Lindisfarne-Gospels-page10full

Vznik Nového Zákona, Evangelium Ebionitů a další raně-křesťanské tajné spisy

Tento text vznikl jako výsledek pátrání autora, který chce vědět jak to bylo s Ježíšem doopravdy. Církve nám samy o sobě tvrdí že ví jak to bylo, že mají „pravdu“… dokonce kvůli tomu samy sebe prohlašují za neomylné, jako abychom o tom nepochybovali ;-) Jenomže právě v tu chvíli se rozezní poplašné sirény a každému soudnému člověku začne v hlavě blikat červené výstražné světlo! Tak došlo k rozhodnutí ověřit si věci sám, podle známého hesla buďte jako děti, otevřeni poznávání.

Historie je spletitá, proto si nejdříve povíme k jakým poznatkům mé pátrání vedlo a pak bude následovat celý seriál textů, kde vám budu postupně předkládat nalezené důkazy.

Čím více se člověk ponoří do literatury, tím ostřeji vystupují kontury následujících bodů:

  • není pochyb o existenci silné osobnosti, která byla zdrojem křesťanského učení — to bylo tak přesvědčivé, že si získalo neskutečné množství žáků a příznivců
  • stejně tak je jisté, že císař Konstantin ďábelsky chytrým tahem tomuto hnutí nasadil ohlávku a použil je jako mocenský nástroj státu
  • byla vytvářena tzv. dogmata na jejichž základě nové státní náboženství mohlo ovládat a manipulovat občany
  • byly potlačovány nesouhlasící křesťanské směry a samozřejmě i jejich písemnosti
  • biskupové nové státní církve, čerstvě disponující státní vojenskou silou, poměrně rychle tyto nesouhlasící křesťany zlikvidovali — bylo nastoleno duchovní otroctví trvající dodnes
  • byla potlačena hlavně tzv. tajná (pokročilá) duchovní učení — byla totiž překážkou snaze potlačit svobodu myšlení lidí
  • pokročilé křesťanské směry byly zlikvidovány tak důkladně, že dnešní církevní křesťané paradoxně odmítají originální Kristovu nauku
  • nepřestávající snaha církve potlačit duchovní svobodu myšlení je jednoznačně dokázána — v duchu Kristova výroku „po ovoci poznáte je“ — a toto ovoce je k nalezení v hojném počtu po celou dobu existence cézaro-papežské církve

Důkazů o potlačování svobody myšlení ze strany papežského systému je neskutečně mnoho — těm co nemají čas pro odstranění jakýchkoli pochybností ovšem dokonale postačí minimalistický přehled v našem článku Pravda vás osvobodí »

Zájemci o detailnější informace mohou jako úvod do problematiky shlédnout stručný přehled „ovoce“ a historii potlačování svobody myšlení ve článku 2000 let papežství » Ovoce lze jasně pozorovat i v současnosti, pro což jsme vám na tomto webu už mockráte předložili důkazy.

Pozor na falešné proroky!
Poznáte je po jejich ovoci!!

15 Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci. 16 Poznáte je po jejich ovoci. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí? 17 Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce. 18 Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce... 20 A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci. 21 Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království... (Matouš 7:15-21)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/mat.7.15-21.b21

Ano, vážení čtenáři, ovoce je mnoho a historie kroucení původního Kristovského učení je spletitá. Jednotlivé zásahy se aplikovaly tzv. salámovou metodou, až z okrajovaného salámu zbyly jen okoralé patky. Řeknu to teď ještě jednou, natvrdo: Salámem bylo v mém přirovnání Kristovo učení, které by mělo vést k tzv. věčnému životu neboli spasení duše. Jediná jistá věc v tuto chvíli je tato: Papežská říše vám ten salám nedá — jediné co vám zaručí, je přesný opak.

Řeknu to za vás vážení čtenáři, co si nyní myslíte: Církev přece lidem to spasení slibuje na každém rohu a ten milý pop o tom mluví v TV každý den — autor článku musel zešílet! Sám sebe bych nehodnotil jinak, ještě nedávno… než jsem si začal ověřovat fakta ;-)

V tuto chvíli vám mohu slíbit jediné: Pokud stojíte o ono POZNÁNÍ PRAVDY, můžete si se mnou projít cestu historií. Budeme spolu sledovat řetězec stop a v této sérii textů si dokážeme co se v historii ztratilo.

Co je tzv. Nový zákon?

Oficielně se dnes v encyklopediích uvádí zhruba asi následující:

Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část Bible. Jejich obsahem je působení a kázání Ježíše z Nazareta. Jednotlivé spisy Nového zákona vznikly zhruba mezi léty 50 a 150 našeho letopočtu, byly napsány řecky a shromážděny jako závazný soubor (kánon) ve 2. až 4. století. V té době už byly přeloženy do několika jazyků a rozšířeny po celém území tehdejší Římské říše. Dozvíte se také že tzv. kanonizace Nového zákona, tedy pevné definování souboru církevních spisů a jeho oddělení od spisů ostatních, nesměrodatných, probíhalo zřejmě v polemice s Markionem a jeho kánonem někdy po roce 150 (viz Exkurs o Markionovi).

