S Ivo Wiesnerem o dějinách lidstva, alchymii a teurgii, o tajných vědách minulosti a jiných zajímavostech z historie dávných věků /4/

Motto: Pokrok dnešní vědy je z velké části pouze arogantní přisvojení tiše uznaných starých pravd. /Pierre de Lasenic/

Moje poznámka: Vážení čtenáři, vracím se na stránkách svého webu k již tak trochu tradičnímu zveřejňování myšlenkového bohatství z knih vynikajícího českého spisovatele Ivo Wiesnera. Pro tentokráte jsem si vybral jeho knihu s názvem „Alchymie a teurgie svatého ohně“, která přináší řadu pohledů na skutečné historické události v dějinách osídlení této Země a v níž autor na základě vlastních hlubokých analýz vyslovuje i řadu zajímavých předpokladů o dějích, které mnohdy nejsou jinde v podobném rozsahu zpracovány. Tentokráte jde jen o volné využití těchto materiálů, doplněné o informace, kterých se mi v průběhu let intuitivní cestou a na základě mé praxe v magii dostalo. Věřím, že váš niterný obzor bude prostřednictvím těchto řádků výrazně obohacen o řadu poznatků, které takto ve zkratce podány byste možná jinde jen obtížně hledali.        

Mnoho jiných historiků, zejména AI Makina, Ibn Batuta, Watwati, AI Dinishga, Sokrates a Solón ve shodě tvrdí, že staviteli těchto tří gigantických staveb byl Hermes a jeho manželka, kteří v tom čase vládli Egyptu. Tyto údaje ve svých seancích potvrdil též E. Cayce, ale dobu stavebních prací zařazuje do období asi 1 000 let před zánikem Atlantidy, tedy k roku 10 500 př.n.l. a ne do období kolem 16 000 př.n.l., jak bychom správně očekávali. Vysvětlení vidím v tom, že ve snové vizi se Caycemu překryly vzájemně dvě události vzdálené od sebe více než 6 000 let. Stavební práce kolem roku 10 500 př.n.l. se zřejmě týkaly pouze oprav a zpevňování staveb před novým očekávaným kataklyzmatem, jež se mělo odehrát v roce 9 564 př.n.l..

Skutečností tedy zůstává, že tři velké stavby (podzemní areál, Sfinga, Velká pyramida) byly postaveny před rokem kataklyzmatu 15 679 př.n.l. a po dalších kataklyzmatech byly prováděny pouze opravy škod a renovace. O tom, že řádění živlů způsobilo mnoho škod, svědčí abrazivní rýhy mezi hrdlem a tlapami Sfingy a na některých místech vnějšího pláště pyramidy, a tojako důsledek zátopového jezera, jehož hladina klesala asi 700 let, ale v západní Africe přetrval zbytek jezera, známý pod jménem Jezero Tritonů“ až do dalšího kataklyzmatu.

Arabský astronom Abú Saiid al Badri nalezl na jedné vnější straně Velké pyramidy nápis hovořící o tom, že její stavba byla ukončena v čase, kdy souhvězdí Lyry vstoupilo do znamení Raka. Jelikož mezitím došlo ke čtyřem kataklyzmatům, která způsobila změny polohy souhvězdí, nelze tento údaj zatím využít k přesnější dataci.

Obdobi kataklyzmatu 15 679 př.n.l. představovalo podle Manetha Heliopolské- ho také dynastický přelom, protože tvrdí, že jím končí doba vlády bohů nad Egyptem, neboť dále vládne dynastie Sokolů počínající Horovými dětmi, jejichž jména byla „MesthaHapi“, „Tuamutef ‘ a „Qebhsen- nuf‘. Jejich matkou a Horovou ženou již ale byla smrtelná žena, jejíž jméno se neuvádí, takže dynastie Sokolů pocházela z mesaliance bohů a pozemských smrtelníků.

Manetho odvolávající se na manuskripty uložené v chrámových knihovnách v Mennoferu, Ónu, Thinisu, Chmúnevu, Saisu a Abydu tvrdí, že již v čase odpovídajícímu v našem počítání roku 3 000 př.n.l. byla Sfinga prastarou stavbou. Rovněž nápis na stéle připisované Chufu říká, že Sfinga je starší než pyramidy a existovala již před narozením Chufu. Obecně je rozšířena báje o tom, že Sfinga obsahuje velké tajemství starověku určené pouze zasvěcencům.

