Mýtus o egu jako nepříteli 1

Titulní téma sice z mé strany není nové, ale jsem připraven ho pojmout poněkud netradičně, svým způsobem komplexněji.

S tématem duality ducha a ega se u mne nesetkáváte poprvé, je v mých textech vždy nějak přítomno a mnohdy velmi důrazně. Mým záměrem je ale dnes velmi přehledně a zřetelně dát dohromady všechny indicie, které vás / tak doufám / přesvědčí o nutnosti respektovat vaše ego jako přítele a napoví vám, proč je důležité zcela odmítnout variantu vnímání ega jako něčeho ve vás, co právě vylezlo odněkud z kanálu.

Chci dnes tímto textem velmi důrazně začít stavět a postavit hráz hlasům celých šiků falešných proroků a čarozpěvných sirén vábících vás v této věci na zrádné útesy úžin právě probíhající transformace. A dělám to s přesvědčením, že vy si rozhodně příležitost k alternativnímu pohledu na soužití ega a ducha ve vás zasloužíte.

Možná bych to hodil za hlavu, ale žít dvaašedesát let v tomhle chaosu tady dole, pracně se po léta probouzet k poznání pravdy o tom, co jest a nakonec zjistit, že jsem nedokázal nahlas a zřetelně říci to, co je třeba naplno a ostře přímo řvát do uší, které nechtějí slyšet, to by mi tam nahoře asi potom spočítali a nebrali by si při tom servítky před své jistě sladké pusinky.

A podobně jako si nedovolím nazvat ony „pusinky“ nebeských bytostí „hubami“, stejně tak opravdu nemíním klidně dále přihlížet tomu, jak se jako jednotlivci i kolektivně stále /i na počátku roku 2012/ mnozí vrháte do pastí a pastiček chybného vnímání sebe sama v tomhle světě.

Oč  tedy jde?

O nic menšího než o vás!

O váš vztah k vám samotným!

O vaši vlastní budoucí duchovní integritu!

Vaše lidské ego je samostatným a po dobu vašeho života zde nezávislým vědomím vašeho fyzického těla a je sídlem a distributorem energií jednoho ze dvou základních programů, které v sobě máte. Je to ego, které do vás vkládá program „sobectví“ a „oddělenosti“, jímž realizujete svůj život na této planetě jako individuality odděleni od těch kolem vás.

Ego je tedy programem, který vás vyděluje z masy ostatních bytostí a činí vás jedinečnými a neopakovatelnými. Ego je programem, díky kterému můžete tak říkajíc na vlastní kůži prožívat zkušenosti v této hmotné realitě. Je současně programem, který vás dočasně odděluje od Zdroje, ze kterého jste vzešli.

Program ega je ale jen jedním ze dvou programů, kterými bytost zvaná člověk, tedy i vy osobně, právě tady a teď disponujete. Tím druhým programem ve vás je program, za kterým stojí vědomí vašeho ducha. Tento program vnáší do vašeho lidského života „lásku“ a sjednocení“.

Program ducha vás propojuje se všemi ostatnímu bytostmi nejen v této pozemské realitě. Je to program, který vám současně umožňuje do sebe absorbovat vámi na vlastní kůži ega prožívané skutečnosti a prohlubuje tak prostřednictvím těchto prožívaných zkušeností vaši schopnost duše prožívat vědomou lásku a pochopení k ostatním bytostem kolem vás. Je také programem, který udržuje vaše spojení se Zdrojem.

Takže dva v jednom? Ano, dva programy v jedné bytosti zvané člověk! Tedy dvojnost /dualita/ jak se patří! Dva programy, dvě samostatná vědomí! Dvě samostatná vědomí, dvě samostatné bytosti! Dvě samostatná vědomí, vědomí těla /já, ego/ a vědomí ducha /Já/! A to obojí vedle třetí součtové, vibračně mezi nimi stojící bytosti duše a tou jste vy sami!

Dvě bytosti, dvě skutečné bytosti po dobu vašeho působení zde na Zemi, ve vás jako člověku, který sám sebe v této chvíli pravděpodobně stále ještě považuje a priori za bytost jedinou a dopadům duality v sobě přes veškerou deklarovanou pozornost vlastnímu duchovnímu vývoji nevěnuje pozornost!

Zcela chybně tomu nevěnujete pozornost, věřte mi. Protože pokud tak činíte, neznamená to nic jiného, než že prožíváte ohledně sebe sama, ohledně toho, kým jste, jednu z hlubokých, snad nejhlubších a nejnebezpečnějších iluzí svého bytí zde.

VSKUTKU VRAŽEDNOU ILUZI!

