Dnes budeme pokračovat tam, kde jsme posledně skončili. Tedy ve chvíli, kdy jste objevili své druhé „já“ a měli jste možnost poznat, co to znamená přijmout s láskou. Tedy praktické naplnění toho výroku o těch dvou v jednom domě podle Krista, vzpomínáte? Ale už posledně jsem vám naznačil, že řešit lásku k sobě pravidelným ponořováním se do svého nitra svým vnitřním zrakem je z hlediska všedního dne trochu kontraproduktivní. Váš partner je totiž velmi blízko vašemu fyzickému tělu a přirozeně chce, aby byl milován se vším všudy /tedy i se svým tělem/ a pokud možno dvacet čtyři hodin denně. Něco podobného, jako když žena ve vnějším světě se rozhodně nespokojí s mužovou pozorností jen v posteli, žádá si jeho přítomnost, pozornost a lásku pokud možno pořád v průběhu dne.

Proto je třeba onu vzájemnou vnitřní lásku dostat do dění běžného všedního dne. Uvedu vám dva příklady, jak je možno milovat nebo nemilovat své druhé „já“. Opět se na naše „já“ soustředíme pro větší názornost jako na pejska. Představte si situaci, kdy já  sedím u televize doma a můj pejsek je vedle mne. Sedí na zemi a kouká se na televizi se mnou. Je to logické, jsme přece pořád spolu, prakticky od narození.

Jako první si vezměme variantu, že já ještě ani netuším, že je se mnou a vůbec si jeho přítomnosti jako samostatné bytosti nevšímám ani si ji nijak neuvědomuji. Že prostě jsem jedním z těch asi osmi miliard lidí žijících na této zemi. Takže když zjistím, že jsem daný díl seriálu v televizi už viděl, řeknu si: kašlu na to, zhasím to, půjdu ven a trochu se ohřeju na sluníčku a jestli už budou jahody, nějaké si natrhám a sním. A vstanu, zhasím televizi a chystám se jít ven. Ale ouha, on ten pejsek je pánem mého těla a bez něj jít samozřejmě nemůžu. Takže prostě tak jako jsem to dělával léta před tím, popadnu vodítko, beze slova ho připnu ho pejskovi na obojek a trhnu s ním, aby šel se mnou. On je, jak jsem vám vždy říkal, trochu méně bystrý a pomalejší. On si právě třeba říkal, proč ta televize nehraje, a najednou onen škub, takže se poleká, cože se to po něm vlastně chce? Ani slůvko upozornění, ani gesto vůči němu, prostě nic.  A tak se postaví na zadní a zašprajcuje nohama, až konečně pochopí, že chcete, aby šel s vámi. A pak smutně ťape za vámi na to provaze.

 Vezměme si druhou variantu. Já už jsem s pejskem kamarád a komunikujeme spolu. Ve chvíli, kdy vidím, že už jsem ten díl seriálu viděl, se otočím k pejskovi a říkám mu: hele, bráško, že my už to viděli? Nezdá se ti? Ne? Ale já vím, že ano a ty mi určitě věříš, že jo! Hele, co kdybychom zhasli televizi a šli ven? Je tam hezky, já se budu trochu opalovat, ty si vyhřeješ kožíšek, a kamaráde, jestli tam už budou jahody, natrhám ti ty nejlepší a ty si spapáš! Tak pojď, jdeme! Zvednu se a zhasím televizi. A pozor, potřebuji vodítko a používat na svém pejskovi Pavlíkovi nějaké násilí? Ne, protože on mi přirozeně rozumí a už stojí u dveří a mlátí radostí ocasem do futer.

Který případ si vy a ten pejsek prožijete spolu lépe? Ten první nebo ten druhý? A kdy je ve vaší součtové duši radost z toho, že jdete spolu na zahradu? Prostě tak nepatrný rozdíl v chování sám k sobě a tak hluboký rozdíl mezi mrzutostí a negativitou a radostí a pozitivitou  uvnitř vaší vlastní psychiky! A záleží to jen a jen na vás! Prostě ši řídíte svůj život, jeho kvalitu v danou chvíli, vy sami!

