S Ivo Wiesnerem o dějinách lidstva, o alchymii a teurgii, o tajných vědách minulosti a jiných zajímavostech z historie dávných věků /3/

Motto: Snažíš-li se proniknout do zahrady růží mudrců nemaje klíče, podobáš se člověku, který chce kráčet, nemaje nohou. Atalanta Fugiens (Michal Maier, 1618).

Moje poznámka: Vážení čtenáři, vracím se na stránkách svého webu k již tak trochu tradičnímu zveřejňování myšlenkového bohatství z knih vynikajícího českého spisovatele Ivo Wiesnera. Pro tentokráte jsem si vybral jeho knihu s názvem „Alchymie a teurgie svatého ohně“, která přináší řadu pohledů na skutečné historické události v dějinách osídlení této Země a v níž autor na základě vlastních hlubokých analýz vyslovuje i řadu zajímavých předpokladů o dějích, které mnohdy nejsou jinde v podobném rozsahu zpracovány. Tentokráte jde jen o volné využití těchto materiálů, doplněné o informace, kterých se mi v průběhu let intuitivní cestou a na základě mé praxe v magii dostalo. Věřím, že váš niterný obzor bude prostřednictvím těchto řádků výrazně obohacen o řadu poznatků, které takto ve zkratce podány byste možná jinde jen obtížně hledali.

Soudobý Encyklopedický slovník definuje alchymii jako prvotní formu chemie, představující soubor filozofických spekulací o podstatě a přeměnách hmoty, kombinovaný s empirickým experimentováním a řemeslnou výrobou, zejména kovů, léků a barviv. Kdyby byla analogickým způsobem a ve stejném duchu popisována například lékařská věda, jak míní francouzský filozofa alchymista dr. Jober, musela by odpovídající definice vědecké medicíny znít asi takto: „Věda, zabývající se způsoby odstraňování kuřích ok a puchýřů.“

Uvážíme-li, že problémem alchymie se zaobírá více než 20 000 titulů knih a článků v odborných časopisech, nezbývá než přiznat, že jde o příliš významný fenomén, který nelze odbývat arogantními scholastickými slogany, či rádoby vtipnými sentencemi některých soudobých zavedených vědeckých autorit. Ostatně míru hlouposti a ignorance kritiků tohoto typu, kteří si s oblibou říkají skeptici, objevíme v tom okamžiku, když začneme pátrat, kolik toho oni sami z vysmívaných knih přečetli, neřku-li prostudovali. Obvykle se totiž ukáže, že nemají tušení o nejméně deseti svědecky doložených a artefakty prokázaných úspěšných transmutacích běžných kovů ve zlato a stříbro. Zde jsou pro vás vypsány. Věděli jste do této chvíle něco o nich?

1. Na počátku 14. století uskutečnil Raymond Lullus řadu transmutací olova ve zlato v přítomnosti královské komise jmenované králem Eduardem II., jejímiž členy byli J. Cremer a H. Camden. Ze získaného zlata byly raženy pověstné „Raymondiny“ (Nobles a la Rose), existující dodnes.

 2. Počátkem 15. století vyrobil augustiniánský mnich G. Ripley podle návodu R. Lulla alchymickou transmutací velmi čisté zlato v úhrnné hmotnosti 100 000 liber. Většinu tohoto zlata obdrželi johanité k nákupům výzbroje a k hrazení nákladů na opevňovací stavby Rhodu, ohrožovaného útoky islámských vojsk.

3. Pověstná uměnímilovnost a sběratelská vášeň císaře Rudolfa 11. byla velice nákladná a je známo, že větší část prostředků pocházela z alchymického zlata vyrobeného francouzským alchymistou D. Zachairem, pobývajícím po jistou dobu na dvoře Rudolfa II. Po císařově smrti byl zbytek tohoto alchymického zlata nalezen v císařské pokladnici, a to v úhrnném množství 84 centýřů ryzího zlata a 60 centýřů ryzího stříbra.

