Od zoufalství ke štěstí a spokojenosti — příběh ženy, která si prožila své peklo a opět začala žít! Zvládání těžké bulimie v přímém přenosu. Lekce bezpodmínečné lásky k sobě /1/

Jsem si vědom, že v posledním období, někdy od června t.r. ve velmi vypjaté atmosféře světového dění, jsme na ragauian.cz věnovali veškerý čas současným světovým událostem a pohledům do jejich zákulisí. Osobně jsem dost zanedbával oblast práce na lidské psychice a toto téma zde prakticky zůstalo úplně stranou. Je na čase to napravit.

Pozn. redakce: Pro plné pochopení dále uvedené metody, je dobré znát „teoretický“ základ, který je k nalezení v rubrice Dualita lidského bytí »

Poprvé vám představím svoji metodu rekonstrukce lidské psychiky » při její konkrétní realizaci a popíši i některé používané způsoby likvidace psychických bloků získaných v dětství a věku rané dospělosti. Mojí partnerkou při mém vyprávění jejího vlastního příběhu bude paní Jana, fyzicky krásná a psychicky stále nádhernější dvaatřicetiletá žena, maminka osmileté dcerky, která mne někdy v červnu tohoto roku požádala o pomoc ve svých problémech.

Pro srozumitelnost použiji při sdílení tohoto příběhu kombinace mého a jejího vyprávění doplněného o obsah zpráv na WhatsApp, které jsme si v průběhu své spolupráce vyměnili. K dnešnímu dni paní Jana zakončuje program rekonstrukce své psychiky vymazáváním starých, již pro ni obtížných a nepoužitelných mentálních vzorců, které podobně jako všichni lidé tohoto světa táhla po dobu své dospělosti za sebou jako kouli na noze. Místo nich vkládá do svého nitra vzorce chování, které si s mou pomocí sama formuluje a tvoří k obrazu svému a svých potřeb.
Což mne přivádí k tomu, abych vás upozornil, že k tomu využívá způsob jen velmi vzdáleně připomínající ten, který vaši falešní duchovní guruové nazývají „afirmacemi“. Způsob, který ovšem na rozdíl od „afirmací“ je naprosto perfektně funkční a nejlépe naplňuje potřebu toho, kdo chce procesem změn svých mentálních vzorců skutečně projít. Jen tak se můžete dopracovat v životní praxi k tolik oněmi falešnými guru proklamovanému cíli v tom, že si „můžete řídit svůj život sami“.

Ta nejpodstatnější z bolestí paní Jany, velmi agresivní bulimie trvající kolem patnácti let, je již zvládnuta v potřebných mezích a Jana sama souhlasila s tím, že tyhle zkušenosti zveřejníme pro poučení žen a dívek, které se ocitly nebo ocitnou v podobné situaci. A vzkazuje všem: Hledejte! Kdo hledá řešení, ho nakonec najde! Já jsem ho našla!

Pojďme k našemu příběhu. Říká se, že dvaatřicet let je pro ženu doba  plného rozkvětu sil a že by si měla život užívat plnými doušky. Suchá je ovšem teorie a bohatý je běh života. Když mi paní Jana vyprávěla do telefonu svůj příběh, mrazilo mne v zádech!

„Manželství šlo už dříve k čertu a já jsem s dcerkou osaměla“, vyprávěla mi při prvním kontaktu. A bylo toho hodně, co jí podle jejího vyprávění za těch pár let života nevyšlo.

Muži, ti byli podle jejího vyprávění vůbec jejím problémem. Po zkušenostech z prvního vztahu ji momentálně možnost jít do vztahu nového vůbec nelákala. „Tuším, že na vině je těžký průběh kontaktu s tátou v dětství a jeho odchod od rodiny, ten určitě na mně zanechal své stopy“, říká. „A ti muži, které jsem si v životě k sobě přitáhla, přes moji maximální snahu o pohodové soužití mi odmítali moji lásku opětovat a ti, kteří mne chtěli milovat, jsem nedokázala zase já přijmout“, konstatovala vyzbrojena již poznatky získanými na mém webu.

„Ve dvaatřiceti obvykle člověk ještě nemá se zdravím problémy. Já jsem je měla a mám“, pokračuje. „A veliké! Znáte bulimii? Odporná psychická porucha! Já ji tedy znám doslova důvěrně v celé její kruté podobě! Provází mne už od puberty a trvá to stále, zatím bez nějaké naděje na zlepšení. Obvyklé třikrát či čtyřikrát se denně opakující nezvladatelné přejídání a následné dávení je součástí mých všedních o svátečních dnů“, dodává posmutněle.

„Psycholog nebo psychiatr?!“, reaguje na můj dotaz. „Na to zapomeňte!“, dodává. „Kdepak, zbytečná ztráta času!“, zvýšila svůj hlas.

Vyprávěla mi také o tom, jak hledala řešení, kudy jen chodila. Knihy, internet, mágové, čarodějnice, léčitelé a nic, výsledek nulový, občas na přechodnou dobu bylo trošičku líp, a pak zase bác a znovu dokola…

„Pak mě moc zaujal váš článek o bulimii a anorexii na webu » Už mi i docházela víra, že s tou mojí bulimií se ještě dá něco dělat. Ale jsem v jádru optimista a vždy v sobě zase najdu sílu popojít o kus dál. Než si zase namelu! A tak pořád dokola :) No… asi jako všichni, co se s tímto kolotočem vezeme,“ napsala mi také do zprávičky na WhatsApp. „V životě jsem už se naučila, že nemám hledat řešení venku, ale v sobě. S tímto si ale bohužel poradit sama nedokážu a potřebuji pomoct. Pokud byste mi dokázal pomoci, asi bych se štěstím rozplakala a potom konečně žila plnohodnotným životem“, pokračovala paní Jana.

Bulimie a anorexie má řešení… začínáme pracovat sami na sobě, na své psychice

Moje odpověď byla stručná: „vítejte na palubě… chcete-li, dáme se do práce… ale nečekejte okamžitý efekt… je to o rekonstrukci vaší v dětství a mládí poškozené psychiky a to je proces… není to hop na krávu a už je tele, to jistě chápete… ale i k bulimii se dostaneme… a nepochybuji o tom, že ji zvládneme… v řádu týdnů až měsíců… a spíše těch měsíců…“

Horní elipsa, čakry 5–7 patří duchovnímu člověku, duchu; Spodní elipsa, čakry 1–3 patří hmotnému člověku, egu; 4. čakra lásky mezi nimi tvoří most – ze dvou činí jedno.
Horní elipsa, čakry 5–7 patří duchovnímu člověku, duchu; Spodní elipsa, čakry 1–3 patří hmotnému člověku, egu; 4. čakra lásky mezi nimi tvoří most – ze dvou činí jedno.

Dohodli jsme se na termínech a začali pracovat. „Vědomí vašeho těla, tedy vaše malá Janička /“já“/, je z vaší nelásky a dokonce vaší nenávisti k sobě nešťastná a — z pocitu své neschopnosti k sobě přitáhnout lásku vašeho ducha — volí jediný způsob protestu, který zná — ve vašem případě provádí sebe-poškozování právě tou bulimií. Váš duch, vaše „Já“ Janičku nemiluje a bohužel ji i dost nenávidí, mimo jiné i proto, že je ne-mocná! A tak se pohybujete v začarovaném kruhu, kdy vy, jako člověk této Země, tedy duše, díky své ne-moci /zatím/ nedokážete obnovit v sobě soulad těchto svých dvou „Já“ a „já“ trpíte jak kůň“, nepotěšil jsem mladou paní při prvním kontaktu.

»Cesta k řešení vašeho problému začíná hledáním rovnováhy mezi ženskou energií vašeho „já“ a mužskou energií vašeho „Já“. Neláska vašich mužských a ženských energií ve vašem nitru se v tomto životě táhne jako niť… od nelásky vašeho otce k vám jako k dceři, přes neschopnost navázat kvalitní vztah s mužem, až po tuhle bulimii«, nepotěšil jsem paní Janu vzápětí ještě víc.

„Volá o pomoc, vaše Janička“, pokračuji. „A kdoví, co si vymyslí příště, pokud se vy — jako člověk, jako žena stojící nohama na této Zemi, nedokážete změnit vztah svého ducha ke svému egu, tedy své zatím strnulé vnitřní nastavení nelásky k sobě vnucené vám okolím v dětství a nezačnete konečně milovat „samu“ „sebe“. Mám pro vás návrh prvního kroku k řešení vaší ne – moci a vůbec také prvního kroku ke šťastnému a vyrovnanému životu do příštích let. Můj návrh zní: pojďte, půjdeme se učit milovat „samu“„sebe“, vyzval jsem ji.

