Sumer — země bohů /V/ Nefilové, lidé ohnivých raket. Hospodin Židů jako cestovatel mezi nebem a Zemí v Mu, ohnivém kočáře. Naši bohové jako bytosti vyšších světů tehdy žijící s lidmi na Zemi

Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »


Jak jednoznačně vyplývá ze sumerských a akkadských textů, národy Předního východu si byly zcela jisty, že „bohové“ nebe a Země se umějí zvednout ze země a vystoupit na nebesa a také se dle libosti prohánět po obloze.

Innin (sumersky též Ninanna, DINGIR-INANNA, Inanna, Ninsianna; akkadsky Ištar, Eštar; chetitsky Šawuška) je sumerská bohyně plodnosti, lásky, pohlavního života a války. Později byla převzata do akkadské mytologie, některé její povahové rysy lze najít u bohyní uctívaných prakticky v celém starověkém Středomoří.

V textu líčícím znásilnění Inanny/Ištar neznámou osobou zdůvodňuje dotyčný svůj čin takto: „Tu jednou, když moje královna přešla nebem, přešla zemí, Inanna, když přešla nebem, přešla zemí, když přešla Elamem i Šuburem, když přešla …, posvátná kněžka, zmožena únavou, přišla k zahradě a tvrdě usnula; díval jsem se na ni z kouta zahrady, zneuctil jsem ji ve svém objetí.“

Pozn. redakce: Český překladatel byl v této pasáži poněkud prudérní ;-) V Sitchinově originále je uvedeno natvrdo: „Kissed her, copulated with her…“ — ano, v textu se jednoznačně mluví o sexu…

Inanna létala za pomoci 7 předmětů

Inanna zde „brázdí“ nebe nad mnohými zeměmi ležícími daleko od sebe, což nemohla dokázat jinak než letecky — a i ona sama mluvila při jiné příležitosti o tom, že létala. V textu, který S. Langdon (v Revue d’Assyriologie et d’Archeologie Orientale) nazval „Klasická liturgie za Innini“, bohyně hořekuje nad svým vyhnáním z města. Nějaký posel, který jí na Enlilův příkaz přinesl „slovo z nebe“, vstoupil do její trůnní komnaty, „své ruce nemyté na mne položil“ a po dalších neomalenostech mne z mého chrámu přiměli vzlétnout. Mne, královnu, z mého města, jako ptáka přiměli vzlétnout.

Tuto dovednost Inanny i dalších význačných božstev naznačovali starověcí umělci tím, že bohům – jinak zcela podobným lidem – přimalovávali křídla.

Ta křídla, jak jsme již viděli na mnoha ztvárněních, nebyla přirozenou součástí těla, jednalo se spíš o jakýsi ozdobný doplněk oděvu:

Dvanáctá planeta, obr. 58
Dvanáctá planeta, obr. 58

Inanna/Ištar, o jejíchž dalekých cestách se zmiňuje mnoho starověkých textů, střídavě žila ve svém původním odlehlém příbytku v Aratta v chrámu v Uruku, po němž tolik prahla. Cestou se zastavovala u Enkiho v Eridu a u Enlila v Nippuru, navštěvovala bratra Utua v jeho sídelním městě Sipparu. Nejproslulejší však byla její výprava do podsvětí, do říše její sestry Ereškigaly. Stala se námětem eposů i uměleckých ztvárnění na pečetních válečcích – na nich má bohyně křídla, aby bylo jasné, že ze Sumeru do podsvětí letěla:

Dvanáctá planeta, obr. 59
Dvanáctá planeta, obr. 59

Texty pojednávající o této riskantní výpravě popisují, jak si Inanna před cestou na sebe pečlivě oblékla sedm předmětů a jak je musela odevzdat, když procházela sedmi branami vedoucími do sestřina hájemství. O těchto sedmi předmětech je zmínka i v jiných textech líčících Inanniny vzdušné cesty: na hlavu vložila předmět zvaný ŠU.GAR.RA. Na uši si připjala „měřicí přívěsky“. Kolem krku si pověsila řetěz z malých modrých kamínků.

