Dnes budeme pokračovat tam, kde jsme posledně skončili. Tedy ve chvíli, kdy jste objevili své druhé „já“ a měli jste možnost poznat, co to znamená přijmout ho s láskou a s ním dát lásku i sami sobě. Tedy ve chvíli, kdy jste dosáhli praktického naplnění Kristových slov o spojení těch dvou v jednom domě a postavili jste se na začátek oné úzké stezky do vlastního nitra.

Ale už posledně jsem vám naznačil, že řešit lásku k sobě pouze pravidelným ponořováním se do svého nitra svým vnitřním zrakem a mimosmyslová komunikace se svým „já“ je z hlediska všedního dne trochu kontraproduktivní. Váš partner je totiž velmi blízko vašemu fyzickému tělu a přirozeně chce, aby byl milován se vším všudy /tedy i se svým tělem/ a pokud možno dvacet čtyři hodin denně. Něco podobného, jako když žena ve vnějším světě se rozhodně nespokojí s mužovou pozorností jen v posteli, žádá si jeho přítomnost, pozornost a lásku pokud možno pořád v průběhu celého dne.

Proto je třeba onu vzájemnou vnitřní lásku dostat do dění běžného všedního dne. Uvedu vám dva příklady, jak je možno milovat nebo nemilovat své druhé „já“. Opět se na naše „já“ soustředíme pro větší názornost jako na pejska. Představte si situaci, kdy já  sedím u televize doma a můj pejsek Pavlík je vedle mne. Sedí na zemi a kouká se na televizi se mnou. Je to logické, jsme přece pořád spolu, prakticky od narození.

Jako první si vezměme variantu, že já ještě ani netuším, že je se mnou a vůbec si jeho přítomnosti jako samostatné bytosti nevšímám ani si ji nijak neuvědomuji. Že prostě jsem jedním z těch asi osmi miliard lidí žijících na této zemi, kteří sice věří Bohu a církvi, ale jinak o sobě vědí absolutní hovno. Takže když zjistím, že jsem daný díl seriálu v televizi už viděl, řeknu si: kašlu na to, vypnu televizi, půjdu ven a trochu se ohřeju na sluníčku a jestli už budou jahody, nějaké si natrhám a sním. A vstanu, zhasím televizi a chystám se jít ven.

Ale ouha, on ten pejsek je pánem mého těla a bez něj jít samozřejmě nemůžu. Takže prostě tak jako jsem to dělával léta před tím, zcela nevědomky popadnu vodítko, beze slova ho připnu ho pejskovi na obojek a trhnu s ním, aby šel se mnou. On je, jak jsem vám vždy říkal, trochu méně bystrý a pomalejší. On si právě třeba říkal, proč ta televize nehraje, a najednou onen škub, takže se poleká, cože se to po něm vlastně chce? Ani slůvko upozornění, ani gesto vůči němu, prostě nic.  Je to něco podobného, jako by ve vnějším světě muž řekl ženě třeba „stará, lehej, jdeme na to“! Jak by se v takovém případě zachovala ta normální většina žen? Tak i ten pejsek se postaví na zadní a zašprajcuje nohama, brzdí, brzdí, Až konečně pochopí, že chcete, aby šel s vámi. A pak smutně ťape za vámi na tom provaze.

 Vezměme si druhou variantu. Já už jsem s pejskem kamarád a komunikujeme spolu. Ve chvíli, kdy vidím, že už jsem ten díl seriálu viděl, se otočím k pejskovi a říkám mu: hele, bráško, že my už to viděli? Nezdá se ti? Ne? Ale já vím, že ano a ty mi určitě věříš, že jo! Hele, co kdybychom zhasli televizi a šli ven? Je tam hezky, já se budu trochu opalovat, ty si vyhřeješ kožíšek, a kamaráde, jestli tam už budou jahody, natrhám ti ty nejlepší a ty si spapáš! Tak pojď, jdeme! Zvednu se a zhasím televizi. A pozor, potřebuji vodítko a používat na svém pejskovi Pavlíkovi nějaké násilí? Ne, protože on mi přirozeně rozumí a už stojí u dveří a mlátí radostí ocasem do futer.

