Dualita v praxi

5 / Závěrem k prvním textům vám chceme s trochou humoru právě teď já a můj pejsek vyprávět náš společný příběh. Nebraňte se nadsázce, prosím, třeba je pravdivá.

O tom, že jsme dva, už víte. Od jisté doby jsme už pořád spolu. Dnes a denně myslíme Já a můj bráška pejsek v dobrém rozmaru na všechny mé kolegy tam nahoře, kteří nám právě pomáhají s opravami toho domu, který je naším společným bydlištěm zde na Zemi. Klouby, záda a tak. Vůbec to nemají jednoduché. Protože když jsme se dříve se my dva neměli rádi, malý bráška si ve svém domě dělal, co chtěl a na jeho údržbu kašlal. Byl mladý a silný a šel z něho respekt a já neměl tehdy odvahu se mu do života motat.

Je fakt, že to dlouho zvládal na jedničku. Rozhodně nebyl žádné béčko. Tak do čtyřicítky se bráškovi pejskovi dařilo skvěle a já mohl být celkem v klidu. Aby ne. Když jsem mu někdy nabízel, že sejdu dolů a trochu mu s tím tady pomůžu, odbyl mne, že se nemám starat. Že prý to zvládne. Ať se mu do toho nepletu, že to je jeho parketa, je tu prý doma. A zdálo se, že to zvládá. Tak jsem byl docela rád, že se v té špíně tady dole nemusím hrabat. Ale říkal jsem si, sakra tenhle život je můj život, nemůže mi ho vzít. Moc klidu mi to nepřidalo.

Kolegové nahoře mi ale říkali: hele, nic si z toho nedělej. Teď tě nemusí, to je fakt. Cítí se pánem nad vaším společným životem a odmítá tě do něho pustit. Ale žádný strom neroste do nebe. Jednou si musí mladej rozbít čumák a pak s ním bude řeč, uvidíš. Tak jsem obvykle moc v tom domku s ním nebýval, seděl jsem s kolegy nahoře, popíjel kafe a koukal na holografické projekce ze stvoření světa.

A pak se to stalo. Až z toho bylo nevolno i mně. Najednou bum bác a hrad ze sirek, který můj brácha pejsek považoval za své životní dílo, se mu sesypal během chviličky. Byl z toho nejdříve pěkně v šoku a hezky zoufalý. Nevěděl si moc rady.

Využil jsem toho, slezu dolů k němu a říkám mu : hele pojďme do toho spolu. Půl napůl. Pomůžu ti s tím ! To ho naštvalo. Že mu jako nevěřím. že si myslím, že to nezvládl. Absolutně že nechce, prý ještě uvidím, co dokáže. Ale bylo na něm vidět, že se cítí pěkně blbě, že má pocit, že ho svět a lidi kolem zklamali a podrazili. No, stalo se z něj pěkně naštvané a zuřivé psisko. A ten dům byl jeho a já v něm jen podnájemník. Co jsem měl dělat ?.

Nezbylo než ho ještě chvíli nechat řádit, vždyť by mne to mohl pohrýzt vzteky. Řeknu vám, nikdy jsem ho neměl nějak extra rád a po tom všem jsem už vážně uvažoval, že to tady na Zemi zapíchnu a na všechno se vykašlu. Podrželi mne kolegové tam nahoře. Seď, my to zmáknem, říkali, uvidíš, co se bude dít.

A neměli to v těch asi deseti letech do jeho padesátky lehké. To psisko bylo v tom čase velmi vzpurné a svéhlavé. Cenilo zuby na všechny strany.

Opravdu mi bylo trapně, když mým kamarádům tady nahoru vyštěkávalo, že se jim na to tady může v…., ať si to příště tady dole dělá někdo jiný.

Našlo totiž někde v tom našem domě nějaké moje záznamy a nějaké duchovní dary, které jsem tam měl schované a leccos mu už docházelo.

