moon-176688284

Spánková obrna a co s ní?

Jsem rád, že se paní Lenka vyslovila k fenoménu spánkové obrny. Skutečné příčiny této poruchy spánku – o kterých studovaní specialisté cechu lékařského celkem nic nevědí – dělají starosti v určitých životních obdobích mnoha lidem. Tohle psaní je vzkaz vám všem, kteří spánkovou obrnou trpíte: Ne, nemusíte trpět, pojďte se naučit, jak ji odstranit!

Jen chci poznamenat, že skutečným přínosem pro odstranění spánkové obrny není ona v dopise od Lenky zmíněná bariéra, ale především skutečnost, že prohlubováním vztahu lásky mezi egem, duší a duchem se tyto části vás samotných mnohem dokonaleji propojí a snáší a proto již nedochází k potížím s jejich opětovným propojením při výstupu ze spánku.

Ostatně, více si o tom můžete přečíst v rubrice Psychologie člověka » tady na webu. Děkuji Lence za sdílení jejího příběhu:


Krásný dobrý den pane Karpeta,

ráda bych se podělila s ostatními čtenáři webu o svou zkušenost s rekonstrukcí lidské psychiky tak, jak jste mne k ní od počátku na svých lekcích vedl a jak se ji snažím realizovat. Pomáhá mi nejen lépe a radostněji prožívat spolu s mojí vnitřní holčičkou Leničkou život všedního dne, ale pomohla mi k dnešnímu dni vyřešit problém, který mne velmi obtěžoval.

Budu se dnes přednostně věnovat právě tomuto problému. Tím problémem je „spánková obrna“. Vím, že tento problém tíží hodně lidí a doufám, že alespoň některým ukážu cestu a povzbudím je k tomu, aby si dodali odvahy a rozhodli se pro tento způsob řešení obávaní choroby.

Je pravdou, že ještě před necelými dvěma měsíci jsem o výše uvedeném termínu „spánková obrna“ neměla potuchy. Nevěděla jsem, že takto je ve vědeckých či lékařských kruzích nazýván stav, který budu níže dle svých zkušeností popisovat.

Jak už to tak bývá v rámci souvislostí všeho se vším, jednoho dne před těmi cca dvěma měsíci jsem tento termín zachytila někde v televizi v jednom pořadu. Hned jsem sedla na internet a tento termín tam zadala. A koukala jsem, co všechno se o tomto stavu píše a projela jsem opravdu hodně, hodně odkazů, abych získala víc informací.

Ale co ty mírné či větší rozpory při popisu příčin tohoto stavu? A kde bylo řešení problému? Žádné jsem nenacházela. Rovněž chudáci lidé svěřující se navzájem s tímto problémem v různých internetových diskusích žádná řešení nenacházeli. Kromě „rad“ ve smyslu návštěvy psychiatra, psychologa a jim podobných „rádců“.

Dokonce se tam holčina svěřovala, že bere psychofarmaka, která jí byla někým z vyjmenovaných předepsána. Někdy jí to prý možná pomáhá, ale spíš stavy spánkové obrny přetrvávají, jen jsou u ní různé intenzity. Psala, chudák, že to prostě bere tak, že se jí to stává, a že asi s tím nejde nic dělat. Prostě se s tím smířila a nějak naučila žít.

Ale jak žít? Je to pokojný život po probdělých nocích a nocích strávených ve společnosti strachu? Má pak přes den z toho nevyspání se člověk nějakou energii a elán na všechny běžné denní povinnosti i radosti?  … Mně se tedy s těmi občasnými nočními děsy již opravdu žít nechtělo… ( tedy! aby to neznělo pesimisticky – jako že by se mi nechtělo žít – to proboha ne – jen s těmi děsy jsem už nechtěla mít nic společného).

No a jak jsem tak dál na internetu pročítala a hledala k této věci víc a víc, vykouklo na mě povídání jednoho pána o spánkové obrně. Bylo to na webovkách matrix-2001.cz. S chutí a otevřenou pusou jsem se začetla do onoho článku a začalo mi povídání toho pána dávat smysl a logiku.

A pak už to šlo rychle. Přesměrování na www.ragauian.cz a s otevřenou myslí a srdcem jsem se snažila hltat věci, o kterých tam pan Karpeta ve svých článcích píše. A s velkou důvěrou, že to je konečně ONO, co by mi mohlo pomoci, jsem tomuto pánovi napsala e-mail, kde jsem nastínila své problémy jak se spánkovou obrnou, tak i další své problémy. A nestačila jsem se divit!

