Národ v lénu bohů — vaši předkové se po tisíciletí bránili germanizaci! A teď vás ten grázl Sobotka a spol. chtějí islamizovat! Jste hodni odkazu svých předků nebo mu to dovolíte? /VII/

Byli naši předkové údajní pohané či barbaři, za jaké je po dlouhá staletí neprávem označuje katolický klér » a jím inspirovaní historici hrající na germánskou notu?

Pojem „barbaři“ byl použit již Řeky původně pro všechny národy, jejichž řeči Řekové nerozuměli. Později tento termín nabyl až pejorativního významu zdůrazňujícího civilizační nevyzrálost a méněcennost některých etnik projevující se hrubostí, krutostí a nevzdělaností.

Od Řeků toto pojetí v podstatě převzali i Římané, kteří již za barbary považovali všechny národy a etnika neřímského původu, přestože mnohé z nich neměly o nic horší kulturu než Řím samotný. Příkladem mohou být především Keltové. Když křesťanská církev římská získala koncem 4. století n. l. rozhodující vliv v západní části rozpadající se Římské říše, vytvořila si velmi pevný ideologický a mocenský klíč k ovládnutí vytvářející se mocné říše germánských Franků.

Tím začíná usilovné a cílevědomé pronásledování „pohanů“, tedy národů a etnik ideu západního (římského) křesťanství nevyznávajících. Katolický klérus úzce spojený s franckými panovníky začíná používat ideu křesťanství jako zásadní ideologické zdůvodnění expanze francké říše do původního keltského a slovanského prostoru. Začíná období násilného šíření západního (římského) křesťanství „ohněm a mečem“, především do prostoru obsazeného západními a přímořskými Slovany.

Koncem 6. století a zejména v období 7.–9. století je i formující se český stát vystaven tvrdému tlaku Franků, usilujících o jeho ovládnutí a asimilaci. Že ve skutečnosti nešlo v podstatě o šíření křesťanství, ale o násilné ovládnutí nových prostorů a vytlačení místního obyvatelstva, svědčí zkušenost s hrubou nevůlí a násilím, kterému byli ze strany franckého kléru vystaveni věrozvěstové Cyril a Metoděj, šířící ideu křesťanství východní verze.

Když římští kněží, vesměs franckého, či spíše již německého původu, vyhání žáky obou východních věrozvěstů z Čech a Moravy, je českým panovníkům jasné, že idea křesťanství je pouze rouškou a záminkou a že se zřetelně mění v zápas německého a českého živlu o vládu nad prostorem českého státu.

Znáte-li CD Magical ring od Clannad, tak skladba 8 se jmenuje právě Newgrange. Ukázku si můžete poslechnout na stránce Keltská místa

Tento zápas, trvající více než tisíc let, neskončil, pouze dnes má civilizovanější, ne však méně nebezpečné formy. Bláhoví jsou ti, kdo uvěří hladké tváři a úlisným slibům germanofilů kolem nás. Němečtí panovníci a klérus vždy zaštítili své mocenské a kořistnické ambice tím, že spolu s křesťanskou ideou šíří mezi východními „barbary“ i tzv, „vyspělou“ západní kulturu.

Skutečnost, že toto „šíření kultury“ si vyžádalo během nesčetných Germány vyprovokovaných válek mnoho prolité krve a bezpočet životů, zůstala poněkud stranou. Ideologie šíření západní křesťanské kultury však byla a je dodnes založena na demagogii, lži a nezřídka i podvodu, které měly dohromady nezvratně dokázat, že kultura na východ od hranic německé říše je nicotná, bezcenná, nehodná pozornosti a východní „barbary“ je nutno usilovně civilizovat /případně rovnou likvidovat/.

Bohužel, tento duch demagogie občas prolne ven i dnes, a to i ve vlastních řadách. Jednou z velkých lží, na které byla stavěna německá ideologie nadřazenosti a svatého poslání kolonizovat východní území, bylo tvrzení německých šovinistů, že západní Slované /rozuměj především české kmeny/  pouze dočasně obsadili původně germánská východní území Čech a Moravy. Z toho mělo vyplynout právo na východní území, které je nutno znovu osídlit germánským prvkem. Jenže historie říká něco zcela odlišného.

Ve skutečnosti germánští Markomané a Kvádové, když vytlačili z českého prostoru keltské Boje, udrželi prostor Čech necelých 30 let, prostor Moravy méně jak 50  let, a to ještě ovládli nížinné oblasti povodí Ohře, Labe a Vltavy, ale ostatní území obsadit nedokázali. Ve skutečnosti byl prostor Čech a Moravy keltskou doménou nejméně od 8. století př. n. l. Faktem je, Že vytlačení Bojové převyšovali Markomany a Kvády svou vysokou kulturou takřka všestranně a germánští dobyvatelé mnoho z keltské kultury převzali.

Oblíbený mýtus o zaostalosti a nízké kulturní úrovni západních Slovanů, šířený německým katolickým klérem, nesporně velmi podstatně ovlivnil i českou katolicky laděnou inteligenci, zejména v raném středověku, ale bohužel i dnes.

https://img.obrazky.cz/?url=2423a878602614f3&size=3

Příkladem ideje nadřazenosti německého prvku se projevuje již v Dalimilově kronice, kdy příchod Čechů je vysvětlován jako útěk náčelníků Charvátů před trestem za vraždu. „Tak zvaný Dalimil“ vytýká našim předkům chybějící pevná rodinná pouta, promiskuitu i nedostatek tradic. Přesto i do Dalimilových veršů pronikne alespoň vzdálený odlesk pravdivé skutečnosti, když hovoří o našich předcích jako o lidu spravedlivém, pospolitém, nehromadícím majetek, řídícím se přísně příkazy svých stařešinů, přičemž je jim cizí krádež a loupež.

Pravda o kulturní úrovni Keltů. Proč nám historici lžou?

Podobná zkreslení jsou však obsažená i v dílech moderních křesťanských autorů. Tak F. Turek ve svém díle „Počátky české vzdělanosti“ na straně 20 říká toto: „Ač technicky nabylo české a slovenské Slovanstvo značné výše a v nových sídlech se i společensky konsolidovalo, obraz jeho kultury nedospěl ještě stavu, kdy by stanulo po boku svým západním a jižním sousedům. Písma neznali a jejich světový názor, ač měl už svou etiku — vzdálenou ovšem představě romantiků o jejich holubičí povaze — měl rovněž rysy v podstatě primitivní “ /konec citace/.

Jenže všechno bylo jinak. Po porážce Markomanů a Kvádů a jejich vytlačení z českomoravského prostoru počátkem 1.století n. l. dochází ve skutečnosti k opětné konsolidaci keltského etnika v tomto prostoru a upevnění jeho kultury ještě před příchodem Nýsů.

Jak to bylo ve skutečnosti s kulturní úrovní Keltů? O Keltech je k dispozici dostatek zpráv zejména od řeckých a římských historiků. Tak Řek Diogenes Laertios se při svých cestách mezi Kelty zajímal o keltské školy, vedené druidy, v nichž byla vychována budoucí keltská správní, vojenská a duchovní šlechta. Na otázku o náplni a zaměření studia dostal od druidského učitele tuto odpověď: „Učíme mladé lidi ctít bohy, nekonat zlé činy a za všech situací se chovat čestně.“ Toto stručné objasnění Laertiovi postačilo k tomu, aby vysoce ocenil duchovní kulturu Keltů.

Mnoho údajů o keltských Galech uvádí Gaius Julius Caesar ve svém díle „Zápisky o válce galské“, bohužel, nikdy se nedokázal povznést nad poněkud tendenční přístup, plynoucí ze zájmů tehdejší římské politiky.

V zájmu objektivity je nutno upozornit, že keltská společnost byla poměrně výrazně diferencována. Nejpočetnější vrstvou byl prostý lid /ambakté/, který měl jen velmi málo práv, avšak velmi mnoho povinností. Na ambakté dohlíželi šlechtou vybraní úředníci spolu s vates, což byli kněží mající nižší stupeň zasvěcení. Další poměrně nepočetnou skupinou byla správní a vojenská šlechta, která byla svobodná, ale přesto ji vázaly velmi přísné náboženské předpisy. Lze říci, že tato skupina byla pod dosti přísnou kuratelou druidů.

Druidové tvořili velmi úzkou vrstvu duchovně vysoce vyspělých lidí (mužů a žen), kteří v podstatě řídili veškeré dění ve společnosti. Jedním ze základních předpisů bohů, kterým druidové podléhali, bylo dohlížení nad spravedlivou vládou šlechty nad „ambakté“, nepřipouštějící jejich týrání a sociální bídu.

Přesné vymezení úlohy druidů v keltské společnosti je dodnes nejasné. Jisté je, že druidové měli značný až rozhodující vliv a obrovskou autoritu. Byl to zřejmě důsledek všestranně vysokého vzdělání a pěstovaných výjimečných psychotronických schopností.

Organizace společnosti nikdy nebyla tak stroze centralistická, jak známe u Egypťanů, Inků, Mayů, Árjů a dalších národů. Král byl obvykle druidem nejvyššího zasvěcení, ale vždy to nebylo podmínkou. V podstatě se druidská vrstva členila na skupinu kněží nejnižšího zasvěcení „vates“, kteří žili mezi ambakté i šlechtou a uplatňovali přímo vůli druidů nejvyššího zasvěcení.

Druhou skupinou druidské vrstvy byli „euhagové“ pověření především službou bohům, věštěním, vedením církevních obřadů a činností, kterou by snad bylo možno přiléhavě nazvat psychoterapií. Bohužel, o této skupině není mnoho informací k dispozici, podobně jako o ženské verzi druidů — drusadách.

Josef Mathauser — Vévoda Krok s dcerami: Kazi, Teta, Libuše
Josef Mathauser — Vévoda Krok s dcerami: Kazi, Teta, Libuše

Je dost údajů o tom, že drusady byly pověstnými věštkyněmi, léčitelkami a čarodějkami. Vzpomínáte na Krokovy dcery? Kazi /Kasin, Kasan/ podle starých pověstí znala mnoho rostlin a uměla z nich připravovat léky a úspěšně léčila neduhy i zranění. Teta /Tetas, Teten/ proslula moudrostí, znalostí náboženských obřadů a mnohých tajemství bohů. Libuše /Liban/ proslulá věšteckými schopnostmi a znalostí tajemství přírody. Myslím, že tyto keltské princezny – drusady celkem zřetelně dokreslují poslání drusad.

Nejváženější a také nejmocnější a nejvíce tajemstvími zahalenou skupinou jsou vlastní druidové, tedy kněží s vysokým a nejvyšším zasvěcením. Význam procesu „zasvěcení“ musíme chápat spíše ve smyslu dosažení nejvyššího stupně všeobecného i speciálního vzdělání. Druidy proto můţeme považovat za keltskou inteligenci.

Podobnou organizaci společnosti i rozdělení intelektuální vrstvy měli i Árjové, a tedy i Nýsové. Během exodu však Nýsové byli nuceni mnohé sociální a intelektuální vazby ve společnosti zjednodušit v zájmu přežití. Protokeltové pravděpodobně uctívali Velkou Matku, jejíž kult převzali při příchodu do Evropy.

V procesu krystalizace keltské entity se vyvíjel i keltský pantheon. V jednotlivých obdobích měli Keltové různé bohy, ale nejzávažnější postavení pro téměř všechny keltské kmeny měli tři bohové:  Taranis — bůh slunce, blesku a hromu, bývá přirovnávám ke staroegyptskému bohu bohů Átumovi,  Teutates /Teutiorix/ — bůh lékařství, věd, řemesel, obchodu, bývá srovnáván s egyptským Thowtem, Esus — bůh větru, přírody, podzemí, je přirovnáván k Osirisovi.

3. základní etické principy Keltů

Základním etickým prvkem v životě Keltů byla teze o jediném pravém otci všech bytostí, kterým je Nejvyšší Nepojmenovatelná Bytost, které všichni bozi podléhají.

Druhým ze základních etických prvků Keltů je teze o nesmrtelnosti duše lidských bytostí. Druidové učili, že lidskému tělu není vhodné věnovat více než jen nezbytnou pozornost pro jeho hladkou funkci.