Lekce 1. Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne

První lekci jsme absolvovali v pohodě. Ve fázi prožití si přímého kontaktu obou vnitřních vědomí, vědomí ducha a ega, tam samozřejmě bylo dojetí, i nějaké ty slzy, i mnou očekávaný krásný pocit vzájemného propojení a úplnosti sebe sama se dostavil, byť zatím jen v prvním náznaku. Paní Jana, překvapena silou toho, co si u této mentální „operace“ prožila, pak vstřebala můj přesný návod, jak upravit své chování k „sobě samé“ tak, aby se právě prožitý fenomén bezpodmínečné lásky k „sobě samé“ stal trvalou součástí jejího vnitřního psychického nastavení.

„Byl to pro mne šok, když jsem si na vlastní kůži prožila to, že vlastně skutečně nenávidím sama sebe, tedy tu malou holčičku v sobě, své vědomí těla, jak jste ji nazval. Divím se a nechápu, jak jsem o tom dvaatřicet let mohla nic nevědět,“ řekla mi poté, když jsme lekci skutečné lásky k sobě spolu absolvovali. „Věřím, že mi Janička /bytost jejího ega, malého „já“, ta holčička v jejím nitru/ moje selhání v lásce k ní odpustí a najdeme k sobě cestu“, podotkla paní Jana na závěr lekce. Tolik ona a nyní mi dovolte poznámku:

Všimněte si, že paní Jana použila spontánně k hodnocení svého prožitku dvě slova… těmito slovy jsou „šok“ a „divím se a nechápu“… dovolím si vám, kteří rádi hledáte skryté souvislosti, nabídnout jednu skutečně velmi vzrušující — totiž chci poukázat na dokazatelně autentický Kristův výrok z Tomášova /církevně záměrně zavrženého/ evangelia » který zní /cituji/:

Ježíš řekl: Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co jest. (Tomáš 2)

…chci poukázat na jeho možnou souvislost s vyjádřením paní Jany…

Papyrus s textem Tomášova evangelia z Nag Hammádí
Papyrus s textem Tomášova evangelia z Nag Hammadi v Egyptě. Tomášovo evangelium je autentická a nejlépe dochovaná Kristova informace, kterou máme k dispozici. Jako jediné uniklo církevní cenzuře. Důkazy o jeho pravosti najdete v našem seriálu o vzniku Nového zákona.

Posuďte sami, zda může být souvislost mezi oním „být v šoku“ paní Jany a mezi „být otřesen“ z Kristova výroku… a zda ono „divení se“ paní Jany může mít souvislost s oním Kristovým „bude se divit“…

A ujasněte si prosím, zda náhodou právě „nebezpečí“ vyplývající ze znalosti této pravé Kristovy rady lidem tohoto světa v podobě učení o bezpodmínečné lásce k sobě nebylo jedním z důvodů, že se Tomášovu evangeliu nedostalo té cti být zařazeno do Bible těmi církevními teplými bratry? …a podívejte se na odpovídající pasáže v kanonických evangeliích /viz Mt 7,7 a L 11, 9-11/ a posuďte sami, proč byl tak neskutečně při ručních přepisech v počátcích církevní dominance nad západním světem tento Kristův výrok deformován k nepoznání! …ale nakonec, čert je vem, ty pitomce, stejně už dávno propadli peklu za to, že vás po dva tisíce let vedou přímo do chřtánu Satanova…

MILUJ BEZPODMÍNEČNĚ SEBE SAMA

Podstatné je, že se opět po dvou tisíci letech k vám, vašemu zraku a sluchu, dostává opět to, co už kdysi bylo Kristem řečeno a pak před vámi církví ukryto… to něco se dá vyjádřit čtyřmi slovy jako MILUJ BEZPODMÍNEČNĚ SEBE SAMA, kdy odměnou vám podle Krista bude to, že se „stanete pány nade vším, co jest“… čili minimálně nad vlastním životem, který si začnete řídit sami… jak? O tom se dočtete dále… Na případu paní Jany se přesvědčíte, že právě bezpodmínečná láska k sobě stojí na počátku toho, co sami hledáte, byť mnozí dosud nevědomky… pomoci ní se totiž stavíte na začátek závěrečné fáze svého směřování k tzv. znovuzrození v duchu…

JE JEN NA VÁS, CO S TÍM UDĚLÁTE!