Hned večer jsem u sebe v mailové schránce našla jeho odpověď a nabídku brzké pomoci, pokud chci. Jsem dnes opravdu moc ráda, že jsem pana Karpetu kontaktovala. Dnes mám mj. za sebou třetí lekci rekonstrukce lidské psychiky a cítím se lépe a spokojeně v mnoha směrech. I když velký kus práce na sobě samé je ještě přede mnou …. A teď už níže k samotnému problému spánkové obrny tak, jak jsem měla možnost poznat ji sama na sobě.

Snažila jsem se vzpomenout si, kdy se mi spánková obrna přihodila poprvé. A hned se mi to vybavilo. Bylo to na jednom táboře, a mně bylo 15 let. Byla noc, spala jsem spolu s dalšími děvčaty na jednom pokoji.

Najednou se na palandě probudím. Vím a plně vnímám, že mám otevřené oči ale tělo je jako svázané, úplně paralyzované. Nemohu se vůbec pohnout. Jestli to trvalo 10, 15, 20 vteřin, než jsem se mohla pohnout, to už si nepamatuji. Opravdu hrozný pocit, navíc, když jsem to nikdy předtím nezažila.

Pak dlouho, roky nic, alespoň si to nevybavuji. Pak přichází věk 19, 20 let. Nacházím se na jedné vysokoškolské koleji v Olomouci. Ví se, že to byl kdysi dávno starý klášter. Číslo pokoje, kde jsem ubytovaná, je 66 ( s děvčaty z pokoje jsme si dělaly legraci, že by se k tomu mohla přidat ještě jedna šestka a je to jasné – vzhledem k tomu, co se na tom pokoji pořádalo za ďábelské pařby – no prostě nespoutané a ztřeštěné mládí:)  ) …

Ale mně osobně se tam nesčetněkrát při usínání děly i jiné soukromé „pařby“ na mém těle, které moc super teda nebyly. Ať jsem na tom pokoji spala v noci nebo usnula třeba jen na chvíli přes den, spánková obrna si denní dobu nevybírala. I přes den se mi „to“ přihodilo.

Co se týče popisu, co se mi dělo, tak si třeba vzpomínám, že usínám, usínám, propadám se do „snu“, cítím, jak mě někdo – něco chytá za nohy a smýká se mnou někde po nějaké zemi směrem někam. Vidím oranžovo-žlutou barvu v úrovně země, kde jsem smýčená – jakoby oheň, výkřiky a hnusné zvuky přicházející od někoho zlého a říkám si pro sebe, to je asi peklo!

Ohnivé barvy, vidím jakoby pec, oheň, jsem tahána rychleji a rychleji po té zemi … tak živé! … fuj. Jsem z toho po úplném probuzení se pěkně vystrašená! A příhody podobného typu jsem tam zažila mnohokrát.

Pak střih, leta běží, běží, je to v tomto smyslu docela OK, snad občas – třikrát čtyřikrát v každém roce se mi něco takového přihodí, ale vždy to zaplaším, že prostě to byl živý sen. (A ty já mám obecně často dost divoké, pestré a různorodé dosud.)

Dostávám se k věku 29 let a k třicítce, která je mi teď. A v tomto období „to“ začíná v noci přicházet častěji a častěji. Je to například ve formě brnění dolní končetiny, většinou levého lýtka, pocitu, že mě někdo tahá za nohu pryč z postele a podobně.

Pak vždy následuje probuzení se, strach, hodně nepříjemné pocity a klidný spánek je pryč. A třeba až do rozednění svítím lampičkou, takže do rána se při tom umělém světle prostě kvalitně nevyspím.

A rok a půl starý syn se taky v noci občas probouzí a něco chce, takže nevyspání a přerušovaný spánek se nabalují a nabalují a já jsem přes den bez energie. Plus to vše ve spojení se strachem z usínání ve tmě – to je labůžo.

Takže dost, řekla jsem si. Vážně tohle musíš řešit. Jsi ještě mladá, chceš další děti, tak se snaž a opravdu na sobě makej! Ať máš energii na ten svůj jistě krásný a ještě dlouhý život

A pak už mi pan Karpeta ukázal, čím začít. První lekce skutečné lásky k sobě je naprosto stěžejní pro úspěšnou práci sama na sobě a její zvládnutí je nevyhnutelné pro lekce další. Člověku to ještě plněji dojde po pročtení si různých článků, které jsou zde na webu panem Karpetou poskytnuty. A člověk, který chce chápat a vidět, ty souvislosti také chápat a vidět začne.

Vždy bude vycházeno z této první lekce, která je i dle mé, teď již vlastní zkušenosti nejdůležitější. Vše se prostě odvíjí od toho, jak máte rádi sami sebe. To své ego, tom hmotné vnitřní dítě. To, které jsem třeba já leta a leta zanedbávala a od sebe odstrkovala.

To KRÁSNÉ ego, které si určitě zaslouží Vaši pozornost. Až sami zažijete objevení svého nebohého a bezbranného ega, uvidíte. Uvidíte své překvapivě čisté, zranitelné ego, pravděpodobně ještě v podobě dítěte a budete se divit, jak vám pod silou lásky, kterou mu rádi dáte, rychle vyrůstá.

Samozřejmě, to dítě ve vás má i své problémy a vrtochy, ale které dítě je nemá?  A Vy ho i s těmi jeho vrtochy musíte milovat. Jinak to nejde. A uvidíte, jak to to vnitřní dítě umí být i vtipné a umí Vás rozesmát. A Vy s ním zažíváte tolik radosti, protože i ono Vás nesčetněkrát za den kontaktuje a radí Vám a miluje Vás.

Oplácí Vám Vaši lásku a pozornost k němu a Vy najednou nechápete, jak jste ho leta mohli zanedbávat. Ať vědomě, se snahou ho potlačit, či nevědomě, vedeni pocitem jeho nedokonalosti. Až Vám to přijde líto…

Ještě chviličku k tomu vnitřnímu dítěti, mojí Leničce. Vím, že někteří z Vás čekáte asi článek jen o spánkové obrně, ale bez souvislostí to neumím prostě podat a ani by to nebylo ono.

Takže takhle si prožíváte krásné chvíle a dny se svým vnitřním ale naprosto reálným fyzickým dítětem. A den po dni získáváte větší a větší jistotu v tom, že je tu s Vámi. Že to není výplod Vaší fantazie. A já mám tu zkušenost, že se svému egu, své holčičce, musím věnovat neustále.

Nebo alespoň ji vždy musím ubezpečit, že teď jdu dělat to a to, že mě může následovat, a že pokud ji zrovna při té své činnosti nebudu úplně vědomě vnímat, ať se nezlobí, nebere to osobně, že se jen soustředím momentálně na něco jiného, co vyžaduje mou plnou pozornost.

Když jí to takto vysvětlím, tak je ta moje Lenička v klidu a ví, že ji neodstrkuji. Ale když ji neupozorním, vrhnu se bezmyšlenkovitě bez zaregistrování Leničky na nějakou činnost nebo mluvím s někým, mazlím se se synem, přítelem –  prostě tyto a jiné podobné věci, které si v běžné denní činnosti umíte představit, a které často děláte třeba hekticky – tak po opětovném procitnutí a pomyšlení na Leničku cítím, že se mnou nebo vedle mě jakoby není.

Prostě ji necítím nebo velmi málo. Jakoby se někam vzdálila. Potom se musím snažit, aby zase byla po mém boku a zkouším ji rozesmát nebo nějak potěšit, obejmout a hlavně jí vysvětlit situaci. Čím více dnů jsme spolu od počátku 1.terapie, tím je snazší Leničku přivolat, domluvit jí.

Vidím, jak ze smutnější či „neutrální“ Leničky se hned stává usměvavá holčička, která se chce mazlit, dotýkat se mě, vtipkovat … A dle mé zkušenosti ta ještě „bližší“ blízkost mezi vámi dvěma (tedy duší a egem (+duchem)) roste úměrně každodennímu prociťování sama sebe navzájem.

Začnete se víc a víc chápat, rozumět si, vnímat se, podíváte se na sebe a obě víte to samé, co je potřeba udělat nebo například obě současně vyprsknete smíchy. Je to prostě časem lepší a lepší. Ale musíte se jednoduše sobě věnovat.

A ani moje Lenička se po tolika již vzájemně prožitých dnech spolu neuráží, netrucuje, ví, jak co myslím, takže je klidná. Nemá už pochyby o tom, že ji nechci nebo že ji zklamu ….

A protože vlastně Lenička je částí mne samotné, zjistila jsem, že když se o ni starám a jsem na ni hodná a miluji ji, je jí dobš, je jí skvěle a proto je také dobře a skvěle jí. Kdo si to prostě sám na sobě neprožije, tohle nikdy nepochopí.

Mám za to, že právě ty dvě výše zmiňované pochybnosti Leničky (nejistota v upřímném přijetí Leničky mnou a její případná počáteční zklamání) ve společných počátcích po naší první terapii byly v Leničce stále nějak přítomny.