Manipulace s fakty začíná: Ježíš nikdy nikoho k ničemu nenutil

První taktně zamlčená a pokroucená informace je hned v tomto obecném úvodu. Jaksi je tu cenzurován fakt, že tzv. kanonické spisy nebyly, ani zdaleka, jedinými a nebyly rozhodně uznávány všemi křesťany. Nebyly ani závazné. Závazné z nich udělala až rostoucí světská moc církve. Ježíš nikdy nikoho k ničemu nenutil. Dokonce jsou doloženy případy, kdy tito stále více silnější a organizovaní církevníci útočili proti prvotním a původním následovníkům Ježíše. Velký paradox.

Naštěstí se v poslední době objevilo pár znovu-objevených faktů a archeologických nálezů, které nám nyní pomohou vytvořit přesnější obraz toho, co Kristus lidem přinesl. A v tomto seriálu tyto důkazy postupně najdete.

Jak opakovaně zdůrazňujeme, nám na Kristu a jeho informacích skutečně záleží, rádi bychom jej proto rehabilitovali. Smutným faktem totiž je, že jisté části Kristovy nauky byly dokazatelně zcenzurovány. Byly cenzurovány a to tak důkladně, že ještě dnes si spousta lidí myslí »že Bibli tak Bůh prorokům a apoštolům nadiktoval«. 2000 let vymývání mozků udělalo své a církevní propaganda se velmi snažila o to, aby si to skutečně všichni mysleli. Stručný výběr z dějin manipulace můžete nalézt zde »

Jako bonbónek pro vás mám citát jednoho sucharského vědce, který mne náramně pobavil. Aby bylo jasno, smekám klobouk, citovaná kniha je našlapaná fakty a odkazy na další zdroje, obsahuje neuvěřitelné množství poctivé práce: Josef Češka, Římský stát a katolická církev ve IV. století. Fakticky důkladná analýza. Cituji:

Při práci se spisy křesťanských autorů je ovšem nutno mít stále na zře­teli jejich tendenčnost a postupovat s vědomím, že se až na malé výjimky ztratila díla tzv. heretiků a vůbec příslušníků všech neortodoxních směrů; jejich názory musíme tedy většinou rekonstruovat z toho, co o nich — často zkresleně — uvádějí jejich ortodoxní odpůrci. Rovněž v každém jednání a usnesení církevních sněmů hledáme především to, co měly teo­logické formulace zastřít: politické pozadí a materiální motivaci. Proto křesťanské prameny navzájem konfrontujeme a všude, kde je to možné, hodnotíme jejich údaje v širších souvislostech, známých z ostatních pra­menů.

Vážení a milí čtenáři, pěkně vás prosím, zkuste si v klidu promyslet co znamenají slova poctivého vědce, který na základě stovek historických zdrojů dal dohromady evidentně objektivní analýzu… Vážně si myslíte, že je to pouhá náhoda, že se „ztratila“ díla tzv. heretiků a vůbec příslušníků všech neortodoxních směrů? A copak asi znamená fakt, že seriózní vědec musí tzv. číst mezi řádky: „v každém jednání a usnesení církevních sněmů hledáme především to, co měly teo­logické formulace zastřít“?!

Mějte proto prosím stále na paměti, že v tomto detektivním pátrání je třeba v církevních dokumentech číst tzv. mezi řádky. Co se týče samotných Ježíšových výroků, z hlediska možných deformací nejlépe dopadají symbolická podobenství a obecně alegorie — αλληγορία — u nich je velmi složité nenápadně pozměnit význam sdělení.

Autorství evangelií

Jak dnes i církevní propaganda pod tíhou nových důkazů ve svých encyklopediích připouští: Oficiální (kanonická, synoptická) evangelia jsou zřetelně uměle redigované texty, závislé na starších sbírkách výroků, příběhů a podobenství. Pokud se hovoří o „Markovi“ nebo „Lukášovi“, míní se tím původce – tj. redaktor – oficiálního textu.

Papež Damasus I. — prodloužená ruka světské moci

Od 4. století se těžiště křesťanství přesouvá na západ a zároveň latina nahrazuje řečtinu jako „světový“ jazyk Římské říše. Pro další historii Nového zákona a jeho působení jsou rozhodující latinské překlady, zejména proto že byly prosazovány státní cézaropapežskou mocí a díky těmto umělým mocenským zásahům byly potlačeny ostatní křesťanské zdroje. Neblahou postavou působící jako páka světské moci byl Damasus I.