Ano, Janina duše konečně našla své druhé malé „já“ a přiměla způsobem, který jsem jí ukázal, svého ducha, to velké „Já“, aby ono malé „já“ přijal do svého života za rovnocenného partnera. A tím postupně dosahuje rovnováhu svých vnitřních ženských a mužských energií k tomu, aby se vrátila do stavu Jednoty obou svých „Já“ a „já“ v duchovních vibracích, ze kterých podle starých textů kdysi před eony jedna její část vypadla…

„Chuděrka malá, krčila se tam v koutě, tří či čtyřletá holčička, smutná, nešťastná, osamělá a všemi opuštěná. A viděla jsem vlastní bytost ducha /vědomí svého ducha, „Já“/, které stálo ve středu oné místnosti v domečku duše a koukalo s prominutím, kde vrány lítají. A o tu holčičku vůbec nejevilo zájem“, napsala mi paní Jana později ještě v průběhu dne na WhatsAppu.

No, bylo to zpočátku drsné, než jsem našla odvahu k té dívence zajít a obejmout ji. Ale teď, když si doma spolu povídáme, je to čím dál tím krásnější. Bulíme všechny tři. Já jako ego Janička, i jako duch Jana i jako ta duše, která žije na tomto světě a trpěla dosud jejich vzájemnou neláskou a nespoluprací“, psala dále.

A tady je zprávička, kterou „ragauianovi“ poslala paní Jana na druhý den po absolvování první lekce: „Dobrý večer, chtěla bych Vám o dnešku něco málo napsat. Vlastně byl — je dnes krásný den. Mám mnoho energie a smutek jsem dnes také žádný nepocítila. Sice jsem toho za dnešek snědla hodně, ale nic jsem nešla vyhodit ven! Mluvím s Janičkou velmi často a dělá mi to moc dobře. Jako bych přestala být sama, osamělá, prostě mám jakoby vedle sebe kamarádku, se kterou si mohu pokecat. Je to zábavné. Baví mě to :) Když jí řeknu Janičko, tak se jakoby celá rozzářím. Snad to zvládnu i dál. Snad to není také jen něco přechodného…

O hodinu poté mám zaznamenáno, co jsem ve zprávě paní Janě odpověděl: „to je skvělé… ale pozor, přijdou i horší chvíle… pak bude důležité, abyste vy z pozice ducha, jak jsem vás to učil, dokázala vystoupit na podporu a uklidnění Janičky, svého ega… kdyby bylo hůř,  neváhejte a zavolejte… kdykoli…“

Další zprávu jsem dostal za tři dny: „Zatím se nedokážu moc ovládat s množstvím snězeného jídla. Ven zatím nejde nic. Snad ten příjem také postupně usměrním, protože bych ráda byla akorát. Ani tlustá a ani hubená. Kecáme s Janičkou jako o závod a užíváme si vzájemné náklonnosti. Dělám jí radost, chválila jsem ji, uklidňovala jsem ji, když ji něco rozrušilo. A postupně chápu stále více, co jsem dříve nikdy nechápala, když mi říkali, že pro sebe nejdůležitějším člověkem jsem já sama. Teď už mi to dává smysl! To právě Janička, ten hmotný člověk, který mne jako ducha tady po Zemi nosí, je logicky tím nejdůležitějším člověkem pro tu, kterou také jsem.

Co to znamená „odpustit sama sobě“?

Paní Jana byla ve sdělování svých pocitů a prožití skvěle vstřícná a dala mi do vývoje svého vztahu mezi jí, Janou, a její Janičkou v průběhu zvládání první lekce hodně nahlédnout. Probírali jsme spolu vztah obou jejich vnitřních „Já“ a „já“ mnohokrát a pozoroval jsem, jak paní Jana postupně pochopila i význam a skutečný smysl toho, co znamená to, co ti všichni „chytří“ esoterici kolem tolik doporučují — totiž že má odpustit sama sobě:

„Vždy mi to připadalo jaksi podivné. Netušila jsem, jak to udělat a nikdy jsem se ani nikde nedočetla, jak to konkrétně provést… a když jsem se to pokoušela dělat nějak podle sebe, žádná úleva se nedostavovala. Až teď! Pokud totiž víte, že jste v tomhle těle dvě, jedině pak dává odpuštění té druhé tou první a naopak skutečný smysl. A pocity jsou nádherné, úleva trvalá!“, zaznamenal jsem si do svých poznámek její vyjádření při našem častém povídání na téma, co ji láska k sobě přinesla.