Takže, přátelé, se svým druhým „já“ je třeba si povídat v průběhu všedního dne, jakoby chodilo vždy vedle vás! Povídat si, dělat mu radost a pochválit ho. Proč mnohdy čekáte zachmuřeně, až vás někdo pochválí, udělá vám radost, když si můžete posloužit sami sobě?

Protože, přátelé, věřte nevěřte, veškeré strachy, úzkosti, deprese, těžší i lehčí druhy negativity, které jako duše /člověk/ kdykoli prožíváte, má ve vás právě ona ženská část, vaše „já“, vaše ego! Chcete-li tyto stavy zmírnit respektive se jich rovnou zbavit, věnujte pochvalu či radost svému pejskovi, zapomene na ně a bude s vámi prožívat pohodu a radost, která je vašemu „Já“ přirozeností.  

Dám vám k dispozici příběh, jakýsi rituál, který provádím už více než pětadvacet let. Někteří z vás jistě pochopí, oč tu jde a pokusí se nainstalovat kreativně tyto prvky do svých životů. Na ty, kteří to nedokážou nebo odmítají, prostě s láskou seru.

Ráno, když se probudím /můj duch se vrátí do těla a potká se po nočním odloučení s Pavlíkem/, mám ve zvyku se s ním pozdravit. A zeptat se ho, jak se vyspal. Nahlas, přímou řečí, jako by ležel vedle mne: a protože obvykle cítím, jak se mu /tělu/ opět zavírají oči, ptám se ho, zda si chce ještě zdřímnout. Cítím, jak se mu zavírají oči, tak posunu o něco budík a oba ještě na chvíli usneme. Jako věkově na úrovni si to prostě můžeme dovolit. Když zazvoní budík podruhé a já se ho zeptám: tak co, Pavlíku, vstáváme? A zaposlouchám se citem do sebe: už chce vstávat, nebo ještě poležet? Když cítím, že ano, nedělám mu násilí a ležíme dále. Když však musím něco nutně hned po ránu udělat, řeknu mu to a domluvíme se spolu o tom, že je třeba stávat. Domluvíme se spolu! A vstáváme a jdeme do koupelny.

Opláchnu Pavlíka v teplé vodě a pak je na řadě studená. Úplně cítím, jak dělá „brr, to snad ne!“. Ale nedám jinak, přesvědčuji ho, že je to zdravé a že tu aspoň budeme spolu déle na tom světě. Pak se utírám a jdu k zrcadlu.

Kouknu se do zrcadla na něj /před zrcadlem stojím „Já“, v zrcadle je obraz mého těla, tedy „on“/. Ukážu na něj prstem a říkám mu /Pavlíkovi/ : kdy jsem ti naposledy říkal., že jsi krásný kluk? On se dívá na mne, já na něj a já se usměju, on samozřejmě v zrcadle též a říkám mu: hele, kdy jsem ti naposledy říkal, že jsi krásný kluk? Včera,  že? A dnes ti to říkám zase, jsi krásný kluk a kdyby ti někdo říkal něco jiného tak ho pošli do prdele. Máš z toho radost? Já velikou! A skutečně se při těchto slovech intenzívně raduji na fyzickém těle /to se vlastně raduje on/. Jsem přece krásný kluk, věřím tomu a každý kolem ať si říká, co chce!

