Skryté příčiny vzniku Hitlerovského fašismu

V tomto textu nabízíme detailnější pohled na ideologii Hitlerovského nacismu. Tento krátký text slouží hlavně pro doplnění podrobné analýzy vzniku fašismu zde »

Především chci poukázat na to, jak se Hitlerův Mein Kampf snaží předem ospravedlnit pozdější válečné výboje… a co je velmi pozoruhodné: Opakovaně je zdůrazňována a ospravedlňována agrese konkrétně proti Rusku.

Letmo poukáži i na další opomíjené detaily, jejichž poskládáním lze získat daleko věrodnější obraz než ten, jaký nám je předkládán ve škole. Tzv. oficiální historie totiž spousty věcí nevysvětluje – počínaje tím, jak mohly být národy plné rozumných lidí zmanipulovány malinkou hrstkou primitivních fanatiků. Protože bez podpory většiny národa nemohl Hitler vést válku. Stejně tak primitivní, ani nijak moc pracovitá, Hitlerova osobnost bez mohutné podpory ze zákulisí nebyla schopna skutečných státnických kroků.

Hitler sám to přiznal, když řekl: „Já jsem jenom amplión.“ M. Francois-Poncet, tehdejší francouzský velvyslanec v Berlíně potvrzuje, že Hitler pracoval velmi málo, vůbec nečetl a nechal své spolupracovníky, aby si dělali, co chtějí.

Stejným dojmem prázdnoty a neskutečnosti působili i jeho pomocníci. První z nich, Rudolf Hess, který uprchl v roce 1941 do Anglie, vypadal při svém soudu v Norimberku jako naprostý podivín a nikdy jsme se nedozvěděli, jestli byl úplně duševně vyšinutý nebo jenom blázen. Druhým byl groteskní Goering, marnotratný a obézní, který nosil ty nejokázalejší operetní uniformy, žrout, lupič obrazů a k tomu všemu navíc narkoman morfia. Ostatní významné stranické osobnosti vypadaly podobně a při procesech v Norimberku bylo jedním z největších překvapení novinářů zjištění, že krom jiných nedostatků postrádali tito nacističtí hrdinové rozum, charakter a byli více či méně bezvýrazní

Jediným, kdo se tyčil nad touto vulgární chátrou – díky své vychytralosti, nikoli však morální hodnotě – byl Franz von Papen, tajný jezuita, papežský komorník, který byl dostatečně chytrý aby na něj nenašli žádné důkazy… Přitom – jak jsme si ukázali v textu o vzniku fašismu – on je tím, kdo dovedl Hitlera k moci!

Mimochodem, to samé jako o Hitlerovi platí i pro Mussoliniho. Jak řekl bývalý ministr Carlo Sforza: „Jednoho dne, kdy čas utlumí hořkost a nenávist, bude, jak doufáme, uznáno, že orgie krvavých násilností, které změnily Itálii na dvacet let ve vězení a na trosky ve válečných letech 1940–1945, měly svůj původ v téměř unikátní historické události: naprostá disproporce mezi legendou uměle vytvořenou okolo nějakého jména a skutečnými možnostmi chudáka, který nosil toto jméno, člověka, kterému nepřekážela kultura.“ (viz Hrabě Carlo Sforza: L´Italie telle que je l´ai vue; Grasset, Paříž, 1946, str. 158).

Jednoduchým selským vysvětlením jsou samozřejmě fakta, na která jsme si již poukázali — Mussolini byl také jen loutkou dosazenou jezuitskou „rozvědkou“.

Edmond Paris, Tajná historie Evropy i světa
Edmond Paris, Tajná historie Evropy i světa

Nejkompletnější souhrn informací ohledně angažmá vatikánské jezuitské armády při výrobě fašismu naleznete nejspíše v knize Tajné dějiny »

Začneme u ideologické zástěrky nacismu. Edmond Paris dokazuje, že kniha byla napsána profesionály z řad jezuitů:

Mein Kampf napsal z větší části otec Stämpfle (Pater Bernhard Rudolf Stempfle) a Hitler knihu v podstatě jen podepsal. Kniha je rozdělena do dvou částí. První vznikla v roce 1924 během tří a půl měsíce v naprosto ideálních podmínkách poklidného kriminálu, k němuž byl Hitler odsouzen po nezdařeném pokusu o puč v Mnichově v listopadu 1923.

Jak se shoduje mnoho historiků, jeho životopis v „Mein Kampf″ neodpovídá skutečnosti a složité politické představy, komplikované rozbory mezinárodní situace, hluboké závěry popisované v knize vůbec neodpovídají Hitlerovým intelektuálním schopnostem. Téma válečné propagandy, téma antisemitismu a další témata, která jsme z prostorových důvodů již neuvedli, v sobě nesou pečeť někoho mnohem zkušenějšího, než byl naivní mladíček Adolf Hitler se svými primitivními ambicemi a naivními představami…

