Prožili jste si poprvé nebo snad již opakovaně svá setkání s vaším pejskem ve vnitřní kuchyni? Vám, kteří jste případně nepochopili, oč jde, dám k dispozici diskusní příspěvek paní Emilie, který mi v reakci na tento článek poslala. Zde je:

 Dobrý den, tak i když jsem si po delší době znovu vyzkoušela rituál, tak jsem plakala u toho svého pejska, akorát s tím rozdílem že ta krásná slova, „mám tě ráda“ jsem vyslovila něžně a s láskou mnohem lépe než poprvé, kdy to znělo pěkně tvrdě a bez citu. Děkuji. Jak se pěkně vyjevila i pravda, že si občas na něj neudělám tolik času, jak by si zasloužil, tak to hned napravím. Už si vůbec neumím představit, že by tady se mnou nebyl. Ještě jednou děkuji a ať i další naleznou svého věrného parťáka. S pozdravem Já a Emilka.

Pokud máte pochybnosti o tom, co jste si vlastně s pejskem ve vnitřní kuchyni prožili, klidně mi napište nebo zavolejte, rád to s vámi proberu případně vám to vysvětlím.

Nyní se už tím dále nebudeme zdržovat a ve vašem počítači nebo mobilu vám dnes přistane něco, co jsem ještě nikdy nikde takhle nezveřejnil. My si totiž dnes představíme rituál, po jehož „prožití“ si definitivně uvědomíte, jak mít rád či ráda sama sebe. A uděláte-li to pořádně, nastavíte své nitro na trvalé pozitivní vyladění své psychiky, zlepšíte svůj každodenní život a současně získáte přístup k tajemství, jak /řečeno Kristovými slovy/ „pohnout horou“ svých vlastních dříve neuvědomělých vnitřních problémů v podobě strachů, depresívních stavů a bloků získaných v mládí a v průběhu svého života.

Tak pojďme na to. Opět se podíváme do onoho vnitřního domu obývaného tchyní alias matkou oné mladé ženy, a těch dvou mladých bytostí s ní spolubydlících v našem domečku /a tedy v našem vlastním těle/.

Tentokráte necháme kuchyni stranou a půjdeme do obyváku. Pro jednoduchost je ten obývák prázdný, bez nábytku, možná proto, že se je vyklizen kvůli malování. Ale hlavně proto je prázdný, aby nic nepřekáželo vašemu vnitřnímu zraku v tom, co tam uvidí.

Namalujte si opět na papír obdélník nastojato zhruba o rozměrech 15x 25 centimetrů. Ten pro vás bude představovat půdorys onoho obýváku. Do levého spodního rohu obdélníku si namalujte křížek. A vy jako duše se svým vnitřním zrakem se prosím postavte do rohu oné místnosti v místě odpovídajícím tomu křížku a pohlédněte do oné prázdné místnosti. Je dobře osvětlena, protože ve zdech za sklem jsou rozsvíceny zářivky.

Dobře si prázdnou místnost prohlédněte. A nyní na chvíli přerušte pohled do místnosti a po chviličce ho znovu obnovte. A představte si, že uprostřed místnosti stojí váš duch. Samozřejmě dospělák, možná ho uvidíte jako muže /protože ve skutečnosti on mužem je/,  možná /zejména vy ženy/ jako ženu, podobnou vám samotné. Někdy, při vaší nezkušenosti v práci s vnitřním zrakem, uvidíte jen obrys postavy. Berte všechny varianty, všechny jsou správné.

Ona dospělácká bytost ve středu oné místnosti nehybně stojí a někam se kouká. Nechte ji být. A nyní vy jako ona duše stojící v rohu místnosti znovu prohledejte očima místnost a najděte tam někde děvčátko nebo chlapečka. Mělo by to být přirozeně děvčátko, ale obojí je správné a vy prostě /zejména muži/ přijměte, co vám vnitřní zrak přináší. Je to vlastně ona bytost, kterou v kuchyni představoval ten pejsek ležící pod stolem.

Nyní už tedy je to člověčí bytost. Dobře se dívejte, musí tam být. Pokud ji zatím nevidíte, vystupte z kouta a projděte místností. Mnohdy se ona bytost schovává v opačném koutě za postavou onoho ducha stojící ve středu místnosti.

Velmi pravděpodobně uvidíte ještě dítě, nevím, možná dvouleté, možná ještě mladší, možná o něco starší. Je to přísně individuální podle skutečné vyspělosti člověka a jeho momentální připravenosti na přijetí lásky k sobě.

Odhadněte pro sebe věk onoho dítěte a tečkou si zaznačte přesnou pozici onoho dítěte na plánku. A všimněte si, co dělá a jak se asi cítí. Možná sedí, možná stojí, je veselé a hraje si, je smuté a kouká před sebe do podlahy? Nebo se kouká na onoho ducha? A kam se kouká ten duch? Na vás jako duši, na to dítě nebo prostě někam do blba, kde vrány serou?

Pozn.: uvědomte si, že to dítě je živeno pouze vaší láskou a pozorností. Čím je tedy menší a smutnější, tím prožívá hůře veliký deficit vaší lásky a pozornosti. A možná už ani nedoufá, že by se jí lásky a pozornosti od vás jako ducha mohlo ještě dostat! A čím je od onoho ducha dále, případně zalezlé zcela v koutě, tím je na tom s vaší láskou a pozorností hůř.