Egerton 609: Gospels with the Epistle to Damasus. Decorated initials (B)eato and (N)ovum with interlace at the beginning of Jerome's letter to Pope Damasus, Parchment codex, 9th century.
Egerton 609: Gospels with the Epistle to Damasus.
Decorated initials (B)eato and (N)ovum with interlace at the beginning of Jerome’s letter to Pope Damasus, Parchment codex, 9th century.

Jen pro po pořádek, mnou uváděné informace jsou zapsány v mnoha oficiálních encyklopediích, kde se dočtete např. následující: Císařové, kteří učinili z křesťanství státní náboženství, si osobovali právo nově zvoleného biskupa potvrdit. Po smrti papeže Liberia spolu soupeřili dva uchazeči o moc nad církví. Příslušníci vyšších vrstev římské společnosti zvolili papežem Damasa, současně na jiném místě někteří duchovní a laici zvolili Ursina.

Je to hezky zaobaleno do slovní vaty, ale selsky řečeno je to výstižnější: Damasus byl loutkou vládnoucí třídy, Ursina volili prostí lidé. Hádejte kdo vyhrál? A hádejte, kdo následně provedl nejhorší cenzorský zásah do Kristova učení za 2000 let?

Na počátku října roku 366 se rozpoutaly mezi příznivci obou těchto papežů ostré spory, které přerostly do pouličních bitev. Schválně, uhodnete jak to skončilo? Damas požádal spřáteleného městského prefekta o použití vojenské síly, vše vyvrcholilo krveprolitím v Siciniově bazilice: »Damasus gained the papacy in a disputed election, by using a gang of thugs to beat up and kill the supporters of his opponent, Ursinus. According to the historian Ammianus Marcellinus one hundred and thirty-seven people were killed in or near the church of Santa Maria in Trastevere. He then called in the city prefect to support him, thus setting a precedent that was to become an unfortunate characteristic of many papal elections over the centuries.« (viz Ammianus Marcellinus, The History, book XXVII, trans. J.C. Rolfe)

Vážnost papeže i církve těmito událostmi značně utrpěla, jak musejí přiznat i oficiální encyklopedie…

Papežství je přímým nástupcem říše římské

Zde máme další významnou stopu, kterou papeženci pro jistotu moc nepřipomínají: Císař Gratian se vzdal pravděpodobně roku 382 titulu Pontifex Maximus. Titul následně získal papež.

Vidíme zde nepřerušenou kontinuitu mezi pohanským a papežským Římem. Tento titul hrdě používal každý papež a dělá to i ten současný. Uvědomte si prosím vážení čtenáři, že toto vysvětluje silné mocenské propojení papežství na zbývající římské vládce té doby… a je to základem vlivu papežů na všechny středověké vládce.

V historických pramenech je Gratianus popisován jako vzdělaný zbožný muž, jemuž však chyběla rozhodnost. Jeho závislost na okolí (Ausonius a později Ambrosius) byla všeobecně známa a právě tato snadná zmanipulovatelnost možná přispěla k jeho pádu.

Vcelku zábavně vypadá encyklopedický zápis z Answers.com, který říká že pod vlivem s. Ambrože imperátor Gratian zakázal pohanské kulty v Římě a vzdal se titulu Pontifex Maximus, jakožto nevhodného pro křesťana. Logicky mi z toho vyplývá, že současný papež není křesťan, jelikož si ten pohanský titul stále drží: »The reign of Gratian, during Damasus‘ papacy, forms an important epoch in ecclesiastical history, since during that period (359–383), Catholic Christianity for the first time became dominant throughout the empire. Under the influence of Ambrose, Gratian prohibited pagan worship at Rome; refused to wear the insignia of the Pontifex Maximus as unbefitting a Christian; removed the Altar of Victory from the Senate at Rome and confiscated its revenues, despite protests from the pagan members of the Senate; forbade legacies of real property to the Vestals; and abolished other privileges belonging to them and to the pontiffs.«

Dál už to šlo s originálním křesťanstvím
rychle k čertu…

Papežské náboženství bylo silově vnuceno všem poddaným

Damasus roku 380 přiměl císaře Theodosia I., aby vydal dekret, že všichni jeho poddaní mají přijmout náboženství „jež uchoval Petr a nyní vyznávají Damasus v Římě a Athanasius v Alexandrii“.

Roku 382 svým osobním sekretářem jmenoval učence Jeronýma. (Hieronymus, v letech 382–385 byl sekretářem papeže Damasa I. a prakticky řídil církevní politiku papeže.)