A byl najednou velice chytrý! Prý, to by uměl každý, sedět tam někde pěkně s kafíčkem v klimatizovaném prostředí nějakého dispečinku a dívat se, jak se našinec tady dole trápí! Takhle to říkával, ten pejsek, a myslel tím mne i mé kolegy.

Ale zklidňoval se. Pomalu, ale přece. Začal s těmi dary experimentovat a viděl, co dříve neviděl. A jak šel rok za rokem, pochopil, že to pískoviště, které považoval za celý svět, je jen zanedbatelným zrnkem v písku ostatních pískovišť.

Přestal si prostě myslet, že mu patří svět a že si s ním udělá, co chce. Nouze přece jen naučila i Dalibora housti.

A on prý na mně najednou, ať si to vezmu zpátky, co tam v tom domě objevil, že z toho jde strach. A ať prý se s ním o to tady dole i o ty ostatní starosti podělím, že už mu není dvacet a že na to sám nestačí. Prý to není pro jednoho, povídá. Na to by měli být dva.

Nestačil jsem koukat. Dobře, říkám. A začali jsme se pravidelně vídat a zvykat si na sebe. Byl k nepoznání, skromný, tichý, ten kdysi zlý hafan.

Hledal jsem způsob, jak na něj. Podívej, cos udělal, říkám mu. Kdo to má teď uklízet, peskoval jsem ho. Čím více jsem ale strkal výsledky jeho řádění před oči, tím míň s ním byla řeč.

Vrčel a říkal, že mu můžu… A tak to šlo pořád dokola. Bylo jasné, že to takhle nepůjde. Viděl jsem, že je nešťastný, cítí se provinile, má zlost na sebe a proto i na mne a na celý svět. Tak takhle s ní nehnu, to bylo jasné.

A pocítil jsem lítost a něco jako lásku. Poprvé v životě. Možná jsem měl být dřív přísnější a nebát se jeho vyceněných tesáků. Pak to nemuselo to dojít tak daleko.

Kdysi z něj ale opravdu šla hrůza. Ale dnes je to nešťastný psí kluk, který vlastně neví kudy kam. Něco jako můj mladší brácha.

A tak jsem ho objal a řekl jsem, že už mu nikdy nebudu nic připomínat. Že mu odpouštím, jak se choval ke mně a že ty, kterým ublížil, poprosíme za odpuštění spolu.

A že ho mám rád. A že s ním tady dole zůstanu. A ten svinčík uklidíme spolu, nabídl jsem mu. Ale už to nebude půl na půl. Vezmu to celý do svých rukou. A budeme všechno dělat spolu, ano ? A že… a taky, že… Hodně jsme si toho řekli.

Chvíli to trvalo. Už si nevěřil a byl rád, že mně má. Už nikdy sám, říkal. A měknul a nechal už hladit, ten psí brácha.

A pak si to začal už docela užívat. Zajistil jsem, aby měl každý den dost žrádýlka do misky a aby mu ho žádný energetický vampýr nekradl.

A začal jsem mu z kožichu vybírat kus po kuse blechy různých chybných emocionálních a mentálních vzorců, které mu tam nalezly v dětství z křovin, ve kterých se k dospělosti musel prodírat. A že jich tam bylo !

Dělalo mu to moc dobře a díval mi to najevo. I mně se lépe hladilo ho po srsti, když už tam ten humus neměl.

A tak jsme spolu pořád a baví nás to oba. Makáme i bavíme se, blbneme a smějeme. Přestal se bát a užívá si. Jsme úplně v pohodě a pohodu si tím přitahujeme i z okolního světa.

Klukům v dispečinku jsem řekl, že se mi tady dole líbí a že je mi tu s ním konečně dobře. Že se vrátím, až jeho čas vyprší. Jen občas tam nahoru zaskočím na kus řeči a hup zase dolů. Potřebuje mne, můj pejsek. I já jeho potřebuji.

Ano, nakonec jsme k sobě našli cestu. On i Já. Našli jsme k sobě cestu právě způsobem, který vám v těchto textech přibližuji. Já jako duch ho mám rád, kluka pozemského, dříve tak uštěkaného.