Zkusme alespoň poodhrnout roušku toto tajemství zakrývající.

anetho Heliopolský a již dříve citovaní arabští a helénští historikové uvádějí, že původně byla hlava Sfingy ozdobena královským diadémem tvaru stočené kobry vztyčené ve varovném postoji symbolizujícím ochranu krále. Kobří diadém měl původně nést dva obrovské broušené drahokamy upevněné nad místem šesté a sedmé čakry krále. Tento diadém měl být přesnou kopií skutečného diadému, jímž byl Hór korunován jako král Západní a Východní říše. Diadém byl v období mezivládí opatrován Thowtem a ten jej při korunovací položil na hlavu nového krále. Byl nazýván „meh Utchať či „Oko“ a traduje se mýtus, že byl zhotoven bohy na příkaz Paní Všehomíru Maat a do Egypta jej z velké dálky přinesl Onuris (eg. Šev), jako symbol zasvěcení do úplné vědy. Egypťané tento symbol vyjadřovali hyeroglyfem zvaným „Utchať či „Horovo Oko“. Dva broušené drahokamy umístěné tak, aby byly v kontaktu se šestou a sedmou čakrou byly podle esoterických informací téže podstaty jako drahokam v diadému Lucifera, jenž se ztratil při jeho pádu do nebytí. Diadém Sfingy nesl pouhé napodobeniny zbroušeného skla či čirého křišťálu, přesto byly později uloupeny a diadém vandalsky zničen až na upevňovací pásek na čele Sfingy.

Lví tělo Sfingy je symbolem původu Hóra po linii matky Isidy (eg. Éset), která byla princeznou Západní říše (starověké Libye), jejímž totemovým symbolem byl pouštní lev (v tomto případě spíše lvice). Táž symbolika se v souvislosti se zbožněným Horem používala i později, jak se lze přesvědčit například na části reliéfu v hrobce velmože Iufaa (asi 500 př.n.l.). Tento reliéf, jehož fotografii zhotovil M. Zemina, ale zaznamenává i princip obřadu iniciace Hóra-válečníka (Hórwera) mávajícího válečným kyjem, kterému předává Thowt již zmíněný „meh Utchať (Oko). Hór je na reliéfu vyveden jako muž s hlavou sokola, což zdůrazňuje jeho původ po otcovské linii, jejímž totemovým symbolem byl sokol.

Zahledíme-li se pozorněji do zobrazení tváře Sfingy značně poničené vandaly, pozorujeme několik velmi nápadných zcela neegyptských rysů. Předně je to brada vystupující ze širokého dosti plochého obličeje, jemná linie nosu, úzká linie úst s vystouplým horním rtem, velké, poněkud zešikmené zapadlé oči, ukazující na rasový typ lidí dodnes častý v oblasti Zadní Indie, kteří jsou považováni za potomky hnědé rasy pocházející ze souhvězdí nám známého pod jménem Lyra, o nichž Germane hovoří také jako o Plejáďanech.

Na tváři Sfingy lze ale pozorovat dalši znak, který dosud zůstával nepovšimnut. Tímto rasovým znakem je neobvyklý tvar ušního boltce s dlouhým přirostlým lalůčkem sahajícím téměř k linii úst, jenž byl silně poškozen. Podobný tvar boltce, třebaže s kratším lalůčkem, lze pozorovat i na reliéfu kráčející Sfingy z hrobu Iufaa. Hór by podle tohoto rasového znaku byl geneticky příbuzný prastaré rasy „dlouhouchých, o nichž se zmiňují mnohé manuskripty jako o bozích, kteří v dávných časech sestoupili na Zemi ze souhvězdí Lyry.

Ukazuje se, že mnoho dlouhouchých náleželo k prazvláštní modré rase, z níž mimo jiné pocházel Osiris, Srí Kršna, Buddha, Višňu a jiní. Pozoruhodnou skutečností je, že na některých kresbách z pyramid a hrobů je i Hór vyveden v modré či zelenomodré barvě, jak je tomu například v lokalitě Tunat al Gabal.

