27. Vize splynutí a cesta vzhůru

Tenhle text velmi doporučuji vaší pozornosti. Znovu podotýkám, že pana Peťana jako člověka této Země nepřestává udivovat, co se mu v jeho vizích jako v nějakém seriálu zjevuje. V této rubrice můžete najít jeho zprávy z dřívějška o tom, jak se setkal s panem V., jak uklízel a řešil sklep onoho domečku duše a dostal se poprvé za ony železem pobité dřevěné dveře.

Dnes jste mohli být svědky něčeho zcela výjimečného, o čem ještě ani on netuší, oč se tady jedná. Svědčí to o něčem, co není možno ani takhle veřejně psát. V každém případě jde o velmi pozitivní vnitřní vývoj a Peťanovi je nutno blahopřát. Znovu opakuji pro vás, kteří váháte vydat se cestou vnitřní změny a odhodit závoje iluzí, do níž vás církev a mocní tohoto světa skrze své masmédia zamotávají. Je tomu méně než čtyři měsíce, kdy i tento muž podobně jako vy netušil, co je v něm skryto a kam směřuje. Dnes už to tuší a brzy bude vědět.

 

Čtěte prosím pro své poučení:

Sedíme Petr s Petříkem pod platanem u nás na zahrádce, je krásné ráno, teplo tak akorát, právě vychází sluníčko a svými paprsky probouzí vše kolem, rostlinky, květinky, ptáčky, keře, trávu i stromy. Sem tam cvrlikne ptáček, prostě nádherné ráno …sedíme tu spolu s Petříkem, užíváme si té nádhery, díváme se na náš slunečnicový záhon lásky, povídáme si o každé slunečnici, když v tom upoutá naši pozornost několik slunečních paprsků.

Ty kousek před námi jakoby začínají vytvářet slabý kroužek na stéblech zelené trávy. Zpočátku tomu nijak nepřikládáme na významu a jen žasneme nad tím jevem. Po chvíli ale paprsky začínají zesilovat a je již zcela zřetelně vidět, že to není jen stín nebo nahodilost. Postupně jak zesilují, doslova za sebou zanechávají v prostoru stopu připomínající úzkou cestu bílo-zlatavo-perleťové barvy s počátkem někde vysoko nad námi a linoucí se až k tomu kruhu před námi v trávě.

Díváme se s Petříkem, odkud ten světelný tok vychází, zvedáme pohled k obloze a v dálce vidíme siluetu světelné postavy, která sestupuje pomalu níž a níž směrem k nám. Už je docela zřetelná …. no vždyť mi ji známe, raduje se Petřík, no jo ….. vážně máš pravdu říká Peťan, vždyť to je náš „brácha“ shora jaspee… :-)) Že mu to ale dnes nějak obzvlášť sluší co? říká Petřík. Je celej nějak, řekl bych, čistější a zářivější,, nezdá se ti ? Peťan na to : no, máš pravdu, taky mám dojem, že z něj vyzařuje neskutečně silná záře do všech stran. Je celý veselý, usmívá se a došel mezitím až před nás. Země se ale nedotýká, zastavil se tak asi půl metru nad ní, právě v tom kruhu který vytváří na trávníku ten světelný tok shora. Sedíme s Petříkem v němém totálním úžasu a jen vše pozorujeme.

On na nás hnedka zvesela, jak se máte kluci :-) ? Chvíli si lehce povídáme s ním, že je dnes moc krásně, že si tu s Petříkem právě povídáme o našich sluníčkách (slunečnicích) a taky o tom, co dnes spolu podnikneme dál a tak ….. taky že jsme už dnes zalili všechny naše květinky a rostlinky ….. a on na to pokyvuje hlavou na souhlas a říká to je dobře, moc dobře ….. po chvíli nám říká že by nás rád vzal sebou na procházku, jestli chceme. Petřík radostně juchá a jestli prý může jít taky ….. jasně že ano, odpovídá Jaspée ….. tak souhlasíme a už se oba moc těšíme co se bude dít dál. Jaspee kývne na nás rukou, abychom si stoupli. Zvedáme se a jakmile stojíme vzpřímeně, natahuje Jaspee k nám ruku směrem k naší hrudi. Najednou jakoby obrovský záblesk, jak se nás dotkl, všude se rozlilo to perleťově bílé světlo a vnímáme, že jsme se všichni do morku poslední buňky spojili v jednu světelnou bytost.