Neslavnou zásluhou s. Jeronýma byl také ihned na římské synodě r. 382 přijat dokument Decretum Gelasianum, kterým byl stanoven biblický kánon — česky řečeno: Byly vyloučeny knihy, které se mocným nehodily. Tento kánon je k vidění například v kodexu Egerton 609 z 9. století. Nyní se nachází v British Library:

http://www.bl.uk/catalogues/illuminatedmanuscripts/record.asp?MSID=8618

Egerton 609: Gospels with the Epistle to Damasus. Canon table in a micro-architectural frame, with beak heads.
Egerton 609: Gospels with the Epistle to Damasus. Canon table in a micro-architectural frame, with beak heads.

Damasus se na objednávku svých mocných mecenášů rovněž usilovně snažil o potvrzení výsadního postavení římského biskupa i ve východní církvi. Na východě ovšem nebyl tento mocenský požadavek přijat s pochopením. Například Svatý Bazil I. Veliký, biskup kaisareiský, obvinil Damasa, že „nade vše staví svoji pýchu, zatímco jedinou a skutečnou hlavou křesťanstva je pouze Kristus“.

Damasus měl i jiné zájmy než světskou moc: Vyžadoval např. od ženatých kleriků sexuální zdrženlivost, ovšem dobová svědectví jej současně popisují jako i ve vysokém věku pohledného sukničkáře a pijana s latinskou přezdívkou »Auriscalpius Matronarum« což je v překladu něco jako »ušní dráždidlo (lechtadlo) pro matróny«. Rozhodně něco s ušima, ale raději nedomýšlet :-) Byl dokonce obviněn z cizoložství, ale koncil v Aquilei ho osvobodil. Zajímavý to kontrast oproti našemu rodáku mistru Husovi…

Uměl si to užít. Klobouk dolů ;-) Za své zásluhy o rozšíření moci církve a úspěšné zcenzurování nevhodných Kristovských pravd byl prohlášen za svatého.

Jeroným, oficiální papežův překladatel a cenzor, ZLIKVIDOVAL několik zásadních evangelií a ve svých dopisech se přiznal, že pozměnil text asi na 3500 místech Bible

Nejstarší latinské překlady (vetus latina) vznikaly od 2. století patrně v Severní Africe, r. 382 pověřil papež Damasus Jeronýma, aby je »opravil« a sjednotil — vznikl latinský překlad celé Bible pod názvem Vulgata.

Jeronýmův počin byl sice monstrózní, neznamenal však nic převratného. Byla to světská moc papeže Damasa I. a jeho zmínky v prologu k evangeliím, které učinily z Jeronýmova překladu hlavní a nejpoužívanější překlad.

Níže můžete obdivovat úžasné umělecké provedení kodexu Lindisfarne z konce 7. st. Jde o úvodní stranu s dopisem Jeronýma Damasovi. Jeroným ve svých dopisech mj. přiznává že pozměnil text na zhruba 3500 místech. Nyní je manuskript uložen v British Library:

http://www.bl.uk/onlinegallery/ttp/lindisfarne/accessible/introduction.html#content

Page 2 of Lindisfarne Gospels, one of the most magnificent manuscripts of the early Middle Ages, was written and decorated at the end of the 7th century by the monk Eadfrith, who became Bishop of Lindisfarne in 698 and died in 721. The first of five major decorated openings in the manuscript introduces the letter which St Jerome addressed to Pope Damasus, at whose request he carried out the revision of the Latin Bible text during the late 4th century. A cross-carpet page, named from its striking resemblance to a carpet composed of crosses, faces a page of decorated initials and display capitals, beginning with the Latin word 'Novum', new.
Page 2 of Lindisfarne Gospels, one of the most magnificent manuscripts of the early Middle Ages, was written and decorated at the end of the 7th century by the monk Eadfrith, who became Bishop of Lindisfarne in 698 and died in 721. — The first of five major decorated openings in the manuscript introduces the letter which St Jerome addressed to Pope Damasus, at whose request he carried out the revision of the Latin Bible text during the late 4th century.

Byl to právě tento dokument, který byl mocensky nastolen na celý středověk i novověk a je třeba zdůraznit, že i když dnes probíhají kosmetické snahy o zlepšení překladů starých textů — přesto ovlivňuje Jeronýmova cenzurovaná Bible celý Západ dodnes. A nazýváme-li Jeronýma cenzorem, je tím důvodem především prostý fakt, že více než polovina originálních křesťanských zdrojů byla tenkrát z Bible vyloučena a následně státní cézaropapežskou mocí pečlivě zlikvidována. Viz zmíněný Decretum Gelasianum, kterým byl stanoven biblický kánon.

Dnes si překladatelé hrají se slovíčky na svém lingvistickém písečku, ale ve skutečnosti jim ty nejzajímavější hračky již někdo předtím ukradl. Je to velká ironie a ďábelsky chytrý trik. Lidé se obrovským mravenčím úsilím snaží najít pravdu na nesprávném místě — tam, kde už dávno není.