Na ramena si položila dva „kameny“. Do rukou uchopila zlatý válec. Ňadra převázala popruhy. Tělo ovinula oděvem PALA. I když nebyl dosud nikdo schopen vysvětlit povahu a význam těchto sedmi předmětů, máme za to, že odpověď se už dlouho nabízí sama. Když Walter Andrae s kolegy prováděl v letech 1903–1914 vykopávky asyrského hlavního města Aššur, nalezli v Ištařině chrámu otlučenou sochu bohyně, která měla k hrudi a zádům připevněné roztodivné „vymyšlenosti“.

Bohyně z Mari

Roku 1934 narazili archeologové odkrývající Mari na podobnou, zato zcela zachovalou sochu zahrabanou v zemi. Byla to podobizna krásné ženy v životní velikosti. Její neobvyklou pokrývku hlavy zdobily rohy na znamení, že jde o bohyni. Archeology, kteří se shlukli kolem 4 000 let staré sochy, uchvátila její krása a svěží vzhled (patrný i ze snímku – obr. 60). Pojmenovali ji „bohyně s vázou“ — nebo též „bohyně zavlažování“ :) neboť v ruce držela nějaký podlouhlý předmět, který se podobá květinové váze. Přitom ovšem podrazácky ignorovali zadní stranu detailně propracované sochy:

Dvanáctá planeta, obr. 60: Ninkharsag (mama in Accadian) in the guise of the goddess of irrigation, found during excavations at Mari on the Upper Euphrates in Syria
Dvanáctá planeta, obr. 60: Ninkharsag (mama in Accadian) in the guise of the goddess of irrigation, found during excavations at Mari on the Upper Euphrates in Syria

Na rozdíl od plochých rytin nebo reliéfů lze na této trojrozměrné postavě v životní velikosti pozorovat zajímavé prvky. Na hlavě má tato krasavice zvláštní přilbu, a ne módní klobouček; obě uši jí přikrývají předměty připomínající sluchátka, jaká mívají piloti. Kolem krku a na hrudi má omotaný několikařadový náhrdelník z mnoha malých kamínků. V rukou drží válcovitý předmět…

Pozn. redakce: Zde jsme vypustili původní nepřesnou úvahu o smyslu tohoto předmětu a troufáme si ji nahradit úvahou zcela moderní a zcela jistě daleko přesnější… „Vázu“ v rukou domnělé „bohyně zavlažování“ si vybájili ne-vědci uzamčení v myšlenkové kleci materialismu a utajované historie. Nejnovější technologie nám místo toho nabízí evidentně lepší analogii — totiž ovladač/joystick. Ten byl původně používán k ovládání počítačových her, ale nyní jej najdete např. i v letadlech! V současnosti jsme na počátku raketového rozvoje tzv. „virtuální reality“ a v ní se používají ovladače/joysticky velmi velmi podobné těm sumerským!

Technologie virtuální reality HTC Vive

Technologie virtuální reality HTC Vive z roku 2016. Sada obsahuje náhlavní displej se sluchátky. Modelka drží "joystick" pro virtuální realitu, který detekuje a přenáší pohyb ruky do řídicího počítače. Foto HTC
Technologie virtuální reality HTC Vive z roku 2016. Sada obsahuje náhlavní displej se sluchátky. Modelka drží „joystick“ pro virtuální realitu, který detekuje a přenáší pohyb ruky do řídicího počítače. Foto HTC

Pokračujme se Sitchinem: Přes blůzu z průhledné látky bohyni kříží hruď dva popruhy, jež zřejmě uchycují neobvyklé pouzdro obdélného tvaru. Pouzdro jí přiléhá na zátylek a k přilbě je přivázáno vodorovným popruhem. Ať už pouzdro obsahuje cokoliv, musí to být něco těžkého, neboť je podpírají dvě velké ramenní vycpávky. Váhu pouzdra zvyšuje hadice připojená ke spodní části okrouhlou přezkou. Celé přístrojové vybavení – neboť nic jiného to být nemohlo – spojují dvě sady popruhů, jež křižují bohyni hruď a záda.

Lze snadno prokázat paralelu mezi sedmi předměty potřebnými pro Inanniny vzdušné cesty a oblečením a předměty, jež má na sobě socha z Mari (a patrně také poškozená socha nalezená v Ištařině chrámu v Aššuru).

Na jejích uších lze spatřit „měřicí přívěsky“ – sluchátka, kolem krku několik řad neboli „řetězy“ malých kamínků, na ramenou „dvojici kamenů“ –, dvě ramenní vycpávky, v rukou „zlatý válec“, a křížem přes hruď popruhy. Je vskutku oděná do „oděvu PALA“ („vladařského roucha“) a na hlavě má přilbu ŠU.GAR.RA, což v doslovném překladu znamená „to, co umožňuje jít daleko do vesmíru“. To vše nám naznačuje, že Inannin oděv byl výstrojí vzduchoplavce nebo astronauta.

Pozn. redakce: Podařilo se nám objevit ještě jednu dobovou sošku, která ukazuje stejné technické vybavení (joystick) jako v případě Inanny — to co vyobrazený letec drží v rukou rozhodně vypadá spíše jako joystick, než jako nějaká nesmyslná váza! Máme zde i přilbu, i když evidentně jiný model… bez viditelných sluchátek.

A pssst, čistě mezi námi, vážení čtenáři, prozradím vám ještě něco, co nedošlo ani Sitchinovi: Ty jakoby „rohy“, které vidíme na obou přilbách vpředu, jsou s vysokou pravděpodobností dolní okraje sklápěcího průhledného hledí — které samozřejmě letci mít museli, aby byli schopni vůbec něco při letu vidět…

Dvanáctá planeta, obr. 60: God with horn cap holding an aryballos, 18th-17th century BC, Babylon
Dvanáctá planeta, obr. 60: God with horn cap holding an aryballos, 18th-17th century BC, Babylon

Zkáza Sodomy a Gomory

Starý zákon nazýval „anděly“ Boží malachy – byli to doslova poslové, kteří předávali božská sdělení a vykonávali Boží příkazy. Jak dokazuje mnoho případů, jednalo se o božské letce: Jákob je viděl vystupovat po žebříku do nebe, Hagar (Abrahámovu konkubínu) oslovili z nebe a také přivodili vzdušnou zkázu Sodomy a Gomory.

Biblické vylíčení událostí, k nimž došlo před vyhlazením těchto dvou hříšných měst, dokládá, že poslové Boží byli sice veskrze podobní lidem, ale každému, kdo je spatřil, bylo na první pohled zřejmé, že jsou to „andělé“. Abrahám „se rozhlédl a spatřil: hle, naproti němu stojí tři muži“. Poklonil se jim a řekl: „Panovníku… nepomíjej svého služebníka,“ a vybídl je, aby si umyli nohy, odpočinuli si a posilnili se. Když tak učinili, dva z andělů (třetí muž, jak se ukázalo, byl sám Hospodin) poté zamířili k Sodomě.

Lot, Abrahámův synovec, seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, povstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi a řekl: snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte…“ Poté „připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli“. Když se ve městě rozšířila zvěst o příchodu cizince, „mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli?“

Jak to, že v těchto mužích – kteří jedli, pili, spali a myli si unavené nohy – každý okamžitě rozpoznal anděly Boží? Nabízí se jediné věrohodné vysvětlení: poznali je podle toho, co měli na sobě – podle přilby nebo uniformy, anebo podle toho, co s sebou nesli – podle zbraní.

A že s sebou měli nápadné zbraně, je více než pravděpodobné: oba „poslové“ v Sodomě, jež chtěl dav lynčovat, „muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod“. A jiný anděl, tentokráte se zjevující Gedeónovi, jenž byl vyvolen stát se soudcem v Izraeli, mu dal Boží znamení tím, že se svou holí dotkl skály a z té vyšlehl oheň.