Další svědectví jezuitského kněze Fr. Alberta Rivery říká: »…claims how the stage was then set for Germany’s new Roman Catholic star, Adolf Hitler, as a Jesuit priest by the name of Fr. Staempfle actually wrote Mein Kampf, the book being the master plan of the Jesuits for Hitler’s takeover of Germany. „Another great inquisition was about to begin,“ said Rivera. „Instead of wearing Dominican robes, they were wearing Nazi uniforms. Hitler’s Brown Shirts, called Nazis, backed by the Vatican used the same tactic as Mussolini, beating and bullying all opposition into submission, including Roman Catholics. Bloody street battles between Roman Catholics who were Nazis and Roman Catholics who were communists took place. The prize being Germany.“ The symbol for this new inquisition was the Swastika, which of course was a Masonic symbol. According to Rivera’s research, Hitler was the Vatican’s choice, just like Lech Walesa in Poland and the new American neo-con regime. 1933.“«

Když víte o co ve skutečnosti šlo a na co se máte dívat, dochované záznamy o tvorbě Mein Kampf svědectví jezuitů Rivery a Parise potvrzují! A to i přes snahu tuto skutečnost zakrýt – pater Bernhard Rudolf Stempfle byl brzy po vydání svého zástupného veledíla zavražděn – a jak známo mrtví nemluví. Encyklopedie sice zpochybňuje Stempfleho jezuitskou řádovou příslušnost a přisuzuje mu členství v Ordo Sancti Hieronymi, O.S.H. (což je řád s. Jeronýma fungující podle pravidel jiného řádu s. Dominika –  dobře známého inkvizičního klubu se zálibou v pálení knih). Členství autora v konkrétním řádu ale není pro naše závěry podstatné – jak neustále opakuji – katolíci (a kněží obzvlášť) jednají vždy podle příkazů z centra.

Důkladný encyklopedický záznam se spoustou odkazů říká např.:

Konrad Heiden, der 1936 die erste wissenschaftlichen Ansprüchen genügende Hitler-Biografie vorlegte, gab in seinem Werk an, Stempfle habe gemeinsam mit Elsa Bruckmann, der Gattin eines Hitlerfreundes, die Korrekturfahnen für Hitlers Buch gelesen. Dabei habe er einige Änderungen am Ur-Text vorgenommen und sogar einige Passagen ganz umgeschrieben.[21] Heidens Aussage wird durch eine Aussage von Hitlers Adjutanten Julius Schaub gestützt, der 1961 erklärte, er habe gesehen, wie Stempfle die Fahnen zu „Mein Kampf“ in der Hand gehalten habe.[22]

Der abtrünnige Nationalsozialist Otto Strasser berichtete 1942 in seinem im amerikanischen Exil veröffentlichten Buch Hitler und ich, dass Stempfle monatelang daran gearbeitet habe, die im Manuskript zu Mein Kampf zum Ausdruck gebrachten Gedanken zu ordnen. Nebenbei setzte er so die Legende in die Welt, Hitler habe Stempfle wegen seiner Korrekturen an dem Buch ermorden lassen. Diesen Hinweis nahm später der englische Hitler-Biograf Alan Bullock auf. In seiner Betrachtung der Vita Hitlers gab er an, Stempfle habe Hitlers Manuskript „stilistisch gesäubert“ (pruned) und in Teilen neu geschrieben.[23] Othmar Plöckinger weist in seiner breit angelegten Untersuchung der Geschichte von Mein Kampf nach, dass im Laufe der Jahre zahlreiche Autoren Bullocks Behauptung aufgriffen und so dessen Auffassung über Stempfles Rolle bei der Entstehung von Mein Kampf weiter verbreiteten.[24]

Harry Schulze-Wilde ging so weit, Stempfle das Verdienst zuzuordnen, dass er Mein Kampf in ein „einigermaßen verständliches Deutsch“ umgeschrieben habe.[25] Bei Riemeck findet sich die Behauptung, Stempfle habe sich, zusammen mit Josef Czerny, bemüht, etwas Ordnung in die Gedanken in Hitlers Buch zu bringen, indem er den von Hitler wild zusammengeworfenen Eingebungen Struktur gegeben sowie Grammatik und Orthographie des Manuskripts korrigiert habe.[26]

Zdroj: http://de.wikipedia.org/wiki/Bernhard_Stempfle

Předpokládáme-li, že za provázky loutek se tahá z Vatikánu, tak je jasné že skutečnou pravdu nikdo nepřizná. Nicméně, lze jasně vidět že dostupná fakta v žádném případě nevylučují, že Stempfleho příspěvek byl větší než pouhé korektury textu! Ovzvlášť ve spojení s tím, co víme z jiných potvrzených zdrojů o Hitlerově lenosti a současně primitivismu. Ta kniha byla mimo Adolfovy schopnosti. Rovněž rychlé zavraždění Stempfleho o něčem svědčí.

Nacisté v Berlíně roku 1933 pálí knihy svých odpůrců. Duchovní dědictví se nezapře.
Nacisté v Berlíně roku 1933 pálí knihy svých odpůrců. Duchovní dědictví se nezapře.

I přes svoji vnitřní nesourodost nese kniha „Můj boj″ „virtuální podpis″ řádu, který ji stvořil. Podívejme se na několik ukázek a porovnejme je s učením, morálkou a výchovnou ideologií řádu, k němuž skutečný autor knihy patřil.