Netuším, co se přesně stalo, jen jakoby slyším zevnitř přicházet velmi klidný a laskavý hlas, který ale jakoby se skládal pod povrchem každého slova z hlasu Petříka, Peťana, Petra i Jaspeeho ….. prostě zvláštní, tohle jsem nebo jsme prožívali teď poprvé. Chvilku mi přišlo, že je to dokonce hlas Boha ….. neskutečně láskyplný, vřelý a velmi příjemný. Je to těžko popsatelné ….. identita se mi nějak začíná míchat a proto budu dál symbolicky psát jen v jednotném čísle ….. jako vidím, cítím atd. Ale vše vychází čtyřikráte / Petřík, Peťan, Petr, Jaspee /.

Začínám cítit, jak stoupám po tom paprsku silného bílého světla výš a výš, už jsem celkem dost vysoko. Ale pořád v dáli ještě vidím náš domeček se zahrádkou a velikou košatou korunou našeho platanu. Jaké to překvapení přichází, když mi najednou dochází, že vedle našeho krásného domečku se zahrádkou jsou i další domečky a domy. Z té výšky najednou mnohem zřetelněji vidím celý horizont ….. tamhle je překrásný domeček s velikou zahradou taky .,… ale moc jich takových tu zase není ….. některé jsou sešlé a zchátralé, zahrada uschlá, tamhle dokonce vidím i nějaké haraburdí na zahradě, nebo spíš skládku nebo co to je.

Napadá mě, co tam asi žije za bytosti? Ale je překrásný den a pořád pomaloučku stoupám výš a výš a jak se vzdaluji, cítím jak i tato zvědavost a nevyslovená otázka opadá a zcela ustupuje. Svěží vánek cítím, jak proudí kolem mého (našeho) „nového“ světelného těla. Cítím jak mé paprsky světla, které ze mě vycházejí, někde v dáli postupně chladnou až jakoby se objeví malá bílá tečka na konci každého paprsku. Ta tečka je jako jakýsi senzor,  který nádherně a jemně vnímá a cítí tento proudící svěží vánek a je v rovnováze k chladnějšímu okolí. Pohled na panorama domečků a zahrad pomalu ustupuje v dáli a nastává zvláštní věc. A sice jakoby všude kolem se objevují různé mráčky a obláčky. Jsou všude dokola kolem mě ….. a v nich vidím, jak běží různé děje ….. jako kdyby tisíc televizních programů běželo najednou.

Každý obláček má svůj „film“ Je to jako celek jeden veliký kaleidoskop všude kolem. V jednom z nich vidím, jak si žena hraje na pískovišti s malou holčičkou a obě září láskou a spokojeností ….. v dalším zase nějaký obřad v kostele ….. a další a další. Zajímavé je, že každý z těch obláčků, řekl bych, je jinak hustý. Některé jsou běloučké jako peříčko, třeba ten s tou holčičkou, jiné jsou šedivé, a támhle dokonce vidím i dokonce velmi tmavý až černý škaredý mrak. Tuším, že to má zřejmě něco společného s energií, která v něm sídlí.

Nedá mi to, co to asi je ..?.. a nasměruji proto pozornost tím směrem a už mi to dochází ….. vidím tam ukřižování Ježíše Krista a jak potom se scházejí tehdejší mocnáři v honosném paláci, něco jako konspirační schůze, jsou tam všude zapálené svíce a louče. Potom se obraz mění , je vidět něco jako křižácké tažení podle vojáků a křížů na štítech, zabíjení, pálení domů a rabování ….. prý ve jménu Božím ….. kázání tehdejších představených prostému lidu, že jsou hříšní, nečistí a špatní ….. doslova násilná katolizace lidí, ať už chtějí nebo ne. Zvěrstvo první kategorie.

Proskočí mi najednou do toho pohled z výšky na ty zchátralé některé okolní domečky a uschlé zahrady. Dochází mi, že to je zřejmě ta odpověď na nevyřčenou otázku.  Vnímám nesmírnou bolest, strach, bezmocnost a beznaděj, ale jakoby uzavřenou  v tom obláčku, tvořící jeho temnou barvu. Nijak se mě to ale vnitřně nedotýká, což je velmi vnitřně zvláštní pocit. Cítím uvnitř hluboký klid a harmonii. Možná nepochopitelné, ale je to tak.

Pořád a po celou dobu pomalu stoupám stále výš …..  obláčky a mraky vidím jak zůstávají v dáli pode mnou a tvoří jakoby souvislou peřinu. Zde nad těmi mraky je opravdu překrásně ….. všude je rozlité slunce, nad hlavou blankytně modrá obloha bez jediného mráčku ….. a místo Země dole vidím už jen tu obří peřinu. Místy nádherně bílou jako sníh, ale místy jsou i šedé fleky, hnědé a i černá tu a tam. Převažuje bílá a bílo šedé odstíny a jak stoupám výš, i ty šedé a černé skvrny se zdají menší a méně viditelné.

V mžiku mi najednou proběhl před očima celý evoluční proces. Od prvních prvoků, přes ryby, plazy, větší či menší různé živočichy k dinosaurům, první pralidi v lesích ….. pyramidy, starověké civilizace, jejich rozkvěty a pády, středověk, války, inkvizice, národní obrození, touha po kultuře a sebevyjádření, 1.republika až po současnost, plné dálnice ucpané auty, betonová města bez zeleně, vykácené lesy, vysátí lidé chodící po ulicích bez výrazu v obličeji.

Přibližuji se k zvláštní mlhovině, kterou postupně procházím a která za sebou nechává tento „film evoluce“. Vstupuji do této duhové mlhoviny víc a víc a jak stoupám dál, pojednou začíná slábnout. Prostupuji mlhovinu a pohled na panorama za ní se opravdu dá stěží popsat nějakými slovy ….. v dálce se rozprostírá přede mnou světelné město. Všelijaké tvary jakoby budov, ale jsou povětšinou průhledné a jen jejich stříbrné obrysy kontur tvoří toto fascinující panorama.

Blížím se k bráně do tohoto „města“. Je to neuvěřitelné ale poprvé potkávám i sem tam další světelné bytosti. Došel jsem až ke bráně a tam se zdá, že světelná cesta končí, nebo spíše odtud vycházela. Po bocích brány stojí dvě velké světelné bytosti, zastavuji se u nich, intuitivně pokynu hlavou na pozdrav, oni se usmějí a pokývnou také,.. :-) a tak procházím bránou dovnitř města. Je to jako vstup do rajské Zenové zahrady, vše je krásné, třpytivé od pohledu plné energie a životní síly, která je cítit, jak sálá všude kolem. Prostě jdu a koukám kolem sebe a nestačím se divit tomu všemu. Jsem doslova jako Alenka v říši divů. Potkávám různé bytosti, malé, větší dokonce i s křidélky jako nějaké víly poletují sem a tam. Někteří jdou „pěšky“ jako já jiní poletují… různé pro mne nepojmenovatelné bytosti tu jsou všude kolem…

Pořád mě nějak jakoby intuice vede dál, a tak jdu, i když chvílemi mi přijde, že nevím kam. Ale zase na druhou stranu prostě vím, že jdu tam, kam jít mám ….. zvláštní ….. nechávám se prostě vést vnitřním vedením, kterému už teď bezmezně důvěřuji a tak uvnitř zůstává hluboký klidný a harmonický pocit. Došel jsem na veliké prostranství kde uprostřed je velký park a uvnitř něj se tyčí silueta mohutného chrámu s dominantní velikou skleněnou kopulí.  Být to na Zemi, řekl bych, že by to mohla být hvězdárna. Procházím tím parkem a ocitám se před chrámem. Průhledná bariéra se stříbrným lemem se zčistajasna rozestupuje a otevírá a já vstupuji dovnitř. Pokračuji v chůzi až doprostřed té obrovské kopule. Na podlaze vidím krásné barevné vzory připomínající mi nějakou mandalu.

Cítím, že jsem na místě. Skloním pohled dolů k podlaze a vidím že stojím uprostřed bílého kruhu, který jakoby tvořil střed této překrásné mandaly. Najednou vím, že tu mám zůstat stát.Rozhlížím se trochu až nesměle kolem, ale nikde nikdo tu není ….. zdá se že jsem tu sám …. prostor je to tu opravdu velikánský a cítím se v něm jako mraveneček. Rozhlížím se pomalu dokola a užívám si této chvíle a všech pocitů. Cítím uvnitř hluboký až bezmezný klid a mír a harmonii v srdci, když v tom jakoby někdo začal pozvolna rozsvěcovat světlo. Ne najednou, ale jako v kině pozvolna víc a víc ….. a opět se nestačím divit. S tím jak světlo zesiluje a sílí, se začínají zde objevovat další světelné bytosti. Rozestupují se v kruhu postupně kolem mě. Je jich víc a víc ….. no páni, je jich opravdu už docela hodně.

Přímo přede mnou se však zjevuje po chvíli jedna zřetelnější bytost. Starší muž s bílým vousem i vlasem v bílo průsvitné kutně, ale silueta kolem jeho postavy je spíše zlatavé barvy než stříbrné, jak ji mají všichni ostatní. Řekl bych, že je to můj známý Valetudinarian / pan V /, ale popravdě jistý si nejsem. Vnitřní hlas mi na to říká, že to není teď důležité, tak tomu dál nevěnuji příliš pozornosti a sleduji, co se bude dít dál. Tento muž, řekněme pan V., přichází ke mě blíž, podává mi ruku na pozdrav, podávám mu ruku svoji a jak se jej dotknu. Cítím, jakoby mezi námi procházela s jemným mravenčením elektřina. Chvilku stojíme se stisknutýma rukama, díváme se jeden druhému zpříma do očí, pan V. povoluje stisk, rozevírá náruč a celého mě obejme a já automaticky objímám jej. To bylo tak velmi intenzivní, že jsem úplně cítil slzy dojetí a lásky.

Pan V. po chvilce poodstoupil a přesto že nikdo neřekl ani slovo, najednou jako bych věděl, co mám udělat a co bude dál. Věděl jsem to velmi silně a zřetelně někde uvnitř. Pan V. se zařadil mezi ostatní bytosti, stojící celou dobu v kruhu kolem mě. Všichni sklonili trochu jakoby hlavy a mírně rozpažili. Z jejich rukou začal vyzařovat světelný tok energie ke mě stojícímu ve středu. Najednou ze všech stran ke mě proudila světelná energie. Nedokážu to popsat, ale byl to nesmírně krásný pocit lásky a sounáležitosti, který jsem pociťoval. Bylo to, jako když se začíná nabíjet úplně vybitá baterie nebo jako když ze semínka vyrůstá mohutný strom ….. ten proces růstu a nabírání v korunu stromu je prostě úžasný.

K tomu se po další chvíli shora té kopule připojil další silný a mohutný proud bílé světelné energie a to vše procházelo mým světelným tělem, které se najednou začalo opět zvedat ve směru sloupu toho bílého světla přicházejícího shora. Všechna ta energie od světelných bytostí kolem se přes mě vlévala do toho světelného sloupu, ale cítil jsem taky, že proudí i zároveň opačně a to z toho sloupu přese mě zpátky do každého z nich.

Najednou mě ta veškerá energie vynesla prostorem tohoto světelného sloupu až nad tu kopuli, viděl jsem všechny z výšky dole a stoupal dál ….. bylo to překrásné, ale zároveň i šílené, vše po této cestě bylo čím dál světlejší  a v jeden moment mi přišlo, že jdu směrem prostě rovnou do Slunce. To jediné už bylo všude kolem. Jak všechno sílilo, najednou jsem zpozoroval, že čím se pohybuji jakoby dál, tím víc se začíná rozpouštět mé světelné tělo! Prostě se začalo ztrácet a já si toho byl vědom. Něco jako když jsem a zároveň i nejsem, ale přesto vím, že jsem ….. no prostě nevím teď, jak to říct.

Opravdu jsem po chvíli přestal vnímat nejen jakýkoliv pohyb, tvary nebo jakékoliv rozlišení a splynul v tom nekonečném Slunci. Byl jsem tam a zároveň nebyl. Cítil jsem, jen jak jsem ve všem najednou a zároveň. Bez tvaru, času a prostoru, prostě jen bytí nebo jak to pojmenovat nevím. Byl jsem částí všeho, všech projevených ale i neprojevených energií, které tu byly všude kolem.

Najednou mi zase dochází, že opravdu vše a všichni jsme nedílnou a neoddělitelnou součástí tohoto řekněme Božského vyššího celku. Byl jsem tam, byl i nebyl jako prvek, ale rozhodně jako celek. Celé to z dálky připomínalo obrovský strom života. Dole mohutné kořeny sahající do hmotné říše, dostředivé a temné. Kmen stromu spojující tuto říši hmotnou s říší astrální a jemnou. Dřevo přecházející v mízu a pokračující za světlem do nejposlednější větévky koruny stromu, která zasahuje až do říše duchovní a bezrozměrné až tam daleko do slunce. Plody stromu v podobě jablíček byly všude po cestě za světlem.

