Sumer — země bohů /III/ Seznamte se s „bohy“ druhé a třetí generace! Který z nich se později stane Hospodinem a který Alláhem? Ať víte, ke komu se modlí v kostelích, mešitách a synagogách!

Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »

Samuel N. Kramer nazval jeden z těchto textů „Enki a jeho komplex méněcennosti“. Jak uvidíme později, jsou některé biblické příběhy – o Evě a hadovi v rajské zahradě nebo o potopě světa – v původních sumerských verzích podbarveny Enkiho odporem k Enlilovým nástupnickým výsadám.

Ninkharsag (mama in Accadian) in the guise of the goddess of irrigation, found during excavations at Mari on the Upper Euphrates in Syria
Ninkharsag (mama in Accadian) in the guise of the goddess of irrigation, found during excavations at Mari on the Upper Euphrates in Syria

V jisté chvíli Enki podle všeho usoudil, že nemá smysl bojovat o božský trůn; začal proto usilovat o to, aby se dalším následníkem stal jeho syn a ne syn Enlilův. Toho se, alespoň zpočátku, snažil dosáhnout pomocí své sestry NIN.CHUR.SAG /„paní horského pramene“/.

I ona byla dcera Anova, ale očividně nikoli dcerou jeho zákonité manželky Antum, a tak se Ninchursag dostala až do druhé božské nástupnické linie. Badatelé si dlouhá léta lámali hlavu nad tím, proč Abrahám i Izák tolik zdůrazňovali fakt, že jejich manželky byly také jejich sestrami – vzhledem k biblickým zákazům pohlavního styku se sestrou to bylo tvrzení záhadné a matoucí.

Ale když se při vykopávkách našly určité právní dokumenty, vyplynulo z nich po překladu, že se muž směl oženit s nevlastní sestrou. Když se navíc vzaly v úvahu všechny děti se všemi manželkami, syn zplozený s nevlastní sestrou byl právoplatným dědicem bez ohledu na to, zda byl prvorozeným nebo ne. A to proto, že měl o padesát procent víc „čistého semene“ než syn s nepříbuznou manželkou.

Tato zásada shodou okolností vedla ve starověku i lidské společenství k tomu, že po vzoru „bohů“ muž adoptoval preferovanou manželku za svou „sestru“, aby byl její syn nezpochybnitelným a právoplatným dědicem.

Enki se proto rozhodl mít syna s nevlastní sestrou Ninchursag, jež také v šeru dávnověku sestoupila z nebes na zemi. Některé texty uvádějí, že když si bohové mezi sebou rozdělovali jednotlivé oblasti země, Ninchursag dostala zemi Dilmun, „krajinu čistou, zemi zářící“.

Enki a Ninchursag – mýtus o ráji

Sumerská báseň, kterou vědci nazvali „Enki a Ninchursag – mýtus o ráji“, vypráví o Enkiho cestě do Dilmunu, kde si chtěl namluvit Ninchursag. Ninchursag, jak se v básni opakovaně tvrdí, „byla sama“ – bez závazků, stará panna. Ačkoliv ji v pozdější době zobrazovali jako starou matronu, musela být za mlada nesmírně přitažlivá, neboť – jak se v básni zcela bez zábran říká –, když ji Enki spatřil, „svým mužským údem hráze kanálů plnil, svým mužským údem rákosy svlažoval, svým mužským údem rákosy do listoví oblékal“.

Enki poté nařídil, aby je nikdo nevyrušoval, a „sémě své vložil jí do lůna; sémě jeho do svého lůna přijala, Enkiho sémě“; a poté, „po devíti měsících mateřství… porodila“. Jenže to byla holčička. Enki tedy pořád neměl mužského dědice, a tak se nezdráhal pomilovat s vlastní dcerou. „Objal ji, políbil, Enki sémě své vložil jí do lůna.“ Ale i tentokrát zplodil děvče.

Později oplodnil svou vnučku; potomek byl však opět ženského pohlaví. Ninchursag se rozhodla, že učiní přítrž takovému počínání, a uvalila na něho kletbu; Enki pozřel nějaké rostliny a na smrt onemocněl. Ostatní bohové však Ninchursag přiměli, aby kletbu odvolala.