Po smrti nesmrtelná duše z těla odchází a samo tělo se stává bezcennou schránkou, kterou je nutno co nejrychleji vrátit zemi. Mrtvé Keltové spalovali a v duchu této teze popelnicové pohřby mají pouze výjimečně votivní dary a to ještě nepříliš cenné.

Třetím základním etickým principem Keltů je teze o reinkarnaci, což znamená navrácení nesmrtelné duše po určitém období do nově rodícího se člověka. Podstatou reinkarnace je poznání, že lidská bytost /duše/ musí projít mnoha reinkarnacemi, aby se zbavila špatných vlastností i návyků, bránících dosažení skutečného duchovního prozření — duchovní dokonalosti. Podle této teze jsou právě reinkarnace a opakované životy tím skutečným peklem a očistcem, kterým lidská bytost opakovaně prochází a zbavuje se důsledků minulých špatných činů.

Pozn. redakce: Je velmi pozoruhodné (a jistě ne-náhodné), že původní originální křesťanství říká prakticky to stejné! Tyto základní pravdy (poznání) naleznete ještě např. u Origena » než se cézaropapežské katolické církvi podařilo tuto pravdu potlačit a lidstvo definitivně zotročit.

Těmito základními etickými tezemi se Keltové těsně sbližují s Árji, jejichž etické principy známe mnohem lépe z védských písemných památek. Je pochopitelné, že tyto principy se ve formě základních tezí uchovaly i v nýské entitě, vstupující po dlouhém exodu do prostoru Čech, Moravy a Slovenska. Víme s dostatečnou jistotou, že české kmeny přijímaly tezi o nesmrtelnosti duše a mrtvé spalovaly, čímž prokazovaly, že lidské tělo po smrti je pouze opotřebovaný, prázdný a nepříliš cenný obal.

Uznávaly existenci nedefinované Nejvyšší Bytosti, jíž podléhají a slouží podřízení bohové, jejichž povinností je řídit cesty a osudy lidských bytostí. Představa o opětném návratu nesmrtelné duše do nově zrozených bytostí však nebyla jednoznačně pojímána, spíše byla přijímána představa, že duše mrtvých žijí v blízkosti živých a chrání je, pokud se jim projevuje úcta.

Stejně jako starosumerské texty na deskách starých 5 tisíciletí, tak i keltské tradice, se shodují v tom, že každý člověk má svého strážného ducha, který je přidělen Nejvyšší Bytostí. U Nýsů tuto strážní úlohu přejímají duchové předků.

Mnozí historikové říkají, že Keltové neznali písmo, což považují za důkaz jejich nedostatečného kulturního vývoje, ne-li přímo barbarství. Jenže duch keltských pověstí či mýtů, dochované artefakty keltské kultury a tradované základní etické principy před náš pohled staví Kelty, ale také Árje jako entity v mnohém směru výrazně převyšující Římany a Řeky. Proto mnohého zcela pochopitelně napadne neodbytná otázka: proč Keltové neznali a nepoužívali písmo?

Vysvětlení je poměrně jednoduché. Keltové přísně dbali na to, aby se jejich znalosti nedostaly do nepovolaných rukou. Dnes dosti přesně víme, že keltští druidové nejvyššího zasvěcení se mezi sebou dorozumívali a důležité údaje zaznamenávali zvláštním druhem písma, představující grafický záznam prastarého Jazyka Ptáků.

Tento jazyk byl ve starověku rozšířen mezi zasvěcenými, vládci a duchovní elitou a zanikl, aniž o něm cokoliv určitého víme. Podle zpráv byl grafický záznam tohoto universálního starověkého jazyka, jakési „latiny starověku“ odvozen z původního základu, ze kterého se pozdě ji vyvinuly čínské ideografické znaky, ale také mayské hieroglyfy, runové znaky germánských kněží a jim podobné grafické znaky zřídka nalézané v oblastech árijské civilizace.