Který případ si vy a ten pejsek prožijete spolu lépe? Ten první nebo ten druhý? A kdy je ve vaší součtové duši radost z toho, že jdete spolu na zahradu? Prostě tak nepatrný rozdíl v chování sám k sobě a tak hluboký rozdíl mezi mrzutostí a negativitou a radostí a pozitivitou  uvnitř vaší vlastní psychiky! A záleží to jen a jen na vás! Prostě ši řídíte svůj život, jeho kvalitu v danou chvíli, vy sami!

Takže, přátelé, se svým druhým „já“ je třeba si povídat v průběhu všedního dne, jakoby chodilo vždy vedle vás! Jako byste měli vedle sebe neviditelného, ale jinak zcela reálného bratra či sestru, povídejte si s ním, nahlas, nebo nejste-li sami, takzvaně „v duchu“, dělejte mu radost, pochvalte ho, potěšte ho. A současně si tu radost sami na svém fyzickém těle u ve své duši prožijte. Proč mnohdy čekáte zachmuřeně, až vás někdo pochválí, udělá vám radost, když si můžete posloužit sami sobě?

Protože, přátelé, věřte nevěřte, veškeré strachy, úzkosti, deprese, těžší i lehčí druhy negativity, které jako duše-člověk kdykoli prožíváte, má ve vás právě ona ženská část, vaše „já“, vaše ego! Chcete-li tyto stavy zmírnit respektive se jich rovnou zbavit, věnujte pochvalu či radost svému pejskovi /vnitřní ženě/, rozptylte ji slovem, potěšte ji pochvalou, zapomene na negativitu přicházející zvenčí a bude s vámi, s vaším „Já“, jako vaše „já“ prožívat pohodu a radost, která je vašemu „Já“ přirozeností. 

Dám vám k dispozici příběh, jakýsi rituál, který provádím už více než pětadvacet let. Někteří z vás jistě pochopí, oč tu jde a pokusí se nainstalovat kreativně tyto prvky do svých životů. Na ty, kteří to nedokážou nebo odmítají, prostě s láskou seru. Ať si trhnou packou!

Ráno, když se probudím /můj duch se vrátí do těla a potká se po nočním odloučení s Pavlíkem/, mám ve zvyku se s ním pozdravit. A zeptat se ho, jak se vyspal. Nahlas, přímou řečí, jako by ležel vedle mne: a protože obvykle cítím, jak se mu /tělu/ opět zavírají oči, ptám se ho, zda si chce ještě zdřímnout. Když cítím, jak se mu zavírají oči, tak posunu o něco budík a oba ještě na chvíli usneme. Když zazvoní budík podruhé, já se ho zeptám: tak co, Pavlíku, vstáváme? A zaposlouchám se citem do sebe: už chce vstávat, nebo ještě chce poležet? Když cítím, že ano, nedělám mu násilí a ležíme dále. Když však musím něco nutně hned po ránu udělat, řeknu mu to a vysvětlím mu, proč je to nutné a domluvíme se spolu o tom, že je třeba stávat. Domluvíme se spolu! A vstáváme a jdeme do koupelny.

Opláchnu Pavlíka v teplé vodě a pak je na řadě studená. Úplně cítím, jak dělá „brr, to snad ne!“. Ale nedám jinak, přesvědčím ho, že je to zdravé a že tu aspoň budeme spolu déle na tom světě. On samozřejmě většinou souhlasí, pak se utírám a jdu k zrcadlu.

Kouknu se do zrcadla na něj /před zrcadlem stojím „Já“, v zrcadle je obraz mého těla, tedy on, Pavlík/. Ukážu na něj prstem a říkám mu /Pavlíkovi/ : kdy jsem ti naposledy říkal., že jsi krásný kluk? On se dívá na mne, já na něj a já se usměju, on samozřejmě v zrcadle též a pokračuji: hele, naposledy jsem ti to říkal včera, že? A dnes ti to říkám zase: jsi krásný kluk a kdyby ti někdo říkal něco jiného, tak ho pošli do prdele! A máš z toho radost, že jsi krásnej kluk? A skutečně se při těchto slovech intenzívně raduji na fyzickém těle /to se vlastně raduje on/ i ve své duši! Jsem přece krásný kluk, věřím tomu a každý kolem ať si říká, co chce!