Zatímco tyto události měly velký vliv na božské záležitosti, další báje o Enkim a Ninchursag byly důležité pro lidstvo; neboť podle sumerských textů člověka stvořila Ninchursag, přičemž přesně dodržovala Enkiho návod. Byla to vrchní ošetřovatelka, která měla na starosti lékařské nástroje; v této roli byla nazývána NIN.TI, „paní života“ – obr. 47.

Dvanáctá planeta, obr. 47
Dvanáctá planeta, obr. 47

Někteří badatelé četli ve jménu Adapa /Enkiho „vzor člověčenstva“/ biblického Adama.

Dvojí význam sumerského TI také navozuje paralelu s biblí: „ti“ totiž znamená „život“ i „žebro“, takže Ninti byla „paní života“ i „paní žebra“. Biblická Eva – hebrejsky Chawa, což znamená „ožívající“ nebo „život“ – byla stvořena z Adamova žebra, takže Eva byla také svým způsobem „paní života“ i „paní žebra“.

Ninchursag byla bohyně-matka a slovo „máma“ tedy pravděpodobně pochází z akadského „mama“

Dvanáctá planeta, obr. 48
Dvanáctá planeta, obr. 48

Jako o dárkyni života bohúm i lidem se o Ninchursag mluvilo jako o bohyni-matce. Přezdívali ji „Mammu“ /akadsky „mama“/, předchůdce naší „mámy“; jejím znakem byly nůžky, jimiž starověké porodní báby přestříhávaly pupeční šňůru novorozenců – obr. 48.

Enlil, Enkiho bratr a sok, měl v otázce syna větší štěstí: „právoplatného dědice a následníka“ zplodil se svou sestrou Ninchursag. Jmenoval se NIN.UR.TA /„pán, který pokládá základy“/ a byl nejmladším z bohů na zemi, kteří se narodili na nebesích. Byl to také „bohatýrský syn Enlilův, který se vydal se sítí a s paprsky světla“ bojovat za svého otce; „mstivý syn… který odpálil šípy světla“ – obr. 49.

Dvanáctá planeta, obr. 49
Dvanáctá planeta, obr. 49

 

Jeho manželka BA.U byla také ošetřovatelkou nebo lékařkou; její přídomek byl „paní, která oživuje mrtvé“.

V panteonu bohů se teď objevuje černá ovce. Bůh, který se obrátil proti ostatním. Nepřipomíná vám to biblické vyprávění o tom, který se postavil proti svému Bohu?

Ninurta, Enkiho syn, bojuje se zlým bohem jménem ZU

Na starověkých portrétech je Ninurta, Enkiho syn, zobrazován se zvláštní, jedinečnou zbrani v ruce – nepochybně touž, z níž se vystřelovaly „šípy světla“. Sumerské texty ho opěvují jako obávaného lovce, bojovného boha proslulého svým válečnickým uměním. Ale nejheroičtější zápas nesvedl Ninurta na obranu svého otce, nýbrž sám za sebe. Byl to urputný boj se zlým bohem jménem ZU, /„moudrý/, a v sázce nebylo nic menšího než moc nad bohy na zemi, neboť Zu se nezákonně zmocnil insignií a předmětů, jež Enlil vlastnil jako vládce bohů.

Tabulky popisující tyto události jsou na začátku ulomené a text začíná být čitelný teprve od chvíle, kdy Zu přijíždí do Ekuru, Enlilova chrámu. Patrně ho tam znali a vážili si ho, neboť Enlil ho přivítal a „vchod do chrámu mu svěřil“.