Bez něho bych přece přišel o tu srandu být tady. A on už mně taky může. Tak mu každý den mu posílám náklaďák své lásky za to, že na mne nezanevřel, dále se mnou spolupracuje a po této zemi nosí.

A on mi snížil nájem a vytvořil mi ve svým domě nadstandardní podmínky. Díky ti, brácho pejsku!

TAK TOHLE JE O NÁS UŽ VŠECHNO. SNAD VÁM TO K NĚČEMU BUDE.

ALE POJĎME DÁLE, MÁME PRÁCI!

Energetický vampýrismus

 O energetickém vampýrismu hovoříme v případech, kdy se jedná o dlouhodobé jednostranné a nedobrovolné proudění energií z aury dané osoby  ve prospěch energetického vampýra.

Tento sice poměrně známý, ale z hlediska lidské psychiky obecně hodně podceňovaný problém je jednou z hlavních příčin řady v dnešní době rozšířených poruch psychického zdraví / sociální fóbie, depresivní stavy a migrény aj. /

Četnost potřeby ochrany před energetickým vampýrismem je podle mé osobní zkušenosti z praktické práce s klienty prakticky stoprocentní.

Dá se tedy říci, že po zvládnutí lásky k sobě samému či samé je druhou nezbytnou podmínkou pro další úspěšné řešení krizových životních stavů v životě lidském.

Samozřejmě se ale ochrana před energetickým vampýrismem se skvěle uplatní u každého člověka, který dokáže pozitivně myslet a žít a je proto lovnou zvěří v hledáčku vampýrů ve svém okolí.

Pro úplnost je třeba se ještě zmínit o energetickém vampýrismu spojeném s fenoménem napojování se lidských duší bez těla na auru žijícího člověka.

Tyto případy jsou rovněž časté a snad není člověka, u kterého by bez použití speciální vlastní ochrany několik i více těchto bytostí energeticky neparazitovalo.

Je nutno ovšem říci, že celkově se jedná oproti klasickému energetickému vampýrismu o zatížení  zanedbatelné a řeší se jen tehdy, když výše odběru životní energie přesahuje z nějakého důvodu únosnou mez. Sem patří například případy oficiální lékařskou vědou zvané jako „posttraumatický syndrom“ a jiné.

Speciálním případem pak jsou projevy energetického parazitismu bytostí hmotných a jemnohmotných úrovní nízkého spektra vibrací. Mnohdy je možno jejich energetické působení ztotožnit s působením skupin negativních mimozemských entit nacházejících se v našem hmotném a jemnohmotném okolí.

V rovině kolektivního vědomí lidstva je jejich organizované působení již po tisíciletí pro nás vskutku fatální záležitostí. Lidstvo jako celek stojí vůči těmto subjektům v pozici jakéhosi chovného stáda  v nevědomosti udržovaných jedinců, které je  neustále podněcováno k produkci nízkovibračních kvant energií, jež jsou pak stahovány a k vlastní potřebě využívány těmi, kdož stojí v pozadí tohoto dění. Zní to neskutečně tvrdě, ale zatím je tomu stále ještě tak.

Na rovině vědomí jednotlivce je jejich působení v našich podmínkách z hlediska mých zkušeností naštěstí poměrně zřídkavé. Ale pokud existuje, je o to více pro psychiku, energetiku a zdraví daného člověka zdrcující.

Nemám rád tyto případy, většinou je za nimi extrémně silná karma a možnost účinného zásahu je v případě zohlednění theurgického přístupu omezena. Tato oblast by stála za samostatný seriál a proto se jí zde zabývat nebudeme.

Dovolte mi ještě poznámečku k modernímu typu vampýra, který se do svých obětí naváží například na internetu.

Tito lidé si vyberou nějakou skupinu lidí na dostupném serveru a úmyslně vchází do diskuse s názory, které mají ostatní tam zúčastněné šokovat, urazit či jinak rozhodit.