Hned na začátku první kapitoly ve druhém odstavci nacházíme jakési zdůvodnění „morálního″ práva Německa na rozpoutání válečné vřavy v Evropě. „Oprávněným″ důvodem k zabrání cizího území a půdy může být i hlad a bída německého obyvatelstva. Sama minulost nám potvrzuje, že jakoby mávnutím proutku se do Německa tato krize a bída náhle dostavuje v plném rozsahu. Německá ekonomika padla, měna se totálně zhroutila, výroba zastavila, potraviny téměř došly. Dnes historikové vesměs pochybují o přirozeném původu krize a nepopírají, že byla uměle vytvořena a udržovaná. Mělo to svůj důvod, neboť tím byla „morální″ podmínka k expanzi Německa do cizích území podle manifestu splněna:

1400-Pedro Berruguete- burning-books of the Cathars-Saint Dominic
S. Dominik a jeho inkvizice pálí knihy odpůrců církve.

„…Můj vlastní postoj ke konfliktu (1. sv. války) byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko kvůli nějakému srbskému zadostiučinění, nýbrž Německo za svou podstatu, za německý národ a jeho bytí či nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se teď muselo bít. Co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku až po Sendan a Paříž, muselo si nyní mladé Německo znovu zasloužit. Zvítězí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do společnosti velkých národů a teprve potom se bude Německá říše moci osvědčit jako mocný útulek míru a kvůli míru už nebude muset ubírat svým dětem chléb.″ (5/I).

„…Německo se buďto stane světovou velmocí, a nebo přestane zcela existovat. Ke světové velmoci však potřebuje onu velikost, která mu v dnešní době dá potřebného významu a svým obyvatelům zajistí existenční možnosti. Tím děláme my, národní socialisté tlustou čáru za zahraničněpolitickou orientací naší předválečné doby. Začínáme tam, kde se skončilo před šesti staletími. Zastavujeme věčný germánský tah na jih a na západ Evropy a obracíme své zraky na prostor na východě. S konečnou platnosti uzavíráme předválečnou koloniální a obchodní politiku a přecházíme k politice půdy pro budoucnost. Pakliže však dnes v Evropě hovoříme o nové zemi a půdě, musíme v první řadě myslet na Rusko a jeho okolní podmaněné státy. …Naším úkolem, posláním národně socialistické hnutí je však přivést náš národ k takovému politickému poznání, nespatřovat svou budoucnost v opojném účinku nového Alexandrova tažení, nýbrž spíše v pilné práci německého pluhu, kterému půdu může zaručit pouze dobře nabroušený meč. (14/II).

Zbývají už jen dvě cesty k zajištění práce a chleba pro rostoucí počet lidí. 1. Buď získat novou půdu a přesunout na ni každoročně přebytečné milióny lidí a udržet tak národ na základě uživeni sama sebe, anebo 2. Přejít na průmyslovou výrobu a obchod pro cizí potřeby a z těchto výnosů hradit životní náklady. Tedy: Buďto politika půdy, anebo koloniální a obchodní politika. Obě cesty byly zkoumány z různých pohledů, doporučovány a zavrhovány, až se s konečnou platností šlo tou poslední. Zdravější z obou byla ovšem cesta první. Získávání nové půdy pro osídlení přebytečného počtu obyvatel má velmi mnoho předností, zvláště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k přítomnosti. …Je třeba zaujmout chladné a střízlivé stanovisko v tom smyslu, že určitě nemůže být vůlí nebes, dát jednomu národu na tomto světě padesátkrát více půdy než národu druhému. V takovém případě se nelze dát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skutečně životní prostor pro všechny, pak ať se nám tedy dostane půdy, kterou potřebujeme k životu… Nárokovala-li se kdy v Evropě půda, mohlo se tak stát jedině na úkor Ruska, potom se musí nové říše dát na pochod cestou někdejších řádových rytířů, aby německým mečem vybojovala německému pluhu hroudu a dala národu chléb vezdejší.

pacelli2Důkaz o tom, že katolík Hitler, loutka jezuitů, jedná v naprosté shodě s Vatikánem, nám mezi řádky ukazuje též následující prohlášení papeže, které přišlo po zklamání, když bylo u Moskvy hitlerovské tažení zastaveno a u Stalingradu byl von Paulus s jeho armádou obklíčen.

Bylo to v době vánoc 1942. Poselství »svatého otce« vypadá spíš jako energické provolání k armádě:

„Teď není čas na naříkání, ale na činy. Nechť se nadšení z tohoto křížového tažení drží křesťanství a bude slyšet »Bůh to chce!« Nechť jsme připraveni sloužit a obětovat se, tak jako křižáci dávných dob… Nabádáme vás a zapřísaháme vás, abyste si uvědomili tíži současné situace… Jako dobrovolníci, kteří se účastní tohoto svatého křížového tažení moderní doby vyzvedněte korouhev vysoko, vyhlaste válku temnosti světa, který je oddělen od Boha. “ (viz Válečná poselství světu, od Pia XII., str. 257).

Zas a znovu vidíme absolutní zneužívání Kristova jména a urážku Boha, v jehož jménu jsou jsou opakovaně vyhlašovány válečné výpravy. To vše v absolutním rozporu s Desaterem!

Tento bojovný projev nebyl výrazem „přísné neutrality“, jakou se Vatikán vychloubá při sledování mezinárodních záležitostí. Tento projev byl ještě o to nevhodnější, že Rusko bylo spojencem Anglie, Ameriky a svobodné Francie. „Dobrovolníci,“ které papež povolal do armády, byli zálohy a lidé naverbovaní v Paříži kardinálem Baudrillartem.