Proč myslíte, že si tento ranní rituál dělám? Vzpomeňte si na vlastní rána, kdy nastavení vašeho nitra je mnohdy jen velmi málo pozitivní a spíše negativní, kdy uvažujete o tom, co vám za potíže a nesmysly tento den zase přinese. Má rána jsou díky kontaktu s Pavlíkem naprosto jiná. Já ho slovně radostně potěším a on skrze jím ovládané tělo odpovídá city radosti. Takže do velmi krátké doby po probuzení se my dva spolu dostaneme na vrchol sinusoidy pozitivního vnímání sebe i světa kolem a jsme spolu šťastni. A teď mi řekněte: může mi třeba i v mých sedmdesáti plus /i když si dobře pamatuji, že jsem býval dříve skutečným idolem ženských srdcí/ zabránit v tom, abych si řekl, že jsem krásný kluk? A může mi někdo zabránit v tom, abych se radoval z toho, že tomu tak je?

Nemůže, viďte! Takže takto já sám pro sebe naplňuji poučku mnohých esoteriků, kteří vám radí: řiďte si svůj život sami! A to až příliš často, aniž by vám sami řekli, jak to uskutečnit! A já si ho skutečně řídím!      

Protože pak se obleču a jdu do kuchyně. Tam otevřu ledničku, a říkám mu /Pavlíkovi/, tak co si dáš k snídani? A on mi kouká /očima těla/jakoby přes rameno a říká /třeba/: vajíčka se špekem. Tak si sedni ke stolu, připravím ti to, já na to. A chystám snídani a po chvíli se ho ptám: dáš si kávu nebo čaj?   A vyhovím tomu, co mne v mém nitru napadá, protože to je zpráva od něj. Má prostě chuť na to či ono! A pak donesu jídlo ke stolu a jíme spolu.

 Samozřejmě jím sám, ale hrajeme spolu takovou radostnou hru: tak co, Pavlíku, ptám se po prvním či druhém soustu: jak ti chutná snídaně? Chutná, viď! No bodejť by ti nechutnala, vždyť jsem ti ji připravil s láskou, říkám a nechám se své tělo fyzicky intenzívně zaradovat.

A tak se stále od časného rána pohybuji zaručeně ve vysoce pozitivních vibracích. A mé soustředění na povídání si s Pavlíkem bezpečně tlumí jakékoli negativní myšlenky, které by se ke mně chtěly dostat zvenčí. Například tak, že u snídaně čtu internet a nějaký politik nebo jiný idiot docela vážně prohlašuje, že Fiala je nejlepší premiér na celém širém světě. Tu myšlenku prostě k sobě nepouštím a tím ani nemám hned poté chuť spáchat sebevraždu.  

Prostě chráním své nitro před okolím tím, že se soustřeďuji na své nitro  /na Pavlíka/..

A při jídle v duchu rozebírám s Pavlíkem program, co budeme celý den dělat. A raduji se s ním, že to bude moc fajn. Možná vás překvapí, že reakce Pavlíka jako mého „já“ nebyla vždy vstřícná a někdy dával najevo i určitý odpor. Povšimnu si pro vás ještě jednoho případu: když jsem před několika lety ještě vyrážel k večeru na vyjížďku na kole, už po ránu jsem ho na to připravoval. Pavlíku /říkám mu při snídani/ večer si uděláme ten desetikilometrový okruh tady na Blatech, co říkáš? Potřebujeme přece pohyb, ne? A to se obvykle dostavila očekávaná reakce, kdy jsem cítil, že Pavlíkovi se moc nechce a že by radši třeba něco studoval nebo psal na počítači. Je to celkem pochopitelné, v sedmdesáti už tělo pobolívá a mnohdy se člověku prostě hýbat nechce.  

Já jsem nikdy rozhodně nehrál a do dnešního dne v našem vztahu nehraji toho, kdo nařizuje a láme vůli toho druhého.