Samozřejmě jako vše v životě lidském ani zvládání bezpodmínečné lásky k sobě není jen jednosměrným bezproblémovým procesem. Mezi zprávičkami na WhatsAppu, které jsem v průběhu čtrnácti dnů během zvládání první lekce od paní Jany dostal, byla i tato:

„Co u sobě pozoruji za změnu je to, že okamžitě rozeznám činy lásky a nelásky. Pokud je někde láska, je mi dobře. Pokud neláska, cítím, jak mne to bolí u srdce a je mi z toho velmi smutno. To se pak Janičku snažím uklidňovat a říkat jí, že se nemusí bát, že ona je milována. Přesto ale ještě občas upadá do deprese z nelásky, kterou vidí u ostatních a mně je jasné, že jí tam vidí proto, protože ji ještě úplně necítí vždy a všude ze mě. Prostě cítím, že musím svůj přístup ducha k ní stále zdokonalovat“.

„V takových chvílích jí, Janičce, říkávám: Nezlob se, prosím ji, učím se to a brzy už nebudeš pociťovat to, co tě bolí“… „Zvládneme to“… „Nicméně tento pocit smutku někdy přetrvává a já si uvědomuji čím dál víc, jak se lidé neláskyplně k sobě chovají a netuší, že je to proto, že nemilují sami sebe“, tak pokračuje tohle sdělení paní Jany zajímavě dokumentující niterné procesy mezi oběma částmi její lidské bytosti v inkarnaci.

Co je to pravá bezpodmínečná láska?

Reagoval jsem na to zdůrazněním nutnosti přejít od uplatňování tzv. lidsky podmíněné lásky k lásce bezpodmínečné. „To neznamená nic jiného, než zcela ukončit poskytování lásky a pomoci jiným »za úplatu« — tedy skrze očekávání, že mne za to i oni budou mít rádi. Protože tak to nefunguje a Janička pak trpí pocity nelásky“, poučil jsem paní Janu.

„Je důležité si uvědomit“, pokračoval jsem, „že všichni lidé jsou vlastně duchové ponořeni do vztahu s vlastním egem a přišli sem proto, aby se naučili své problémy mezi »Já« a »já« v pozemských podmínkách řešit sami. Je proto nepřípustné se do jejich životů vměšovat nad úroveň obvyklé »první pomoci«, protože pak jim bráníme, aby se sami naučili, co se naučit mají. A děláme jim tím tzv. »medvědí« službu.“

„Vy mi říkáte, ať se na ostatní vykašlu, že jsem tady přišla tohle všechno se naučit za sebe a jiné mám nechat, ať se to taky naučí. Mám si své problémy řešit sama, ne řešit je za jiné. Ano, dává to smysl…“

…konstatovala paní Jana ve své odpovědi. „Snad se mi to někdy podaří překonat, tohle stadium citlivosti vůči jiným. Zatím, když to vidím, je to smutné a Janička to cítí a chtěla by se vrhat stále ještě ku pomoci. A proto je někdy smutná, i když se jí snažím rozveselit“, píše paní Jana.

Odpovídám obratem: „Dívejte se na to ještě jinak… když budete někomu nadmíru pomáhat, půjčovat mu peníze či ho nosit na zádech, aby byl šťastný, co je to za štěstí? …tomu člověku se vměšujete nedovoleným způsobem do života a svojí kozí dobrotou jen dráždíte jeho obvykle zbytnělé ego a ono vás naopak přestává mít rádo… proč? …protože jste svědky jeho slabosti a neschopnosti si poradit se situací… proto! …a za snahu vyhovět sklízíte jeho nelásku… a to je v daném vztahu pro Janičku cesta do pekel smutku a negativity z odmítnutí jiným člověkem… rozumíte mi?“

A mám tady další zprávičku z té doby: „Dobrý večer Pavle, je to třetí den, co jsme spolu mluvili naposledy a ráda bych Vám trochu popsala, co se děje. V první řadě musím říci, že kontakt s Janičkou běží dobře, ale někdy se mi nepodaří hned rozluštit, co se s ní děje a nebo co chce. Přesto cítím den za dnem pokrok, je mi mnohem líp, než když jsme se my dvě ještě neznaly. Za ty poslední tři dny jsem pocítila touhu se přejíst dvakrát. Jednou jsem to nevydržela a i když jsem v tu chvíli s Janičkou mluvila a snažila jsem se jí svou pozorností zahrnout a zabavit, pochovat a uklidňovat, přišla chvíle, kdy mne to ovládlo a pak už jsem nedokázala nic jiného než jíst. Co jsem ale dokázala, bylo Janičku potom uklidnit a nic jí nevyčítat.“