 4. Na počátku 17. století žijící skotský alchymista Alexander Seton, zvaný „Cosmopolitanus“, uskutečnil několik svědecky doložených transmutací kovů ve zlato v Basileji v letech 1602 až 1603. Část tohoto zlata je dodnes v majetku bankovního domu Zwinger. Když Seton umíral ve vězení kurfiřta Christiana II. na následky krutého mučení, předal zbytek Kamene mudrců M.Sendivojovi, který jej z vězení zachránil. S tímto množstvím Kamene provedl Sendivoj několik veřejných transmutací na dvoře polského krále Zikmunda III. a také na dvoře Rudolfa II. v Praze v roce 1604. Když byl ale Setonův Kámen spotřebován, pohasla Sendivojova sláva, protože on sám jej vyrobit neuměl.

 5. Alchymista T. de Vaugham, známější pod jménem Erenaeus Philalétha, uskutečnil několik veřejných transmutací rtuti ve zlato. Získané zlato bylo prubováno a prubířskou komisí uznáno za nejčistší. O těchto transmutacích podal svědectví van Helmont. Philalétha údajně uskutečnil i několik neveřejných transmutací v sídle C.Bérigarda, dále v laboratoři lékárníka M. Morgenbessera ve Wohlau a v domě faráře Grosse.

 6. 15. ledna roku 1648 předal v Praze malou část Kamene císaři Ferdinandu III. alchymista J.K. Richthausen jako odkaz přítele de Busadiera. Hrabě Russa uskutečnil transmutaci tří liber rtuti jedním gránem tohoto Kamene a získal 2 libry all lotů velmi čistého zlata. Pamětní medaile o váze 300 dukátů z tohoto zlata ražené na příkaz císaře jsou dodnes uložené v císařské klenotnici ve Vídni..

7. V roce 1660 předvedl transmutaci jedné libry olova jedním gránem Kamene před císařem Leopoldem 1. také alchymista Montschneider, známý jako J. de Monte Snyders. V roce 1665 předvedl nejméně dvě další úspěšné transmutace mincmistrovi A. Guillaumovi.

8. V období let 1680 až 1683 uskutečnil několik transmutací i Heinrich von Wagnereck v tehdejším Německu.

 9. Známý objevitel míšeňského porcelánu J. F. Boettiger získal na počátku 18. století malé množství Kamene od řeckého kněze a alchymisty Archimandrita Lascarise spolu s návodem k uskutečnění transmutace, kterou provedl před třemi svědky: B. Zorném, Borstem z Melchowa a Winklerem z Magdeburgu. Tento Boettigerův úspěch utvrdil saského kurfiřta Augusta Silného v přesvědčení, že Boettiger zná tajemství výroby Kamene mudrců, proto jej násilím přinutil k pobytu u jeho dvora a nařídil mu potřebné množství Kamene vyrobit, aby bylo možno získat transmutací větší množství zlata, které velice nutně potřeboval. Boettiger se tak díky vlastní chlubivosti ocitl ve velice svízelné situaci, a proto se pokusil neúspěšně o útěk. Byl zatčen, uvězněn ve své laboratoři, kde nakonec objevil tajemství výroby míšeňského porcelánu, ale ne tajemství výroby Kamene mudrců. Aby tajemství výroby porcelánu neprozradil, byl kurfiřtem ponechán ve vězení, kde v roce 1719 i zemřel. Po Lascarisovi však veškeré stopy zmizely.

10. Další případ úspěšné transmutace popisuje J. K. Dippel. Seznámil se v Amsterodamu s jakýmisi cizincem, ktetý na pánvičku s hořícím dřevěným uhlím položil měděný plech a nechal jej rozpálit. Do středu rozpáleného kruhu plechu o průměru přibližně 8 coulů položil malé zrnko Bílého kamene (Bílé tinktury), načež se po krátké době rozpálený kruh měděného plechu změnil v ryzí stříbro. Tento plech dále zahříval nad hubicí hořícího plynového kahanu, aby se rozpálil kruh tvořený stříbrem o průměru asi 4 coulů, načež do jeho středu položil zrnko Červeného kamene (Kamene mudrců, Červené tinktury), což způsobilo změnu kruhovité části stříbra v ryzí zlato. Po ochlazení původně měděný plech, transmutovaný zčásti na stříbro a posléze i na zlato, byl tvořen zlatým kolečkem o průměru 4 coulů, obklopeným stříbrným mezikružímo průměru rovněž 4 coulů a vnější část byla tvořena mědí. Plech byl rozstříhán na úzké pásky, v nichž byly na střihu zřetelně vidět pozvolné přechody jednotlivých kovů. Podobných transmutací bylo údajně provedeno více, ale chybí o tom spolehlivá svědectví.

Také období 18. až 20. století zaznamenalo několik známých případů průmyslově vedené transmutace, přičemž bylo dle nepotvrzených informací vyrobeno zhruba 1 000 t alchymického zlata technologií podle tajné části Kabaly. V úzké souvislosti s těmito makrotransmutacemi se opakovaně objevuje jméno tajemného alchymisty židovského původu Nicholase Flammela a hraběte Saint Germaina, který v přítomnosti Casanovy transmutoval měděnou minci ve zlaťák z ryzího zlata vysoké čistoty. Rovněž baron Charles-Henry de Gleichen potvrdil, že hrabě Saint Germaine znal též způsob přípravy umělých diamantů a ukázal mu větší množství dokonalých velkých diamantů různých barev. Uvádí to pařížský list Mercure Etranger z roku 1813. Saint Germaine údajně ovládal i postup výroby Elixíru a s jeho pomocí se dožíval velmi vysokého věku. Hraběnka Georgyová se s ním setkala osobně v roce 1710 a tehdy byl hrabě asi 55 let stár. Poslední kontakt s hrabětem Saint Germainem uvádí komtesa ďAdhomorová v roce 1820 večer před vraždou vévody z Berri, ale to by Saint Germaine byl již stár 165 let.

Větší část zlata vyrobeného židovskými alchymisty v průběhu II. světové války byla určena jako výkupné za Židy z německých koncentračních táborů. Zbytek tohoto zlata, včetně dalšího vyrobeného již po válce, byl použit k zakoupení výstroje, výzbroje a střeliva pro izraelskou armádu, bránící mladý stát Izrael proti útoku okolních muslimských národů (podrobnostmi se zabývám v knize Děti Moudrých Draků.)

Tyto nesporně potvrzené případy úspěšné transmutace neušlechtilých kovů (rtuti, mědi) ve zlato bezpochyby prokazují realitu alchymické transmutace a tím i nepochybnou existenci alchymie jako objektivní vědy. Alchymie však nepředstavuje pouze rozměr přízemní technologie umožňující získání hmotného bohatství, ani nové perspektivní směry metalurgie, ale je především objektivně existující starobylou vědou umožňující především to, co staří Mistři nazývají transmutací těla a vědomí. Jak bude posléze doloženo, je pojem alchymie relativně mladý a svým původním obsahem představuje přínos západní (atlantské) vědy.

Oproti tomu vědění Východní říše, zmiňované častěji jako říše Velkého společenství Světla (říše Velkého Bílého společenství), je v manuskriptech uváděno pod jménem theurgie Svatého Ohně či věda o Ohni bohů. V běhu věků se víceméně ustálilo vnímání západní alchymie jako technologie, či technicky orientované vědy o transmutaci hmoty, kdežto theurgie Svatého ohně východu byla vědou pojednávající o transmutaci těla, mysli a vědomí.

V průběhu věku došlo k propojení obou těchto směrů: To propojení představuje nanejvýš dokonalá syntéza alchymické vědy Západu /Atlantida/ a theurgie Svatého Ohně /Lemurie/, kterou je hermetická věda vytvořená zbožněným synem Osirise a Isidy jménem Hór, kterého alchymisté všech věků znají jako Herma. Hermetická věda, jindy uváděná jako věda Hermova, tak spojuje obě části v úplné a vše vystihující starobylé vědění o všem, co se vztahuje k člověku a světu, který jej obklopuje.

 Většina badatelů zabývajících se historií alchymie dospívá k závěru, že kořeny alchymie jsou nejhlouběji zapuštěny v Egyptě, Indii a Číně. Egypt se stal jedním z nejstarších a nejznámějších středisek alchymie díky skupině atlantských zasvěcenců, stoupenců Zákona Jediného Boha, kteří odešli z Atlantidy do Egypta, vedeni jedním z Velkých Mistrů, asi 300 nebo 400 let před zánikem Atlantidy.

Velký Mistr známý pod jménem „Thowt“, v Dolním Egyptě uctívaný jako „Pithowt“ či „Djehu-ti“, byl v Horním Egyptě zbožněn jako „Ezhovtej“. Hlubší smysl utajený v těchto jmenných verzích se dosud nepodařilo odkrýt.

Thowt byl velmi známou a váženou osobností především díky moudrosti a neochvějné odvaze hlásat zákony Jediného Boha i v těžkých podmínkách útlaku stoupenci Belialu.

V tradicích Féničanů, kteří jsou pravděpodobně přímými potomky atlantských Toltéků, byl Thowt oslovován jmény „Theur“ či „Taut“ (řecký: Taatus) a Pélasgové používali jmen „Thót“ nebo „Tekuti“. Nejpodrobnější informace o této osobnosti starověku pochází od Manetha Heliopolského (4–3. stol. př.n.l.), který sepsal dějiny Egypta od pravěku do roku 323 př.n.l. podle záznamů uložených v egyptských chrámech a knihovnách faraónů. Toto obsáhlé dílo v překladu nazvané Egyptské starožitnosti bohužel bylo ztraceno či zničeno během pohrom, které postihly Alexandrijskou Bibliothéku od Římanů, křesťanských fanatiků a arabských muslimských dobyvatelů.

Naštěstí řada, zejména řeckých, historiků z jeho díla obsáhle cituje, takže nebylo zcela ztraceno. Manetho hovoří o příchodu skupiny nejvyšších atlantských zasvěcenců do Egypta přibližně 400 let před potopou, která Atlantidu zničila. V místě zvaném Gizeh vybudovali hluboko v zemi rozsáhlý areál a posléze i velkou sochu ležícího lva s lidskou hlavou, jejíž obličej byl přesným zobrazením posledního egyptského panovníka božského původu, jehož jméno bylo Hór (řec. Oros).

Poslední stavbou provedenou ještě před potopou byla Velká pyramida, která sloužila jako „telesterion“ v průběhu egyptských iniciačnich obřadů (mystérií). Dnes egyptologové většinou zcela mylně Velkou pyramidu připisují faraónovi 4. dynastie Chufevovi, a to pouze na základě historicky nedoložené namalované kartuše s jeho jménem, jíž objevil plukovník Vyse.

Ze systémové analýzy dostupných informací ale vyplývá, že uvedené stavby řídil Hór se svou manželkou a Thowt se skupinou zasvěcenců tyto stavby propočítali, projektovali a zajistili potřebnou stavební techniku. Sám Manetho uvádí, že jednotlivé kamenné bloky používané ke stavbě pyramidy byly dopravovány na místo určení a usazovány pomocí jakéhosi blíže neznámého přístroje ovládajícího zemskou tíži, který manipulant držel v jedné ruce.

Pravděpodobně od Manetha své informace čerpal i arabský historik AI Makrisis (14. stol. n.l.) při psaní svého díla „Hitát“, v němž uvádí Thowta jako hlavního architekta, avšak stavby řídil sám egyptský král-stavitel, jehož jméno bylo „Hórmakchitu“ (řec. Hormachis) a jehož tvář na věčnou upomínku obdržela socha ležícího lva, od Řeků později pojmenovaná „Sfinx“.

-pokračování-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>