zecharia-sitchin-dvanacta-planeta-fig025-Yazilikaya B, 12erGruppe

Bohové nebes a Země /II/ Jsou pravdivé legendy o „bozích“ vstupujících k lidským ženám, aby jim rodily potomky? Další informace z klínopisných tabulek sumerského období

Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »

Podle starořecké tradice se Zeus dostal na řeckou pevninu přes Krétu, odkud uprchl (přeplaval Středozemní moře) poté, co svedl Europe, krásnou dceru krále Foinikie. A vskutku – když Cyrus H. Gordon rozluštil nejstarší minojské písmo, ukázalo se, že „jde o semitské nářečí z východních břehů Středomoří“.

Řekové vlastně nikdy netvrdili, že jejich olympští bohové přišli do Řecka přímo z nebe. Zeus přeplaval Středozemní moře, cestou se zastavil na Krétě. Afrodite prý připlula po moři z Předního východu, přes Kypr. Poseidon (v římské mytologii Neptun) si přivedl koně z Malé Asie. Athéna přinesla do Řecka „olivu, plodnou a divoko rostoucí“ z biblické země.

Není pochyb o tom, že řecké tradice i náboženství se dostaly na řeckou pevninu z Předního východu, přes Malou Asii a ostrovy ve Středozemí. Právě tam tkví kořeny jejich panteonu; právě tam bychom měli hledat původ řeckých bohů i jejich astrální souvislost s číslem dvanáct.

Jazykové souvislosti — významná stopa: Védy byly napsány starobylým indoevropským jazykem, předchůdcem indického sanskrtu, řečtiny, latiny…

Starobylé indické náboženství hinduismus pokládá védy – sbírku hymnů, obětních formulí, symbolických meditací a dalších rčení vztahujících se k bohům – za posvátnou písemnost „nikoliv lidského původu“. Podle hinduistické tradice ji složili sami bohové v době, která předcházela současné. Ale postupem času se ztratilo či zaměnilo stále více z původních 100 000 veršů, tradovaných z generace na generaci ústním podáním. Zbylé verše nakonec sepsal jistý mudrc, rozdělil je do čtyř knih a pověřil čtyři nejlepší žáky, aby každý z nich zachoval jeden véd.

Když v 19. století začali vědci luštit zapomenuté jazyky, rozumět jim a nalézat mezi nimi spojitosti, uvědomili si, že védy byly napsány nějakým starobylým indoevropským jazykem, předchůdcem indického sanskrtu, řečtiny, latiny a dalších evropských jazyků. Když nakonec dokázali védy přečíst a prozkoumali je, překvapila je nápadná podoba védských příběhů o bozích s řeckým bájeslovím.

Bohové, jak vyprávějí védy, byli členy jedné velké, byť ne vždy klidné a mírumilovné rodiny.

Všemi bájemi o vystoupeních na nebesa a sestoupeních na zemi, o vzdušných bitvách, zázračných zbraních, o přátelství i řevnivosti, sňatcích a nevěrách, se jako červená nit táhne jakási základní starost o pečlivé rodopisné záznamy – kdo byl čím otcem, kdo byl čí prvorozený apod. Bohové na zemi měli svůj původ na nebi; hlavní božstva představovala nebeská tělesa, i když žila na zemi.

V dávných časech „pluli“ nebesy ršijové nadaní nadpřirozenými silami. Sedm z nich tvořilo skupinu „velkých prapředků“. Bohové Ráhu („démon“) a Kétu („oddělený“) tvořili kdysi dávno jediné božské tělo, jež se pokoušelo zařadit mezi bohy bez svolení; ale bůh bouře po něm vrhl svou planoucí zbraň a rozťal je vedví – na Ráhua („dračí hlavu“), jenž neustále přejíždí nebesa v touze po pomstě, a Kétua, „dračí ocas“. Prapředek sluneční dynastie Marici zplodil Kašjapu – „toho, který jest trůnem“. Podle véd měl Kašjapa sice množství potomků, ale dynastické následnictví bylo přiřčeno pouze jeho deseti dětem s Príthví („nebeskou matkou“).

Jako hlava dynastie byl Kašjapa také vůdcem „dévů“ („zářících“) a měl titul Djaušpitá. Spolu s manželkou a deseti dětmi tvořila božská rodina dvanáct bohů „áditjů“; každému z nich bylo přiřazeno jedno znamení zvěrokruhu a jedno nebeské těleso. Nebeským tělesem Kašjapy byla „svítící hvězda“, Príthví představovala Zemi. Nebeskými protějšky dalších bohů byly Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše a Saturn.

