18. Konflikt s astrální silou…

Opět Petr a Petřík… opravdu zajímavé… Ano, dějí se věci mezi nebem a zemí… a mohou se dít i vám v tom pozitivním slova smyslu, když se dáte do práce na svém nitru…

Čtěte o tom, jak probíhal osobní boj Petra a Petříka s dotírající negativní astrální bytostí… a jak si dokázali díky síle vzájemné lásky a spolupráce poradit zcela sami, bez jakékoli pomoci zvenčí… nezkusíte to také?

Dobrý den, Pavle,

když jsem vám psal předchozí zprávu, netušil jsem, že tahle další bude následovat tak brzy. Dějí se tedy věci…

Posledně byla neděle a to jsme ještě nevěděli s Petříkem, co nás v našem společném vnitřním domečku čeká hned v pondělí. Víkend byl fakt v duchu příjemností i přes tu bábu, která se tam pokoušela nám ho znepříjemnit, ale my jsme ji zvládli, protože jsme od vás věděli, co a jak. Díky Vám!

Dnes po obědě to ale byl masakr a doslova s motorovou pilou. Poprvé jsem zažil na své rovině vnitřního bytí opravdu něco hodně hnusného. Asi to muselo přijít, snad v rámci toho čištění. I proto, že se mi dějí dále i ty věci s těmi návštěvami za ony stále více praskající dubové dveře, jak jsem o nich už psal.

Po obědě na mě z ničeho nic sedla depka jak už dlouho ne. Vykouřil jsem asi čtyři cigarety po sobě a cítil se, jako bych se začal někam „propadat“. Najednou kolem bylo černo a měl jsem reálný čichový vjem, jako když asfaltujou silnici. Takový ten smrad z asfaltu a téru. Přiznávám, že jsem trochu znejistěl a měl i chvilku celkem strach z toho, co se děje.

Nenapadlo mě nic chytřejšího než se zeptat Petříka : co to je ? Petřík stál s vytřeštěnýma očima a říká mi pozor jde – zlost. Zlost?, říkám já. Co tím chceš říct ? a on bojím se, je to zlost !

Já na něj, co blbneš, neboj se, jsem tady, nám se spolu nemůže nic stát ! A najednou mně to popadlo : začal jsem na fyzickém těle mlátit rukou do stolu a fakt jsem dostal až neovladatelnou chuť všechno kolem sebe rozmlátit.

Po chvíli to naštěstí sice částečně přešlo a zůstalo to jen u toho bouchání pěstí o stůl. Překvapily mě ale slzy lítosti a jakési nedefinovatelné zloby na všechny a na všechno. Fakt tohle jsem ještě nezažil. Zlost a slzy.

Šel jsem chvíli potom, co to přešlo, ven na vzduch a snažil se to nějak aspoň prodýchat. Trochu to pomohlo, ale pořád jsem cítil takové divné chvění, jako když je člověk nemocný a má zimnici. A to v pravé poledne celkem příjemného dne !

To všechno z ničeho nic. Nechápal jsem, co se děje. Tak jdu zpátky dovnitř a znovu se ptám Petříka, co se děje.  On že neví, ale že má strach. Chvíli jsem se ho snažil uklidňovat a pak mě napadlo a říkám mu, pojď mám nápad, jak tu emoci přeladíme.

 

Vzal jsem si sluchátka a pustil si tibetské mísy. Po chvíli ten třes fakt přestal a Petřík se výrazněji zklidnil. Začali jsme cítit víc a víc jak přichází takové jakoby uvolnění, oči jsem měl zavřené a prostě jen jsme tak bezmyšlenkovitě byli.

Ale pak to začalo naplno. Najednou se mi vykreslil náš domeček duše, leželi jsme s Petříkem v obýváku na gauči, všechno ale bylo nezvykle až moc zřetelně vidět a najednou přišlo něco jako zemětřesení.

Normálně jsem viděl, jak se celý ten domek začíná otřásat. Petřík zase vytřeštěné oči jak kráva před kopcem a furt brečel, až pro slzy ani skoro neviděl. Jako upřímně, taky mi nebylo nějak do zpěvu.

Ty rázy přicházely jakoby blíž a blíž. I přesto, že jsem se málem taky po… strachy z toho, co se děje, vzal jsem Petříka kolem krku a tisknul ho k sobě, uklidňoval a při tom se snažil aspoň zjistit, odkud to přichází.

Všechno naznačovalo že to jde ze sklepa / podvědomí / ! Ŕíkám to Petříkovi a ten začal řvát ještě víc. Brácho, musíme se tam jít podívat, co se děje, šeptám mu do ucha a on na to že prý ani náhodou!

Nakonec  když jsem ho ujistil, že tam půjdu první a on za mnou, tak souhlasil, ale drkotal se tak, že se mi třáslo celé fyzické tělo a nešlo to nijak zastavit. Navíc neskutečný nával potu po celém těle a teplotu ani radši nevědět – tělo rozpálené jak piliňák.

Dolezli jsme po krůčcích až ke dveřím do toho sklepa a přes dveře byl kromě těch otřesů slyšet i hrozný hukot, šelest, syčení a takové jakoby dávení. Fakt je, že ještě teď když to píšu, mě naskakuje husí kůže. Pootevřel jsem opatrně dveře a když byla klika uvolněná, kopl do nich a ty se otevřely dokořán.

Byl to šok ! V tom sklepě byla vybouraná díra ve zdi, všude neskutečný bordel a špína, na levé zdi ode dveří  byly přišroubované ty nové tabulky, které jsem tam před nedávnem umístil s těmi pozitivními energiemi.

Byly rozpálené do bílé barvy a proti nim na pravé straně od dveří z díry vylézal obrovský černý had se zeleno-žlutýma očima. Něco takovýho jsem v životě ještě neviděl. To tělo mělo průměr tak 40 cm, prostě něco fakt hrůzostrašně odporného. Přerostlá anakonda nebo tak něco.

V první moment jsme se oba tak lekli, že Petřík přestal leknutím i brečet a třepat se a prostě jsme na chvilku totálně zkameněli. Ta hlava hada se na nás otočila a v ten moment se asi i čas zastavil.

Najednou jsem ucítil hrozně silné brnění po celém těle. Dvakrát v životě se mi podařilo si „vlastní blbostí“ šáhnout na fázi 220V pod proudem, tak možná srovnatelné to bylo i teď. A

při tom jsem si všimnul, že ten had nebo co to bylo, jakoby se snaží vylézt z té vybourané díry, ale moc se mu to nedařilo. Vytáčel se z jedné strany na druhou a v ten moment mi došlo, že se asi bojí těch tabulek, protože ty byly fakt jak když se svařuje rozpálené do bíla.

Teď z toho je celý román, ale to všechno bylo pár vteřin. Co se ale pak stalo, to prostě nevymyslíš ! V tom neskutečně silném brnění jsem najednou jakoby splynul s Petříkem v jedno a podobně jak když si dělám každý den bariéru a vidím vajíčko, ocitli jsme se oba dva spojeni v jednoho volně v prostoru  a najednou se tam objevil přede mnou obrovský meč.

Ten meč byl rozžhavený do bíla jako ty nové tabulky energií na zdi. A já, aniž bych věděl proč nebo co, prostě jsem ho vzal oběma rukama / ten meč / a vůbec netuším, kolik vážil nebo jak se to stalo, najednou jsem byl zpět ve sklepě a sekl jsem s ním nějak intuitivně po hlavě toho hada ! A světe div se nebo ne, ale já tu hlavu fakt usekl !

Vychrstlo z něj jakoby ten asfalt nebo tér nebo taková nějaká hnusná smradlavá hmota, co páchla jak ten tér, celej sklep, jak jsme ho vymalovali předtím na bílo, tak prostě všechno dochrstané, jen jsem tak tak stačil uskočit zpět za dveře a jednou rukou je přibouchnout.

Přišla taková úleva, že se to nedá ani popsat. Najednou vedle mě zase stál Petřík ale bylo mu už ne 5 let, ale tak možná 18! Ten meč se najednou začal pomalu ztrácet, normálně začal mizet, až úplně zmizel, jen jsem cítil neskutečný žár v obou rukou. Zajímavé bylo, že to nebylo popálení, ale jen hrozně silné horko v dlaních – ale příjemné.

Stojím, před zavřenýma dveřma, koukám se do dlaní obou rukou, nevím proč, ale zvedám obě ruce, držím se jima za hlavu a otáčím se od dveří a koukám na Petříka. To horko se rozlévá postupně a pomalu přes ruce, ramena, hlavu, do celého trupu a nohou, prostě postupně do celého těla s tím že to zřetelně cítím jako vlnu, za kterou následuje silné brnění, ale vše je nepopsatelně příjemné.

Následuje obrovský oddych a v tom otevírám oči. Jsem totálně zpocený až na kost, ale lehký jako peříčko. Něco jak když se ze sauny skočí rovnou do ledové vody a krát 1000.

Na jednu stranu nepopsatelně šťastný, ale zároveň zmatený, protože ještě pořád nechápu, co se vlastně stalo, nebo co se to se mnou děje? Kdyby se mi to zdálo tak jako ok, ale tohle se mi fakt nezdálo !

Tohle jsem prožil a teda tak  intenzivně že ještě teď se z toho všeho při pomyšlení celý třesu.

Dobrý den, Petře…

zajímavý příběh – prožívaný jako vždy s intenzitou, která je vám vlastní – ten černý had, to je jakýsi průval negativity z astrální roviny do domečku vaší duše – děj probíhá na úrovni podvědomí a vaše smysly v tuto chvíli vnímají i onu astrální rovinu, na které se tohle všechno děje –

signifikantní pro skutečné vnímání astrální roviny v ten okamžik je ono reálné vnímání zápachu toho asfaltu či téru, který v tuto chvíli máte -

podle toho, že jste cítíval dříve ten tlak zvenčí, to nebyl už tak ani problém ve vás, problém vašeho mikrokosmu, jako spíše průval negativní energie zvenčí – ale to, že dokázala v tu chvíli rozvalit vaši bariéru, nutně dokazuje existenci nějakých souznících energií ve vás, ve vašem nitru -

a byly to ty energie, které oslabily bariéru a had mohl vniknout dovnitř – pravou příčinu asi nikdy nezjistíte a ani ji není třeba hledat – důležité je, že jste se s ní vyrovnal a všechno to zvládl -

váš vývoj, zejména vaše touha po Světle – viz návštěvy za dubové dveře – probudily toho hada a donutily ho k pokusu ovládnout váš stále se pročišťující sklep / podvědomí / – zbytku jste byl osobně svědkem -

božský meč, kterým jste drakovi uťal hlavu, a schopnost manipulace s ním byl logickým vyjádřením vaší multidimenzionální síly – tohle by se nikdy nepodařilo, kdyby jste nebyli propojeni dokonale duální láskou, na které jste tolik zapracoval –

v horším případě, pokud by ta vaše vzájemná láska tam nebyla, by to Petřík neunesl a vy jako člověk jste taky mohl skončit hospitalizací u těch pánů v bílých pláštích – a jen těžko byste se dostával z jejich spárů -

postavili jste se prostě úspěšně zlu, které se pokusilo vás na vaší současné cestě vzhůru zastavit – vaše a Petříkova schopnost hadovi srazit hlavu je symbolem vašeho sjednocení se a samotné objevení se bílého meče a možnost jeho použití v dané situaci berte jako projev božské milosti – myslím, že je vám k čemu blahopřát -

jistě už sám najdete způsob, jak rekonstruovat váš společný sklep pod domečkem – osobně bych doporučoval požádat v mentálním soustředění o četu bytostí od Boha, které onu rekonstrukci / vyčištění, likvidaci pozůstatků hada / provedou – vy je  sledujte z povzdálí a rozhodně se nedotýkejte ani nijak se nedostaňte do kontaktu s temnou energií toho hada…

poté celý sklep zrušte, veškerý materiál odvezte do spalovny a doporučuji vám rozpracovat mentální představu, že váš sklep se transformuje v nádhernou zahradu – a tu zahradu si kompletně osaďte už pak už jen vy dva s Petříkem nádhernými keři, záhony růží a lilií, může tam být jezírko, krásná louka, altánek, kde budete občas podle chuti odpočívat -

nechte si va středu té zahrady vyrůst platan, až do nebe, až k Bohu, a lehejte občas v jeho stínu – věty, které jste měl na zdi ve sklepě, si vysázejte květy na květinových záhoncích – vaše zahrada bude mít věčné jaro či léto, takže budou kvést stále -

chcete-li se touhle cestou k vnitřnímu sebezdokonalení vydat, podrobné pokyny vám dám na osobně na skajpu, pokud se se mnou spojíte -

Pavel Karpeta