Římsko-katolická církev a její skutečný šéf Satan provozovali v Irsku téměř jedno století Magdaleniny prádelny. Čtěte o tom, jak zvrhlé jeptišky vraždily a činily svým „bližním“ ze života pravé peklo!

Co mají společného zvrhlé jeptišky z Magdaleniných prádelen v Irsku s papežem Františkem, dnes již naštěstí penziovaným prý českým kardinálem Vlkem a tím vlídným božím sluhou Halíkem?

Katolickou CÍRKEV!

 

Pojďme se podívat trochu do zákulisí této prý milosrdné a lásku ve světě trvale prosazující organizace. A promiňte mi, když to bude trochu husté!

Azylové domy pro „padlé ženy“. Kdo byly padlé ty ženy, které měly trávit dětství, mládí a někdy i celý život v irských azylových domech organizovaných láskyplnou a bohumilou katolickou církví? Toť otázka, na kterou si níže zodpovíme.

V každém případě známe výsledek. Na pozemcích  patřícím církvi, na nichž byly Magdaleniny prádelny, jak se tyto /údajně/ azylové domy nazývaly, nalezeny stovky hrobů nikde neregistrovaných hrobů. Proč nad místy, jež byla doslova peklem na zemi a smyslem života byla otrocká práce spočívající v tom, že měly ženy celé dny ponořené ruce do ledové vody a drhly prádlo s červenýma očima uslzenýma od bělidla, zavíraly církevní a světské úřady oči až do roku 1996?

Vatikánu a jeho věrným zřejmě peníze získané otrockou prací nesmrdí a nikdy nesmrděly. Po Magdaleniných prádelnách prostě zůstávají samé otázky. Na některé z nich byly odpovědi nalezeny, na jiné /zejména o zodpovědnosti církevních autorit/ podobně jako v neutuchajících skandálech s pedofilií kněží a kardinálů visí odpověď stále ve vzduchoprázdnu.

O Magdaleniných prádelnách se toho na internetu příliš nedočtete. V českých vyhledávačích vůbec ne, ani v anglickém jazyce nejsou vyhledávače o mnoho sdílnější. Což je podivné, vezmeme-li v úvahu, že touto institucí během let jejího trvání podle odhadů prošlo více než 30 000 žen většinou proti své vůli. Magdaleniny anebo také Magdalenské prádelny jsou irskou Pandořinou skříňkou, temným tajemstvím země,v níž je postavení katolické církve do dnešních dnů velmi silné. V Irské republice se k římskokatolickému vyznání hlásí velká většina obyvatel (cca 87 % roku 2006). Současně je zde i vysoká míra pravidelné návštěvnosti bohoslužeb (téměř 50 %),

Takže samotná irská vláda a papaláši irské katolické církve s tím téměř po století nedělali nic, dokud nebyli k tomu přinuceni v roce 2001 na výzvu Výboru OSN proti týrání a mučení. Teprve poté došlo k šetření situace v této hrůzné instituci.

Kdy a proč vznikly Magdaleniny prádelny

Historie prádelen se začíná psát v roce 1922 a naposledy se jejich dveře zabouchly 25. září 1996. Spravovaly je kongregace Sester Dobrého pastýře, Milosrdných sester, Sester Panny Marie dobrotivé a Irských milosrdných sester.Cítíte tu nádheru andělských energií vložených do těchto názvů? Tyto bohulibé organizace to proklamovaly jako azyl pro svobodné matky a ženy, jež potřebovaly pomoci. Velmi rychle se však pravidla v rukou oněch svatých žen, tzv. Kristových nevěst dle pravidel Vatikánu, radikálně změnila.

Do „otroctví“ posvěceného církví tak byly přijímány nejen svobodné matky se svými dětmi, ale také ženy s mentálním či fyzickým postižením, dívky, jež byly považovány za problémové, neboť byly příliš drzé, sebevědomé či tvrdohlavé, dále dívky zneužívané a v neposlední řadě také dívky, které byly příliš krásné.

Neskutečná krutost jako každodenní realita

To, co se v prádelnách dělo, jde opravdu jen těžko vyjádřit s odstupem. Jeptišky zavedly naprosto zvrhlý systém, jenž obsahoval jak fyzické, tak psychické násilí, ponižování, týrání hladem, a dokonce sexuální zneužívání a v neposlední řadě vraždy. To vše pod hlavičkou církve, s požehnáním papeže a s přivřením oka státu.

Novým chovankám bylo odebráno jméno a vyholena hlava. Následně se musely zapojit do každodenní fyzické dřiny v prádelnách. Šest dní v týdnu dostávaly dívky rány páskem přes záda nebo přes zkřehlé ruce. Nesměly spolu promluvit ani slovo. Mohly se jen modlit.

Marina Gamboldová, jedna z „padlých žen, která skončila v prádelnách, vzpomíná: „Stoupala jsem po schodech. Vyšla sestra a řekla mi, že se od této chvíle jmenuji Fidelma. V prádelně jsem pracovala od rána do večera. Byla jsem strašlivě hladová. Každý den jsem dostala k snídani jenom namazaný chleba.“

Hladem však rozhodně netrpěli v prádelnách všichni. „Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře,“ popisuje Trevor Heaney, jenž pracoval v Prádelně Dobrého pastýře jako údržbář.