Skupina vědců pod vedením Andraeho nalezla ještě jedno neobvyklé vyobrazení Ištar v jejím chrámě v Aššuru. Tato skulptura, spíše socha než obvyklý reliéf, znázorňuje bohyni s těsně přiléhající ozdobenou přilbou a s vysunutými „sluchátky“, jako by měla vlastní ploché antény, a s výraznými ochrannými brýlemi na očích, jež jsou součástí přilby:

Dvanáctá planeta, obr. 61
Dvanáctá planeta, obr. 61

Není snad ani nutné dodávat, že každého, kdo spatří takhle ustrojenou osobu, okamžitě ho napadne, že má co do činění s božským vzduchoplavcem. Hliněné postavičky ze sumerských nalezišť, jejichž stáří se odhaduje na 5 500 let, jsou možná neumělými zobrazeními takových malachů třímajících zbraň podobnou hůlce. (Pozn. redakce: Možná jde opět o zmíněný joystick pro ovládání letu?)

V jednom případě lze hledím přilby spatřit obličej. Jindy má tento „posel“ na hlavě výraznou božskou kuželovitou přilbu a uniformu vyloženou okrouhlými předměty neznámé funkce:

Dvanáctá planeta, obr. 62
Dvanáctá planeta, obr. 62
Dvanáctá planeta, obr. 63
Dvanáctá planeta, obr. 63

Pozn. redakce: Postava na obr. 63 by ve skutečnosti mohla být reptiliánskou rasou, což Sitchin opomněl. Našli jsme pro vás následující dva artefakty, které podporují tuto domněnku:

Dvanáctá planeta, obr. 63b: Anunnaki, Lizard statues from the Ubaid period 4000-5000 BC before the Sumerians
Dvanáctá planeta, obr. 63b: Lizard statues from the Ubaid period 4000-5000 BC before the Sumerians
Dvanáctá planeta, obr. 63c: Reptilian Artifacts In Iraq Museum — Ancient Aliens
Dvanáctá planeta, obr. 63c: Reptilian Artifacts In Iraq Museum — Ancient Aliens

Oční štěrbiny nebo „ochranné brýle“ na těchto postavách jsou nesmírně zajímavým prvkem, neboť Přední východ byl ve čtvrtém tisíciletí př. Kr. doslova zaplaven stylizovanými soškami, jež v jakési umělecké nadsázce zobrazovaly nejvýraznější rys božstev – kuželovitou přilbu s eliptickým hledím nebo ochrannými brýlemi:

Dvanáctá planeta, obr. 64
Dvanáctá planeta, obr. 64

Velké množství takových sošek bylo nalezeno u Tell Braku, prehistorického sídliště na řece Kebar, na jejíchž březích spatřil Ezechiel o několik tisíciletí později božský „vůz“ a vyslechl si Hospodinovo prorocké slovo.

Pozn. redakce: Okatých artefaktů archeologie objevila velmi mnoho, ovšem málokdo byl schopen je smysluplně vysvětlit…

Dvanáctá planeta, obr. 64: Dvanáctá planeta, obr. 64: 3500-3000 BCE, Eye Idols from Eye temple, Tell Brak, Alabaster.
Dvanáctá planeta, obr. 64: 3500-3000 BCE, Eye Idols from Eye temple, Tell Brak, Alabaster.

Nepochybně není náhodou, že Chetité, propojeni se Sumerem Kebarským průplavem, přijali jako písemný znak pro „bohy“ symbol, zcela jasně vypůjčený z „okatých“ sošek. Není tedy divu, že tento znak či hieroglyf pro „božskou bytost“, vyjádřen uměleckými styly, převládal nejen v umění národů Malé Asie, nýbrž také u raných Řeků v minojském a mykénském období

Dvanáctá planeta, obr. 65
Dvanáctá planeta, obr. 65

Starověké texty naznačují, že bohové si oblékali takový speciální oděv nejen pro lety po obloze, nýbrž také když vystupovali na vzdálená nebesa. Když Inanna mluvila o svých příležitostných návštěvách u Ana v jeho nebeském příbytku, vysvětlovala, že může takové cesty podnikat proto, neboť „Enlil sám mi kolem těla zapjal božské roucho ME“. Enlil jí prý řekl: „zvedla jsi ME, přivázala sis ME k rukám, uchopila jsi ME, připevnila sis ME k hrudi… Ó, královno všech ME, ó, zářivé světlo, jež dlaní svou sedmero ME uchopuje“.