Podle tradice se z tohoto grafického kadlubu mnohem později vyvinulo hebrejské písmo a sanskrt. Setkáváme se i s takovou tradicí, která praví, že Číňané píšící pomocí svých znaků shora dolů (od nebe k zemi) jsou původnímu zdroji nejblíže. Hebrejové píšící zprava doleva prý přijali kulturu od východu, kdežto sanskrt je zapisován opačně, a tedy prý pochází ze západu.

http://vcdn.valka.cz/html_images_cache/html_images/600xNx600_800_vykoukal127.jpg.pagespeed.ic._bd3aby6qr.jpg

Pokud by tyto tradice byly blízké skutečnosti, pak prastaré keltské záznamy byly uskutečňovány písmem totožným nebo blízkým prasanskrtu. To je však pouze dohad. Faktem je, že druidové zakazovali jakékoliv grafické záznamy provádět, což zároveň znamená, že měli co skrývat. Znalosti nutné k životu, tradice, pověsti a další sdělení byla uchována pouze ústně a byli tím pověřeni druidové nižšího zasvěcení, vybíráni a cvičení pro schopnost pamatování dlouhých a rozmanitých textů.

Druidové znali speciální způsob záznamu informace do „tvrdé“ hmoty

Někdy se setkáváme i s názorem, že druidové znali speciální způsob záznamu sdělení do některých předmětů, zejména kamenů. Tím je vysvětlováno, proč bývalo v keltských svatyních množství kamenů nejasného účelu. Megalitická pole s tímto principem mají rovněž souvislost vedle astronomické funkce. Prý mnoho z těchto kamenných záznamníků čeká na budoucí generace, které je dokáží dešifrovat. To by mohlo interpretovat s některými prastarými údaji předegyptského stáří, které jsou dosud považované za báchorky.

Podle těchto zpráv prý tehdy moudří lidé znali techniku záznamu sdělení do struktury jakéhokoliv odolného materiálu a princip této techniky měl využívat principy koherence pronikavé duchovní energie produkované lidským mozkem. S ohledem na naše současné technické znalosti o principu záznamu zvuku i obrazu na bázi strukturních materiálových změn to zas tak fantasticky nevyznívá.

Pozn. ragauian: Vstupuji do zajímavého čtení o historii osídlení naší země Kelty a Nýsy se svojí malou vsuvkou… to proto, že jsem měl možnost na vlastní kůži poznat, že tahle záznamová zařízení v kameni existují… zájemci si něco o tom mohou přečíst na mém webu na adrese:

Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. "héroové" jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.
Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. „héroové“ jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.

V pověstech o prvých západních Slovanech se často setkáváme s předměty nejasného určení, s tak zvanými „dědky“. Historikové jim připisují kultovní roli blížící se úloze dodnes uctívaných sošek světců. Jenže v úvahu ještě připadají další role: především ta, že „dědci“ byly vlastně schránkami popele zemřelých předků, dále možnost, že „dědci“ vlastně byli záznamníky důležitých skutečných událostí, které bylo nutno v mysli entity uchovat.

Zda byli „dědci“ pouze mnemotechnickou pomůckou, či zda obsahovali informační záznamy, lze dnes těžko rozhodnout. Teoreticky je možné obojí.

Jelikož o kulturní úrovni vypovídá mimo jiné i sociální organizace entity a způsob organizace školení mládeže, věnujme i tomuto problému trochu pozornosti. Organizace keltské rodiny byla velmi podobná sociální struktuře rodiny árijské i nýské. V čele rodiny stál otec, který měl téměř neomezenou moc nad rodinou, ale také plnou odpovědnost za každého člena rodiny, za zajištění zdroje obživy, bezpečí atd.

Keltské a nýské ženy byly muži považovány za rovnocenné a požívaly stejných práv a povinností.

V období bojových tažení smrt otců přiváděla jejich rodiny do existenční nejistoty hrozící hladem. Jak keltské, tak i nýské společenství tuto skutečnost řešilo tvorbou polygamních rodin, kdy ovdovělé ženy se svými dětmi byly přijímány do plných rodin jako jejich nedělitelná součást.

Nad častou polygamností Keltů i západních Slovanů se pohoršovali katoličtí historikové a tuto skutečnost považovali za důkaz nízké kulturní úrovně těchto entit…

Jenže opak je pravdou. Přijetí ovdovělých žen a jejich dětí do plné rodiny je v zásadě vysoce etický princip, svědčící o hlubokém soucítění a pocitu vzájemné sounáležitosti našich předků.

-pokračování-