Národ v lénu bohů — český národ se stává předmětem zotročujícího přechodu na katolickou křesťanskou víru /VI/

Jestliže tak podrobně hovořím o Libuši, bylo by chybou nezmínit se také o skvělém pokladu, který přináší věnem rodu Přemyslovců. Traduje se, že tento poklad je dosud skryt v hloubi Vyšehradu a spolu s duhově zářícím zlatým trůnem v budoucím čase jednou vyjde na povrch. Věnná část pokladu byla přemyslovskými anovníky dále rozmnožována.

Pokud někdy panovník v nouzi část pokladu vyzvedl, tak desetinásobek brzy vrátil. Mnoho cizích králů a dobrodruhů se tento poklad snažilo získat, ale bez úspěchu. Místo jeho uložení vešlo do hrobu spolu s posledním Přemyslovcem zrozeným „po meči“. Jak úžasný to musel být asi poklad, můžeme stěží odhadnout z velikosti, vzácnosti a čistoty drahých kamenů, zasazených v korunovačních klenotech českých králů, které prý byly z přemyslovského pokladu pro tento účel kdysi vyzvednuty.

Nejprve pro Václavovu korunu, z níž byly převzaty i do korunovačních klenotů krále českého a římského Karla, toho jména čtvrtého. Jedná se o skupinu obrovských spinelů, rubínů a safírů, vesměs pocházejících z Orientu, i když je možné, že některý ze safírů pochází z Jizerských hor od Safírového potoka.

Jistě mnohého čtenáře napadne, odkud Liban věnný poklad získala. Je pravděpodobné, že to byla část pokladu vyšehradského nemethonu, která byla dána i věnem novému budoucímu národu, pokud se nejednalo o celý poklad svatyně. O značném stáří drahokamů svědčí mimo jiné i prastarý a nepříliš dokonalý způsob opracování do nepravidelných „muglí“. Tak tvrdé a houževnaté kameny jako jsou rubíny a safíry se musely starým mistrům brusičům opravdu obtížně opracovávat.

Výstava Českých korunovačních klenotů v OC Šestka

Podle tradice vložila Libuše před svojí smrtí na poklad ochrannou kletbu, vztahující se i na korunovační klenoty. Podle této kletby zahyne zlou smrtí každý, kdo vztáhne na dědictví národa svatokrádežnou ruku. Z tvrdého osudu Heydricha se dá usoudit, že Libušina kletba působí do dnešních časů.

Procházíme-li dějiny Čech a Moravy i Slezska, míjíme dlouhou řadu posvátných i památných míst, majících úzký vztah s dobrými i zlými časy našeho národa. Namátkou vzpomeňme na Říp, Vyšehrad, Kaňk u Kutné Hory, Velký Blaník, horu Tábor u Nemějic, Budeč, Hostýn a další. Dnes s překvapením zjišťujeme, že většina z těch míst byla ještě před příchodem praotců významnými svatyněmi. K řadě z nich se vztahují starodávné keltské pověsti i proroctví, které se v generacích pozdějších usedlíků udržely ústním podáním dodnes.

Bohužel, i některé byly v období usilovné katolizace přizpůsobeny cílům římskokatolické liturgie, jako například Hostýn. Tato svatyně byla původně zasvěcena Velké Matce (Isidě), symbolizované ženou zahalenou od hlavy k patě v tmavomodrý až černý plášť, stojící na obráceném půlměsíci, obklopenou plejádou hvězd. Tento symbol má mít závažnou kosmickou souvislost se Zemí, ale dosud úspěšně vzdoruje pochopení. Intenzivním působením Jezuitů a římskokatolického kléru ve středověku byl kult Velké Matky upraven násilně na Mariánský kult, ale protože symbol měsíce a hvězd nebyl pochopen, byl jako neškodný ponechán.