Odůvodnění německé expanze

Kromě „morálního″ povolení k válce zde také nacházíme další jezuitskou zásadu, a sice, že v jednotě všeho je síla. Jednotná krev (jednotná rasa), jednotný stát, jednotné smýšlení, jednotný cíl, jednotný boj atd.

Obdiv k římsko-katolické církvi, obrana papežských dogmat

Zajímavé je také sledovat, jak se autor manifestu „Mein Kampf″ staví vůči římskokatolické církvi. Starou církev, která odmítá nově se rodící hnutí, již nechává stranou a vyzdvihuje její likvidaci a rozklad, zatímco církev, která je plná nové mládeže, jež bojuje za víru v germánskou nadnárodní rasovou čistotu, slouží v textu jako vzor a poučení pro čtenáře. Například:

„…Zde může katolická církev posloužit jako poučný příklad. V celibátu jejích knězů je založena nutnost vybírat kněžský dorost nikoliv z vlastních řad, ale vždy znova a znova ze širokých národních mas. Avšak právě tento význam celibátu většina lidí neuznává. Přitom toto je příčinou neuvěřitelné svěží síly, která spočívá v této prastaré instituci. Neboť tím, že se tato obrovská armáda duchovních hodnostářů nepřetržitě doplňuje z nejnižších národních vrstev, zachovává si církev nejen instinktivní spojení s citovým světem národa, nýbrž zajišťuje si i sumu energie a činorodosti, jež v této formě bude věčně existovat pouze v široké národní mase. Z tohoto pochází úžasná mladost tohoto obrovského organismu, duchovní pružnost a ocelová vůle.

…Také zde se lze poučit od katolické církve, i když systém jejího učení se v mnoha bodech – a částečně zcela zbytečně – dostává do kolize s vědou a výzkumem, není ochotno obětovat ani jedinou slabiku ze svých zásad. Toto učení velmi správně rozpoznalo, že jeho odolnost nespočívá ve větší či menší přizpůsobivosti k vědeckým výsledkům, které jsou ve skutečnosti vždy rozkolísané, nýbrž v silném setrvávání na jednou stanovených dogmatech, jež celku propůjčují charakter víry.″ (5/II).

Je příznačné, že je vyzvihována nejhorší část papežského učení – dogmata, která účinně brání jakémukoliv duchovnímu vývoji.

Ještě více zaráží – proč se vůbec tak důkladně primitiv Hitler zabývá církví – začne to ovšem dávat smysl, pokud už víme, že tuto knihu ve skutečnosti napsali jezuité pro ospravedlnění Hitlerových aktivit…

„Činit náboženství nebo církev zodpovědnými za pochybení jednotlivce je nespravedlivé i z jiného hlediska. Porovnejme velikost viditelné organizace církve s průměrným chybováním lidí obecně a budeme muset přiznat, že poměr mezi dobrem a zlem je tady lepší než jinde. Jistě, najdou se i mezi kněžími tací, jimž je jejich posvátný úřad jen prostředkem k uspokojování politické ctižádosti, ba kteří v politickém boji často více než politováníhodným způsobem zapomínají, že by měli být strážci vyšší pravdy a nikoliv zastánci lží a pomluv. Ovšem na jednoho nedůstojného připadají tisíce čestných, svému povolání věrně oddaných duchovních pastýřů, kteří v naši prolhané a zpustlé době vyčnívají jako malé ostrůvky ze všeobecného bahna.

Stejně jako nesmíme odsuzovat církev jako takovou, proviní-li se nějaký zpustlý objekt v sutaně proti mravnosti, nemohu rovněž odsoudit církev za to, že jeden z mnoha jejích služebníků pošpiní a zradí svůj národ, což je jinde téměř běžné. Nezapomínejte zvláště dnes, že na jednoho takového připadají tisíce…″

Rovněž tak čtenář vidí rozsáhlou obhajobu selhání jednotlivce v církvi. Pokud jste četli můj text od začátku, tak víte, že tvrdím naprostý opak – totiž že toto vymlouvání se tzv. na slabosti jednotlivce je pouze pokrytectvím a snahou zamaskovat diktátorskou povahu papežského systému

A jezuité sami jsou těmi, kdo tuto diktaturu nejvíce utužují. Nemohu nepřipomenout našeho rodáka Jana Husa, který s nejlepšími úmysly vlastně jen chtěl očistit církev od nešvarů a porušování Kristova učení – tedy principů, které sama církev naoko hlásá. Asi není třeba popisovat jak skončil…

Jaký to protiklad ke katolíkům typu Hitlera a Franca, jejichž režim zavraždil tuny lidí… Hitler byl pokárán téměř nenápadně a nikdy nebyl ani exkomunikován… Vražedný diktátor Franko navíc líbá na potkání prsteny každému biskupovi na znamení absolutní podřízenosti a je pak chválen za svůj »příkladný katolický postoj«.