Dovolíte mi kontrolní otázku, prosím? Opravdu necítíte na každém kroku onu duální rozpolcenost sebe sama? Ono vnitřní roztržení v sobě, kdy něco chcete udělat, ale současně se toho bojíte? Onu nejednotu v sobě ve chvílích, kdy o něco usilujete, ale zároveň nevěříte, že se vám to podaří? Ve chvíli, kdy něco ve vás po něčem touží a něco se toho zároveň bojí?

A nežijete život svůj vezdejší jako na houpačce? Ve chvílích, kdy ve vaší součtové lidské duši převládá program vědomí vašeho ducha, je vám fajn. Vědomí ducha je má vysoké vibrace, disponuje nadbytkem energií, má nadhled nad tímto pozemským hemžením a hlavně: spolu s ním prožíváte ve chvílích jeho vlády nad vámi program „lásky“ a „sjednocení“ se světem a lidmi kolem sebe.

Ale pak se něco stane: Něco rušivého, nějaká nepříjemná událost zvenčí /v makrokosmu kolem vás/ naruší klid vašeho nitra /vašeho mikrokosmu/ a a vaše lehounké duchovní vědomí je zatlačeno do pozadí vyděšeným proudem negativních energií přitékajících do součtové lidské duše skrze negativitou zvenčí zasažené ego. A pod patronací vaším duchem nemilovaného a opovrhovaného ega je vám nevolno, mizerně a hezky blbě.

Vláda ega nad vámi je charakterizována nedostatkem životní energie, strachy, úzkostmi, depresemi a celou škálou dalších obvykle nepříjemných pocitů plynoucích z prožívání jeho programu nízkých vibrací chybějící lásky a sounáležitosti jak s vlastním duchem, tak i s okolím, která je vlastní programu „sobectví“ a „oddělenosti“.

Vaším životním osudem je tedy stálé střídání vzestupu a pádu. Vzestup do vědomí ducha a pád do vědomí ega ve vibracích vašeho nitra dnes, zítra, každý den, někdy i několikrát za den. A to po celý život, pokud s tím nic neuděláte.

Chcete si procítit na sobě samém, jak na tom jste? Pokud ano, odpovězte si naplno a upřímně na otázku, co se ve vás děje právě teď ve chvíli, kdy čtete moji následující větu: jsem si naprosto jist, že pokud nemilujete a nepřijímáte dokonale své ego, je vaše duchovnost pouze předstíraná a iluzorní!

Cítíte-li se právě teď byť jen stopově a na okamžik z tohoto tvrzení rozhozeni, pomyslíte-li si něco méně či více nezdvořilého o mně jako o autorovi těchto řádků a o mém právu vás hodnotit, nemáte stále ještě své ego pod kontrolou. A tohle vzedmutí negativity vašeho ega vůči komukoli a světu kolem se vám může a také bude kdykoli opakovat.

Je nádherné a pohodlné věřit tomu, že vaše ego je jakýmsi nežádoucím přívěskem, kterým jste vybaveni z moci soudruha Satana, božího nepřítele, po dobu svého pobytu zde na Zemi! Je nádherné a povzbuzující vnímat to „hnusné“ ego jako nepřítele, který musí být zdolán a udolán, abych mohl prožívat naplno sebe, toho čistého a nádherného ducha z výšin, který s tím odporným zdola nemá absolutně, ale absolutně nic společného.

Ale všechno je jinak!

Podívejte se na to prizmatem mého pohledu, tedy očima, které vidí!

A pro začátek si vyberme nějaký příklad a ocitujeme si z jediného z mnoha a mnoha zdrojů tohoto nesprávného pohledu na ego, které jsou dostupné na internetu.

Po zvážení nakonec neuvádím z humanitárních důvodů webovou adresu, na níž jsem níže citované texty objevil. Pokud autor pozná svou práci, věřím, že mi odpustí přesnou citaci svých myšlenek. A také věřím, že se poučí.

Při čtení jsem si povšiml na daném webu znění části textu s názvem „Střezte svou mysl i své myšlenky“ v kapitole „Co dnes odešleme jako myšlenku, to bude zítra naše realita…“ Tady je výtah ze stati s názvem:

Způsob chápaní příčin se mění

Kdo z nás si přeje celý život trpět a být v podstatě nešťastný? Budete možná dost překvapeni, ale ve skutečnosti takto nemilovaných lidí, kteří si podvědomě či dokonce vědomě přejí „trpět či být litováni“ žije mezi námi dost, sám jich znám několik. Někteří projevují vysokou míru sebelítosti, jiní silnou agresi s obviňováním nejbližšího okolí. Jejich problém bývá jiný a tím je nedostatek uznání či pozornosti o ně samé /pomíjím rozličné komplexy/. Proto hledají důvody, jak pozornost na sebe upnout a přitáhnout lítost či soucit druhých na svou existenci... Tito lidé, i když mohou být zcela šťastni, protože mívají z hmotného světa obvykle vše, si však permanentně stěžují, jsou trvale nespokojeni se vším, co jim život poskytuje, cítí vůči sobě silnou křivdu a nespravedlnost, se kterou se těžko vyrovnávají. Tito lidé, zažívají obvykle jako důsledek vnímání programu ega dost často vnitřní psychické utrpení. A vytvářejí si pak sami trvalé zdravotní problémy, mnohdy nevědomky právě s cílem upoutání zájmu a pozornosti na sebe sama. Pak totiž mají opět důvod jít mezi své věrné přátele a krásně si postěžovat, jak mají ten svůj život strašně těžký a kolik léků už dnes do sebe museli dostat.

Nic proti tomu, tady je to v pohodě. Ano, mohl bych se pod tuto část textu i podepsat. Velmi přijatelný pohled na stav, kterým ve svém životě mnohdy projde v určité míře každý z nás. Autor vyvozuje následně jako řešení tohoto stavu i tento sice už ne tak přesný, ale přesto sympatický závěr:

Léčba je při tom obvykle prostá - začít s přijetím sebe sama, začít si vážit sám sebe, milovat dar svého života a žít Láskou pro druhé, kteří svůj zájem o osobu samotnou realizují následně zcela automaticky. 

Věty o nutnosti přijetí sebe sama, o nutnosti vážit si sebe sama i milovat dar svého života jsou skutečně výstavní a přesné. Jako chybné vidím ono přehnané zdůrazňování žití /cituji/: „Láskou pro druhé“ a důraz kladený na potřebu automatiky realizace jejich zájmu o nás. Tahle úvaha je již zatížena zásadní chybou, jejíž objasnění ovšem dnes není na programu dne.

Pojďme se nyní podívat na znění části textu téhož autora tamtéž na jiném místě s názvem „Dualita jako prostředek pochopení jednoty“ v kapitole „Jak je to s tím dělením na dvě poloviny…“ Tady je výtah z jedné z uvedených statí / cituji / :

Proč máme zažít dualitu?

Jednoduchá odpověď: v naší stávající dimenzi je pro naše pochopení duality optimální. Jak jinak bychom dokázali odlišit oba extrémy daného jevu, události či veličiny? Nalezení společných průsečíků nebo dokonce celého spektra nám totiž jednotu jako optimální rovnovážnou variantu postupně poodhaluje. Poslední dobou vnímám v živých snech dualitu jako pouhý první stupeň našeho poznávání - zprostředkováno odlišením, které se postupně bude vytrácet a bude na nás, za jak dlouho tuto změnu sami zpracujeme. Můžeme tak postupně ztratit iluzi výše popsaného přirovnávání /měřítek/, tím se s Jednotou ztotožníme a staneme se jí osobně - resp. přestaneme sami osobně existovat a začneme žít takové stavy štěstí, že pouze a prostě jsme. Přijetí pokorné služby svým nejbližším a posléze celému lidstvu, světu a stvoření a těm, kteří ji zrovna potřebují, o pomoc sami stojí či o ni dokonce požádají -– stát se jakýmsi živoucím nástrojem Lásky.

I informaci v úvodu je možno s určitou výhradou přijmout jako možný pohled na věc. Jako zcela chybný však již vnímám předpoklad, že dokonalým rozpoznáním a zpracováním duality v makrokosmu kolem nás se ztotožníme s Jednotou. A už vůbec nemohu přijmout variantu bytí, o níž autor hovoří takto / cituji / : „přestaneme sami osobně existovat a začneme žít takové stavy štěstí, že pouze a prostě jsme.“

Jen obtížně si dovedu představit, že přestanu osobně existovat a současně budu zažívat takové stavy štěstí, že pouze a prostě budu. Jak mohu současně přestat existovat a současně být a zažívat stavy štěstí ?

Skutečně šokující je ovšem teprve zásadní požadavek na popření vlastní nezpochybnitelné vnitřní duality v následující větě. Zde autor vyvozuje jako pravděpodobnou nutnost podmínky dosažení výše popisovaného stavu tento závěr / cituji /:

Snad jedinou důležitou podmínkou je dokonalé zvládnutí našich vlastních myšlenek a absolutní rozpuštění našeho nevyzpytatelného ega. 

Položme si vedle druhý zvýrazněný citát:

Léčba je při tom obvykle prostá - začít s přijetím sebe sama, začít si vážit sám sebe, milovat dar svého života a žít Láskou pro druhé, kteří svůj zájem o osobu samotnou realizují následně zcela automaticky. 

Člověk skutečně znalý věci stojí před touto směsí pohledů v hlubokém údivu. Na straně jedné ano, skutečně je nutno řečeno autorovými slovy „začít s přijetím sebe sama“, „začít si vážit sebe sama“ a samozřejmě i „milovat dar svého života“.