Jeden raný sumerský vladař, kterého bohové pozvali, aby vstoupil na nebesa, se jmenoval EN.ME.DUR.AN.KI, což doslova znamená „vládce, jehož Me spojuje nebe a zemi“. Nápis od Nabukadnezara II., jenž popisuje přestavbu speciálního pavilonu pro Mardukův „nebeský vůz“, uvádí, že to byla součást „opevněného domu pro sedm Me nebe a země“.

Vědci ukazují na Me jako na „odznaky božské moci“. Výraz má doslovné kořeny ve významu „plavání v nebeských vodách“. Inanna je popisovala jako součásti „božského roucha“, jež si oblékala před cestami v nebeském člunu. Me tedy byly části speciální výstroje určené k letům po obloze i do vesmíru.

Řecká legenda o Ikarovi vypráví o jeho pokusu vzlétnout pomocí křídel z peří, jež si k tělu přilepil voskem. Důkazy z Předního východu však svědčí o tom, že ačkoliv byli bohové zobrazováni s křídly nebo v uniformě s křídly, aby se naznačilo, že umějí létat, nikdy se pomocí těchto připevněných křídel nepokoušeli vzlétnout. Místo toho používali pro vzdušné cesty různá vozidla.

Jákobův žebřík a Elijášovo nanebevzetí

Starý zákon vypráví, jak patriarcha Jákob, jenž trávil noc na poli u Charránu, uviděl „žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. Na vrcholu žebříku stál sám Hospodin. Užaslý Jákob, „zhroziv se“, řekl: „jistě je na tomto místě Hospodin, a já to nevěděl! … Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“

V tomto příběhu jsou dva zajímavé prvky. Za prvé – božské bytosti sestupovaly a vystupovaly u této „brány nebeské“ po určité mechanické pomůcce – po žebříku. Za druhé – pohled na ně Jákoba zcela zaskočil a překvapil. „Dům Boží“, „žebřík“ i „andělé (poslové) Boží“ tam nebyli, když se Jákob uložil na poli ke spánku. Náhle se mu přisnil sen, a ráno bylo vše pryč – „dům“, „žebřík“ i „andělé“.

Můžeme tedy usuzovat, že oním zařízením, které božské bytosti použily, byl nějaký druh vozidla, jež se mohlo náhle objevit nad zemí, chvíli se nad ní vznášet a opět zmizet z dohledu.

Starý zákon také zaznamenává, že prorok Elijáš nezemřel na zemi, nýbrž „vystoupil ve vichru do nebe“. Nebyla to však nikterak náhlá a nečekaná událost. Elijášovo nanebevzetí bylo předem dohodnuto.

Bylo mu řečeno, aby v určitý den šel do Bétšelu („Božího domu“). Mezi jeho žáky se již rozšířily zvěsti, že má být vzat na nebe. Když se Elijášova zástupce Elíšy zeptali, zda ví, že „Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru“, odvětil: „Vím to také. Mlčte.“ Pak šli dál a rozmlouvali.

A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučili a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.

Nebeský „vůz“ viděl i prorok Ezechiel

Moderní pokus o modelování biblického stroje z Ezechiela
Moderní pokus o modelování biblického stroje z Ezechiela

Ještě známější – a rozhodně lépe popsaný – byl nebeský „vůz“, který spatřil prorok Ezechiel, když dlel mezi judskými přesídlenci u Kebarského průplavu v severní Mezopotámii:

„Otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.“ Ezechiel spatřil člověku podobnou bytost, obklopenou ohnivou září a sedící na trůnu, jenž spočíval na kovové „báni“ uvnitř vozu. Samo vozidlo, jež se pohybovalo libovolným směrem na „kolech uvnitř kol“ a zvedalo se ze země kolmo vzhůru, popsal prorok takto:

„A hle, viděl jsem toto: Od severu přichází bouřlivý vichr, velký oblak, okolo něj planoucí oheň a zář a zprostřed ní něco jako třpyt jantaru zprostřed ohně. A zprostřed ní jakoby čtyři bytosti a mají vzhled podobný člověku:

4. A hle, viděl jsem toto: Od severu přichází bouřlivý vichr, velký oblak, okolo něj planoucí oheň a zář a zprostřed ní něco jako třpyt jantaru zprostřed ohně. A zprostřed ní jakoby čtyři bytosti a mají vzhled podobný člověku: Každá má čtyři tváře a čtyři křídla. Jejich nohy jsou rovné a jejich chodidla jsou jako kopyta telete a jiskří jako třpyt leštěného bronzu. Zpod jejich křídel vycházejí lidské ruce na čtyřech jejich stranách. Ty čtyři mají své tváře a svá křídla. Svými křídly se jedna druhé dotýkají. Když se dají do pohybu, neotáčejí žádná při chůzi svými tvářemi na stranu. Jejich tváře jsou podobné lidským tvářím, napravo mají všechny čtyři tváře lva, zleva mají všechny čtyři tváře býka, i tváře orla mají všechny čtyři. Jejich tváře a jejich křídla jsou k sobě nahoře rozepjata, každou spojují dvě křídla s druhou a dvě zakrývají jejich těla. A všechny se pohybují na stranu svých tváří, pohybují se, kam bude chtít jít duch; neotáčejí se při své chůzi. … 15. Díval jsem se na ty bytosti a hle, vedle těch bytostí před jejich čtyřmi tvářemi je na zemi jedno kolo. Vzhled těch kol a jejich zpracování je jako třpyt chryzolitu, všechna čtyři mají stejnou podobu a jejich vzhled a jejich zpracování vypadá, jako když je kolo uprostřed kola. Když se dají do pohybu, pohybují se na čtyři strany; neotáčejí se, když se dají do pohybu. (Ezechiel 1:4-12, 15-17)

Někteří vědci, kteří zkoumali tento biblický popis (např. Josef F. Blumrich z NASA), dospěli k závěru, že Ezechielovým „vozem“ byl vrtulník s kabinou spočívající na čtyřech podpěrách, z nichž každá byla vybavena otočnými křídly — ta mohla vskutku vyvolat „bouřlivý vítr“.

Pozn. redakce: Osobně mi přijde technicky realističtější dále ve videu uvedený moderní pokus o modelování biblického stroje — nicméně uznávám, že to může být tím, že vypadá podobně jako dnešní drony, na které už jsme si zvykli:

Asi o dvě tisíciletí dřív zaznamenal sumerský vladař Gudea na počest vybudování chrámu pro svého boha Ninurtu, že se mu zjevil „člověk, který svítil jako nebe… podle přilby na hlavě to byl bůh“.

Když se Gudeovi zjevil Ninurta se dvěma božskými společníky, stáli vedle Ninurtova „božského černého větrného ptáka“. Jak vyšlo najevo, hlavním účelem stavby chrámu bylo poskytnout tomuto „božskému ptákovi“ bezpečnou skrýš, speciální ohrazení uvnitř chrámového komplexu.

Jak zaznamenává Gudea, stavba tohoto ohrazení vyžadovala obrovské trámy a masivní balvany dovezené zdaleka. Teprve ve chvíli, kdy byl „božský pták“ umístěn v tomto ohrazení, se stavba chrámu pokládala za dokončenou. Jakmile stál „božský pták“ na místě, „mohl uchopit nebesa“ a byl schopen „spojit nebe a zemi“.

Tento předmět byl natolik důležitý – „posvátný“ –, že byl neustále chráněn dvěma „božskými zbraněmi“ – „nejvyšším lovcem“ a „nejvyšším zabijákem“ – tedy zbraněmi, jež vysílaly kužely světla i smrtonosné paprsky.

Nespočetné další biblické a sumerské popisy létajících strojů

Podoba vozidel i bytostí uvnitř je v biblických a sumerských popisech více než zřejmá. Popis tohoto dopravního prostředku jako „ptáka“, „větrného ptáka“ a „vichru“, jenž se uměl vznést k nebi a vyzařovat přitom oslepující záři, nenechává nikoho na pochybách, že šlo o nějaký létající stroj.