Jejich jediným cílem je radostně shromaždovat energie rozhořčení, smutku a zklamání z rušení sváteční pohody podobně smýšlejících lidí v této skupině. Vy, kdož tomu věnujete pozornost, víte, že je těchto lidí napadajících podobným způsobem ostatní je stále více a více.

Jediná šance, jak o energii v tomto případě nepřijít a vampýra nesytit, je nenechat se tím v daném kolektivu rozhodit a nijak na tyto vstupy nereagovat.

Pachatel, nezíská-li vaši pozornost a tím vaši energii, toho zanechá v souladu s působením jedinečného fenoménu uplatňujícího se v lidské psychice, o kterém níže hovořím jako o „zákonu magického odrazu“.

Nutnost ochrany před energetickým vampýrismem

Pokud je vaše aura nechráněna proti útokům energetických vampýrů, je v ní neustále přítomna energie negativity. Pokud je v auře přítomna negativita, vaše čakry se částečně uzavírají, aby do nich negativita neproudila ve velkém.

Ale čakry nedokážou dokonale odfiltrovat ony potřebné energie „radosti ze života“ od oněch negativních a tak se ona „temná“ energie v čakře hromadí a proniká do orgánů fyzického těla s čakrou spojených. I to je jeden z důvodů, proč po letech naše tělo začíná být psychicky a později i fyzicky nemocné.

Zavírání čaker má přirozeně dopad do energetické rovnováhy člověka a mnohdy silně ovlivňuje jeho psychiku. Například klesá intuice, rovněž tvůrčí schopnost skrze šestou čakru, jakož i uzavírání páté čakry nese s sebou problémy v komunikaci s okolím.

V popředí zájmů lidských vampýrů je životní energie. Skutečný vampýr může být člověk z našeho bezprostředního okolí, se kterým se stýkáme denně nebo v pravidelných intervalech. Tedy manžel, manželka, matka, tchyně, otec, tchán, jiný člen rodiny či šéf nebo někdo ze spolupracovníků v zaměstnání. Hovoříme o nich jako o tzv. „kontaktních vampýrech“.

Dalším typem vampýra, který nás s chutí připraví o energii, může být i člověk z davu v dopravním prostředku či při nákupech v supermarketu. O nich hovoříme jako o „anonymních vampýrech“. Anonymním vampýrem těžkého typu jsou dále trvale negativně naladění jedinci, kterým zásadně nikdo a nic nevyhoví.

Nenávidí slunce za to, že svítí, déšť za to, že padá shůry, žádná houska není dost propečená a slyšíte je u televize řvát, že parlament stojí za h…. a je ho třeba rozpustit.

Drží prostě po dvacet čtyři hodiny denně pomyslnou nůši s kuličkami negativity a rozhazují je do svého okolí na všechny, kdož mají tu smůlu nacházet se v jejich blízkosti.

Spektrum provedení útoku energetického vampýra na naši auru je značně široké. U kontaktních vampýrů od přímého verbálního nebo jemu na roveň postavenému výronu silné krátkodobé emocionální a myšlenkové negativity vůči nám jako osobě či skupině osob, ke které patříme, po tenounký stálý pramínek nevůle a zášti vůči nám emitovaný podvědomě po mnohdy celých dvacet čtyři hodin denně.

U anonymního vampýra od jednorázového, ale intenzivního působení při náhodném setkání až po střádání drobků našich energií přes ony rozhazované kuličky. U „kontaktních vampýrů“ jde mnohdy o kombinaci obou způsobů a v podstatě nezáleží na vzdálenosti, která vás od něj dělí.

Energetický vampýrismus kvete mezi lidmi jako květy šeříku v máji. Jenže na rozdíl od šeříku  vampýrismus kvete plný počet dnů v roce. Oč tedy vlastně jde a co se s tím dá dělat ?