Pokud budete spolu se mnou dále sledovat stopy v tomto detektivním pátrání, tak poznáte smutný fakt: Není to zdaleka jediný případ, kdy je z lidstva děláno stádo volů. Když už víme, komu ve skutečnosti slouží Damasus a Jeroným, nemůže nás překvapit jak nová Bible dopadla.

Jeronýmova korespondence, důkazy a stopy k pravdě o Bibli

Mnoho důležitých poznatků o vzniku Nového Zákona nám poskytuje Jeronýmova korespondence. Jeho dopisy dokazují mj. že:

  • Jeroným za prvé subjektivně vynechal ty písemnosti, kterým nerozuměl a s kterými nesouhlasil. Týká se to mj. tzv. tajných nauk. Důkazy si ukážeme dále.
  • Za druhé, Jeroným byl pod tlakem vrchnosti a papeže, kterým nevyhovovaly především ty části Kristova učení, které šly proti jejich světským zálibám a samozřejmě nebyly žádoucí ani jakékoliv další znalosti, které by obyčejným lidem umožnily větší svobodu.

Došlo tedy k přizpůsobování Kristových informací — většinou asi nebylo třeba přímo falšovat texty, stačilo jen učinit vhodný výběr toho co se mi hodí a co ne. Existovalo totiž mnoho různých záznamů ovlivněných chybami při mnohonásobném přepisování kopií i osobními preferencemi konkrétního pisatele… Do překroucené skupiny informací patří např. degradace ženy, odstranění Kristova nesouhlasu s otroctvím a podle některých indicií dokonce i Ježíšovo vegetariánství.

Díky tomu například papež Řehoř Veliký kolem roku 600 schválil nucené konverze židovských otroků za pomoci bičování a mučení. Když sám potřeboval otroky, církevní úředník je pro něj obstaral. Ještě v roce 1226 byla potvrzena legitimita otroctví v dekretu Corpus Iuris Canonici, vyhlášeném papežem Řehořem IX. Toto zůstalo součástí církevního práva až do roku 1913. (viz Kyle Harper, Slavery in the Late Roman World, AD 275-425)

A věděli jste, že do 16. století žena neměla podle církve duši, až v roce 1545 Tridentský koncil ženě duši přiznal? Vážně si myslíte, že toto s Ježíšem má něco společného? Ani „ň“.

Plodem antikristovského degradování žen bylo později mj. učení Tomáše Akvinského, které je v církvi dodnes platné a dokonce pevně zakotvené ve stanovách jezuitského elitního řádu.

Není od věci poznamenat, že stále uctívaný a uznávaný soudruh s. Tomáš Akvinský, píše, že ženy jsou muži, kteří se tak docela nevydařily; jejich duše jednoduše ještě nebyly natolik silné, aby se vytvořila mužská postava nebo vyšší mužský intelekt. Tvrdí, že ženské pohlaví je výsledkem vadného semene. Akvinský rovněž důkladně řeší otázku toho zda má sperma duši — z těch zmatených plodů chorého mozku je ovšem těžko pochopit k čemu to vlastně dospěl. Ale neplačte, není vše ztraceno ;-) Současný papa Francis je jezuita, který vám díky své dogmatické neomylnosti jistě bude schopen vysvětlit, jak je to s tím spermatem a duší, která z něho vzniká… jezuité to mají povinně ve svých školních osnovách.

Hlavním zájmem Damase bylo dosáhnout absolutní moci biskupa Říma (papeže) nad všemi biskupy v impériu — tzv. Římský primát.

Damasus z velké části vyhubil ženy v „církevní krajině“, ne nutně proto, že byl misogyn, ale proto, že se snažil nastolit nové papežské křesťanství. Ženy hrály v původním křesťanství větší roli...  Ženy prostě prohrály, byly oběťmi v bojích o moc mezi maskulinním (mužským) katolickým papežským křesťanstvím a mezi laickými, demokratickými a místními křesťanskými městskými komunitami. V této papežské hierarchii, prostě žádná role pro ženy nebyla, s výjimkou... pokorných služebnic mužských zájmů. (Nicola Denzey: The Bone Gatherers — The Lost Worlds of Early Christian Women)
Nicola Denzey překvapivě zjistila... posun v hodnotě a významu římských aristokratických křesťanských žen ve čtvrtém století: Kdysi vážené jako silné vůdkyně a patronky, začaly být uctívány jen jako panny a mučednice — v rámci boje za sexuální puritánství. (z popisu na amazon.com)

http://www.amazon.com/Bone-Gatherers-Worlds-Early-Christian/dp/0807013080/ref=sr_1_1?ie=UTF8&s=books&qid=1260415758&sr=1-1#reader_0807013080