Franco greets the attending prelates, among them the nuncio Cicognani and the bishop of Madrid-Alcala, Eijo Garay, 1944
Franco greets the attending prelates, among them the nuncio Cicognani and the bishop of Madrid-Alcala, Eijo Garay, 1944

A znovu: Silná obhajoba dogmat a slepé víry

Samozřejmě – slepá víra podřízeného stáda ovčanů je výhodná – pokud chci ono stádo zotročit. A přesně to také stále znovu vidíme v historii:

  • cézaro-papežský absolutismus
  • komunismus
  • fašismus
  • materialismus

Co je společné všem těmto náboženstvím, to je slepá víra v hodnoty, které nemají trvalý smysl a jsou pouhou iluzí. Tou iluzí na kterou nás mudrci upozorňují tisíce let – můžeme to najít třeba v budhismu…

Poslední citát z jezuitského díla Mein Kampf: „Pozoruhodný je zde i stále prudší boj proti dogmatickým základům jednotlivých církví, bez kterých by ale praktická existence lidstva bez náboženské víry na tomto světě nebyla myslitelná. Široká masa obyvatelstva se neskládá z filozofů. Avšak právě pro masu je víra často vůbec jediným podkladem pro morální světonázor. Různé náhražkové prostředky se neprokázaly jako moc úspěšné, takže by jimi asi jen těžko šlo nahradit nynější náboženské vyznání. Pokud však má náboženská víra a učení skutečně oslovovat široké vrstvy, pak je naprostá autorita obsahu této víry základem každé účinnosti. To, čím je pro všeobecný život příslušný životní styl, bez kterého by zajisté rozumně a chytře žilo statisíce vysoce postavených lidí, ale milióny dalších však ne, tím jsou pro stát právě jeho základní principy a pro příslušnou víru její dogmata. Teprve pomocí toho je kolísavá a nekonečně vykládaná, čistě duchovní myšlenka jasně vytyčena a je jí dána určit forma, bez které by jí nikdo nevěřil. V jiném případě by myšlenka nepřerostla přes metafyzickou představu, nebo krátce řečeno přes filosofické mínění. Útok proti dogmatům se velmi podobá boji proti všeobecně zákonným podkladům státu. A tak jako stát zahyne v naprosté státní anarchii, tak i církev skoná pod nátlakem náboženského nihilismu…″ (10/I).

Hitler byl podporován nejen z Vatikánu, ale i z USA

wall-street-The-Rise-Of-HitlerJiž delší dobu je známo, že nástup nacismu umožnili i jistí bohatí průmyslníci (jako například Henry Ford) a v neposlední řadě bankéři svázaní s USA. Mimochodem, hned na začátku tohoto textu jsme se zmínili o podpoře italského fašismu a Vatikánu ze strany Morgan Bank. Velmi dobře to dokazuje Antony C. Sutton ve svých pracech.

Ocitujme si závěr z této knihy:

…Na základě zdokumentovaných důkazů jsme demonstrovali řadu kritických propojení mezi Wall Streetem a vzestupem Hitlera a nacismu v Německu.

Za prvé: Wall Street v polovině 20. let financoval německé kartely, které Hitlerovi umožnily dostat se k moci.

Za druhé: Financování Hitlera a jeho pouličních vrahů SS přicházelo částečně od sesterských nebo dceřinných společností amerických firem, včetně Henryho Forda v roce 1922, I.G.Farben a General Electric v roce 1933, dále v roce 1944 následovaly platby Heinrichu Himlerovi od dceřinných společností Standard Oil of New Jersey a ITT.

Za třetí: Americké nadnárodní společnosti pod kontrolou Wall Streetu ve 30. letech a nejméně do roku 1942 pěkně profitovaly z Hitlerova zbrojního programu.

Za čtvrté: Stejní mezinárodní bankéři použili svůj politický vliv v USA, aby zakryli svou válečnou kolaboraci, a z tohoto důvodu infiltrovali Kontrolní komisi USA pro Německo.

nazi-corporation
Podporovatelé a sponzoři fašismu

Po většinu 20. století Federální rezervní systém FED [zvláště pak soukromá Federální rezervní banka v New Yorku (akciová společnost, která je mimo kontrolu Kongresu, neauditovaná a nekontrolovaná, s mocí svévolně tisknout peníze z ničeho)] měl skutečný monopol na udávání směru americké ekonomice.

V zahraničních záležitostech obsahuje tzv. Rada pro zahraniční vztahy mocenské centrum, které jednostranně určuje zahraniční politiku USA. Rada se vydává za nevinné fórum pro akademiky, obchodníky, politiky, a ve svém vnitřním kruhu má toto skryté vládnoucí centrum – jež je pro mnoho běžných členů neznámé.

Hlavním cílem této skryté podvratné zahraniční politiky je získání trhů a ekonomické moci (zisků, chcete-li) pro malou skupinu obřích internacionalistů pod faktickou kontrolou několika bankovních investičních domů a vládnoucích rodin.

On-line k nahlédnutí zde: http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/210-wall-street-a-nastup-hitlera-k-moci/

Stopy nás dovedly obloukem k již zmíněné druhé šelmě, na niž poukazujeme v jiné analýze » Kruh se uzavírá…

Jak vznikl komunismus?

wall-street-bolshevikEdmond Paris dokazuje, že Vatikán měl prsty i v ruské bolševické revoluci. Pokud víme, že tím hlavním cílem je útok na pravoslaví, začne nám to všechno šílené jednání dávat smysl. Samozřejmě peníze jsou až na prvním místě, takže o ty jde také. Jenže, na rozdíl od většiny našich materialistických spoluobčanů, Vatikán chápe peníze především jako nástroj moci – kterým samozřejmě jsou!!

Stejně tak analýza Janova proroctví Dvě šelmy ukazuje na spolupráci těchto dvou sil. Nyní už nemůže být překvapivá ani účast kapitalistů na bolševické revoluci, jak ukazuje Antony C. Sutton ve své další knize Wall Street a bolševická revoluce:

Jak fašistický, tak komunistický systém je “založen na holé, nespoutané politické moci a donucování. Oba systémy si vyžadují monopolní kontrolu nad společností. Zatímco monopolní kontrola průmyslu byla kdysi cílem J. P. Morgana a J. D. Rockefellera, koncem devatenáctého století ve vnitřních kruzích Wall Street chápali, že nejúčinnějším způsobem získání neohrožovaného monopolu je “vydat se politickou cestou” a přimět společnost pracovat pro monopolisty”, a že “totalitní socialistický stát je pro monopolní kapitalisty dokonalým otrockým trhem, pokud lze vytvořit alianci se socialistickými mocipány.”(15) Tudíž se hlavní finanční mocnosti západu rozhodly vložit své peníze do vytvoření totalitního komunistického státu v Rusku, aby vytvořili otrockou ekonomiku, kterou mohli vykořisťovat a zbavit ji konkurence.

Když revoluce začala, Trotský byl v New Yorku a byl mu okamžitě prezidentem Wilsonem udělen americký pas a pak mu bylo vydáno ruské vstupní povolení a britské tranzitní vízum, aby se mohl vrátit do Ruska a „provést” revoluci.(16) Trotský byl na cestách zatčen v Kanadě, ale byl propuštěn v důsledku britské intervence.(17)

Trotský v r. 1917 odcestoval na palubě lodi, opustil New York, spolu se zajímavou sestavou spolucestujících, včetně “dalších trockistických revolucionářů, finančníků Wall Street, amerických komunistů a muže jménem Charles Crane. Charles Richard Crane byl náměstkem amerického ministra zahraničí Roberta Lansinga a v tom, co se odehrálo v Rusku, sehrál významnou roli. Bývalý americký velvyslanec v Německu, William Dodd, řekl, že Crane “výrazně přispěl k revoluci (Aleksandera) Kerenského, která vydláždila cestu komunismu”. Kerensky byl druhým premiérem ruské prozatímní vlády, která vznikla po kolapsu carské vlády a předcházela bolševikům. Crane se také domníval, že Kerenského vláda „je revolucí pouze ve své první fázi“.(18)

K revoluci došlo uprostřed první světové války, která vypukla v r. 1914, a kdy byly ve válce všechny hlavní evropské mocnosti. Morganovy a Rockefellerovy zájmy, organizované Wall Street a centralizované ve Federální rezervní bance New York, nejmocnější ze všech regionálních Federálních rezervních bank, použily v době bolševické revoluce v Rusku „misi Červeného kříže jako svého operačního nástroje“. Mise Červeného kříže v Rusku dostala své finance od bohatých lidí jako J. P. Morgan, paní E. H. Harriman, Cleveland H. Dodge a paní Russel Sage, a „v první světové válce závisel Červený kříž silně na Wall Street, a obzvláště na firmě Morgana“. Když do Ruska uspořádal misi Americký červený kříž, „William Boyce Thompson, ředitel Federální rezervní banky New York, nabídl zaplatit veškeré výdaje komise.“(19) Veškeré výdaje byly zaplaceny Williamem Boyce Thompsonem, který byl hlavním akcionářem Chase National Bank, jejíž prezident jmenoval Thompsona šéfem newyorského Fedu.(20)

Mise se skládala převážně z právníků, finančníků, jejich asistentů, lidí spojených se Standard Oil a Rockefellerovou National City Bank.(21) Mise prostřednictvím půjčky financovala prozatímní vládu Aleksandera Kerenského, přesto William B. Thompson z newyorského Fedu „osobně přispěl 1,000,000 dolarů bolševikům, s účelem šířit jejich doktrínu v Německu a Rakousku“. Je zajímavé, že když bolševici převzali vládu, „pobočka National City Bank v Petrohradu byla vyňata ze znárodňovacích dekretů bolševiků – byla to jediná cizí nebo domácí ruská banka, která takovou výjimku dostala.“(22) Nakonec, mise Červeného kříže v Rusku „byla ve skutečnosti misí finančníků Wall Street s cílem ovlivnit a vydláždit cestu pro kontrolu ruského trhu a zdrojů, prostřednictvím buď Kerenského, nebo bolševických revolucionářů.“(23)

American International Corporation (AIC) byla „v r. 1915 vytvořená za účelem rozvoje domácích a zahraničních podniků, rozšíření amerických aktivit do zahraničí a prosazení zájmů amerických a zahraničních bankéřů, podnikatelů a strojařů“. Byla vytvořena a kontrolována Morganovými, Stillmanovými a Rockefellerovými zájmy, a její ředitelé byli napojeni na National City Bank (Rockefeller), Carnegie Foundation a Federální rezervní banku New York. Členové jejího představenstva finančně podporovali bolševiky a vyzývali americké ministerstvo zahraničí, aby uznalo bolševickou vládu.(24)

V r. 1920 bylo ruské zlato vyvezeno přes Švédsko, kde bylo přetaveno a označeno švédskou mincovnou, přetaženo přes Federální rezervní banku New York do Kuhn, Loeb & Company a Guaranty Trust Company (Morgan), dvou primárních bankovních zájmů stojících za vytvořením Federální rezervního systému.(25) Během občanské vály v Rusku, války mezi Bílými a Rudými, tak zatímco finančníci z Wall Street pomáhali v tichosti bolševikům, začali také financovat Aleksandera Kolčaka (od Bílých) miliony dolarů, aby si zajistili, že ať vyjde z války jako vítěz kdokoliv, Wall Street zvítězí.(26)

Jak napsal Antony Sutton: „Rusko, tehdy i nyní, představovalo největší potenciální konkurenční hrozbu americké průmyslové a finanční nadvládě“ a „gigantický ruský trh musel být převeden na otrocký trh a technickou kolonii, aby ho bylo možno vykořisťovat několika velmi mocnými americkými finančníky a korporacemi pod jejich kontrolou.“

Nakonec zvítězili bolševici a zvítězil Wall Street. Za Stalinových pětiletek počátkem 30. let si sovětská industrializace „vyžadovala západní technologii a znalosti“ a v rámci „často přehlížené pomoci ze zahraničí“ pomohly industrializaci SSSR americké firmy, včetně Ford, General Electric a DuPont, a Standard Oil, General Electric, Austin Co., General Motors, International Harvester a Caterpillar Tractors se Sovětským svazem silně obchodovaly. (viz Antony C. Sutton, Wall Street a bolševická revoluce)

Standard Oil koupila „neskutečné množství rudé ropy“, General Electric dostala od Sovětského svazu kontrakt za 100,000,000 dolarů na vybudování „čtyř největších hydroelektrických generátorů na světě“, Austin Co. Dostala kontrakt za 50,000,000 dolarů na výstavbu města Austingrad „s továrnami na traktory a automobily, doplněný kontraktem za dalších 30,000,000 dolarů na díly a technickou pomoc, spolu s Ford Motor Corp.“ A k tomu všemu jsou „dalšími (sovětskými) obchodními přáteli General Motors, DuPont de Nemours, International Harvester, John Deere Co., Caterpillar Tractor, Radio Corp. a U.S. Shipping Board, která prodala rudým flotilu 25 nákladních parníků.“ Mezi banky s úzkými vztahy s ruskou ekonomikou patří Chase National, National City Bank a Equitable Trust, z nichž všechny patří buď k Rockefellerovým, nebo Morganovým zájmům. (viz Everybody’s Red Business. Time Magazine: June 9, 1930)

Osoby a obsazení v revolučním divadle

Jména herců a manipulátorů nám ukazuje jak sítě mocných pracují:

V roce 1915 Alexander Parvus (pův. jm. Israel Helphand) vypracoval plán na převzetí moci v Rusku bolševiky za pomoci německé tajné služby. Z německého ministerstva financí obdržel 7 miliónů marek na rozvinutí komunistické propagandy v Rusku. To Parvus „stvořil“ Lenina takového, jakého známe. S budoucím vůdcem revoluce se setkal v Zürichu v květnu 1915. Německá vláda financovala Parvuse a potažmo bolševiky proto, že dostali příslib o ukončení válečných akcí Ruska, jakmile Lenin a spol. ovládnou východní říši.

Císařův poradce a sionista Walter Rathenau se přímo zasazoval o podporu bolševismu. Na jeho straně stál i německý velvyslanec v Dánsku Ulrich von Brockdorff-Rantzau. (1) První tranfer peněz z německého ministerstva zahraničí ve výši 5 mil. marek se odehrál 7. června 1915.

Nebyla to však zdaleka jen německá vládní iniciativa. Mnohem spíše se jednalo o konspiraci mocných finančních kruhů. Podle Antonyho Suttona (Wall Street and the Bolshevik Revolution) se významně v podpoře prvních komunistů angažoval John Pierpont Morgan Jr. Dále Jacob a Mortimer Schiff, Felix Warburg, Otto H. Kahn, Max Warburg, Jerome Hanauer, Alfred Milner a rodina Guggenheimů. Toto potvrzuje také složka 861.00/5339 z archívu U.S. State Departement. Ve všech případech šlo o členy zednářských lóží židovského původu.

Max Warburg, nejvlivnější bankéř v Německu, se přímo podílel na založení propagandy komunistů v Rusku. Přes průmyslníka Huga Stinnese daroval 12. srpna 1916 dva milióny rublů na jejich publikační činnost. (2)

Zdaleka největší podpora však přicházela z nejsilnější americké bankovní skupiny Kuhn, Loeb&Co., kde měl rozhodovací pravomoc Jacob Schiff. Bratři Maxe Warburga Felix a Paul se oženili s dcerami bankéřů Schiffa a Salomona Loeba. Jacob H. Schiff pocházel z významné rabínské rodiny. Jeho kariéra byla dílem Rothschildovy rodiny, protože mu dopomohla k jeho pozici v Kuhn, Loeb&Co.

Přepadení Zimního paláce – mýtus a pohádka pro obyčejné ovčany

Pro pobavení ještě pár slov o tom, jaké pohádky nás učí ve školním dějepise :-)

Jediné co mohu dodat a co bych laskavému čtenáři rád připomněl: Nenechme se už jako lidstvo manipulovat těmi, co neustále vytvářejí falešné iluze a ideologie ve snaze skrýt to nejpodstatnější o tom jak tento svět funguje doopravdy.