Tradice Velké Matky Isidy je velmi stará, údajně více než 5000 let. Dodnes není jasné, kde tato tradice má svoji kolébku, ale víme, že měla velké rozšíření v západní Evropě, zejména ve Francii. Zde byla nazývána Milostiplnou Velkou Matkou, jejíž tradici převzali Prakeltové a ztotožnili ji s Černou pannou Isis. I zde vlivem křesťanství původní kult Velké Matky překryl Mariánský kult.

http://www.turistickestitky.cz/pracovni/stitky/svhostynnamorave.jpg

S prvními Kelty přichází kult Velké Matky i do střední Evropy, asi kolem počátku 1. tisíciletí př. n. l., a s ním jsou spojena nejstarší kultovní místa Keltů, především Vyšehrad a Hostýn. V těchto svatyních se tento prastarý kult udržel i po příchodu mladších Keltů s mladší tradicí bohů Taranise, Teutatese a Esua. Přinejmenším počátkem 2. tisíciletí př. n. l. byl kult Velké Matky rozšířen v oblasti Egypta, Mesopotamie, Kypru, Kréty, dále na Balkáně, v Baludžistanu, Elamu a dalších zemích.

Zmínky o Velké Matce obsahují i árijské Védy, zejména Purány a Tantrická písma. Zřejmě se ale nejednalo o árijskou tradici, ale o tradici přejatou, či zaznamenanou Árji při jejich vstupu do uvedených oblastí. Vzhledem k těmto souvislostem se domnívám, že kult Velké Matky je odleskem náboženského hnutí širokého dosahu, které kvetlo přinejmenším na Euroasijském světadílu až do katastrofy kolem roku 3449 př.n. l. V Indii je Velká Matka nazývána Déví (Bohyně) a často bývá ztotožňována s Párvátí a Kálí (obě byly manželkami Šivy), ale i s jinými místními božstvy pod jmény Uma, Gauzí, Ambilee, Durga, Minakší a podobně.Hinduisté personifikují Velkou Matku jako životní prasílu „šaktí“, bez níž je život vyloučen.

Maloasijské národy Velkou Matku znají jako Kybelé (Cybelé), Řekové jako Rheu nebo Megalé Méter theon Idaia (Velká Matka bohů z Idy). Od Řeků tento kult přejali i Římané pod jménem Cybelé, nebo Magna Mater deum Idaea. Tolik na vysvětlenou k tomuto podivuhodnému fenoménu pojícímu se i k naší zemi.

Nemethon - online shop

Jiný podivný problém souvisí se značným rozšířením místního názvu „Libuše“, či z kořenu tohoto jména odvozeného. Zdá se, že buďto souvisí s keltskými svatyněmi drusad, jakýmisi keltskými ženskými kláštery, nebo se jedná opět o počeštěné původně keltské toponymum (Liban). Obvyklým atributem těchto ženských nemethonů (nebo snad věštíren) je posvátný pramen mající podle tradic i značné léčivé vlastnosti.

Vzpomeňme alespoň Libušín u Prahy, Libuš u Prahy, Libeň, Libuše u Staré Kouřimi. Nabízí se domněnka, že keltský kmen „lib“ bezprostředně souvisel s věšteckou kultovní funkcí drusad a teprve později se ztotožnil se jménem. Připomenu, že Liban — Libuše byla váženou a známou věštkyní. Jedná se zřejmě o analogii jména Sibyl, tedy spíše specifické pojmenování společenské funkce.

Keltské svatyně představují fenomén nemající obdoby v ničem, co známe o všech náboženstvích a sakrálních centrech. Fenomenální je právě zjištěná a stále více potvrzovaná skutečnost, že nemethony byly vázány na zcela určité části zemského povrchu, přičemž obvyklým vnějším atributem byl posvátný pramen, mající léčivé a očistné vlastnosti. Nemethony jen výjimečně představovaly jednoduché, nejčastěji dřevěné stavby, většinou to byly přírodní prostory jednoduše ohražené, při mykající se k vlastnímu centru, kterým byl pramen. Některé nemethony byly poměrně rozsáhlé a vážené, jiné byly spíše malé svatyně místního zájmu.

Pramen Libuše

Pramen byl chráněn mohutnými starými stromy, nejčastěji duby. Rozbor problematiky nemethonu ukazuje, že základním analogovým jevem společným pro naprostou většinu keltských svatyní je velmi složitá geologická stavba podloží, zejména pak rozsáhlá poruchová a zlomová pásma s velkým hloubkovým dosahem. Tyto zlomy přiváděly k povrchu z velké hloubky prameny, které však neměly dlouhý život. Příčina byla v malé geologické (či spíše tektonické) stabilitě pramenných cest, které se projevovaly početnými změnami zlomových pásem, v jejichž důsledku docházelo k zužování a uzavírání přívodních tras pramenů. Proto dnes na většině nemethonů již prameny nenacházíme, nebo jde o prameniště povrchová.

Do povědomí se v současné době postupně probojovaly podivuhodné poznatky o tak zvaných „dračích žilách“, což jsou laicky vzato pásma zemského povrchu vyzařující jakousi energii, velmi neblaze působící na člověka i ostatní živé tvory. Ze starých zpráv víme, že dračí žíly znali již staří Číňané /ostatně od nich pochází tento podivný termín) a efektivně je vyhledávali pomocí virgule/.

I když moderní věda dosud nedokázala vysvětlit podstatu a působení těchto bionegativních geopatogenních zón, není o jejich nežádoucím až nebezpečném působení žádná pochybnost. Dnes jde v podstatě o to, jak tyto bionegativní oblasti co nejpřesněji vymezit, aby lidé nepřicházeli s nimi do trvalejšího kontaktu. Všeobecné působení bionegativních zón lze popsat jako snižování vitální síly člověka, projevující se rozladěním obranného mechanismu, a tím přicházejícího častého onemocně ní, ale i zhoršování průběhu banálních nemocí, pomalé hojení ran, manifestace latentních duševních chorob či rakoviny a podobných jevů.

Bionegativní zóny neblaze působí i na zvířata, která ztrácejí reprodukční schopnost, nebo narozená mláďata mají vysokou úmrtnost, často se objevují nemoci a fyziologické poruchy, u krav klesá dojivost i kvalita mléka atd. Prameny vyvěrající /zejména/ v oblastech křížení bionegativních zón nejsou použitelné ani k pití, ani k přípravě potravy, protože negativní faktor se v nich zjevně koncentruje, takže vlastně můžeme hovořit o fenoménu „mrtvé vody“.

Systémové analýzy problematiky bionegativních zón naznačují, že tyto vlastnosti jsou vázány opět na tektonicky silně porušené úseky zemského povrchu a zejména na křížení zlomů a poruchových pásem. V naprosté většině však jde o tektonické poruchy mělké nebo nevelkého hloubkového dosahu řádu stovek metrů. Tyto zóny dokáže řada lidí identifikovat virgulí či kyvadélky, ale některé osoby projevují i zřetelnou psychosomatickou reakci při bezprostředním přiblížení k zóně. Pozoruhodné však je, že titíž lidé mohou identifikovat obdobně výraznou reakci virgule i v bývalých prostorách keltských svatyní, ale směr síly vychylující virguli je právě opačný, než v oblastech bionegativních zón.

https://img.obrazky.cz/?url=796319a2f124f9de&size=3

Dnes je zřejmé, že keltští druidové se neklaněli pramenům či stromům, jak jim zejména katolická náboženství vytýkají, ale uctívali onu podivuhodnou energii, která z vůle bohů prýští z velkých zemských hloubek na povrch. Tradované až neuvěřitelné léčivé vlastnosti vody pramenící v takové oblasti přímo vede k tezi o existenci vysoce příznivě působící energii, tedy biopozitivním faktoru, který je obsažen i v pramenité vodě takové oblasti.

Pak můžeme docela dobře hovořit o fenoménu „živé vody“. Dochované tradice také hovoří o vynikajících léčitelských schopnostech druidů, kteří dokázali skutečné divy s pouhou vodou načerpanou z posvátného pramene. Není to však pouze příznivě ovlivněná struktura vody, zjevně je i příznivě ovlivněn vzduch, přestože ionizaci nelze od ostatního okolí odlišit. Často lze pozorovat v aktivní oblasti nemethonu i velmi bujnou a zdravou vegetaci minimálně trpící škůdci i nemocemi a s oblibou ji vyhledávají hnízdící ptáci.

Bionegativní působení relativně mělkých zón lze vysvětlit zejména tzv. „kondenzátorovým efektem“, hromadícím významné až biologicky nebezpečné množství kladného náboje. Desky kondenzátoru tu zastupují plochy zlomů, dielektrikum pak obvykle nízce mineralizovaná, a tím pádem málo elektricky vodivá voda. Hodnoty kladného elektrického pole mohou v bionegativních zónách dosahovat značných hodnot.

Co jsou to geopatogenní zóny?

Když uvážíme, ţe dnes již nikdo nepopírá biologicky negativní působení kladného elektrického pole na lidský i zvířecí organismus, je zřejmě toto vysvětlení podstaty bionegativních zón postačující a přijatelné.

Elektrostatické (kulombovské) účinky náboje takového zemního kondenzátoru jsou dostatečné k tomu, aby vybudily mechanickou reakci virgule, spirály či kyvadélka. Na těchto reakcích se bezprostředně svalstvo osoby neúčastní. Virgulí tedy v podstatě identifikujeme existenci a hranice pole s kladným nábojem. Tato skutečnost má zjevně obecnější platnost, protože pomocí této prastaré techniky lze identifikovat v přírodě nejen existenci zvodněných puklin, ale i puklin obsahujících místo vody kovové rudy.

Analogovým znakem je vysoká hodnota permitivity (dielektrické konstanty) vody a rud kovů. Jak víme, velikost náboje v elektrickém kondenzátoru, je přímo úměrná velikosti plochy kondenzátoru a hodnotě permitivity prostředí mezi kondenzátorovými deskami. Za chování virgule je tedy v podstatě odpovědná elektrická síla, kterou na sebe působí dva náboje (rozuměj dvě pole) tak, jak nám to říká známý Coulombův zákon. Jedním zdrojem náboje (pole) je vlastní geologická porucha, druhým je osoba držící virguli, na jejímž hrotu se shromažďuje náboj vytvářený onou osobou.

Čím tato osoba je schopna vytvořit větší náboj, tím citlivěji na zemské poruchové pole reaguje virgule. Teoreticky osoby neschopné vyvíjet na povrchu těla dostatečný elektrický náboj, nejsou schopny efektivně pracovat s virgulí a takových lidí je podstatná většina (75–80 %). Lze to však vhodným způsobem řešit pomocí toho, co zná dnešní elektronika, ale to je již jiný soudek.

Většina lidí citlivě pracujících s virgulí (tzv. „senzibilů“) generuje značný povrchový náboj, takže na nabité pole poruchových zón virgule v jejich ruce reaguje prudkým pohybem. Takovým způsobem většinou bude reagovat virgule sensibilů v místech dosud aktivních biopozitivních zón keltských nemethonů. Zdá se, ţe značný počet bývalých keltských nemethonů má dosud poměrně silně aktivní biopozitivní zóny, i když třeba pramen vyschl.

Lidem přestálým nemocí, oslabeným dlouhou chorobou, ale i osobám psychicky labilním, osobám silně stresovaným, ale i všem lidem a především malým dětem a budoucím maminkám nelze jinak, než velmi vřele doporučit klidné procházky a pobyt v prostorách bývalých nemethonů.

Velmi blahodárně působí, provádíme-li zde psychické koncentrace, ba i prosté meditace. Mějte však na mysli, že tato místa jsou dosud prastarými chrámy, kde mezi člověkem a Bohem nemá být nic jiného než důvěra, pravda a láska. Vstupujte do těchto míst s otevřeným čistým srdcem, odměnou obdržíte duševní klid i zlepšené zdraví.

Mějte v úctě tato místa a nedovolte nikomu ničit je či poškozovat. Je to dědictví, které dodnes neumíme plně ocenit. Citlivému pozorovateli nemůže ujít, že většina proslulých poutních míst jsou prastarými keltskými nemethony, které si v minulosti přisvojila římskokatolická církev, protože velmi dobře pochopila jejich význam.

Dochované dávné keltské mýty, pověsti, ale i toponyma a nemethony se nám nyní jeví v jiném světle, neboť dosvědčují nejen minulý přímý úzký kontakt nýského a keltského prvku, ale i jejich splynutí v nový národ zalidňující dnes území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

 -pokračování-