Kdo je pro vás nejdůležitější člověk? Manželka? Děti? To hovado Pávek? Ne, jste to přece vy osobně, tedy vaše „já“. Kdybyste neměl své „já“, nebyl byste tady a neměl byste ani manželku, ani své děti!   

Proč myslíte, že si tento ranní rituál dělám? Vzpomeňte si na vlastní rána, kdy nastavení vašeho nitra je mnohdy jen velmi málo pozitivní a spíše negativní, kdy uvažujete o tom, co vám za potíže a nesmysly tento den zase přinese. Má rána jsou díky kontaktu s Pavlíkem naprosto jiná. Já ho slovně radostně potěším a on skrze jím ovládané tělo odpovídá city radosti. Takže do velmi krátké doby po probuzení se my dva spolu dostaneme na vrchol sinusoidy pozitivního vnímání sebe i světa kolem a jsme spolu šťastni.

A teď mi řekněte: může mi třeba i v mých sedmdesáti plus /i když si dobře pamatuji, že jsem býval dříve možná alespoň jednou za čas idolem ženských srdcí/ zabránit v tom, abych si řekl, že jsem krásný kluk? A může mi někdo zabránit v tom, abych se radoval z toho, že tomu tak je? Nemůže, viďte! Takže takto já sám pro sebe naplňuji poučku mnohých esoteriků, kteří vám radí: řiďte si svůj život sami! A to až příliš často, aniž by vám sami řekli, jak to uskutečnit! A já si ho skutečně řídím! A do pozitivity!     

Pak se obleču a jdu do kuchyně. Tam otevřu ledničku, a říkám mu /Pavlíkovi/, tak co si dáš k snídani? A on mi kouká /očima těla/jakoby mně přes rameno a říká /třeba/: vajíčka se špekem. Tak si sedni ke stolu, připravím ti to, já na to. A chystám snídani a po chvíli se ho ptám: dáš si kávu nebo čaj?   A vyhovím tomu, co mne v mém nitru napadá, protože to je zpráva od něj. Má prostě chuť na to či ono! A pak donesu jídlo ke stolu a jíme spolu.

 Samozřejmě jím sám, ale hrajeme spolu takovou radostnou hru: tak co, Pavlíku, ptám se po prvním či druhém soustu: jak ti chutná snídaně? Chutná, viď! No bodejť by ti nechutnala, vždyť jsem ti ji připravil s láskou, říkám a nechám se své tělo fyzicky intenzívně zaradovat.

A tak se stále od časného rána pohybuji zaručeně ve vysoce pozitivních vibracích. A mé soustředění na povídání si s Pavlíkem bezpečně tlumí jakékoli negativní myšlenky, které by se ke mně chtěly dostat zvenčí. Například tak, že u snídaně čtu internet a nějaký politik nebo jiný idiot docela vážně prohlašuje, že Fiala je nejlepší premiér na celém širém světě. Tu myšlenku prostě k sobě nepouštím a tím pádem ani nemám hned poté chuť páchat sebevraždu.  

Prostě chráním své nitro před okolím tím, že se soustřeďuji na své nitro  /na Pavlíka/..

A při jídle v duchu rozebírám s Pavlíkem program, co budeme celý den dělat. A raduji se s ním, že to bude moc fajn. Možná vás překvapí, že reakce Pavlíka jako mého „já“ nebyla vždy vstřícná a někdy dával najevo i určitý odpor.

Povšimnu si pro vás ještě jednoho případu: když jsem před několika lety ještě vyrážel k večeru na vyjížďku na kole, už po ránu jsem ho na to připravoval. Pavlíku /říkám mu při snídani/ večer si uděláme ten desetikilometrový okruh tady na Blatech, co říkáš? Potřebujeme přece pohyb, ne? A to se obvykle dostavila očekávaná reakce, kdy jsem cítil, že Pavlíkovi se moc nechce a že by radši třeba něco studoval nebo psal na počítači. Je to celkem pochopitelné, v sedmdesáti už tělo pobolívá a mnohdy se člověku prostě hýbat nechce.  

Já jsem nikdy rozhodně nehrál a do dnešního dne v našem vztahu nehraji toho, kdo nařizuje a láme vůli toho druhého.

Obvykle jsem reagoval slovy: ale Pavlíku, když chceme mít zdravé tělo, musíme se hýbat, chlapče! To přece víš! No jo, ale když mne dnes bolí záda, asi jsem nějak hůř spal, tak nějak jsem vnímal jeho odpověď. A on třeba přitlačil: a ještě mne dnes bolí levé koleno. Nechme tu jízdu na zítra, prosím, sdělil mi můj vnitřní hlas. Co se dá dělat, Pavlíku, já na to. Ale mám pro tebe návrh! Hele, co kdybych tě, pokud dáš to jedno kolo, pozval do hospody na dvě plzničky? A hned jsem cítil z jeho strany zájem. Něco jako: jó, dvě plničky, to by šlo. Ale nezapomeň na to koleno, dost bolí! Tedy, Pavlíku, pokračuji: s tebou je to těžký, tě přesvědčit. A co bys řekl na to, kdybych ti tam k pivu přidal i bramborák /vím, že ho má rád!/ a třeba ještě jednu plzničku? A bylo to! Odpor byl zdolán, vyzvedli jsme pak večer už bez řečí kolo a jelo se.

Moji přátelé, nikomu nic nevnucuji. Ale dávám vám k dispozicí fungující kouzelnou formuli, kterak žít se svým malým „já“ ve vzájemné lásce a objetí. Jen je třeba být důsledný. Jistě byste taky nečekali, že vaše fyzická žena spokojí s tím, když si ji všimnete a promluvíte s ní jednou či dvakrát za týden.  

Celkově platí zásada: chvalte své „já“. Chvalte své tělo vždy, kdy je to možné! Kolikráte za den, týden nebo měsíc vás někdo z vašeho okolí pochválí? A kolikrát se můžete pochválit vy sami? Myslíte, že pochvala od někoho jiného je pro vás lepší? Proč? Je to minimálně na stejno. A vy se můžete pochválit mnohem častěji, kolikráte chcete.

A podobně je tomu i s tím, kdo a kolikráte vám na den, týden či měsíc udělá radost a třeba připraví příjemné překvapení. Vy to sami svému „já“ můžete udělat třeba desetkráte či vícekrát za den, pokud to uznáte za vhodné. A každá prožitá radost ve vás pozvedá vaše vnitřní vibrace a vrací vám nebo zlepšuje nejméně pro pár dalších chvil dobrou náladu.

Podstatné, je, že si opět vyladění svého vnitřního stavu řídíte vy sami. Nečekáte, až vám někdo tu náladu pozvedne a naopak, vy ji můžete pozvednou i každému kolem vás.

Ještě jeden aspekt při kontaktu svého „Já“ /tedy vás samotných/ s vaším malým „já“ je nutno brát v úvahu: je to strach či náznak deprese z něčeho, co k vám přece jen proniklo zvenčí. Pozor, vždy to zasáhne jen vaše ego, nikoli ducha, a vaše duše strach ega vnímá, ale ona /tedy vy/ ví, že to není její strach. Pak vy jako duch „Já“ se prostě spojíte s vaším „já“ a promluvíte si s ním, vysvětlíte mu, že se nemusí bát, že jste na to dva a ruku v ruce to přece zvládnete. Tím strach zeslabíte nebo ho svého ega a tedy i sebe ho zcela zbavíte.

Chcete příklad? Svého času jsem byl dlouho mimo domov a ve schránce jsem pak našel dopisy s hnědým pruhem. Ty novější vyhrožovaly správním řízení a vysokou pokutou na nezaplacení poplatku za moji Míšenku, knírače, kterého mi před časem přejelo auto. Promluvil jsem s Pavlíkem, ať se nebojí a že v tom není sám, že jsme na to dva. A že to určitě zvládnem i bez pokuty, a přišli jsme na úřad v klidu a on v dobré náladě, vysvětlili jsme situaci a zaplatili nakonec pouze dlužný poplatek, dokonce i běžnou pokutu mi paní odpustila. Kdybych tam ovšem přišel s vylekaným a provinile se tvářícím Pavlíkem, nepochybuji, že bychom to ve správním řízení vyfasovali naplno.  

Pro dnešek stačí. Příště si budeme ještě povídat, jak je výhodné mít své „já“ kdykoli v dobré náladě a jak se mnohem lépe řeší problémy v našem životě. Pokud tohle všechno vezmete za své a budete realizovat, hory problémů, které třeba máte, se vám budou podle Kristových slov řešit. Místo pohoří tak budete mít před sebou postupně pouze vrchovinu a pak i rovnou pláň.