Samozřejmě po těch letech přehlížení Leničky z mé strany se jí nedivím. Proto se možná taky moje situace se spánkovou obrnou prohloubila a na přechodnou dobu zhoršila. Ale podotýkám, že v této fázi jsem ještě nepodstoupila druhé setkání s panem Karpetou, na kterém se dozvíte, jak si chránit svoji energii stavbou bariéry okolo své aury.

A to jsme s Leničkou ještě neuměly. A taky jsem asi ještě v počátcích Leničku tolik moc nepovzbuzovala a nemluvila s ní pořád, nebo ji neuměla vnímat, jak bylo potřeba. Jeden ten konkrétní týden noc co noc bylo pro mě (Leničku) peklíčko.

Jednu noc jsem Leničku chránila svým objetím a mačkala ji u sebe, když se bála při zhasnuté lampičce usnout. Pak jsem ji nakrátko uklidnila, ale její strachy ze tmy nebo něčeho tam ve tmě se začaly vynořovat víc a víc. Nicméně jsme nakonec obě usnuly.

Ale zanedlouho po krátkém spánku najednou cítím, jelikož jsem ležela na zádech, jak mi přes obličej přelétávají černé stíny zprava, zleva, tam a zpátky několikrát. No hrozná panika, snaha se probudit.

Chvíli to nešlo, ale naštěstí docela brzy jsem byla schopná procitnout a samozřejmě od té doby jsem svítila lampičkou až do půl čtvrté do rána, nemohla jsem usnout, pak jsem kupodivu zhasla a do půl osmé  spala. Pak už se ke slovu hlásil můj syn.

Takže silou vůle, polovyčerpaná, jsem vstala a šla se věnovat denním povinnostem. A Lenička? Kde je? Co se s ní stalo? Hledám ji a volám a konečně ji nacházím, jak ustrašeně a vyčerpaně pololeží na posteli a má obrovskou touhu spinkat jak je unavená.

A navíc ten její zmatek, co se to dělo. Proč jsem ji nedokázala ochránit? No silou vůle jsem se to Leničce snažila vysvětlit, že určitě se to zlepší a nebudou nás už ty stíny budit a obtěžovat, až se seznámíme s tím, jak samy sebe chránit, jak si bránit naši krásnou auru, a že určitě už nikdo se nebude snažit nás atakovat skrz vytvořenou bariéru. Vysvětlila jsem jí, že jsem to vůbec neudělala schválně, a že se moc budu snažit ji ochránit.

A tak jsme si o tom povídaly a povídaly. A ona kupodivu se mnou a u mě zůstala. A snažila se i usmívat. Bylo vidět, že mi moc chce věřit. Tak nesmím zklamat její projevenou důvěru. No a další a další noci nebyly o moc lepší a hodně živé a nepříjemné sny jsme měly a i brnění a elektřinu v těle a podobně.

Prostě bylo to horší než kdy jindy jsem ve svém životě zažila. Jakoby nějaké temné síly, co nás obtěžovaly, zkoušely, co vydržíme. A zkoušely sílu našeho nového vztahu. Ale když jsem Leničku s tím strachem seznámila a bavila se o tom s ní, tak se už tolik nebála. Společně jsme se z toho snažily dělat i legraci.

Tedy další terapie s panem Karpetou se, jak správně tušíte, týkala toho, jak si okolo své aury postavit bariéru, která Vás bude chránit proti negativním energiím a energetickými vampýry. A to se nám s Leničkou moc zalíbilo. A opět jsem Leničku, protože to pro ni bylo samozřejmě neznámé, musela seznámit s tím, o co jde, aby nebyla vyplašená.

Tak jsme si opět o tom povídaly a povídaly. Jak a proč si bariéru stavíme… A nyní si ji už přes měsíc stavíme den co den a také si do ní stahujeme nádherné božské světlo, které udržuje naši energii přes den, doplňuje nám ji a tu energii dokonce můžeme někomu, kdo ji potřebuje, poskytnout (vyjmout část té energie z naší aury a darovat ji tomu člověku)…

Jinak to nešlo… a postupně se situace s nočními útoky začala opravdu mírnit až se úplně vytratily. Proto jsem výše tolik rozebírala ego a jeho pocity, a důležitost komunikace s tím svým egem, aby bylo jasné, jak moc je stěžejní láska a Váš zájem vůči tomu Vašemu egu pro všechny další oblasti Vašeho života.

Lenka L.