Reinkarnace, aneb převtělování lidské duše — hmotné důkazy v seriozním vědeckém výzkumu: Dr. Ian Stevenson a Tom Shroder 3

V tomto seriálu předkládáme důkazy o tom, že v historii lidé věděli o skutečnosti reinkarnace a poznání o převtělování lidské duše bylo součástí původního raného křesťanství » Ano i prvotní křesťané to věděli, než toto poznání cézaropapežští mocipáni potlačili! To jsou důkazy takříkajíc literárně-historické. Ovšem nejlepší důkazy jsou ty ze života. Několik velmi dobře doložených už jsme si uvedli v předchozích dílech počínaje tímto » Podíváme se teď na další svědectví reálných lidí.

Zpravidla se na své předešlé pozemské životy nepamatujeme. Krom církevní ideologie, která ovlivňuje celý tzv. Západ dodnes, toto zapomenutí bývá hlavní důvod, proč neuznáváme myšlenku reinkarnace. Stále se však objevují lidé, kteří si více či méně zřetelně vybavují některé ze svých dřívějších životů…

Je možné si uchovat vzpomínky na minulý život?

Podle většinového církevního-materialistického názoru si nemůžeme pamatovat co se odehrálo v předešlém životě. Podle materialistů je naše paměť závislá na mozku a žádné vzpomínky tohoto druhu proto nemůžeme mít, protože mozek se při úmrtí těla rozpadá.

To je samozřejmě chybný předpoklad, jelikož naše paměť na mozku závislá není. Víte že naši „vědci“ v mozku důkladně hledali předpokládaná tzv. centra dlouhodobé paměti. Co myslíte, s jakým výsledkem?

Nenašli moji rádcové… Ano! Nenašli! Přesně tak. Ona centra jsou totiž někde jinde…

Někteří moderní výzkumníci vzpomínky na minulé životy spojují s existencí tzv. morfogenetického (nebo též akašického) pole — různí autoři to stejné pojmenovávají různě. Tím se ale nyní zabývat nechceme. Důležité je, že existence nějakého takového energo-informačního pole může snadno vysvětlit nejen uložení vzpomínek z minulého života, nýbrž i většinu tzv. paranormálních jevů, počínaje telepatií apod. Neméně důležité je, že existence takového pole, jakési informační sítě, není v rozporu s moderní kvantovou fyzikou. Oblíbenou námitku, že „vědci“ přece nic nenaměřili, nelze brát vážně, jelikož současná „věda“ dokáže detekovat jen velmi omezené spektrum frekvencí…

Mohl bych vzpomenout, že docela nedávno se podobní chytrolíni vysmívali pánům Faradayovi a Maxwellovi při objevování elektromagnetismu. Hlavní argument těchto nevědomých „vědců“ byl, že to nemůže existovat — oni si na to přece nemohou sáhnout ani to nijak změřit… Nemusím asi říkat, jak to dopadlo… dnes to vědí i děti ve školce ;-)

Mozek rozhodně nemůže být centrem a původcem lidského vědomí, proto už máme příliš mnoho důkazů

Na základě mnoha uvedených důkazů nezbývá než přijmout skutečnost, že nashromážděné vzpomínky mohou přejít z duše do mozku, přestože se to děje spíše výjimečně. Mozek je nikoliv úložištěm, nýbrž jenom jakýsi převodník informací z duchovní sféry, z onoho „akašického“ energo-informačního pole… Moderním jazykem IT bychom to mohli zjednodušeně opsat tak, jako že z dlouhodobé paměti mohou být vzpomínky přeneseny do operační paměti RAM v mozku… Zkušenosti, které se hlubokým prožitím zapsaly do duše, zůstávají každopádně zachovány i po smrti mozku.

Dr. Ian Stevenson, lékař a univerzitní profesor se zabýval vědeckým a velmi důkladným sběrem důkazů o reinkarnaci

Dr. Ian Stevenson
Dr. Ian Stevenson

Dr. Ian Stevenson, profesor Univerzity v Charlottesville ve Virginii, se ve svém vědeckém životě zabýval vědeckým, systematickým a extrémně důkladným sběrem důkazů o reinkarnaci. Studoval tisíce případů dětí, které si vzpomínaly na některý ze svých předchozích pozemských životů.

Touto vědeckou prací se budeme zabývat důkladněji níže v tomto textu.

Tom Shroder spolupracoval s Ianem Stevensonem a výsledkem je dobře čtivá kniha Staré duše

Tom Shroder-Old Souls-Compelling Evidence from Children Who Remember Past Lives

  • Shroder, Tom: Old Souls (Staré duše)

Tom Shroder se na svých cestách s profesorem Stevensonem sám přesvědčil, že vzpomínky dětí na minulý život nejsou žádnými přeludy. Ve své knize „Old Souls“ („Staré duše“) popisuje důkazy reinkarnací.

Malé děti a dávné vzpomínky

Jeden z argumentů proti reinkarnaci říká, že se vzpomínky vytvářejí přenosem myšlenek nebo prostřednictvím našeptávání zemřelých osob z onoho světa. To nelze zcela vyloučit. Pozorujeme-li ale děti a způsob, jakým se při vzpomínání chovají, zdá se to velmi nepravděpodobné.