Jenže „zlý Zu“ se měl za důvěru odvděčit zradou, neboť „ve svém nitru“ snoval úklady a chtěl se zmocnit božských pravomocí – „ovládnout trůn“. Aby se mu to podařilo, musel se zmocnit jistých předmětů, včetně kouzelné tabulky osudu. Lstivý Zu využil příležitost, když se Enlil svlékl a šel se jako každý den vykoupat. Své osobní věci nechal bez dozoru u vchodu do chrámu  Zu se insignií zmocnil, když se Enlil v čisté vodě koupal,

Zu se zmocnil tabulek osudu a uchvátil moc Enlila. Zatímco Zu odlétal ve svém MU /překládáno jako „jméno“, ale naznačuje to spíše létající stroj/ do nějakého vzdáleného úkrytu, začínaly se projevovat důsledky jeho odvážného činu: stávající řády jsou svrženy … hrůza se rozhostila mezi bohy a zavládlo ticho…

Enlilově svatyni odňata byla její zář. „Otec, rádce bohů, Enlil ustrnul hrůzou.“ Bozi země se scházeli jeden po druhém, jakmile zaslechli tu novinu, a „hledají příkazy“. Věc byla natolik závažná, že byl zpraven dokonce i Anu ve svém nebeském příbytku. Když zhodnotil situaci, usoudil, že Zu musí být dostižen a zatčen, a „řády“ musí být získány zpět.

Obrátil se na „bohy, syny své“ a otázal se jich: „Kdo z vás chce Anzua zabít a zvětšit tak jméno své ve všech lidských příbytcích?“

Bylo povoláno několik bohů známých svou udatností. Jenže všichni poukazovali na to, že nyní, když Zu odcizil tabulky osudu, má stejnou moc jako Enlil, takže „nepřítel před ním je jako hlína“. V té chvíli dostal Ea/Enki báječný nápad: což takhle vyzvat Ninurtu, aby se chopil toho beznadějného boje?

Shromážděným bohům nemohl uniknout Eův důvtipný úskok. Bylo jim jasné, že šance Enlilova potomka na získání následnických práv se značně zvýší, jestliže Zua porazí. Ea by však ze situace těžil i v případě, kdyby byl Ninurta zabit. K velikému úžasu bohů Ninchursag (v tomto textu zvaná NIN.MACH – „vznešená paní“) s nápadem souhlasila. Obrátila se na syna Ninurtu a vysvětlila mu, že Zu oloupil o královskou moc nejen Enlila, nýbrž i jeho, Ninurtu. „Bratru svému i Anovi dala jsem království v nebesích,“ řekla shromážděným. „Já jsem ta, jež vladařství určuje!“ Ninurtovi poručila, aby šel a svedl se Zuem vítěznou bitvu:

Vše do boje vlož!

Sedm zlých bouří nechť hlasitě skučí!

Svaž Anzua opeřeného … rozmetej jeho sídlo!

Prořízni hrdlo Anzua zlého! Život mu znič!

Nechť strach se ho zmocní,

ať rukou tvou stále jen divokost třese!

Tvůj vzhled nechť roven je démonu zlému,

mlhu vytvoř, až tělo tvé nepozná!

Tvá záře nechť nad námi jde!

Větry nechť přinesou jeho křídla na tajná místa…

Nechť království do Ekuru vstoupí,

k otci, rodiči tvému, nechť božské řády se vrátí!

Různé verze tohoto eposu poté nabízejí vzrušující popis následné bitvy. Ninurta vystřelil na Zua šíp: „šíp ho však minul, vrátil se zpět“, protože Zu se zaštítil „božskými tabulkami osudu“: „božské tabulky osudu v ruce své zdvihl – odstranily tětivu, šíp k tělu jeho se nemohl přiblížit.

Utichl boj, útok byl odražen.“ Když se nerozhodný boj vlekl neúnosně dlouho, Ea poradil Ninurtovi, aby ke svým zbraním přidal til-lum a mířil jimi do „perutí“ čili malých ozubených koleček Zuových „křídel“: „Uchop zbraň, když šípy jsi vystřílel, křídla mu odřízni, zmrzač ho vpravo i vlevo!… Křídla a peří v hrozivé záři ať tančí jak motýlci!“ Ninurta uposlechl jeho radu a vypálil til-lum do Zuových „perutí“. Zuova „křídla“ zavířila a upadla. Zu byl poražen a tabulky osudu se vrátily Enlilovi.