Obvykle jsem reagoval slovy: ale Pavlíku, když chceme mít zdravé tělo, musíme se hýbat, chlapče! To přece víš! No jo, ale když mne dnes bolí záda, asi jsem nějak hůř spal, tak nějak jsem vnímal jeho odpověď. A on přitlačil: a ještě mne dnes bolí levé koleno. Nechme tu jízdu na zítra, prosím, sdělil mi můj vnitřní hlas. Co se dá dělat, Pavlíku, já na to. Ale mám pro tebe návrh! Hele, co kdybych tě, pokud dáš to jedno kolo, pozval do hospody na dvě plzničky? A hned jsem cítil z jeho strany zájem. Něco jako: jó, dvě plničky, to by šlo. Ale nezapomeň na to koleno, dost bolí! Tedy, Pavlíku, pokračuji: s tebou je to těžký, tě přesvědčit. A co bys řekl na to, kdybych ti tam k pivu přidal i bramborák /vím, že ho má rád!/ a třeba ještě jednu plzničku? A bylo to! Odpor byl zdolán, vyzvedli jsme pak večer už bez řečí kolo a jelo se.

Moji přátelé, nikomu nic nevnucuji. Ale dávám vám k dispozicí fungující kouzelnou formuli, kterak žít se svým malým „já“ ve vzájemné lásce a objetí. Jen je třeba být důsledný. Jistě byste taky nečekali, že vše fyzická žena spokojí s tím, když si ji všimnete a promluvíte s ní jednou či dvakrát za týden.  

Celkově platí zásada: chvalte své „já“. Chvalte své tělo vždy, kdy je to možné! Kolikráte za den, týden nebo měsíc vás někdo z vašeho okolí pochválí? A kolikrát se můžete pochválit vy sama? Myslíte, že pochvala od někoho jiného je pro vás lepší? Proč? Je to minimálně na stejno. A vy se můžete pochválit mnohem častěji, kolikráte chcete.

A podobně je tomu i s tím, kdo a kolikráte vám na den, týden či měsíc udělá radost a třeba připraví příjemné překvapení. Vy to sama svému „já“ můžete udělat třeba desetkráte či vícekrát za den, pokud to uznáte za vhodné. A každá prožitá radost ve vás pozvedá vaše vnitřní vibrace a vrací vám nebo zlepšuje nejméně pro pár dalších chvil dobrou náladu.

Podstatné, je, že si opět vyladění svého vnitřního stavu řídíte vy sami. Nečekáte, až vám někdo tu náladu pozvedne a naopak, vy ji můžete pozvednou i každému kolem vás.

Ještě jeden aspekt při kontaktu svého „Já“ /tedy vás samotných/ s vaším malým já je nutno bráít v úvahu: je to strach či deprese  něčeho, co k vám proniklo zvenčí. Vždy to zasáhne vaše ego, nikoli ducha, a vaše duše strach ega vnímá, ale to není její strach. Pak vy jako duch /Já/ se prostě spojíte s vaším Já a promluvíte si s ním a strach zcela zeslabíte nebo svého ega a tedy sebe ho zcela zbavíte. Chcete příklad? Svého času jsem byl dlouho mimo domov a ve schránce jsem pak našel dopisy s hnědým pruhem. Ty novější vyhrožovaly správním řízení a vysokou pokutou na nezaplacení poplatku za moji Míšenku, knírače, kterého mi před časem přejelo auto.

Promluvil jsem s Pavlíkem, ať se nebojí a že v tom není sám, že jsme na to dva. A že to určitě zvládnem i bez pokuty, a přišli jsme na úřad v klidu a on v dobré náladě, vysvětlili jsem situaci, zaplatili pouze dlužný poplatek, dokonce i běžnou pokutu mi paní odpustila. Kdybych och tam přišel s vylekaným a provinile se tvářícím Pavlíkem, nepochybuji, že bychom to ve správním řízení vyfasovali naplno.   

Pro dnešek stačí. Příště si budeme ještě povídat, jak je výhodné mít své „já“ kdykoli v dobré náladě a jak se mnohem lépe řeší problémy v našem životě. Pokud tohle všechno vezmete za své a budete realizovat, hory problémů, které třeba máte, se vám budou podle Kristových slov řešit. Místo pohoří tak budete mít vrchovinu a pak i rovnou pláň.

Nezapírám, že tahle úzká cesta je náročná, ale kdo vytrvá, ten je za vodou.