Za takovými dětmi se rozhodl vydat novinář Tom Shroder spolu s Ianem Stevensonem, aby si vytvořil vlastní představu. O svých zážitcích napsal napínavou knihu, kde nejprve předložil všechny své pochybnosti, aby se k nim posléze vyjádřil a vyvrátil je (viz seznam literatury). Sotva který případ je ale možné označit za dokonalý důkaz. Často se stalo, že v okamžiku, kdy se Stevenson o případu dozvěděl, byly děti už starší a on byl nucen ověřovat důvěryhodnost očitých svědků. Někdy byly jejich vzpomínky neúplné nebo dotyčné rodiny měly teoreticky možnost se o sobě navzájem dozvědět.

Toma Shrodera však naprosto přesvědčil způsob vybavování si vzpomínek na minulý život, tak typický pro děti. Jejich jednání totiž rozhodně nevypadalo na opakování něčeho našeptaného ani na plnění instrukcí jiné osoby. Bylo jasné, že ony samy jsou tou tehdejší osobou.

Jak funguje reinkarnace?

Další naléhavá otázka se týká mechanismu reinkarnace. Pro Toma Shrodera je spojení těla a duše velkou hádankou. Jak a kdy nastává?

Duši vyvíjejícího se dítěte v těle matky přitahuje energie duše matky. Tento děj se odehrává zhruba v polovině těhotenství a podléhá zákonu přitažlivosti stejnorodého a zákonu zpětného působení, není to svévolný proces.

Důkaz tohoto tvrzení obzvláště dobře vidíme u případů reinkarnace dvojčat. Ian Stevenson popsal 26 výborně zdokumentovaných případů dvojčat, u nichž si alespoň jedno z nich vzpomínalo na svůj dřívější život. V 19 případech byla dřívější osobnost jednoho dvojčete v příbuzenském vztahu ke druhému, někteří byli dokonce manžely. V ostatních sedmi případech byli přátelé nebo známí.

Z toho jasně vyplývá, že se k sobě obě tyto duše dvojčat nějakým způsobem hodí a že tento vztah vznikl už v předcházejícím životě.

Naprosto ukázkově si např. vzpomínala barmská dvojčata Cho a Ko Theinovi na svoje předchozí životy majitelky rýžového mlýna a rolníka, který svou rýži do mlýna vozil. V chování dvojčat se odráželo trochu povýšené vystupování bohaté mlynářky a pokorný postoj rolníka.

Proč předchozí životy zapomínáme?

Shroder se také ptá, proč si některé děti vzpomínají, a většina nikoli. Stevenson zjistil, že mnohé z dětí, jejichž případy studoval, zemřely relativně mladé při nehodě nebo nemoci a brzy se znovu narodily. U více než 600 případů to bylo průměrně po 15 měsících. Možným předpokladem pro přetrvání vzpomínek do dalšího života je krátký časový interval mezi smrtí a novým narozením. Dotyčné osoby byly totiž z předešlého života vytrženy, tudíž ho emocionálně stále prožívaly.

Většinou si na svůj minulý život naštěstí nepamatujeme :-)

Proč naštěstí?

Vzpomínkami na minulý život je ovlivňován i ten současný. Jestliže tyto vzpomínky nemáme, můžeme žít nezatížený život. Díky tomu jsme schopni vydat se novými cestami a probouzet schopnosti, které v nás dřímají. Proto je to zařízeno tak, že si běžně nevzpomínáme a ani nelze příliš doporučovat umělé způsoby regresí — již jsme si vysvětlili proč — např. v knize Most času je velmi dobře vidět, jaké problémy přináší rozpomenutí na drastickou minulou smrt.

Jak se říká: „Někdy je lepší nevědět“. Kdo ví, co jsem třeba zrovna já v minulém životě vyváděl — a pokud bych to věděl, nejspíš bych celý tento život byl ve stresu, kdy mi karma zas nějakou tu facku od života vrátí… lepší nevědět ;-)

Jaké závěry lze ze vzpomínek na minulé životy odvodit?

Život smrtí těla nekončí. V duši zůstávají uchovány naše zkušenosti. Povědomí o nich se za určitých okolností může v raném dětství probudit, například při rychlém znovuzrození po náhlém úmrtí.

A skutečně se to docela často děje. Pokud blíže znáte nějaké maminky s malými dětmi, mnoho z nich vám potvrdí, že ti malincí občas prohlašují „podivné“ věci.

Často je to sváděno na fantazii, to ano :-) Nicméně všímavý pozorovatel uvidí, že je to právě dost dobře v souladu s tím faktem, že čerstvě inkarnované duše se často ještě „neponořily do hmoty“ zcela dokonale a díky tomu ještě vědí… Samozřejmě — oproti případům dětí uvedeným v minulých dílech — jsou to většinou jen nepatrné střípky minulých zážitků, které s pokračujícím „pádem do hmoty“ rychle vymizí.

V duši jsou zapsány vlastnosti, které přisuzujeme osobám – vůle, charakter, schopnost úsudku, sebevědomí, schopnost prožitku, úmysly atp.

Dr. Ian Stevenson je skutečně výjimečný vědec a jeho vědeckou prací se budeme zabývat ještě v dalším pokračování…

-pokračování-


Literatura: