Bohové a apokalypsy /1/

Hledání pravdy? Aneb věda, která nic neví a nahrazuje to dogmaty

Věda i náboženství mají mnoho společného, protože hledání pravdy bylo vždy podstatou všech náboženství v čase jejich jara. Hledání pravdy také je, nebo by mělo být, podstatou existence a činnosti vždy. Ale je tomu tak vždy?

Coin of Emperor Constantine I depicting Sol Invictus with the legend SOLI INVICTO COMITI, circa 315
Coin of Emperor Constantine I depicting Sol Invictus with the legend SOLI INVICTO COMITI, circa 315

Když ve 4. století prohlásil římský císař Konstantin I. (Flavius Valerius Conslantinus) křesťanství za státní náboženství, skončilo pronásledování křesťanů a byl dán počátek budování mocné síly ne-svaté církve římské (tzv. cézaropapismus znamená sloučení moci císaře a papežství v zájmu ovládání oveček). Etatizací (zestátněním) získala římská církev moc a bohatství, ale křesťanství za to zaplatilo ztrátou čistoty Kristova učení, které bylo překrouceno a přizpůsobeno potřebám a záměrům římského státu pro ovládání ovčanů » Hledání pravdy postupně upadlo v zapomenutí, protože v čase boje o moc i území byla pravda utopena v moři krve a utrpení nekřesťanských národů, především Keltů a Slovanů.

Věda, která kdysi vzešla z téhož lůna jako křesťanská církev, byla ve svém vývoji silně ovlivněna normami vymezenými církevními Otci, takže si dodnes uchovává příchylnost k dogmatu ve všech  jeho projevech.

Přece je tu však jistý pokrok, neboť hledači pravdy, bořící ta krásná schémata iluzorních pravd a podkopávající mělké základy honosného chrámu vědy, již nejsou týráni a upalováni, jak to činili mocní ve středověku. Moderní formy boje s gnozí vždy a s neoblomnými hledači pravdy jsou nekrvavé, přesto mnohem účinnější. Vědci pro svou práci potřebují značné hmotné prostředky a sami jimi obvykle neoplývají. Když v dobré víře a na dobré slovo nabídli své schopnosti a vize establišmentu a bohatým soukromníkům, byli brzy vyslyšeni, neboť využití vědeckých poznatků slibovalo nové bohatství a novou moc.

Tak se věda zasloužila v prvotní dobré víře o to, že lidstvo má mocné zbraně hromadného ničení a účinné technologie dovolující masové vyhlazení národů. Vzduch je zamořen toxickým prachem a plyny, roste obsah oxidu uhličitého a klesá množství asimilačního kyslíku, protože jsou ničeny obrovské plochy zeleně na souši a planktonu v mořích. Půda, na níž vyrůstá naše potrava a na níž žijí zvířata, je zamořena rezidui pesticidů a těžkými kovy z prachového spadu. Totéž platí pro vodu znečištěnou odpady z průmyslu a splachy hnojiv, tuto vodu pijeme my i naše děti.

Že stále více dětí trpí těžkými ekzémy a alergiemi, že se rodí stále více malformovaných plodů a na rakovinu umírá stále více dětí, aniž dosáhnou školního věku? Koho to zajímá, kde vyspává dnes odpovědnost vědy a vědců? Kde se ztratila odpovědnost etablissementu a kde leží hranice bezohlednosti i nenasytnosti podnikatelů? Platí ještě nepsané etické zákony lidstva, nebo se již stalo zákonem rčení „každý zisk je dobrý“?

Etatizovaná náboženství, ať je to křesťanství, judaismus či islám, měla vždy silná gnostická vnitřní hnutí, díky kterým nikdy zcela nezdegenerovala. Hnutí gnostiků vědy, ať je to New Age či jiné proudy, se však teprve probouzí a hledá své místo ve světě a své poslání. Gnostikové vědy při svém hledání se střetávají s arogancí a výsměchem zavedených autorit, což je sice nepříjemné, avšak při dostatečné vnitřní motivaci vždy překonatelné. Hrozivější důsledky vyplývají z toho, že gnostikům vědy je znesnadňován a někdy i znemožňován přístup k potřebným informacím, materiálům i technice a dochází pod různými záminkami i k blokování přístupu k možnostem zveřejnění výsledků, což nezřídka provázejí i existenční problémy.

Hledači pravdy to měli vždy velmi těžké, protože hrozba možného nalezení pravdy byla mocnými vždy chápána jako hrozba ztráty moci a privilegií. Proto hledači pravdy nikdy nezbohatnou na majetku, ale obvykle sklízí bohatou úrodu výsměchu, hlouposti, arogance a nenávisti. Přesto není vyhnutí, protože nalezení pravdy je smyslem existence lidstva a hledání cesty k pravděje posláním každého člověka.

Na světě není nic nádhernějšího než pravda a její hledání je podivuhodným dobrodružstvím. Možnost ovlivnění pozemského života a lidských společenství globálními katastrofami vědci vylučuji, nebo přinejmenším považují za málo pravděpodobné. Existuje však mnoho indicií potvrzujících nejen existenci závažných důsledků globálních kataklyzmat v průběhu posledních  120 000 let, ale také mnoho indicií potvrzujících neuvěřitelně velkou frekvenci těchto ničivých událostí.

Když Immanuel Kant vyvracel deset důkazů existence Boha, které předložila římskokatolická církev, unikl mu další, jedenáctý důkaz. Tento důkaz je sám o sobě jedinečný, protože jím je sama existence člověka obdařeného rozumem a schopností tvořit. Platí-li zákon zachování energie uzavřené soustavy a dosud se stále přesvědčujeme, že tomu tak je, nemohl vzniknout život samovolnou evolucí hmoty v uzavřeném systému.

V uzavřeném systému se ale nemohla vyvinout ani sama tvůrčí inteligence člověka evolucí živoucí hmoty. Jde totiž o to, že evoluce hmoty v uzavřeném systému přináší vždy růst entropie, ale pouze do stavu, kterému říkáme rovnovážný, načež se další evoluce zastavuje pro vyčerpání daných možností. Úplná evoluce hmoty proto může proběhnout pouze v neuzavřeném systému, tedy v souhrnu všech existujících i potenciálních Vesmírů.

Je-li evoluce hmoty provázena či podmíněna růstem entropie, je naopak evoluce tvůrčí inteligence provázena poklesem entropie. Termodynamická teorie ale prokazatelně nepřipouští evoluci provázenou souběžně růstem i poklesem entropie. Tento paradox evoluce lze tedy chápat pouze v tom smyslu, že evoluce tvůrčí inteligence jako makroskopicky endotermní proces se odehrává na úkor evoluce hmoty, jejíž energie je odčerpávána (její entropie roste). V neuzavřeném systému reálných i potenciálních vesmírůje řídicím evolučním procesem endotermní růst tvůrčí inteligence a tento růst se odehrává na úkor hmoty, jejíž postupná anihilace je zdrojem energie evolučního procesu tvůrčí inteligence.

Jelikož hmota jako taková neexistuje, protože se jedná pouze o jistou formu energie s relativně nízkou kvantovou hodnotou, pak celý proces evoluce tvůrčí inteligence zdánlivou evolucí hmoty je pouze transformací energie od nízkých hodnot kvanta k vyšším a vyšším.

Hnaci silu tohoto procesu nelze zatím pochopit. Pokud si dosadíme: tvůrčí inteligence = Bůh, což je značně zjednodušené, ale v podstatě pravdivé, pak snadno pochopíme poznání gnoze, že člověk musí vyrůst z hmoty, aby dosáhl blízkosti Boha. Člověk se tedy nevyvinul zvláštní shodou náhod z hmoty, ale byl stvořen tak, aby prošel celou termodynamickou evolucí od nízké kvantové hodnoty až po nejvyšší, tedy je mu souzeno projití dlouhé cesty od hmoty po stav nejvyšší duchovní dokonalosti.

Tak jako každá cesta má své etapy, na jejichž konci odpočíváme a čerpáme novou sílu, tak i cesta člověka má své inkamační cykly. Každý inkamační cyklus představuje jednu třídu životni školy a její studijní program je dán přidšlenou karmou. Žák, který byl málo aktivní a propadl, musí ročník opakovat. Když lidská bytost nedokáže v tomto životě uzavřít svůj karmický účet, musí se vrátit a vrací se tak dlouho, až je karmický účet uzavřen. Kdo toto pochopí, má mnoho ve svém životě usnadněno, protože pochopil, že zhoršováním vlastní karmy škodí pouze sám sobě. Tyto prosté a zdánlivě snadno pochopitelné skutečnosti provázejí celou dlouhou éru intelektuálního vývoje lidstva.

V této eseji bych rád čtenáře seznámil s novými pohledy na lidstvo i jeho historii, na dávné události postihující Zemi i na věci blízké člověku.

Většinou to nebudou názory shodné se zavedenými a tradovanými vědeckými schématy. Jelikož nikdo nepřekročí svůj stín, nejsem ani já imunní vůči chybám a omylům, proto prosím pozorného a vzdělanějšího čtenáře o jistou shovívavost. Konec konců důležité je pouze to poznání, ke kterému každý dospěje po své vlastní cestě. Esej volně navazuje na knihu „Předpeklí ráje“, přičemž je obraz intelektuálního vývoje lidstva upraven a doplněn o nové poznatky.

RÁJ JMÉNEM SHAN-BA-LÁ

Poslední z potomků skvělého dítěte Bílého ostrova nalezli azyl v posvátné Shanballah. Pozůstalí ze zavržených kmenů žili na pusté Zemi v jeskyních a marně hledali Syny Světla.

Citace z knihy Dhyanů.

Kněží tibetských klášterů tradice Bonn-po uchovávali prastaré texty obsahující záznamy o době vlády moudrých a vysoce duchovně vyspělých bytostí, které přišly na Zem z hvězd před dávnými časy. Tehdy vytvořil Pán Pravdy, jehož jméno je Pán Zářící tváře, dvanáct svých synů Otců Pitarů, zvaných Synové Světla a uložil jim stvořit dvanáct vesmírů a vše v nich tak, aby bylo dosaženo dokonalosti Pravdy. Jeden z těchto Otců Pitarů stvořil i náš Vesmír,a vše, co v něm je, včetněSlunce, Země a ostatních planet. Dále stvořil sedm planetárních bytostí Dhyanů Chohanů, uložil jim péči o Zem a její lidstvo.

Otec Pitar je naším Bohem Otcem a Stvořitelem. Dhyanové utvářeli Zemi podle plánů Otce Stvořitele tak, že nejprve zformovali pevniny a moře, ovzduší, ale také faunu a floru, aby byla Zem přívětivá a milá pro budoucí lidstvo. Asi před 150 000 lety na Zemi žilo několik prastarých civilizací původem ze souhvězdí Orion, které byly velmi moudré, vysoce duchovněi technicky vyspělé. Podle dochovaných tradic jedna z ras žila přibližně v oblasti dnešního jihoamerického Altiplana, kde po ní jako epitaf zůstaly celé galerie obrovských skalních rytin a soch roztodivných zvířat, z nichž dnes již mnohá nežijí.

Archeolog D.Ruzo tuto civilizaci nazval „kultura Masma“. Její centrum leží na plošině Marcahuasí ve výši 3 800 m, asi 50 km od Limy. Tyto artefakty mají pravděpodobnou souvislost i s artefakty z různých oblastí Altiplana a pacifického pobřeží, ale i nejstaršími stavbami kamenných měst v okolí jezera Titicaca a Poopa. Kultura Masma je patrně identická s civilizací, od níž odvozovali svůj původ Kot-Sunové (viz Předpeklí ráje).

V pacifické oblasti žila vysoce duchovní civilizace Shan-shun. V dávných časech byla Země mnohem plošší než dnes. Tibet byl mírné zvlněnou zemí na břehu tropického moře, měl příjemné klima a bohatou faunu i floru. Civilizace Shan-shunů (dále Shanů) si na břehu moře vystavěla překrásné kamenné město obklopené zahradami s jezírky. Jméno tohoto města bylo Shan-shun Bu, ale později bylo mezi pozemskými národy známo i pod jinými jmény jako Shan-ba Lá, Shan-gri Lá či Olmo-lun Rin. Území obývané Shany sestávalo ze tří oblasti. Oblast kolem města obřích bohů Shanů měla stejné jméno s městem, tedy Shan-shun Bu. Západně ležící oblast Shanů zaujímala přibližně dnešní území od hory Kailas na západ až po Afghánistán a její jméno bylo Shan-shun Par. Vnější oblast ležela severně a severovýchodně od hory Kailás až po bonnský klášter Cchun-po a jmenovala se Shan-shun Go.

Posvátná hora Kailas

Posvátná hora – nikdy na ní nikdo nebyl. Nejzáhadnější horou na světě je nepochybně tibetská hora Kailas, která je opředena množstvím mýtů a legend. Dnes už nikdo přesně neumí rozlišit, co je staletími šířena vzpomínka a kdy už začíná legenda. Pravdou je však to, že dosud se na ni nepodařilo vystoupit žádnému horolezci.

Zaniklou říši Shanů prostorově připomínají a vymezují početná toponyma obsahující částici „shan“, která se vyskytují v oblasti severního Tibetu a severozápadní Číny. Bonnské texty hovoří o Shanech s posvátnou úctou jako o obrech dosahujících výšku 3-5 m, kteří měli pozoruhodné nadlidské schopnosti, dožívali se věku desítek tisíc let, nezabíjeli živé tvory, nevedli války a rozvíjeli se v dokonalé harmonii s Přírodou. Po obloze se údajněpohybovali v rychlých stříbřitých strojích, kterými létali na jiné planety i do vzdáleného Vesmíru.

Pravděpodobně byli Shanové jednou z entit, které spolupracovaly při záměně Sluncí, o které se zmiňuji v prvé knize Předpeklí ráje. Po katastrofě Maldeku-Tiru hrozila srážka Země s obrovskou troskou, kterou známe pod názvem Nimiru jako desátou planetu naší sluneční soustavy. Shanové, stejně jako ostatní entity, odlétli včas ze Země, ale předtím přesunuli své město Shan-ba Lá do jiného časoprostoru, aby nebylo během katastrofy zničeno. Existuje řada tibetských textů popisujících velmi detailně cestu do Shan-ba Lá, kam chodili kněží Bonn-po čas od času meditovat do posvátné Křišťálové věže.

Popis cesty do Shan-ba Lá (Šambala) je v traktátu třetího Velkého lámy „Šamb’alai lam yig“, který přeložil z tibetštiny A.Grilnwedel. Jiný traktát sepsal láma Gar-je K’amlrul Rinpoche a nazval jej „A Geography and History of Shambhala“. Z něj čerpala podklady i historická L.V. Šapošnikova pro svůj článek „Šambala dávná a záhadná“.

Existuje řada dalších pramenů o historii Šambhaly, ale většinou nejsou přístupné. Podle těchto pramenů  vede cesta do Šambhaly nejprve proti proudu Brahmapulry, dále podél jejího severního přítoku až k posvátnému jezeru Nam-co Zhari. Toto jezero je pozůstatkem meteorického kráteru Tang-la, v jehož středu je malý ostrov s vysokou horou Nam-co-to-rin, která je vlastní zbytkem středového kráterového kuželu. K této hoře, která je bonnskou svatyní, není přístup zvenčí, ale pouze tajnou podzemní chodbou. Další popis cesty je již méně přesný, což patrně souvisí s utajováním.

Cestovatel má vyhledat cestu k průsmyku Melcha v pohoří Shan-tang, která začíná u posvátného stromu Pe-mi dum Co, který kvete nádhernými červenými květy. Severně od tohoto stromu leží zmíněný průsmyk Me-lcha, kterým jde cesta do Šambhaly. Když cestovatel vstoupí do průsmyku, musí projít skalní branou lemovanou modrými chvějivými plameny. Po dosažení sedla se pak sestupuje do Šambaly ležící severozápadním směrem. Ihned po vstupu do sedla je možno pocítit příjemný teplý vítr a úpatí hor lemuje rovina s bujnou tropickou florou. Roste zde mnoho stromů, keřů a rostlin, z nichž většina na Zemi není známa. Po sestoupení ze sedla vede cesta ke Střednímu paláci, dále Kosmickou zahradou a Zahradou lotosů, kde v modrých jezírkách rostou a kvetou lotosy všech barev. Dále se cesta vine kolem obrovských světélkujících krystalů, které Shanové vyřezali z monolitického horského křišťálu. Plochy krystalů jsou popsány neznámým prastarým písmem jazyka Shanů, které dnes již nikdo neumí přečíst. Podél krystalů vede dále cesta Měděnou, Zlatou a Královskou zahradou.

Za zahradami stojí nádherné paláce obklopené skalami, florou a vodopády. Každý z paláců má své jméno, například Palác štěstí, Palác pokladů a podobně. Obzor je lemován nízkým pohořím se zasnšženými vrcholky hor. Ve středu celé planiny, na které se rozkládá Šambhala, která je široká asi 8 km, stoji vysoká věž zbudovaná z obrovských skalních bloků. Tato věž prý byla první stavbou bohů po jejich příchodu na Zem a je stará mnoho desítek tisíciletí. Věž je posvátným místem, kam mohou vcházet k meditacím pouze nejvyšší z bonnských mudrců – sádhové a sidhové.

http://epochaplus.cz/wp-content/uploads/epocha46.jpg

Cestu do Šambhaly popisuje také Lobsang Rampa (Lékař ze Lhassy), který měl tuto cestu vykonat se svým učitelem lámou Minérem Tundrupem. V popisu cesty jsou jisté odlišnosti, zejména co se týče okamžiku vstupu do Šambhaly, který předchází projití vrstvou podivné mlhy. Za touto vrstvou se rázem mění klima i vzhled krajiny. Rampa se svým učitelem šli celý jeden den a ušli asi 30 km, během druhého dne ještě asi 3–4 km, než vstoupili na planinu širokou asi 8 km, na jejímž konci byla liduprázdná Šambhala, zčásti v čirém blokovém ledu. Rampa se svým učitelem šli patrně jinou cestou. Rampa se zmiňuje o tom, že stavby v Šambhale i vnitřní zařízení svědčily o tom, že byly postaveny a používány bytostmi o nejméně dvojnásobné výšce oproti lidem. Vše bylo pokryté vrstvou prachu a netknuté, což svědčí o dlouhé nepřítomnosti bytostí.

Mýty zabývající se fenoménem Shan-gri Lá vstup popisují jako tunel vedený ve skalním masivu, po jehož projití stojí poutník náhle v teplé tropické krajině s bujnou vegetaci. Problém umístěni Šambhaly není zcela jasný ani zasvěcencům z řad kněží Bonn-po. Někteří se domnívají, že Šambhala existuje v některém větším nepřístupném údolí. Tuto domněnku však vyvrací skutečnost, že ani při současné, velmi přesné družicové fotogrammetrii, nebylo nic podobného zjištěno.) Mimo to není v takovém údolí možná inverze klimatu provázená existencí bujné flory. Proti svědčí i velké rozměry údolí.

Jiná skupina kněží hájí názor, že Šambhala spolu s říší Shan-shunů existuje v jiné dimenzi, kam byla Shany přemístěna pro uchování do příštích věků. Pro tento názor svědčí nejen podivný charakter vstupního místa (mlha, plameny), ale i to, že dnes je známa existence vícero vstupních bran do jiných dimenzí, jak se o nich zmiňuje Bergier v knize „Víza na jinou Zemi“. O existenci paralelních prostorů věděli již Mayové, kteří ve své kosmogenezi znají čtyři dimenze, lišící se parametry časoprostoru a žiji v nich lidé, nebo bytosti podobné lidem. Védské texty se zmiňují o existenci sedmi „dwipa“, což jsou jiné Zeměv paralelní dimenzi, vhodné pro přežití lidi. O existenci sedmi paralelních dimenzí ví i Kabala a rovnou je jmenuje: Geh, Nesziah, Tziah, Thebel, Erez, Adamah a Arga.

Šambala však není jediným místem, které starověké civilizace vystavěly a přesunuly do jiné dimenze. Podobně se to odehrálo i s mýtickým městem El Dorado (Město Slunce), které Španělé a mnoho dalších dobrodruhů usilovně a bez úspěchu hledalo v Jižní Americe. El Dorado mělo být založeno před 75 000 lety Vesmírnými knížaty (Dhyany Chohany) původně na Slunečním ostrově v jezeře Titicaca a před hrozící pohromou přesunuto do jiné dimenze.

Od té doby údajně existuje současně v sedmi dimenzích. O vlivu neobyčejně vyspělých mimozemských civilizací (bohů) na rozvoj pozemských civilizací psal ve svých knihách již Erich von Dániken a za tuto odvážnou tezi sklidil nemálo posměchu, často hraničící s urážkami. Systémová analýza používaná při studiu intelektuální evoluce Země ale závěry Dánikena z větší části potvrzuje a to v mnohem hlubším dosahu, než si dosud  uvědomujeme. Systémové hodnocení dávných událostí staví před lidstvo nový obraz intelektuálních dějin lidstva a předkládá otázky, které nelze opominout, i když cítíme občas nepříjemné mrazení v zádech.

-pokračování-


Další informace:

O vlivu vyspělých mimozemských civilizací (bohů) na rozvoj lidstva psal také Sitchin…