Marina také vzpomíná, jak jednou rozbila hrníček a jedna z řádových sester, jíž dívky přezdívaly Hitler, se rozhodla, že ji naučí opatrnosti. „Uvázala mi na tři dny kolem krku řetěz a musela jsem jíst z podlahy. Pak jsem si musela kleknout na kolena a odříkat: ,Prosím Všemohoucího Boha o odpuštění, Panu Marii o milost a své nejbližší o odpuštění za špatný příklad, který jsem jim dala.‘“

„Na zádech mám pořád stopy po bití,“ mluví o jiné sadistické jeptišce Maureen Sullivanová, „její pomocnice vás držely vleže, zatímco ona vás bila velkým páskem. Bylo mi jedenáct.“

„Zatímco my jsme byly o čaji, chlebu a škvarkách, ony se měly dobře. Pamatuji si, jak nás mučily tím, že když jsme byly všechny hladové, cítily jsme vůni hovězí pečeně a vařeného kuřete, která se nesla z místnosti, kde jeptišky jedly. Byl to způsob, jak nás ponížit, urazit,“ říká Maureen Sullivanová.

Jeptišky měly jasný a bohumilý cíl. Dostat své svěřeňkyně do nebe, do království božího, o nejrychleji s využitím jejich pracovní kapacity pro větší slávu svého římsko-katolického boha a jeho pozemského zástupce ve Vatikánu. K jejich metodám patřila celá škála způsobů, jak připravit nešťastnice, jež se jim dostaly do rukou, o integritu osobnosti, lidskou důstojnost a vlastně mnohdy i o život vezdejší. To u minimálně 988 žen, jejichž hroby byly nalezeny kolem prádelen a které se už nedaly utajit.

Ostatky v septiku a náhodně nalezené hromadné hroby

Existence azylů byla málo známa až do roku 1993, kdy sestry Panny Marie Milosrdné prodaly po neúspěšných burzovních operacích svůj klášterní pozemek v Dublinu. Obsahoval však masový hrob, v němž byly pozůstatky 133 chovanek. O náklady na likvidaci hrobu se podělily sestry s developerem, takže exhumaci  nebylo možné utajit. Později bylo nalezeno ještě dalších nikde neevidovaných 22 těl. A to jen na tomto jediném pozemku.

Řádové sestry neměly nejmenší slitování ani s dětmi, jež přišly v prádelnách na svět. Kvůli tomu, že se narodily „padlým ženám“, mnohdy je usmrcovaly je a odepřely jim i pohřeb. Děti tak končily v septiku, který byl přeměněn v hromadný hrob. Právě v něm byly objeveny v roce 1975 ostatky dětí, když se pod dvěma chlapci, kteří si na místě hráli, propadl beton nad jímkou.

Svět se dozvídá detaily z Magdaleniných prádelen

V únoru 2013 irský premiér Enda Kenny vyjádřil lítost nad minulostí žen, jež v Magdaleniných prádelnách trpěly násilím a zneužíváním. Tyto instituce podle něj reprezentují „kruté a nekompromisní časy Irska“. Otrocké podmínky, za nichž pracovaly zadarmo od rána do večera, poodhalila zpráva speciální vyšetřovací komise. Premiér také uznal, že 2124 žen bylo v církevních zařízeních uvězněno na základě rozhodnutí státní správy.

Fakt, že vláda o existenci Magdaleniných prádelen, kde žily ženy v podstatě v otroctví, věděla, je z dnešního pohledu, kdy se odhalují zrůdnosti, které se děly, naprosto neuvěřitelný. Důkazy jsou všeříkající.

Za vším hledej zisk!

Prádelny byly velmi výnosné. Bodejť by ne, vždyť církev ženám nic neplatila a jeptišky mohly stanovit pro hotely a nemocnice, pro něž také jejich chovanky praly a žehlily, naprosto nekonkurenční ceny. Celá věc se probírala v parlamentu, a vláda proto nemůže popřít to, že o celé situaci dlouhé roky velmi dobře věděla.

Život žen v krutých podmínkách Magdaleniných prádelen poodhalil v roce 2002 film Petera Mullana Padlé ženy (The Magdalene Sisters)„Nejotřesnější vzpomínky jsem ve filmu neoživil, bál jsem se, že by byly pro diváka příliš odpudivé,“ uvedl režisér.

Realita byla tisíckrát horší, potvrzovaly při uvedení filmu ženy, které internaci přežily. Přesto drsný popis praktik, k nimž v prádelnách běžně docházelo, naprosto šokoval veřejnost.

Osmnáct měsíců strávila v dublinské prádelně zpěvačka Sinéad O’Connorová, která sem byla ve věku 15 let umístěna za záškoláctví a krádeže. Drastická zkušenost z útulku byla jednou z příčin jejích otevřeně protikatolických postojů.

Závěrem všeříkající a velmi silná slova Mary Norrisové, jež také prošla zkušeností s tvrdou dřinou v jedné z osmi prádelen rozesetých po celém Irsku…

„Když už církev řekne litujeme, znamená to jediné: Litujeme, že se na to přišlo.“

 


Moje poznámka závěrem: Zdá se, že ten římsko-katolický Bůh, ke kterému se kolektivně František ve Vatikánu a Duka, Vlk a Halík u nás modlí a před kterým padají na kolena, tak trochu páchne a zdá se, že je mu možno při troše snahy nahmatat rohy a kopyta. Nevím jak vy, ale pokud ten jejich římsko-katolický nepravý Kristus při svém druhém příchodu se někdy u mne doma zastaví, abych šel s ním, radši zůstanu. Poté, co jsem přečetl výše uvedené řádky, jsem došel k názoru, že mnozí křesťané mají své blízké tak rádi, že by je nejradši hladili, hladili až je vyhladí. A mně se tu zatím líbí a mé nebe zcela určitě není nebem jejich. Amen!


Další informace:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>