Vedle tajemství Sfingy, které se snad alespoň částečně podařilo poodhalit, existuje další nejasnost, a to je vztah dvou osobnosti starověku – Hóra a Herma.

Jak již bylo řečeno, je Sfinga nazývána „Sešepankch Hórmakchitu“ a byla věrným zpodobněním Hóra. Hór však má více jmen a jedno, které je důležité, zní „Hórpechrad“ (řec. Hórpekratés), což přibližně označuje Hóra jako adepta nižšího stupně iniciace. Když Hór úspěšně absolvoval předepsané studium v Isidině chrámu, byl titulován „HórpechradKdyž úspěšně absolvoval následující vyšší stupeň studia, byl titulován „Hórkchitu“, což si můžeme s jistou mírou chyby přeložit srozumitelně jako akademický titul Hóra. Absolvent téže úrovně studia (mystérií) ve Východní říši byl titulován jako „myší“.

Nejvyšším stupněm iniciace, jímž musel povinně projít král ve Východní říši (říši Velkého společenství Světla) byla „mystéria Ibez“ a v Západní říši to byla „mystéria Isidina“. Obřady mystérií Isidy byly zaznamenány na bronzové desce nalezené v Alexandrii, která vešla ve známost pod názvem Bembinská deska či,Mensa Isaica“ (Deska Isidina). Studiem Isidiny desky se zabýval jezuita A. Kircher ve své knize „ Oedipus Aegyptiacus “(1652).

Mystéria Ibez byla v Egyptě známa též jako „mystéria Osiridova“. Adept úspěšně absolvující obě nejvyšší mystéria byl v Egyptě titulován hodností „ make hit u“ (znovuzrozený, ozářený Pravdou, hora Světla) a v říši Velkého společenství Světla získával titul „Velký mysť, „Ma- hátmá„Epopteia“ či „Velký iniciovaný“.

Helénští Řekové, kteří se za vlády Ptolemaiovců snažili o renesanci hermetické vědy, starobylá mystéria obnovili a pojmenovali je „mystéria Hermova“. Absolvent těchto mystérií získal právo připojit ke svému jménu titul „Hermes Trismagistos“, což znamenalo osvojení úplného vědění ve třech oborech starověké vědy: magii, theurgii a alchymii. Jako insignie s tímto titulem spojené nosil absolvent Hermovu berlu (thyrsos), kuželovitou tiáru a destičku ze zeleného skla (tavený křemen) s iniciačním slibem, která vešla do povědomí alchymistů jako „Smaragdová deska“, o níž ještě budu v jedné kapitole hovořit.

Průběh Hermových mystérií je zaznamenán na takzvané „Malé Horově stéle“, nalezené při stavbě františkánského kláštera v Alexandrii v roce 1828, kterou daroval Muhammad Ali Paša princi Metternichovi. Rovněž tato deska pochází z časů Ptolemaiovců a byla zhotovena v Alexandrijském Museionu kolem 370 př.n.l.

Systémovou analýzou a syntézou dostupných informací bylo posléze dosaženo objasnění podstaty tajemného jména „Hórmakchitu“ ve smyslu „Hór mající nejvyšší zasvěcení v mystériích Isidy a Osirise(Ibez). Jako iniciovaný v mystériích Ibez je Hór oslovován „Hórmysť, (v egyptském čtení „Hérmes“), což přejímají později i helénští Řekové. Tak se vysvětluje, že stavitelé pyramid Hór i Hermes jsou vlastně jen dvě jména jedné a téže osoby. Můžeme dost pravděpodobně konstatovat, že autorem hermetické vědy je vlastně Hór, syn Isidy a Osirise, který dospěl k nejvyššímu stupni iniciace a spojil vědu Atlantidy (Západní říše) s Theurgií Svatého Ohně v jediné a ucelené vědění starověku známé jako „Hermova věda“ či „hermetické učení“.

Toto učení zaznamenal Hór-Hermes ve 20 000 svitcích (dle Seleu- ka), či v 36 525 svitcích (dle Manetha), kdežto Kliment Alexandrijský hovoří o 42 knihách. Jamblichos upřesňuje, že 36 knih pojednávalo o vědách a oborech, které dnes řadíme k technologiím, 5 knih se zabývalo lékařstvím a poslední kniha, jejíž titul zněl „Kniha Mistra tajného chrámu(Kniha Mistra skrytého vědění) podrobně popisovala proces mystéria znovuzrození zvaného ,JKrálovská cesta ze Tmy do Světla“.

Seleukos zaznamenal, že svitky, či spíše listy byly zhotoveny z tenkých zlatých fólií pokrytých tvrdou a pružnou bílou vrstvou, do níž se vpisovaly či ryly znaky, číslice a písmena. Popsané fólie se řadily a spojovaly v jednu soustavu podobně, jakje tomu u dnešních knih.

Jedna informace pocházející z blíže neurčeného hebrejského či fénického zdroje tvrdí, že v zemi Mizraim (Egyptě) měli kněží mennoferského chrámu v opatrování vzácný artefakt pocházející přímo z rukou Thowta či Herma, jímž byla kniha tvořená 78 zlatými fóliemi se znaky a čísly vyrytými na tvrdém povlaku pokrývajícím fólie. Text této knihy měl být údajně vysekán do několika kamenných sloupů v posvátném jazyce, který do běžného jazyka přeložil Agathodaemon a manuskripty byly uloženy v knihovně Osiridova chrámu v Abydu (Synkellos: Chronicon Vetus, 1.97). Tyto Thowtovy kamenné stély údajně na vlastní oči viděla řada historiků (Solón, Pythagoras) a dva z nich v Sýrii údajně viděl také Josephus Flavius v roce 37 n.l. (Antiquit. Judaic. 1. kniha, 2,3). Není ale jisté, zda šlo o kopie či Thowtovy stély odvezené jako kořist z Egypta.

V souvislosti s iniciací Hóra-Herma a formulací hermetické nauky se objevuje i hermetická symbolika. Symbolem dokonalé hermetické vědy se stává stylizovaný obraz pyramidy (trojúhelník) s vepsaným hieroglyfem „meh Utchať, který je znám pod názvem Horovo Oko, či Oko posvátného sokola, nebo jen Oko (Kniha mrtvých I.e,CXL). Pozadí pyramidy bylo sytě modré nebo černé, hieroglyf byl vyveden ve zlaté barvě. Skrytý význam tohoto hermetického symbolu je vykládán jako spojení duchovní moci Slunce a Luny, přeneseně spojené vědění říše Velkého společenství Světla (Synů Slunce, Suernů) a vědění Atlantidy (synů Luny, Toltéků). Ve své podstatě byl hieroglyf Utchat především symbolem nastoleného míru mezi donedávna znepřátelenými dynastiemi Lyry a Orionu.

Pokud bylo Oko používáno jako amulet, bylo zhotoveno z různobarevných drahokamů tak, aby bylo podobné sokolímu oku. Hór I Icrmes byl zobrazován jako král s hlavou sokola, sedící na faraónském stolci. V levé ruce držel ankch, v pravé berlu mající stylizovanou hlavu bájného Fénixe. Tradice Fénixe je velmi stará, souvisí s mýtickými kořeny dynastie Lyry a údajně symbolizuje nezničitelnost a životaschopnost stvořeného lidstva. Domnívám se, že berla byla stylizací jakéhosi technického artefaktu používaného králi a kněžími, jehož smysl a určení bylo časem zapomenuto. Patrně šlo o energetický zářič emitující intenzivní koherentní paprsek energie, tedy jakási obdoba atlantské paprskové pušky.

Na hlavě připevněný diadém je tvořen rudým (někdy zlatým) slunečním kotoučem obtáčeným tělem zlaté kobry, vztyčené ve varovné poloze. Tento diadém symbolizoval dokonalost hermetické nauky. Zobrazení ukazuje krále jako moudrého a spravedlivého vladaře, který zná veškerá tajemství světa. Pokud bylo nezbytné vladaře vyjádřit v jeho spravedlivém hněvu, byl ankch vsunut delší částí kříže do hlavy Fénixe a ve volné ruce držel důtky.

Helénští hermetici diadém Hóra-Herma přejali jako jeden z důležitých symbolů hermetické vědy zvaný „Ouroborós“ (Zlatá kobra) čí „Hórkoboros“ (Flórová kobra) s vepsanou průpovědí Hen to pan (Všeobsahující).

-pokračování-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>