Kdo byl Zu doopravdy?

Kdo byl Zu? Byl to opravdu „mytologický pták“, jak se domnívají nškteří badatelé? Je zřejmé, že uměl létat. Ale to přece umí každý, kdo nasedne do letadla, nebo každý astronaut, který vzlétne v kosmické lodi. Ninurta uměl také létat, stejně dobře jako Zu /a možná ještě lépe/. Jenže on sám nebyl žádným ptákem, jak nade vši pochybnost dokazuje množství jeho obrazů, buďto samotného nebo s jeho družkou BA.U. Bravurní letecké kousky předváděl spíše pomocí pozoruhodného „ptáka“, kterého měl schovaného ve své posvátné čtvrti (GIR.SU) v městě Lagaši.

Ani Zu nebyl „ptákem“; očividně měl také k dispozici „ptáka“, v němž mohl odletět do úkrytu. Oba bohové sváděli vzdušný souboj právě z útrob takových „ptáků“. A není pochyb o tom, jaká zbraň nakonec trefila Zuova „křídla“. Sumersky se jmenovala TIL a asyrsky til-lum, a nepochybně znamenala tehdy totéž, co til znamená hebrejsky i dnes: „raketa“.

Zu tedy byl bůh – jeden z bohů, kteří měli proč kout pikle a pokoušeli se násilím zmocnit „enlilství“. Ninurta měl tudíž jako právoplatný následník všechny důvody k tomu, aby s ním bojoval.

Nebyl to snad MAR.DUK /„syn čistého pahorku“/, Enkiho prvorozený s jeho manželkou jménem DAM.KI.NA, který se úskokem pokusil zmocnit něčeho, co mu po právu nepatřilo?

Marduk byl prohlášen králem „bohů“ místo Enlila a historie „bohů“ byla zfalšována

Dvanáctá planeta, obr. 50
Dvanáctá planeta, obr. 50

Lze se důvodně domnívat, že když se Enkimu nepodařilo zplodit se sestrou syna, a tudíž zákonitého následníka trůnu, spoléhal v této věci na syny Mardukovy. A skutečně: když počátkem druhého tisíciletí př. Kr. otřásaly Předním východem velké společenské a vojenské nepokoje, Marduk byl v Babylonu povýšen na národního boha Sumeru a Akkadu. Byl prohlášen králem bohů a vystřídal tak Enlila; ostatní bohové mu museli přísahat věrnost a přestěhovat se do Babylonu, aby je Marduk měl na očích – obr. 50.

Toto násilné převzetí božské moci /dlouho po incidentu se Zuem/ doprovázelo mravenčí úsilí Babyloňanů zfalšovat starobylé texty.

Nejvýznamnější z nich byly přepsány a upraveny tak, aby se pánem nebes, stvořitelem, dobrodincem a hrdinou stal Marduk, a ne Anu a Enlil, nebo dokonce Ninurta. Změněn byl také text báje o Zuovi; podle babylonské verze s ním bojoval Marduk, a ne Ninurta. V této verzi se Marduk vychloubal: „Machasti moch il Zu“ /„Roztříštil jsem lebku bohu Zuovi“/.

Je jasné, že Zu nemohl být Marduk…

Příliš věrohodně nezní ani to, že by Enki, „bůh vědění“, radil Ninurtovi při výběru úspěšných zbraní proti vlastnímu synu Mardukovi. Jak lze usuzovat z Enkiho chování i z pobízení Ninurty, aby „podřízl Zuovi hrdlo“, Enki očekával, že zápas mu přinese prospěch, ať už vyhraje Zu, či Ninurta. Vyplývá z toho jediný logický závěr – totiž že i Zu byl v jistém  ohledu právoplatným uchazečem o královský trůn.

Zu byl Nanna (NAN.NAR, akkadsky Sín) a získal nejznámější městským stát Sumeru – UR což znamená „město“

To ukazuje na jediného boha: byl jím Nanna, prvorozený Enlila a jeho oficiální manželky Ninlil. Kdyby byl totiž Ninurta poražen, Nannovi by už v jeho nástupnických právech nestál nikdo v cestě. Nanna /zkratka pro NAN.NAR – ,jasný“/ je nám známější pod svým akkadským /nebo semitským/ jménem Sín /Sin/.