Přepadení Zimního paláce tisícovkami námořníků představuje další zkonstruovaný mýtus dodnes šířený v učebnicích. Zimní palác se v poklidu dostal do rukou několika stovkám povstalců, kteří tam bez výraznějšího odporu napochodovali. Legenda měla pouze podpořit falešnou historii o hrdinném boji utlačované třídy proti buržoaznímu nepříteli. Trocký za tím účelem organizoval nábory dělníků z továren k pochodu na carské sídlo. Připojilo se však pouze 235 dělníků z baltských doků a 80 z Putilovovy továrny, ačkoliv se tam formálně registrovalo 1500 členů Rudých gard. Zimní palác „hlídaly“ pouze dva ženské bataliony a 40 vojáků. (viz Sergej Melgunov: „How the Bolsheviks Seized Power“, Paříž, 1953)

Podle oficiální verze dali bolševici prozatímní vládě ultimátum na předání moci, nicméně už předtím Trocký prohlásil, že tento fakticky loutkový orgán neexistuje. Trocký chtěl stůj co stůj vyfabrikovat „revoluční“ divadlo. Proto nechal vypálit řadu salv z Petro-Pavlovské pevnosti na Zimní palác. Střely ovšem nezasáhly a nikdy ani neměly zasáhnout v podstatě odevzdaný cíl. Rudé gardy pochodovaly městem a podle Ruckulisse- lotyšského důstojníka z Kronštadtu verbovaly pod pohrůžkou smrti námořníky k pochodu na carské sídlo. Jak dále potvrdil, z křižníku Aurora nedošlo k vypálení jediné salvy jako signálu ke zteči paláce. Nebylo totiž komu dávat signál. (viz Expressen, 17. října 1984)

Vše proběhlo v klidu. Během „bitvy“ o Zimní palác nedošlo k žádnému zranění i podle marxisty Uralova, který se toho zúčastnil. Povstalci pouze v klidu vešli do paláce a nesetkali se s žádným odporem. Potkali pouze několik nečinných obránců.

Podle Antonyho Suttona různé dokumenty z amerických archivů dokazují, že tamní vláda věděla o plánech na převrat několik týdnů před jeho uskutečněním. Také Londýn disponoval dobrými informacemi, když šest týdnů před převratem doporučoval svým občanům opustit Moskvu…

S Hitlerem kolaboroval i Hollywood

Poměrně nedávno se provalilo, že s Hitlerem kolaboroval dokonce i Hollywood. Pro nezasvěcené možná šokující informace. Ale ono to dává perfektní smysl, když si prostudujete vlastnické struktury těch nejbohatších světových korporací, tak zjistíte že nitky se sbíhají v poměrně úzkém okruhu majitelů. Přesně v tom bodě, který je ve Zjevení nazýván druhou šelmou.

The-Collaboration-Hollywoods-Pact-With-Hitler-bookPodrobnější rozbor jsme si udělali již dříve v textu Dvě šelmy vládnou Zemi » Člověka úplně mrazí, jak do sebe střípky informací začínají zapadat a jak se před ním zjevují obrysy spolupráce zmíněných dvou šelem. To vše zapsáno před 2000 lety.

Ben Urwand napsal knihu »The Collaboration: Hollywood’s Pact With Hitler« ve které cituje dokumenty, dokazující že Hollywoodská studia aktivně spolupracovala s nacistickou propagandistickou mašinérií.

Jako hlavní důvod jsou uváděny obchodní zájmy… ovšem, my co jsme si již prostudovali provázanost a spolupráci oněch dvou šelem, my již tušíme že hlavním motivem skrytým v pozadí je ještě něco trochu jiného…

http://www.independent.co.uk/news/world/americas/hollywood-helped-adolf-hitler-with-nazi-propaganda-drive-academic-claims-8679322.html

Literatura

  1. Konrad Heiden: Der Fuehrer. Hitler’s Rise to Power, 1944, S. 305.
  2. Konrad Heiden: Adolf Hitler. Das Zeitalter der Verantwortungslosigkeit. Eine Biographie, 1936, S. 455.
  3. IfZ-Archiv, München ZS 137.
  4. Alan Bullock: Hitler. A Study in Tyranny, 1960, S. 120.
  5. Othmar Plöckinger: Geschichte eines Buches. Adolf Hitlers „Mein Kampf“ 1922-1945, München 2006.
  6. Harry Schulze-Wilde: Die Reichskanzlei l933-1945. Anfang und Ende des dritten Reiches, 1966, S. 176.
  7. Renate Riemeck: Mitteleuropa. Bilanz eines Jahrhunderts, 1981, S. 112.

Informace o životě Adolfa Hitlera a knize „Mein Kampf″ lze nalézt např. v následujících pracech… Thomas Fuchs: Hitler ve faktech, Praha, 2001, 1. vydání, ISBN 80–7214–163–5, dále z vynikající knihy: Jiří Hájek: Hitlerův Mein Kampf – z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka, Liberec, Dialog, 2000, 2. vydání, ISBN 80–86218– 37–6. Asi nejpodrobnějším shrnutím vzniku fašismu – a skrytých souvislostí, které k němu vedly – je výše uvedená kniha Edmonda Parise, Tajné dějiny jezuitů.