Damasus a jeho osobní sekretář, Jeroným, kterého pověřil překladem Bible z hebrejštiny a řečtiny do latinské Vulgaty, si vcelku užili smatrónami Říma“, ale současně jimi pohrdali a pomlouvali je hrubými výrazy... [vynecháno] ... považovali ženy v nejlepším případě za drbny a v nejhorším za kacíře. Stejně jako dnešní jeptišky potřebují vizitátory a dnešní feministky je třeba odsoudit, ženy z Damasovy doby bylo třeba umlčet, vymazat. (Peter Brown: The Cult of the Saints — Its Rise and Function in Latin Christianity / Kult svatých, jeho vzestup a funkce v latinském křesťanství)

http://www.amazon.com/Cult-Saints-Function-Christianity-Religions/dp/0226076229/ref=sr_1_1?ie=UTF8&s=books&qid=1260464544&sr=1-1#reader_0226076229

Bingo! Ženy prostě prohrály, byly oběťmi v bojích o moc mezi katolickým papežstvím a mezi laickými, demokratickými křesťanskými komunitami. Tohle samo o sobě mluví za vše, ani bych nemusel nic dodávat. I slepý musí vidět, kde se Kristovy myšlenky, rovnost mezi lidmi a jeho pravá láska k bližním ztratily. Kam se ztratila demokratická povaha křesťanství… kdo vyhrál víme všichni.

Peklo ještě nekončí

Musel být zlikvidován i extrémně důležitý poznatek o základním zákonu příčiny a následku. I to se podařilo velmi dokonale tak, že dnešní křesťané by rádi ukamenovali každého, kdo řekne že znalost fungování karmy byla přirozenou součástí křesťanství. Více informací zde »

Ježíš byl pravděpodobně proti konzumaci masa. Podle Jeronýma se ovšem uši církve „notně zpěčovaly” slyšet takové pravdy. (viz Strehlow, Carsten: Veganismus als Bestandteil des Christentums”)

V roce 314 byl dokonce na církevním synodu v Ancyře (antický název Ankary) vydán následující dekret: „Bylo rozhodnuto, že ti, kdož v duchovenstvu byli kněžími a jáhny a odříkali se masa, jej měli požívat a tak ze své vůle zvítězit sami nad sebou (t. j. nad svým odporem vůči pojídání masa); když však dávali najevo, že nebudou jíst ani maso smíchané se zeleninou, a tudíž nebyli poslušní tohoto pravidla, [budou] odstraněni z úřadu.“ Ježíšovské zřeknutí se masa bylo církvi vždy trnem v oku. Papež Jan III. (561–574) dokonce vegetariány zatratil a toto anatéma (v platnosti větné exkomunikační formule Budiž proklet!) vyhlásil na první synodě sezvané do Bragy (Portugalsko). Tak moc měl rád maso…

My jsme dnes vychováni v něčem, co je křesťanstvím jen z poloviny… ďábelskou pointou je, že nově nalezené starověké texty jsou posuzovány podle těch, co byly cenzurovány — je to zhruba tak, jako kdyby prvňák-záškolák začal zkoušet profesory zda mají stejný názor vysokou matematiku jako on. A přesně tento ďábelský trik katolická teologie používá dodnes.

Jeronýmovy dopisy prostě jednoznačně poskytují důkaz toho, že fundamentální části Ježíšovy nauky byly likvidovány. Pálení písemností bylo v církvi vždy oblíbenou zábavou…

Konstantin I. — první papež a krvavý diktátor — nástup cézaropapismu

To vše bylo jen přímým a logickým důsledkem zavedení Konstantinova cézaro-papismu. Dnes je ve školách vyučováno o Konstantinovi jako o prvním křesťanském císaři. To je ovšem jen první manipulace z mnoha — Konstantin byl krvavý diktátor, který se neštítil ani vražd rodinných příslušníků. Jeho zdánlivý smír s křesťanstvím byl jen chytrým mocenským tahem, jak využít sílu Kristovského hnutí. Sám se nechal pokřtít až na smrtelném loži — a byla to nejspíše jakási pojistka… co kdyby… Toto je důležitý fakt, který je dobré znát, abychom pochopili proč nám je dodnes vnucováno falešné Kristovské učení.

Konstantinova vojenská kariéra sestávala z nepřetržitých úspěchů. Vůči svým politickým soupeřům se Konstantin choval velice nemilosrdně. S výjimkou ediktů ohledně křesťanství se jeho zákonodárná činnost vyznačovala velkou krutostí.

Konstantin celý život křesťanem nebyl, prakticky ovšem byl prvním papežem — a to jak svým papežským titulem »pontifex maximus« — tak tím, že v plné šíři praktikoval moc cézaro-papeže nad státem i církví. Názorný termín cézaro-papežství jistě nemusím vysvětlovat.