Lidská životní energie

Začněme schematickým pohledem na základní energetiku člověka. Žijící člověk v inkarnaci má dva zdroje, ze kterých čerpá energii k životu. Má k dispozici jakýsi „chemický reaktor“, jak bychom mohli přeneseně nazvat žaludek a celý trávicí trakt fyzického těla. To je první a základní zdroj naší energie.

Pak je tu druhý, jemnější zdroj. Tím jsou energie prostředí, ve kterém žijeme, tedy zejména energie Slunce, přírody a záření hvězd.

Tuto energii nazvěme energií „radosti ze života“. Je všude kolem nás. Jsme v této energii stále ponořeni jako ryby v oceánu. Pokud ji chceme přijímat, děje se to tak, že pozitivně naladěni si ji vědomě / ale i nevědomě / necháváme za příznivých okolností proudit svojí aurou a přijímáme ji svými čakrami.

Podíl každého tohoto druhu energetické „výživy“ na celkovém „jídelníčku“ u jednotlivého člověka je různý a souvisí s parametry „filtru“ duše a z toho se odvíjejícího vztahu k lásky sobě, přírodě a životu a lidem kolem sebe vůbec.

Hodně přízemní lidé si vystačí z větší části s hmotnou stravou, lidé více duchovně ladění potřebují zase pravidelný vyšší přísun oné jemné energie druhého typu.

Potřeba toho kterého druhu energetického příjmu v průběhu života je dána stupněm probuzení ducha v duši a je dále v určitém rozmezí závislá na věku, způsobu života a konkrétní životní situaci člověka v daném životním období.

Ale ani plně hmotný člověk si zdaleka nevystačí jen s energií svého „chemického reaktoru“. Bez energií „radosti ze života“ prostě není možno ani v krátkodobém výhledu kvalitně žít.

Nepochybuji, že v mém popisu lidí více či méně náchylných k praktikování energetického vampýrismu zřetelně opět vidíte onu linii rozvrstvení lidí kolem nás podle toho, nakolik se v jejich „denním vědomí“ prosazuje vědomí ducha nebo vědomí ega.

Pokud tomu rozumíte tak, že se energetičtí vampýři rekrutují převážně z řad těch, kdož mají mnohem blíže k egu, rozumíte tomu správně. Ale samozřejmě suchá je teorie a nádherně rozvitá je skutečnost každodenního života.

Ideálními typy energetických vampýrů se stávají lidé bez rozdílu pohlaví, kteří přicházejí do inkarnace z nižších jemnohmotných sfér. V těch je vyšší počet zatěžujících „olůvek“ na duši běžnou normou a to se projevuje v inkarnaci podstatně vyšším podílem ega.

Těžký energetický vampýr je obvykle stále nespokojený, často zlostný, mrzutý člověk s poměrně omezenými hmotnými zájmy. Pro něj je získávání energií vyšších vibrací pro vlastní potřebu z jeho vlastního pohledu zbytečnou ztrátou času.

A takových lidí je mezi námi dnes neskutečně mnoho.

Lze mezi ně zařadit mnohé nezaměstnané obávající se svého příštího údělu, lidi sice zaměstnané, ale strachující se o svou práci, lidi obtížně snášející stárnutí a stáří, lidi v partnerských, zdravotních a finančních problémech.

Ale i lidi dobře situované, kteří žijí neustále ve strachu z toho, aby o nastřádané majetky nepřišli a kteří se svojí negativitou vůči okolí snaží chránit svoji pozici ve společnosti.

Jsou to prostě lidé jakkoli nespokojení se svým životem a hlavně : lidé, kteří se nemají rádi a proto mají velké výhrady k životu, který je jim dáno vést, ke světu, ve kterém žijí a k lidem, kteří je obklopují.

Jsou ovšem chvíle, kdy kdokoli i z těch normálně energeticky fungujících lidí cítí potřebu „cucat“ cizí energie. Tendence stát se alespoň na chvíli vampýrem na úkor energetických rezerv lidí v našem okolí zesiluje vždy, pokud se člověk právě setkává s nepříznivými životními podmínkami, jakými jsou nemoc, finanční nouze, osamělost, ztráta práce či společenského postavení.