A záznam na WhatsApp pokračuje: „I přesto jsem jí řekla, že je moc šikovná, když skoro dva dny dokázala bez přejezení a zvracení a že jsem na ni pyšná. Dnes jsem měla také chuť, ale zvládla jsem to. Dříve byly u mě záchvaty tak třikrát za den. Opravdu alarmující a velmi zničující. Takže pro mne úspěch!!!“

A záznam pokračuje: „Jen jsem se chtěla zeptat na jednu věc. Před tím přejezením cítím smutek, který se prohlubuje a pak přijde záchvat s následným zvracením. Snažila jsem se s Janičkou mluvit a posílat jí lásku a vše možné. Přesto mi jakoby mizela, vzdalovala se a byla do sebe velmi pohroužená. Ptala jsem se jí, co se děje a proč smutek cítí. Nekomunikovala se mnou a potom už jsem jedla a jedla.“

Na závěr se paní Jana táže: „Jak bych tedy do budoucna měla reagovat na tento pocit, když znovu přijde a jak bych měla Janičku co nejlépe utěšit? Je pravda, že jsem zvládla potom nevyčítat a být na ni hodná a láskyplná, ale ráda bych věděla, jak jí pomoct od takové veliké bolesti. Dávat lásku, chválit a být s ní, to dělám! Je ale i třeba možné se s ní do té bolesti a smutku pohroužit a zpracovat a uzdravit konkrétní situaci, která jí stále k přejídání vede?“

Moje odpověď byla stručná: „Pro tuhle informaci mi musíte zavolat… tohle vypsat by mi trvalo dva dny… volejte kdykoli…“

A tak paní Jana zavolala a dostalo se jí odpovědi v tom smyslu, že to je opět o „té krávě a o tom teleti“. Janička má v podvědomí za svůj život nasbíráno ve sklepě pomyslného „domečku duše“ hodně odporného „hnoje“, za který ovšem nemůže. Byl tam uložen rodiči a církví po tisíciletí špatně vedenou společností a mají ho tam stále uložen i ti co již církev opustili. A Janička se proto dostává do situací, kdy energetické dění kolem ní spouští proces podobný tomu, jako když před deštěm klesá tlak a začínají páchnout kanály.

Jakmile Janičce začne zapáchat nějaký ten „hnůj“ ve sklepě jejího „domečku duše“, ona tím trpí a ani se jí nechce s Janou povídat“, řekl jsem jí v tom telefonickém rozhovoru. A upřesnil jsem, že čištění těchhle zdrojů Janiččina stresu je věcí dalších lekcí, které máme před sebou. A že je nutné, aby pokračovala v započatém stylu, uklidňovala svoji vnitřní malou holčičku, potěšila ji, ale nevnucovala se jí nad určitou míru. Až si s problémem, který ji trápí, Janička sama poradí, zase se objeví a bude mít zájem o kontakt.

A tak jsme spolu s mnoha dalšími událostmi na vnitřní rovině „Já“ a „já“ Jany a Janičky prošli čtrnáctidenním zvládnutím lásky k sobě. Dobrá věc se podařila a současně znamenala vnesení určité změny i do psychického problému s bulimií, který paní Janu dlouhá léta doprovázel. Byla v tomhle směru velmi optimistická, ale mně bylo jasné, že v téhle věci ještě budou další pády a vzestupy, než se pozitivní změna stabilizuje. Ale o tom až příště.

-pokračování-

3 komentáře u „Od zoufalství ke štěstí a spokojenosti — příběh ženy, která si prožila své peklo a opět začala žít! Zvládání těžké bulimie v přímém přenosu. Lekce bezpodmínečné lásky k sobě /1/“

    1. děkuji vám za upozornění… ne, nejsou to dva příběhy v jednom… paní, o které tohle všechno je, při konzultaci textu projevila obavu o to, že by někdo z okolí odhalil její identitu… a požádala o změnu jména v příběhu… no a já jsem nebyl dostatečně důsledný… rozhodně stojí za pozornost, co vlastně vás na tom článku skutečně zaujalo, že cítíte potřebu na něj reagovat… zdá se, že kromě záměny jména v několika případech celkem nic… jste asi šťastná žena… pro vás nutně musí být život procházkou růžovým sadem… bohužel ne všichni mají to štěstí… také vám hezký zbytek roku…

    2. ještě jednou děkujeme za upozornění, jméno jsme anonymizovali… a doufáme, že texty pomohou všem hledajícím na úzké Cestě… je totiž velmi málo prakticky funkčních metod, jako je tato.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>