Jako Enlilův prvorozený získal svrchovanou moc nad nejznámějším městským státem Sumeru – Urem /UR znamená „město“/. Jeho tamní chrám se jmenoval E.KIŠ.NU.GAL.

Reconstruction of the Sumer city of Ur in southern Mesopotamia c.2000 BC, based on excavation. Source: www.staff.ncl.ac.uk
Reconstruction of the Sumer city of Ur in southern Mesopotamia c.2000 BC, based on excavation. Source: www.staff.ncl.ac.uk

Odtamtud spravoval Nanna se svou manželkou NIN.GAL /„velkou paní“/ záležitosti města a jeho obyvatel. Jeho laskavost a shovívavost mu obyvatelé Uru opláceli náklonností; mluvili o něm jako o „otci Nannovi“. Obyvatelé Uru přičítali rozkvět města přímo Nannovi. Šulgi, „z Boží milosti panovník urský“, popsal koncem třetího tisíciletí př. Kr. Nannův „dům“ jako „velikou stáj naplněnou hojností“, „štědré místo, kde se nabízí chléb“, kde se množily ovce, a byl porážen skot, jako místo sladké hudby, kde zaznívaly bubínky a tamburína.

Za vlády boha-ochránce Nanny se z Uru stala obilnice Sumeru, dodavatel obilí, ovcí a dobytka jiným chrámům v jiných částech země.

Jak vypadal Ur? Nářek nad zkázou Uru

„Nářek nad zkázou města Uru“ nám zápornou formou podává zprávu, jak vypadal Ur před svým zánikem:

Otče Nannare, tvůj kněz nevykonává pro tebe svaté modlitby, tvůj věštec v tvém svatostánku již se ve lněný šat neodívá … lidé, černohlavci, nekoupou se již pro tvou slavnost, smuteční roucho ze lnu jim určeno jest … tvé písně v nářek se proměnily … tvá hra na cimbál v nářek se proměnila … tví býci do své stáje již nejdou a nepřinášejí ti svůj tuk, tvé ovce ve svém ovčíně neuléhají a své mléko ti nepřinášejí … rybáře, kteří ti ryby přinášeli, polapil „zlý“… ptáčníky, kteří ti ptáky přinášeli, nepřítel odvlekl … Otče Nannare, město se v sutiny proměnilo – lid lká, tenkráte světlo pohaslo v zemi …

Zcela neobvyklý je jiný nářek, oplakávající „ovčíny, jež zlé větry odnesly“, opuštěné stáje, zmizelé pastýře a honáky: nenapsali jej totiž obyvatelé Uru, nýbrž sám bůh Nanna a jeho manželka Ningal. Tyto a další nářky nad zkázou města Uru odhalují trauma z nějaké mimořádné události. Podle sumerských textů opustil Nanna s Ningal město těsně předtím, než bylo úplně zničeno. Byl to spěšný, dojímavě popsaný odchod:

Nanna, jenž své město miloval, město opustil. Sin, jenž Ur miloval, v domě svém nezůstal. Ningal … prchala z města krajem nepřátel, chvatně si roucho oblékla, dům svůj opustila.

Zkáza Uru a odchod jeho bohů jsou v nářcích vylíčeny jako důsledek uváženého rozhodnutí ze strany Ana a Enlila. Právě na ně se Nanna obrací s úpěnlivou prosbou, aby odvolali trest:

Nechť An, král bohů, zvolá: „Již dost!“

Nechť Enlil, král všech zemí, tvůj příznivý osud ti určí!

Sín se obrátil přímo na Enlila: „Srdce své utrápené otci svému předložil; poklekl před Enlilem, otcem, jenž ho zplodil“ a prosil ho:

Ó, otče můj, jenž zplodils mě,

jak dlouho chceš se záští v oku

shlížet na mé utrpení?