Vnitřní hlas mi říká že je už čas ….. už znáš své poslání. Cítil jsem, jako bych začal stahovat k sobě části různých energií a zpátky se začal zhmotňovat do světelného těla. Nedá se to popsat …. snad jako když se kápne kapka barvy do vody a ta se začne v ní rozpouštět a rozpíjet tak dlouho, až ji objem vody zcela pohltí a splyne s ní a jakoby „barva zanikne“ a potom celý tento záběr se pustí znovu, ale pozpátku. Taky mi přitom problesklo co tedy dál ? V mžiku naskočil obraz, jak s Petříkem sedíme na zahrádce, povídáme si a zabýváme se myšlenkou co dál ….. jak a proč ….. není to zvláštní souhra ? Ale jak to problesklo tak to i odeznělo.

Mezitím začal světelný kmen po kterém jsem vystoupal slábnout což mi připomnělo že už je opravdu čas jít dál. Začal jsem tedy sestupovat stejnou cestou, jako jsem sem přišel. Přesto že to byla stejná cesta, přišlo mi, že byla nějaká jiná, nebo já byl jiný a mé vnímání té cesty. Sestoupil jsem zpátky přes otevřenou kopuli do toho nádherného chrámu. Ti moji bratři tam byli pořád všichni včetně pana V. Bylo to nádherné, když je kam se vrátit a někdo tam vás čeká s láskou a otevřeným srdcem a přijímá vád takového, jaký jste. Světelný tok ustal a všichni jsme se poklonili. Ostatní světelní bratři se pokynutím hlavy loučili a začali se rozplývat a mizet v prostoru. Zůstal jen pan V. Počkali jsme, než ostatní odešli a potom jsme spolu vyšli z toho chrámu do venkovního nádherného parku. Chvíli se procházeli a kochali Božím dílem.

Došli jsme až k jezírku a jen tak do prostoru si u něj sedli. Pan V. natáhl ruku přede mne. Napřed byla prázdná, ale po chvíli se v jeho dlani zhmotnilo krásné zdravé jablko. Nechal jej jen tak viset před námi v prostoru a položil mi ruku přes záda na levé rameno. Jen tak jsme tam seděli a koukali na to jablíčko ….. po chvíli obraz jablíčka poodstoupil a jakoby v něm se začal odvíjet velmi zvláštní děj …..

Viděl jsem tam, jak přicházejí děti na Zem, rodí se tu, rostou, skotačí ….. vcházejí do mateřských škol a začínají brečet a bát se ….. pokračují na základní školu, a pak dál na další školy, gymnázia ….. univerzity ….. biflují se z knížek, mají strach ze zkoušek a postupně vyhasínají ….. všude kolem nich jen přetlak ve smyslu „musíš být lepší než ten vedle“ ….. soutěživý ….. bezohledný ….. dravější ….. dokonalejší ! Trhá je to, ty rostoucí děti vnitřně na kusy. Dokončí tuto školní výuku, jdou do zaměstnání a po čase už taky běhají v rotačním válci jako malé krysy v krysím závodě, kdo bude první …. scéna končí tím, že vidím obličej svého syna, který se ptá : taťko, kudy vede cesta dál ? Říká, chtěl bych pracovat a pomáhat lidem, ale jinak než jako psycholog nebo doktor, který sedí a předepisuje jen prášky a likviduje tím jejich psychické i fyzické zdraví.

V tom mi to všechno docvaklo. Je to škola, nebo univerzita, kde se kromě rodin to vše začíná. Jakmile obraz obličeje mého syna nahradil obraz školy, začal příběh pokračovat. Hodně mě však překvapil, přiznávám, protože jsem viděl v tom příběhu Vás Pavle, dva další muže, sebe a jednu ženu a to, jak se k nám připojují další lidé a pokládáme společně nějaký jakoby základní kámen té skutečně pravé univerzity bytí. V tomto bodě příběh prozatím skončil. S údivem v očích koukám na Valetudinariana, který celý jen zářil. Oba jsme povstali, opět si na rozloučenou podali ruce a objali se. Cítím se jako baterie nabitá na 110% své kapacity. Valetudinarian odchází, zůstávám „sám“, ještě si zpátky sedám a poslouchám, jak do jezírka zurčí a přitéká nová voda.

Tak jsem se do toho zabral, že ani nevím, jak dlouho to trvalo a že mezitím jsem se ocitnul zpátky doma na zahrádce pod platanem. To bylo ale překvapení. Sedím pod platanem ve svém vnitřním světě, kde to vše začalo, při nádherném západu slunce, které mi připomíná celý tento naprosto fantastický příběh, který se nám a mně přihodil.

Peťan