Prostě věřte tomu, co vidíte. Je to dar andělů, to vidění, od andělů, kteří vám chtějí pomoci. Uvědomte si při pohledu do svého nitra, že pokud je to dítě smutné, daleko od onoho ducha a ten případně čumí tam, kde vrány serou /tedy do hmotného světa/, jaká je to asi láska mezi těmi dvěma? Žádná, nulová, nepatrná, zanedbatelná?

Chcete to změnit? Chcete přijmout onu maličkou bytost ve svém nitru za svou a chcete dosáhnout jejího láskyplného sepětí se svým duchem a tedy i jejich partnerského rovnovážného vztahu v rámci své duše? Uvědomte si, jak je asi duši /oné tchyni a tedy vám/, když uvnitř duše, domečku/ vládne neláska a tíseň? A jak jí /a teda vám/ bude, když se dostaví vnitřní láska, klid a mír, která se stane základem pro váš nový život?

Opravdu to chcete změnit? Udělejte tedy to, k čemu vás povedu. V řadě prvé vraťme do toho správného kouta onu duši /tchyni/ a ta nebude do dalších dějů příliš zasahovat. A teď vystupte z té duše svým vnitřním zrakem a vstupte jím do onoho dospěláka uprostřed, tedy ducha. Takže uvidíte vše v místnosti z perspektivy toho, kdo stojí uprostřed místnosti.

Pokud jste zaznamenala před oním přechodem, že onen dospělák čuměl tam, kde vrány serou, tak nyní ho vy svojí vůlí donuťte, aby se otočil čelem k onomu dítěti a uvědomil si prostřednictvím vás jeho přítomnost. Určitě se vám to podaří, protože teď vy jste on! A nyní on /a tedy vy, protože vše další se bude odehrávat tak, že budete konat a cítit jako on/ natáhněte ruce dlaněmi vzhůru směrem k dítěti, jako byste chtěli k němu jít a obejmou ho. Ale zatím zůstaňte na místě. Dobře si všimněte, zda a jak na to vaše dítě reaguje a uložte si to do paměti.

Současně za předpokladu, že fyzicky sedíte na židli, si položte fyzické ruce dlaněmi vzhůru na kolena. A teď si jako ona přítomná duše promluvte s oním dítětem. Řekněte mu svými slovy asi toto.

Jiřinko /vždy použijte zdrobnělinu svého vlastního jména/, kdo to stojí uprostřed místnosti? Poznáváš ho? Ano je to ten tvůj parťák, co s tebou bydlí v domečku a co si tě zatím všímal velmi málo nebo vůbec, ale podívej se, něco se hodně změnilo! Otočil se a kouká se na tebe a dokonce natahuje ruce směrem k tobě. A já ti mohu prozradit, že tě chce jít obejmout. A to je moc fajn, viď? To tu ještě nebylo!

A pokračujte v promluvě s tím dítětem:

Ale než mu to dovolím, prosím tě o jednu maličkost. Odpusť mu prosím, že to dělá až teď. On totiž nevěděl, že jste v tom těle dva. A pochopil to až po mém výkladu, ale důležité je, že to udělal. Víš, on za to tak docela nemůže. Nikdo mu nikdy neřekl, že jste dva. Ani maminka, ani tatínek, nedozvěděl se to ani ve škole, v knihách či televizi. Tak mu to prosím odpusť. A duše se na okamžik odmlčí a pak ještě řekne: a teď běžte k sobě a obejměte se!

A vy se s těma nataženým rukama vydejte ve svém vnitřní světě k tomu dítěti. Nepočítejte příliš s tím, že vám přiběhne naproti, ono vám ještě nevěří. A když k ní přijdete, vezměte ji do náruče a obejměte ji. Samozřejmě s  prožíváním lásky a krásných citů, kterých jste v danou chvíli schopna. Ona vás jistě obejme taky. A současně s oním objetím ve vnitřním světě zvedněte i své fyzické ruce, a položte pravou dlaň na levou paži, pravou dlaň na levou paži a své fyzické ruce přitiskněte k tělu. Objímáte se tak na dvou rovinách svého bytí a to je dokonalé.

Pak šeptejte svému dítěti v náručí skvělá slůvka o tom, jak ho máte ráda, jak ho milujete a jak ode dneška chcete s ním být už jen a jen spolu. Pokud vám milování ještě nejde, slibte mu, že se to naučíte, že se to chcete naučit.

Poté se dítěti omluvte za to, že jste si ho dosud nevšímala či nevšímal. Asi tak podobně, jak jsem to popsal výše. A dejte do toho cit a touhu to vše napravit.

A pak mu řekněte tyto věty:

A teď když jsme se,Jiřinko, tak šťastně potkaly a objaly a je nám spolu fajn /je vám skutečně fajn?/, tak ti slibuji, že od teď už tě nikdy nenechám samotnou. Od teď už budeme pořád na vědomé rovině spolu. Budeme si spolu povídat, budeme se spolu radit, co budeme dělat, a budeme taky vše spolu dělat a prožívat.   

A ještě chvíli setrvejte ve v onom objetí a pak z něj vyjděte. A poctivě si odpovězte, zda vám bylo lépe, fajn, možná jste plakala dojetím? A co to ve vás zanechalo?

To by bylo pro dnešek všechno. Je samozřejmé, že nemůžete třeba několikrát v běžném životě obejmout to dítě, hladit ho a mile s ním promlouvat. Ten cit lásky, který jste si prožila, je třeba dostat do průběhu všedního dne, být s Jiřinkou ve stálém kontaktu a ony chvíle vnitřní lásky prožívat co nejčastěji bez stálého ponořování se do vlastního vnitřního světa.

Myslíte, že to nepůjde? Ale ano! A o tom, jak se to dělá, si něco řekneme příště.