Jak dlouho?

Na srdce mé utiskované,

jež jsi plamenem jasným rozhořel,

vlídným okem pohlédni!

Ani v jednom z mnoha nářků se však nedočteme příčinu Anova a Enlilova hněvu. Ale kdyby Nanna byl Zu, trest by byl jistě oprávněným počinem za jeho zločin, tedy pokus o násilné převzetí moci. Byl to tedy opravdu Zu?

Rozhodně jím mohl být, neboť Zu vlastnil nějaký létající stroj – „ptáka“, v němž uprchl a z něhož bojoval proti Ninurtovi. Sumerské žalmy opisují s nábožnou úctou Nannův „nebeský člun“:

Otče Nannare, vládce Uru…

Tvoje sláva ve svatém člunu nebeském spočívá…

Pán, prvorozený Enlilův.

Když ve Člunu Nebeském sestupuješ,

tvoje záře k nebesům sahá.

Ruku tvou Enlil

věčným žezlem ozdobil,

když nad Urem ve Svatém Člunu se vznášíš.

Existují i další důkazy. Nannovo další jméno, Sin, je odvozeno od SU.EN, což je jen obměna výslovnosti ZU.EN. Dvouslabičná slova mají stejný význam i tehdy, zaměníme-li pořadí obou slabik: ZU.EN a EN.ZU byla jen „zrcadlově“ obrácená slova téhož významu. Nanna/Sín jako ZU.EN tedy nebyl nikdo jiný než EN.ZU /„pán Zu“/.

Musíme tudíž dospět k závěru, že to byl on, kdo se pokusil uchopit moc a získat královský trůn.

Nyní lze pochopit, proč byl bůh Zu /Sín/ potrestán pouze vyhnanstvím, a ne popravou. Sumerské texty i archeologické nálezy svědčí o tom, že Sin a jeho manželka uprchli do Charránu, churritského města chráněného několika řekami a řetězem hor. Jistě stojí za zmínku, že když Ur opustilo Abrahámovo pokolení v čele s jeho otcem Terachem, zamířili také do Charránu, kde bydleli dlouhá léta cestou do Země zaslíbené.

Ačkoliv Ur zůstal celou dobu své existence městem zasvěceným Nannovi/Sínovi, Charrán musel být jeho bydlištěm na dlouhou dobu, neboť byl vystavěn tak, aby se téměř navlas podobal Uru – svými chrámy, budovami i ulicemi.

Kult charránský byl jen přesnou replikou kultu urského

André Parrot /Abraham et son temps/ dospěl na základě této nápadné podoby k závěru, že „vše svědčí o tom, že kult charránský byl prostě jen přesnou replikou kultu urského“. Když byl po vykopávkách, jež trvaly více než padesát let, odkryt Sínův chrám v Charránu – stavěný a přestavovaný několik tisíciletí –, mezi nalezenými předměty byly také dvě stély /pamětní kamenné sloupy/, na nichž byl vyrytý jedinečný záznam. Nadiktovala jej Adadguppi, Sínova velekněžka; stálo v něm, jak se modlila a chystala na Sínův návrat, neboť kdysi předtím, v blíže neurčené době, Sin, král všech bohů, se rozhněval na město své i chrám svůj a vystoupil na nebesa.

O tom, že znechucený nebo zoufalý Sin to prostě „zabalil“ a „vystoupil na nebesa“, svědčí i další nápisy.

Ashurnasirpal II, about 883-859 BC, Nimrud, Iraq — helmet with horns represents the supreme god Ashur; the winged disc stands for the sun god, Shamash; the crescent within a full circle is the emblem of the moon god, Sin; the fork is the thunderbolt of the storm god, Adad; and a star, the planet Venus, signifies Ishtar, goddess of love and war.
Ashurnasirpal II, about 883-859 BC, Nimrud, Iraq — helmet with horns represents the supreme god Ashur; the winged disc stands for the sun god, Shamash; the crescent within a full circle is the emblem of the moon god, Sin; the fork is the thunderbolt of the storm god, Adad; and a star, the planet Venus, signifies Ishtar, goddess of love and war.