Záhadné nástěnné malby objevené u Tell Ghassulu, naleziště východně od Mrtvého moře, jehož starověký název neznáme, možná vrhnou světlo na naše téma. Malby, staré asi 5 500 let, znázorňují velký, osmicípý „kompas“, hlavu v přilbě uvnitř nějaké zvonovité nádoby, a dva modely jakéhosi stroje, jenž mohl být ve starověku oním „vichrem“.

Dvanáctá planeta, obr. 66
Dvanáctá planeta, obr. 66

V sumerských textech jsou také zmínky o tom, že některá vozidla vynášela do nebe vzduchoplavce. Gudea tvrdil, že když se „božský pták“ zvedl, aby zakroužil nad zemí, „zablikal na vztyčené cihly“. (Pozn. redakce: Zde jde nejspíše zase o nepřesný překlad ne-vědců — možná je na místě nesmyslného výrazu „vztyčené cihly“ správněji něco jako strážní/řídicí věž? Nikoliv náhodná podobnost s dnešními vzlétajícími/přistávajícími letadly a letištními věžemi…)

Hlídané ohrazení bylo popisováno jako MU.NA.DA. TUR.TUR („silné kamenné odpočívadlo pro MU“). Lagašský panovník Urukagina o „božském černém větrném ptáku“ řekl: „MU, jež jako oheň zažíná se, jsem učinil vysokým a silným.“ Podobně Lu-Utu, který vládl v Ummě ve třetím tisíciletí př.Kr., dal pro Mu, jež patřilo bohu Utuovi a „jež v ohni se přibližuje“, vyčlenit prostor „na určeném místě uvnitř jeho chrámu“.

Babylonský král Nabukadnezar II. v záznamech o přestavění Mardukovy posvátné čtvrti uvádí, že uvnitř opevněných zdí z pálených cihel a třpytivého onyxového mramoru: Zvedl jsem příď člunu ID.GE.UL, kočáru Mardukovy výsosti, člun ZAG.MU.KU, jehož příchod je sledován, nejvyššího poutníka mezi nebem a zemí, jsem ukryl uprostřed pavilonu a zastínil jeho boky.

ID.GE.UL, první přívlastek popisující tohoto „nejvyššího poutníka“ neboli „Mardukův kočár“, doslova znamená „vysoko k nebi, zářící v noci“. ZAG.MU.KU, druhý přívlastek vztahující se k vozidlu – nepochybně „člun“ uložený ve speciálním přístavku – znamená „zářící MU, jež je pro dálavy“.

Naštěstí lze dokázat, že Mu – kuželovitý předmět s oválným vrškem – byl skutečně umístěn ve vnitřních, posvátných prostorách chrámů nejvyšších bohů nebe a země. Na prastaré minci nalezené u města Byblos (biblického Gebalu) na středomořském pobřeží dnešního Libanonu, je vyobrazen velký Ištařin chrám. Třebaže podoba na minci pochází z prvního tisíciletí př. Kr., víme, že chrámy se stavěly a přestavovaly na stejném místě podle původních plánů, a tak můžeme předpokládat, že rytina na minci zobrazuje základní prvky původního chrámu v Byblosu, staršího o několik tisíciletí.

Chrám na minci se skládá ze dvou částí. V popředí stojí budova hlavního chrámu s vchodem lemovaným sloupy. Za ní je vnitřní dvůr, „posvátné místo“, ukrytý a chráněný vysokou, masivní zdí. Stojí nepochybně na vyvýšeném místě, neboť se k němu musí vystoupat po mnoha schodech (obr. 67).

Dvanáctá planeta, obr. 67
Dvanáctá planeta, obr. 67

Uprostřed tohoto posvátného místa stojí speciální plošina, jejíž příčné nosníky připomínají Eiffelovu věž, jako by měly unést velké zatížení. A na plošině stojí prapříčina všech bezpečnostních a ochranných opatření: Předmět, který může být pouze Mu.

 -pokračování-