Později se do čela panteonu dostal Varuna, bůh nebeské klenby. Byl všudypřítomný a vševidoucí; jeden z hymnů opěvujících jeho schopnosti zní téměř jako biblický žalm:

Na stromech rozepjal Varuna klenbu,
sílu v koně vložil, v krávy lahodnou šťávu,
do srdcí moudrost, ve vody blesky…
Měchy mraků obrací Varuna dolů
a vytřásá do vzduchu na nebe a zemi:
tak napájí vládce celého světa
vše živé jak déšť obilí polní.

Trůnu se po otcovraždě zmocnil Indra

Chaos Monster and Sun God (right). Basreliefs at an entrance to a small temple (Nimroud). From Austen Henry Layard. A Second Series of the Monuments of Nineveh. London-Murray, 1853, pl. 5
Chaos Monster and Sun God (right). Basreliefs at an entrance to a small temple (Nimroud). From Austen Henry Layard. A Second Series of the Monuments of Nineveh. London-Murray, 1853, pl. 5

Dříve nebo později však skončilo i jeho panování. Trůnu se po otcovraždě zmocnil Indra – bůh, který zabil nebeského „draka“. Byl to nový vládce nebe a bůh bouře. Jeho zbraní byl hromoklín, jeho přídomek zněl „Pán zástupů“. O vládu se však musel dělit se dvěma bratry: jedním byl Vivasvant, který byl praotcem „Manua“, prvního člověka. Druhý bratr se jmenoval Agni („ten, kdo zažehuje“), který snesl z nebe na zemi oheň a daroval jej lidstvu.

Podobnost védského a řeckého panteonu přímo bije do očí

Příběhy o nejvyšších božstvech, stejně jako verše líčící osudy celé řady méně významných bohů – synů, manželek, dcer a milenek – jsou jasně kopiemi (nebo originály?) řeckých bájí. Djauš se nepochybně změnil na Dia, Djaušpitá na Jupitera, Varuna na Urana atd. A v obou případech se počet v kruhu nejvyšších bohů udržoval na čísle dvanáct, bez ohledu na změny v božském následnictví.

Jak se mohlo stát, že si jsou tolik podobná dvě bájesloví z oblastí od sebe tak vzdálených – zeměpisně i časově?

Někdy v druhém tisíciletí př. Kr. se lidé mluvící indoevropským jazykem a obývající dnešní území severního Íránu nebo Kavkazu vydali na velkou pouť – začalo stěhování národů. Jedna skupina zamířila na jihovýchod, do Indie. Hindové je nazvali Árijci („urození lidé“). Tito lidé s sebou kolem roku 1500 př. Kr. přinesli ústně tradované védy. Další vlna této indoevropské migrace se vydala na západ, do Evropy. Někteří obešli Černé moře a dostali se do Evropy přes ruskou step. Ale hlavní trasa, po níž se tito lidé se svými tradicemi i náboženstvím dostali do Řecka, byla ta nejkratší: přes Malou Asii. Několik nejstarších řeckých měst leží nikoli na řecké pevnině, nýbrž v západním cípu Malé Asie.

Ale kdo byli tito Indoevropané, kteří si vybrali za svůj domov Anatolii?

Západní svět měl jen málo poznatků, jež by na tento problém vrhly světlo.

Bronze religious standard symbolizing the universe, used by Hittite priests; height: 34 cm; found at Alacahöyük; 2100-2000 BC; Product of Hattian art; Museum of Anatolian Civilizations, Ankara, Turkey.
Bronze religious standard symbolizing the universe, used by Hittite priests; height: 34 cm; found at Alacahöyük; 2100-2000 BC; Product of Hattian art; Museum of Anatolian Civilizations, Ankara, Turkey.

Bibličtí „Chetejci“ ožívají…

Opět se jako nejdostupnější a nejspolehlivější pramen osvědčil Starý zákon. Tam nalezli vědci několik zmínek o „Chetejcích“ *) jako národě obývajícím hornaté oblasti Anatolie. Zatímco o Kanaáncích a dalších sousedech se Starý zákon vyslovuje opovržlivě a nevraživě a jejich zvyky pokládá za „zvrhlost“, Chetité jsou v něm považováni za přátele a spojence Izraele. Bat-šeba, o niž se ucházel král David, byla manželkou Uriáše Chetejského, generála Davidovy armády. Král Šalomoun, který upevňoval mezinárodní svazky sňatky s dcerami cizích králů, se postupně oženil s dcerami egyptského faraóna i chetitského krále. Jindy zase dobyvačná syrská vojska vzala nohy na ramena, když zaslechla zvěsti, že král izraelský proti nim najal vojáky „králů chetejských“ či egyptských. Tyto stručné zmínky o Chetitech dokládají, jaké úctě a vážnosti se pro své válečnické umění těšili u jiných národů starověkého Předního východu.

Po rozluštění egyptských hieroglyfů a později i mezopotamských nápisů narazili vědci na četné odkazy na „zemi Chatti“ jako na velké a mocné království v Anatolii. Je vůbec možné, aby taková významná mocnost nezanechala žádné stopy?