 

Podle nich asyrský král Aššurbanipal uloupil jistým nepřátelům posvátný „pečetní váleček z nejdražšího jaspisu“ a „zkrášlil jej tím, že na něj nechal namalovat Sínův obraz“. Do posvátného kamene poté vyryl „chvalozpěv na Sína a pověsil jej kolem krku Sínovy sochy“. Tato Sínova kamenná pečeť byla určitě vzácnou, starobylou památkou, neboť se o ní dále praví, že Jeho tvář byla poničena v těch dnech, kdy nám nepřítel přinesl zkázu a neštěstí.“

Bůh Sin se vrací na Zemi a získává titul „měsíčního“ boha

Velekněžka, která se narodila za vlády Aššurbanipala, byla patrně královského rodu. Sínovi totiž ve svých prosbách navrhuje praktický „obchod“: obnovení jeho moci nad protivníky výměnou za pomoc při jmenování jejího syna Nabonida /Nabúnaída/ vládcem Sumeru a  Akkadu. Historické záznamy potvrzují, že roku 555 př. Kr. byl Nabonid, tehdejší velitel babylonské armády, dosazen ostatními důstojníky na trůn. V tom mu prý byl přímo nápomocen Sin. Jak nás informují Nabonidovy nápisy, „v první den svého příchodu“ se Sin „Anovou zbraní dotkl světelným paprskem“ nebe a rozdrtil tak nepřátele dole na zemi.

Nabonid dodržel matčin slib bohu. Dal v Charránu znovu vystavět zbořený Sínův chrám E.CHUL.CHUL /„dům veliké radosti“/ a prohlásil Sína nejvyšším božstvem. Tehdy mohl Sin do svých rukou uchopit „moc Anova úřadu, vykonávat Enlilův úřad a převzít moc Eova úřadu – držel ve svých rukou veškerou nebeskou moc“. Sin tak porazil uzurpátora Marduka a oloupil o moc dokonce i Mardukova otce Eu. Získal titul „božského půlměsíce“ a založil tak svou pověst takzvaného měsíčního boha.

Jak mohl Sin, který se údajně znechuceně vrátil do nebe, předvádět tak mistrovské kousky na Zemi?

Nabonid potvrzuje, že Sin vskutku „zapomněl na svůj hněv… a rozhodl se vrátit do chrámu Echulchul“. A stal se zázrak, jaký se v zemi neudál od dávných dnů“ – božstvo sestoupilo z nebes“:

Toť veliký zázrak Sínův,

jenž se v zemi neudal

od dávných dnů,

jenž lidé této země neviděli

a nezaznamenali na hliněné tabulky,

aby byl zachován navěky:

že Sin,

král všech bohů a bohyní,

jenž na nebesích dlel,

sestoupil z nebes na zemi.

Jákobův žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží

Bohužel se nikde neuvádějí podrobnosti o tom, kde a jak Sin na zemi přistál. Z Bible však víme, co se stalo Jákobovi, když se vydal z Kanaánu do „staré země“, aby si tam našel nevěstu: někde v polích u Charránu spatřil, jak „na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. V téže době, kdy Nabonid obnovil pravomoci a chrámy Nanny/Sína, znovu vystavěl chrámy a zavedl kult uctívání Sinových dvojčat jménem IN.ANNA /„Anova paní“/ a UTU /„svítící“/.

Obě děti porodila Sínovi jeho oficiální manželka Ningal, takže byly rodem členy božské dynastie. Inanna se sice narodila jako první, ale její bratr Utu byl prvorozeným synem, a tudíž právoplatným následníkem trůnu. Na rozdíl od biblických dvojčat Ezaua a Jákoba, mezi nimiž vládla ze stejných důvodů řevnivost, vyrůstaly obě božské děti v přátelství. Prožívaly spolu dětská dobrodružství, dělily se o všechny zážitky, pomáhaly si, a když si Inanna měla vybrat manžela mezi dvěma bohy, požádala o radu bratra.

-pokračování-