1. Trauma ze smrti syna

Vypráví paní A.H.: Přesto že jsem byla vždycky »psavec«, mám teď problém nějak začít – prožili jsme s manželem v minulých letech skutečně těžké životní období, osud k nám byl velmi krutý a naším údělem byla nečekaná a nesmírně těžká ztráta syna, který odešel v rozpuku mládí ze světa vlastní rukou.

To se přirozeně podepsalo na mé i manželově psychice i na našem vzájemném vztahu – výčitky svědomí, vzájemné výčitky, stres a nervozita měly u nás každodenní domovské právo – prostě se nám život rozsypal a ocitli jsme se ve slepé uličce.

Já sama jsem hledala pomoc v různých esoterických aktivitách a úniku z tohoto světa – duchovní semináře přinášely sice určitou úlevu, ale ta byla jen dočasná a brzy se rozplývala vniveč: Vždy se vracely hodiny a dny těžkého přemítání o tom, co se stalo a proč se tak stalo…

Trýznivé myšlenky na to, kde se stala chyba, byly i po řadě dnů a měsíců prakticky všudypřítomné - s manželem jsme si v těch nelehkých chvílích byli sice jakž takž oporou, ale svou bolest jsme nesli každý sám – sdílet ji a dělit se o ni, to už bylo tak trochu nad naše síly -

pak jsem se na doporučení dostala k panu K. – máte neuvěřitelně smutné oči, konstatoval při našem prvním setkání – vyslechl mne a slíbil, že s tím určitě něco uděláme -

první chvíle kontaktu tak trochu zaváněly zklamáním, proč to nepřiznat – zdálo se mi poněkud nešťastné začít u mne, která byla hluboce ponořena do tíhy své životní ztráty, poukazem na to, že bych se měla začít mít ráda -

jak se může mít ráda matka, která prožije to, co jsem prožila já ? – byl ale velmi přesvědčivý, jeho argumenty pro měly svou váhu a já jsem začínala mít v koutku duše pocit, že může mít pravdu – nakonec, říkala jsem si, zkusím to, vždyť jsem už toho vyzkoušela tolik -

v prvních dnech po setkání s ním jsem vynaložila velké úsilí ve snaze překonat svůj vnitřní odpor k sobě samé – odpor, který se pro mne překvapivě silně projevoval a který jsem si teď velmi reálně uvědomovala – a doporučeným způsobem jsem začala pracovat na pojetí duální lásky k sobě -

o tom, že bych se měla mít ráda, jsem slyšela dříve na každém kroku - ale teprve nyní to dostávalo smysl a reálnou podobu - začala jsem prakticky objevovat, co to konkrétně znamená mít se ráda a cítila jsem, jak mne to pomalu začíná měnit -

je pravdou, že chvíli trvalo, než jsem našla v hlubinách svého zklamání životem první záchvěvy něčeho nového – nějakou dobu jsem ani pořádně nevěděla, čemu to nové přičíst - ale postupně jsem nabývala jistotu, že změna souvisí právě s onou probouzející se láskou k sobě -

prostě jsem cítila v sobě, jak se probouzí, i když pomalu – a navzdory mé původní skepsi skutečně přinášela úlevu v běhu všedního dne – mou duši zalila naděje na to, že to snad bude skutečně cesta ven z temna, ve kterém jsem už dva roky žila -

a tak se zpožděním několika týdnů jsem se přihlásila na další pracovní návštěvu k panu K. – mé zpoždění nijak nekomentoval, jen poznamenal, že mé oči jsou o poznání méně smutné –

a podal mi návod, jak chránit své vlastní energie před zneužíváním lidmi ve svém okolí – sdělil mi, že právě ta ochrana je klíčem k tomu, abych měla kontrolu nad svými energiemi a měla tak dost síly dále na sobě pracovat a zvládnout sama sebe -

postupně jsem začala chápat, kde jsem dělala celý život chybu ve vztahu k lidem ve svém okolí – byl to strach o ně a strach z vlastní možné budoucí bolesti, který mne vedl k tomu, že jsem se se všemi v mém okolí snažila až nepřípustně manipulovat –

začala jsem nacházet ve vzpomínkách příčiny mnoha traumat, kterými jsem sama žila a na jiné přenášela -

až tak, že jsem jim chvílemi nedovolila ani dýchat – začalo mi to dávat smysl a já jsem se rozhodla ten nový smysl života pevně uchopit a změnit se –

pan K. mi ukázal a umožnil mi prožít onen lehoučký rozdíl mezi láskou hmotnou, která očekává, zklamává a je zklamávána a která proto žije strachem, a láskou bezpodmínečnou, která nabízí a přijímá, aniž by vyžadovala a ty druhé svazovala -

pracovala jsem na sobě podle návodu i na dalších pracovních konzultacích – nemohu říci, že by nepřicházely chvíle pochybností – ale po týdnech, měsících a letech určité beznaděje tu bylo něco, co jsem mohla dělat pro sebe -

něco, co mělo smysl a přinášelo úlevu - změna ve mně začala sílit a přinášet po létech poznání toho, že se ještě umím a chci radovat ze života - deprese slábly a vytrácely se -

začínala jsem žít nadějí na to, že ještě mohu a mám právo dobře a bez výčitek žít - vzájemným odpuštěním sobě, synovi, manželovi a dalšími originálními postupy jsem se postupně vyrovnávala s minulostí -

hloubku své změny jsem naplno pochopila ve chvíli, kdy se o to, co se sebou dělám, začal zajímat i můj manžel - a pochopila jsem, že vnímá moji změnu jako příznivou –

už nevím, v které chvíli pochopil, že i jeho problémy se sebou samým mohou být řešitelné a že se chce o to pokusit – vyžádal si číslo mobilu, zavolal panu K. a začal k němu chodit i on - dnes už je to za námi oběma a já děkuji Bohu za to, že se s námi oběma stalo to, co se stalo -

možná bych to sama nevystihla lépe, než to říká pan K. - z jeho pohledu jsme prošli změnou od závislosti vzájemného očekávání a následného zklamávání se ve vztahu dvou lidí k svobodě vzájemného nabízení a přijímání toho druhého – myslím, že je to tak -

shodujeme se s odstupem času s manželem v tom, že jsme dnes mnohem více osobně svobodni a současně o to více jsme rádi, že máme jeden druhého -  mnohem více a lépe spolu komunikujeme a pokud nastane to, co v manželství také nutně přichází, pak se dá říci, že v nejkratším možném čase se předháníme v tom, kdo nabídne tomu druhému ruku ke smíru –

život jde dál a musí se žít – na tom jsme se oba shodli : proč ho tedy nežít co nejlépe ? -