Vědci, opírajíce se o vodítka v egyptských a mezopotamských textech, se pustili do vykopávek starověkých sídlišť v anatolských kopcích. Jejich námaha nebyla marná: odkryli chetitská města, paláce, královské poklady, královské hrobky, chrámy, kultovní a umělecké předměty, nástroje, zbraně. A především nalezli množství nápisů – obrázkových i klínopisných. Bibličtí „Chetejci“ začali ožívat.

Yazilikaya, Turecko
Yazilikaya, Turecko

Jedinečnou památku, kterou nám odkázal starověký Přední východ, představuje skalní rytina poblíž někdejšího chetitského hlavního města (naleziště se dnes jmenuje Yazilikaya, což v turečtině znamená „popsaná skála“).

*) V Bibli Kralické jsou to „synové Het“, „Hetejští“, dnes nejčastěji Chetité. Anglicky Hittite. Pozn. překl.

Když starověký věřící prošel branami a svatyněmi, ocitl se v jakési galerii pod širým nebem – na mýtině sevřené z jedné strany půlkruhem skal, na nichž byli v dlouhém procesí vyobrazeni všichni chetitští bohové.

Zleva kráčí dlouhý průvod převážně mužských božstev, jasně seřazených do „družin“ po dvanácti. Úplně vlevo, tedy na konci této úchvatné přehlídky, kráčí dvanáct bohů stejného vzhledu, kteří nesou stejnou zbraň.

zecharia-sitchin-dvanacta-planeta-fig025-Yazilikaya B, 12erGruppe

Dvanáctá planeta, obr. 25
Dvanáctá planeta, obr. 25

V prostřední dvanáctičlenné skupině procesí jde několik bohů, kteří vypadají starší; ne všichni nesou stejnou zbraň a dva z nich jsou zvýrazněni božským znamením (obr. 26).

Dvanáctá planeta, obr. 26
Dvanáctá planeta, obr. 26

Třetí (čelní) družina sestává nepochybně z významnějších bohů a bohyní. Jejich zbraně i emblémy jsou rozmanitější; čtyři mají nad sebou božské nebeské znamení; dva jsou okřídlení. V této skupině je také několik nebožských účastníků: dva býci podpírající glóbus a chetitský král s přiléhavou čapkou stojící pod znakem okřídleného kotouče (obr. 27).

Yazilikaya, Turecko
Yazilikaya, Turecko
Dvanáctá planeta, obr. 27
Dvanáctá planeta, obr. 27

Zprava jim kráčejí vstříc dvě skupiny bohyní; skalní rytina je v těchto místech bohužel natolik poškozená, že nelze přesně určit jejich původní počet. Patrně se příliš nespleteme, budeme-li předpokládat, že i ony tvořily dvě „družiny“ po dvanácti.

Oba průvody přicházející zleva i zprava se potkávají na ústředním panelu, na němž jsou nepochybně zobrazeni hlavní bohové, neboť jsou všichni na vyvýšeném místě: stojí buďto na nějaké hoře, nějakém zvířeti nebo na ramenou božských sluhů (obr. 28).

Dvanáctá planeta, obr. 28: Yazilikaya, Turecko
Dvanáctá planeta, obr. 28: Yazilikaya, Turecko
Dvanáctá planeta, obr. 28
Dvanáctá planeta, obr. 28

Z nápisů, hieroglyfických znaků i ze zčásti čitelných textů a jmen bohů vyrytých do skal se vědci (např. E. Laroche v díle Le Pantheon de Yazilikaya) pokoušeli vyčíst jména, tituly a úlohy božstev v průvodu. Je nicméně jasné, že v čele chetitského panteonu také stála „olympská“ dvanáctka. Méně významní bozi byli seřazeni do skupin po dvanácti a velcí bohové pozemští byli spojováni s dvanácti nebeskými tělesy.

Že chetitskému panteonu vládla „posvátná dvanáctka“, dokládá také další chetitská památka – zděná svatyně nalezená nedaleko dnešního Beit-Zehiru. Je na ní jasně znázorněn božský pár obklopený deseti dalšími bohy – dohromady tvoří kruh dvanácti božstev (obr. 29).

Dvanáctá planeta, obr. 29
Dvanáctá planeta, obr. 29

Archeologické nálezy nezvratně dokazují, že Chetité uctívali bohy „nebeské i pozemské“, všechny vzájemně provázané a uspořádané podle rodopisné hierarchie. Někteří z nich byli slavní a „dávní“ bohové, kteří pocházeli z nebe. Jejich znak, jenž v chetitském obrázkovém písmu znamenal „božský“ nebo „nebeský bůh“, připomínal ochranné brýle (obr. 30).

Dvanáctá planeta, obr. 30
Dvanáctá planeta, obr. 30

 -pokračování-