Za těchto okolností se tato tendence s vysokou pravděpodobností prosadí i u duchovně poměrně vyspělých, „olůvky“ nijak zvlášť nezatížených lidí.

I zde je příčinou absence lásky k sobě samému daná pocitem selhání, který je obvykle promítán alespoň zčásti do okolního světa a prezentován dosud nekultivovaným lidským egem jako vadné chování okolí vůči sobě. Neláska k sobě je pro energetický vampýrismus  signifikantní s prakticky stoprocentní účinností.

Lidé propadlí energetickému vampýrismu se uzavírají do sebe a kladou mezi sebe a  okolní svět a jeho pozitivní energie vlastní myslí a cítěním vybudovanou hráz. Hráz, skrze kterou k nim ony energie „radosti ze života“ nedokážou proniknout.

Tato hráz je budována pocity strachu, nespokojenosti, ublíženosti, zklamání, ponížení, často i arogance, zlosti a vzteku vůči sobě, životu, světu a okolí. Jsou přítomny i silné pocity nelásky a často i podvědomé touhy uniknout z reality tohoto světa.

Příklady energetického vampýrismu

Jako příklad obvykle uvádím rozdíl v přístupu k energiím okolí u dvou mužů, který mohou realizovat při cestě do hospody. Potřeba vypít si pivo je sice spojuje, ale jinak mohou tuto nádhernou mužskou potřebu naplňovat zcela rozdílným způsobem.

Ten, který si chce k pivu dát chuťovku v podobě nádherných energií radosti ze života, od prvního kroku vypouští své denní starosti a na své cestě vnímá pozitivně své okolí.

Nechává jeho energie do sebe vstupovat a ve svém nitru je prožívá s radostí. Ptáček, kočička, kvetoucí keř, ztepilý smrk či pozadí hezké dívky a svit hvězd nad hlavou na zpáteční cestě mu přináší do jeho energetického systému nádheru, o kterou je ochuzen jeho kolega od vedlejšího stolu.

Ten kolega, který pojal cestu na pivo nikoli jako radostnou příležitost, ale jako sice nutnou, ale obtížnou záležitost, se kterou se musí smířit. A kráčí celou cestu jakoby uzavřen v tunelu svého nezájmu o okolí a energie, které mu toto okolí může poskytnou.

I pozadí krásné dívky nevnímá jako radostný zážitek, ale mrzuté připomenutí skutečnosti, že jeho žena doma má své pozadí již násobně větší a proto méně krásné.

Nutně temně zabarvená a hutná psychika takového člověka, který se svému okolí uzavírá, jemné energie ze Slunce, přírody a z hvězd nepřijímá a musí je něčím nahradit.

Takový člověk se proto zaměří se na své okolí a nutí na vybraný objekt, aby se vzdal určité dávky svých vlastních vysokých energií pro potřebu energetického vampýra.

A tak tento vampýr z nezbytí / ovšem podloženého vlastním nesprávným přístupem k sobě a světu kole / začíná zneužívat energií lásky, soucitu či touhy pomoci ze strany blízkých osob, které jsou vůči němu energeticky otevřeny, protože vampýra jako bytost  buď milují, jsou na něm závislí nebo jinak se pohybují v jeho blízkosti.

Je ironií života, že nejčastěji doplácí na útoky energetického vampýra ti lidé, kteří se nevědomky díky určité citové vazbě jejich energetickému vampýrství otevírají ve víře, že dají-li ze sebe co nejvíce dobrého, vše se vyřeší. Opak bývá pravdou.

Mnohdy bývá našemu vampýrovi takto získané energie málo a napadá stále širší okruh lidí kolem sebe. Právě proto je téměř pravidlem, že k nejtěžším projevům vampýrismu dochází v rámci rodiny mezi jejich rodinnými příslušníky, na pracovišti, případně v úzkém okolí známých a sousedů.

- pokračování -