Icon depicting the Emperor Constantine and the bishops of the First Council of Nicaea (325) holding the Niceno–Constantinopolitan Creed of 381.
Icon depicting the Emperor Constantine and the bishops of the First Council of Nicaea in the year 325 holding the Niceno–Constantinopolitan Creed of 381 bishops.

Důkazem právě řečeného je mj. 1. nikajský koncil, který Konstantin osobně svolal roku 325 a sám byl v čele celého shromáždění. Konstantin sledoval především politické cíle, nezáleželo mu na křesťanských pravdách, ale spíš na tom, aby nové náboženství dobře fungovalo jako nástroj státní moci. Zúčastněným dal nůž na krk v tom smyslu, že je nutno dosáhnout shody aby křesťanství mohlo být státním náboženstvím. Koncil přijal tzv. nicejské vyznání víry. Oponenti byli posláni do vyhnanství, všechny jejich spisy měly být spáleny a za pouhé jejich vlastnění hrozil trest smrti.

Kdo není slepý, může v tomto bodě jasně vidět kořeny církevního totalitarismu a potlačování svobody myšlení.

O tom, jak nově získaná moc zkorumpovala novou státní cézaropapežskou církev a zdeformovala originální kristovskou nauku, existuje nespočet důkazů. Určitě tomu budu věnovat některý z dalších dílů v tomto detektivním pátrání.

Přeložil Jeroným tajné, originální evangelium chudých?

Z Jeronýmových dopisů dále jasně vyplývá, že dostal do ruky pravé evangelium, takzvané Evangelium Hebrejců (Evangelium Ebiónitů tj. chudých, Evangelium secundum Hebreos) autentický text Ježíšova učení.

Autor napsal knihu v aramejsko-chaldejském jazyce, ovšem zašifrovanou hebrejskými písmeny. Jeroným nám o tom podává svědectví v dopise biskupům Chromathisovi a Heliodorovi: „Bylo mi uloženo náročné dílo, když mi Vaše Veledůstojnost tento [překlad Evangelia Hebrejců] přikázala, což si sám sv. Matouš, apoštol a evangelista, nepřál, aby se psalo pro veřejnost. Neboť kdyby toto evangelium nebylo tajné, přisoudilo by se jemu, že to, co on vydal, bylo jeho autorstvím, ale on vytvořil tuto knihu zapečetěnou hebrejskými literami a potom ji ještě předal takovým způsobem, aby tato kniha, napsaná hebrejskými písmeny a jeho vlastní rukou, byla v rukách nejnábožnějších lidí; ti ji také po nějaké době dostali od svých předchůdců. Ale tuto knihu samotnou nikdy nikomu nedali k opisu…“ (viz Hieronymus, V. 445; S.F. Dunlop: “Sod, The Son of Man,” Letter to Bishops Chromathis and Heliodorus.)

Pozn.: V té souvislosti je třeba upřesnit označení tzv. tajných nauk v té době — byly to znalosti které nebyly před občany skrývány z nepřejícnosti — nýbrž proto, že učitel věděl, že pro většinu žáků by zatím byly nestravitelné. Někdy i proto že výuka takových znalostí byla nebezpečná pro samotného učitele.

Jeroným přeložil toto tajné evangelium dvakrát, protože pro něj bylo „téměř nesrozumitelné”. Jeroným napsal: „A stalo se, že tato kniha… neposkytla látku k budování, nýbrž k ničení a že tato [kniha] byla schválená na synodě, čemuž se uši církve notně zpěčují naslouchat “ (viz Ritter, Adolf Martin: Alte Kirche. Sv. 1 der Kirchen-und Theologiegeschichte in Quellen.)

Vzhledem k tomu že pracoval na nové bibli, mohl myslet svou věroučnou koncepci…. „ničením” mohlo být míněno ničení dogmat, tradic atd. Jeroným věděl, že toto evangelium bylo jediné původní a stejně si dovolil jej zcenzurovat — přestože současně sám přiznává, že pro něj bylo „téměř nesrozumitelné”.

Je velmi logické se domnívat že odmítl něco k čemu sám ještě duchovním vývojem nedospěl — to je obecná vlastnost ega, odmítat to čemu nerozumím. Známe to všichni. Navíc samozřejmě působil mnohokráte zmiňovaný tlak vrchnosti…

Je známo, že Evangelium Hebrejců bylo jediné, které v průběhu čtyř staletí přijali židovští křesťané, Nazorejci i Ebionité. Ebionité, originální, raní křesťané, zavrhovali zbylé apoštolské texty a používali jen toto evangelium. Ostatně věřili, že Ježíš pocházel „ze semene člověka”, zatímco Jeroným údajně věřil na tzv. zrození z panny. Eusebius, písař, který psal texty církevních otců pro příští generace, přisoudil tomuto Evangeliu Hebrejců stejnou úctyhodnost jako Zjevení Janovu, avšak Jeroným je zavrhl jako herezi a ono bylo následně pečlivě zlikvidováno v režii cézaropapistické moci.