Jak ale může být cestou k tomuto cíli zároveň popření sebe sama v podobě absolutního rozpouštění vlastního dejme tomu i nevyzpytatelného ega?

Pojďme se spolu podívat z několika úhlů pohledu na to, proč onen tolikrát a ze všech světových stran propagovaný požadavek moderních falešných proroků na absolutní rozpouštění / umenšení, prosvětlení, potlačení či eliminaci / ega je totálním nesmyslem.

Úhel první: tradice uchovávaná v naší rodné mluvě

Všichni běžně používáme v naší krásné české řeči slovní obrat typu „sebe sama“. Naše řeč má své kořeny v dávnověku, kdy lidé ještě znali souvislosti, které dnešnímu člověku již nejsou známy. A byli to naši ještě tehdy vědoucí předkové, kteří do naší řeči / podobně jako do pohádek / vložili řadu mystérií, o kterých věděli, že se k nim jednou budeme probouzet.

Takovýmto mystériem v naší řeči tady a teď je slovní obrat „sám sebe“, „sebe sama“. Kdo z vás ale už dnes ví, co to ve skutečnosti znamená? Komu z vás přišlo někdy skutečné pochopení toho, že možná vy sami jste si v některé z předchozích inkarnací dávnověku do lidské řeči zafixovali jeden z klíčových důkazů o vaší vlastní vnitřní dualitě?

Běžným používáním obratu „sebe sama“ v jeho mnoha obměnách vám vaše vlastní rodná řeč vkládá před váš vnitřní zrak /a v naprosté většině případů  zbytečně/ jako fakt skutečnost, že ve vás, tak jak právě sedíte a čtete tyto řádky, je zcela jistě bez jakýchkoliv pochyb nějaký či nějaká „sám“ či „sama“ a současně i nějaký či nějaká „sebe“.

Jste prostě dva v jednom, dvě samostatné bytosti, dvě rozdílná vědomí v jediném těle.
Přesně tak, jak bylo již řečeno výše. Na této planetě, v této realitě tady teď jste tělem a duchem. Jste vědomím těla /ego, já/ i vědomím ducha /Já/. A to ať už jste připraveni to respektovat nebo je vám to šumafuk.

Řekneme-li si tedy s autorem citovaných řádků na straně jedné, že je nutné, abychom „začali s přijetím sebe sama“ a „začali si vážit sebe sama“ a řekneme-li s tímtéž autorem vzápětí, že je nutné, abychom jednu zcela reálnou a legitimní část naší vnitřní duální bytosti, tedy ego, absolutně rozpustili, není tu něco v pořádku.

Nebo mi nabídne někdo z těch, kteří případně touží tolik ego rozpustit a ega se zbavit beze zbytku, jinou variantu pohledu na to, koho se Já jako nesmrtelný duch žijící momentálně na této planetě spojen se svým egem mám naučit milovat, když mi jedním dechem mnohde jinde ve svých textech doporučujete, abych „miloval sám sebe“?

Pokud chcete, abych miloval sám sebe duch jako ducha, to si snad děláte bobky, ne? Tohle kdysi činil Narcis blahé paměti a dodnes se mu směje celý svět.

Mně tedy to rozum nebere. Náš autor a mnozí další propagátoři tohoto pohledu na vlastní lidské ego se mýlí, hluboce se mýlí. Nemějme jim to za zlé. Jejich omyl je převzat z omylů, které jsou ve společnosti hluboce zakořeněny nikoli neúmyslně římsko-katolickou církví za dlouhá staletí jejího v podstatě zločinného působení mezi námi.

To, že autor výše uvedených rozporuplných výroků a mnozí jemu podobní za svůj omyl možná nemohou, není omluvou pro jejich počínání. Prostě není možno tohle vše smést ze stolu ani v tomto konkrétním případě s poznámkou, že mýliti se je lidské.

Proti hovoří m.j. desítky děkovných a souhlasných diskusních příspěvků na mém webu od řady lidí, kteří tuto iluzi o nutnosti likvidace či odhození vlastního ega buď již opustili nebo ji právě prací na dvém nitru opouštějí. Tragické je šíření tohoto duchovního jedu výchovně vzdělávacími pořady esoterických internetových televizí a kanálů, kde se potlačování ega propaguje stejně usilovně jako kdysi vedoucí úloha jediné správné strany.

Což se neproslýchalo ještě donedávna v esoterických kruzích něco o tom, že každý z nás je karmicky zodpovědný za to, když jiné přivede na scestí byť omylem a zabrání jim tak jít jejich vlastní duchovní cestou? Čtěte Bardona a jeho pohledy na zákon karmy! A zamyslete se nad tím!

- pokračování -