhého (taky já) se něco propadlo do hluboké emoční části. Viděl jsem jak začíná(m) plakat, klepat se po celém těle. Slyšel jsem útržky slov, které říkal policistovi. Že je úplně v prdeli, že už nemůže, ale že musí a chce a že to všechno dá, že hledá dceru, která někde pobíhá a nemůže se mu dovolat, že jí musí najít….

To zakotvené já si bylo jasně vědomo toho, že ten člověk dole nemluví pravdu ve smyslu faktů. Žádná dcera nikde neběhala, jedna čeká doma na večeři, druhá s matkou asi právě večeří. Zároveň si však jasně uvědomoval, že tady nejde o realitu v racionálním slova smyslu. Také velmi jasně cítil jak se i policista dostal ke svému srdci. Viděl, jak ho dovedl na druhou stranu druhé části křižovatky a optal se, jestli nepotřebuje pomoc. Slyšel jak mu odpovídá. „Děkuji moc, já to zvládnu.“ V tuto chvíli už se mysl zase zcelovala. O pár krátkých minut později byla spojená úplně.

Čekal bych po něčem takto intenzivní nějaké emoce, zmatek nebo alespoň nějakou reakci. Nestalo se však vůbec nic. Žádné zděšení, nejistota, strach. Nic. Mysl byla úplně jasná a klidná. Vůbec jsem se nebyl schopen toho zážitku dotknout a nebo ne více, než jako kdybych se rozvzpomínal na to, co se mi zdálo. Jediné co jsem pociťoval, byl trošku stud, že jsem tomu policistovi lhal a že jsem před ním brečel. A to i přes to, že jsem jasně věděl, že jsem s tím opravdu nemohl nic dělat a že jsem mu vlastně vůbec nelhal. I tento pocit po chvíli odezněl.

Ani dnes nejsem nijak zmatený či rozhozený. Jen vyvstávají otázky o tom, co to celé znamenalo. Nejsem si schopen připustit, jak moc je jedna část mého já zraněná a trpí, protože přece musím fungovat, být zodpovědný a být oporou pro své děti a nemohu si dovolit se rozsypat?

Bylo to o tom, že už toho všeho je opravdu na hranici? Bojím se spojení se svými potlačovanými emocemi? A nebo se k nim naopak konečně dostávám? Nevím, těch možností a variant je zde mnoho. Jedno si však uvědomuji. Byl to obraz toho, co se v celém tomto dramatu děje na úrovni duše. Nebylo to jenom o mně, ten vjem, jak se z policisty stává člověk a spojuje se sám se sebou a jeho následná reakce – ano bylo to i pro něj, pro jeho duši. A ten pocit ukotvenosti a jasnosti jedné z částí bytosti, tak za ten jsem opravdu vděčný.

17. října 2013, Jan J. Šalomoun,

http://www.salomoun.cz/post/V-dome-meho-otce-je-mnoho-pribytku

-konec citátu-