Nezapírám, že tahle úzká cesta je náročná, ale kdo vytrvá, ten je za vodou.

Vraťme se dnes ještě k případu prvního láskyplného spojení vašeho mužského „Já“ v podobě ducha  vašeho ženského „já“ v podobě vašeho ega. Samozřejmě ještě zdaleka nejste na vodou, čeká vás ještě dlouhá cesta, ale nakročili jste správným směrem, na tu správnou Kristovu úzkou cestou do vlastního nitra a směřujete k žádoucímu cíli.

Nebojte se té práce, té cesty. Vám, kteří to vezmete vážně, pomohu, jako jsem pomohl už mnohým.  Pro dnešek se vraťme ke způsobu soužití muže/ducha/ a ženy /ega/ tak, jak ve vás probíhalo do chvíle vzájemného objetí a oboustranného přijetí sebe sama. Vzpomínáte si, jak to děvčátko sedělo někde smutně v koutě oné místnosti a ten muž uprostřed místnosti se o ni vůbec nestaral? Oba jste byli dvěmí bytostmi v jediné duši, tedy ve vás samotných. Tak vypadala situace uvnitř vás po dlouhá léta, pokud jste nikdy pořádně vědomě nežili svůj vnitřní život a žili jste životem vnějším se všemi jeho krásami a strastmi, ale i problémy a průsery. .

Abychom si to mohli lépe představit, udělejme tedy do jedné z oněch dvou delších zdí toho obyváku, kde jsou spolu ti dva ve vás a všimněme si dějů, které probíhaly ve vás chaoticky, ale často i opakovaně směrem k vnějším světu. Takže platí, že skrze okno k vám přichází děje a vjemy zvenčí, tedy děje z okolního vnějšího světa do vašeho světa vnitřního. Pokud se ve vnějším světě neděje nic, co by vás jako člověka nebo jako duši fyzicky či psychicky ohrožovalo, získává ve vaší duši převahu vaše mužské „Já“, které přichází shora a má klid, pohodu a pozitivní emoce rádo nade vše. Čili obrazně řečeno, pokud venku svítí slunce, zpívají ptáci, voní kytky  a je klid a pohoda, muž-duch se opírá parapet a užívá si toho, nač byl zvyklý ve své domovině tam nahoře. To jsou chvíle, kdy vy osobně máte skvělou náladu, je vám fajn a nejraději byste objímali celý svět.

A děvčátko tiše dřepí v koutě a je hodně smutné a nešťastné. Ale stačí maličkost, mráček na obzoru, nenadálá neradostná událost, něco, co ve vás probouzí nelad, strach, úzkost či depresi a situace se rychle mění. Představme si například, že se venku zatáhne těžkými mračny, slunce přestává svítit hřmí, objevují se blesky a začíná bouře. Co se děje v této situaci ve vašem vnitřním světě, aniž o tom máte tušení? Duch rychle odchází od okna /tohle on nemá rád!/ a skryje se za paraván, aby to běsnění venku neviděl. Ale než definitivně zaleze, poručí děvčeti, ať si ten problém za oknem vyřeší samo, je to přece jeho svět. A to malé děvčátko, možná tří, možná pětileté, stojí u toho otevřeného okna, děsí se tlučení okenic, hřmění, blesků a zmocňují se ho negativní emoce strachu, úzkosti a depresí. A vy člověk-duše, která jste ještě před chvíli prožívala klid a mír, jste náhle díky těmto prostým dějům v sobě vtažena do zmaru a neladu.

Pak se to uklidní, opět svítí slunce, pak opět bouří a vy psychicky lítáte z emocí pozitivních do emocí negativních jako „jojo“. A netušíte, že jste to jedině a jen vy, kteří máte kvalitu svého života v prožívání pozitivity v rukou tím, že svou ženu-ego naplníte svojí láskou a ona se bude postupně stále méně a méně bouřek ve vnějším světě bát!

Už aspoň vy, těch pár, co jste se do těchto řádek začetli, chápete, jak je to jednoduché být šťastný a v pohodě? A že to nezávisí na dění v okolním světě, jako na tom, jak vy sami zvládáte své nitro, ty dva v sobě?