Církevní historik, propagandista a biskup Eusebios z Kaisareie

V rámci objektivity je nutno dodat, že i uznávaný církevní historik a biskup Eusebios z Kaisareie (Eusebius Pamphili, Eusebius of Caesarea) ve svých Církevních dějinách tzv. ebionity i jejich písma odsuzuje jako nepravověrné. Je třeba také doplnit, že tento Eusebius nebyl nestranným historikem, vždy byl na straně těch kdo měli moc. Proto byl nekritickým fanouškem Konstantina I. a propagandistou státní církve. Jeho dílo je důkazem pravidla, které opakovaně váženému čtenáři zdůrazňuji:

Mějte prosím na paměti, že ihned poté, co se nejmocnější křesťanské proudy staly státní církví, došlo k potírání nesouhlasících občanů v duchu hesla »moc korumpuje«.

Existují důkazy pro pálení písemností odpůrců atp. To je také hlavním důvodem, proč krom Eusebia nemáme jiný důkladnější pohled na historii rané církve. Píšících autorů v té době přitom bylo nepochybně velmi mnoho. Státní náboženství velmi brzy přešlo do druhého extrému, kdy byli tzv. pohané násilně nuceni ke konverzi na křesťany.

Ethiopic Bible 6 — illustrated 17th-century manuscript: Eusebius of Caesarea (260–339 A.D.), a bishop in Palestine, and his pupil Carpianus.
Ethiopic Bible 6 — illustrated 17th-century manuscript: Eusebius of Caesarea (260–339 A.D.), a bishop in Palestine, and his pupil Carpianus.

Tato krásná bible je opět z British Library. Na uvedeném odkazu je poctivě zpracovaný popis, který uvádí spoustu dalších historických souvislostí:

http://www.bl.uk/onlinegallery/ttp/ethiopic/accessible/introduction.html

Sami katolíci dnes přiznávají, že Eusebius Pamphili není objektivní. Co nám tedy říká v 26. a 28. kapitole ve svých Církevních dějinách?

26. PRAVÉ A NEPRAVÉ SPISY NOVÉHO ZÁKONA 
Na prvním místě nutno uvést svaté čtyřčíslí evangelií. Pak jsou to Skutky apoštolské. Po nich listy Pavlovy, ke kterým podle pořadí se připojuje tak zvaný první list Janův a list apoštola Petra. K nim možno připojit, chcete-li, Janovo Zjevení. O tomto Zjevení na vhodném místě uvedu, co si o něm staří myslí. Tyto spisy jsou všeobecně uznávány za pravé. 

K těm však, o kterých se pochybuje, ale jsou všude známy, patří list Jakubův, Judův, stejně tak i druhý list Petrův a tak zvaný druhý a třetí list Janův, ať už je napsal evangelista či jiný téhož jména. Mezi nepravé nutno počítat Skutky Pavlovy (Acta Pauli), tak zvaného Pastýře, Zjevení Petrovo, kromě těchto list, který nese jméno Barnabáše a tak zvané Učení apoštolů (Didaché). Jak řečeno, možno sem zařadit i Janovo Zjevení, chce-li někdo. Jak jsem poznamenal, někteří je zavrhují, jiní je však počítají mezi pravé spisy. Mezi tyto někteří počítali Evangelium podle Hebreů (Evangelium secundum Hebreos), které si oblíbili zvláště ti z Hebreů, kteří přijali křesťanskou víru. Tyto všechny by bylo možno počítat za pochybné. Také jsem považoval za nutné uvést jejich seznam. Rovněž rozlišil jsem podle církevní tradice všeobecně jako pravé a nezfalšované uznané spisy od těch, které sice nepatří do kánonu, poněvadž jsou o nich určité pochybnosti, většina církevních spisovatelů je však uznává. Takto možno snadno rozeznat pravé od těch, které pod jménem apoštola přivedli na svět heretici. Sem patří Evangelium Petrovo, Tomášovo, Matěje a ještě některé jiné jako Skutky Ondřejovy, Janovy a ostatních apoštolů. O těchto spisech se ani jeden pravověrný církevní učitel ve svých pracích nezmínil.
28. HEREZE EBIONITŮ
Staří je nazvali ebionity, protože měli o Kristu ubohé přízemní představy. Považovali jej totiž za pouhého obyčejného člověka, který jen pro svou mravní dokonalost se prohlašuje za spravedlivého a že byl zplozen stykem muže s Marií. Zachovávání Zákona považovali za naprosto nutné, jako by vírou v Krista a životem podle Krista nemohli dosáhnout blaženosti... Tvrdili, že je nutno zcela zavrhnout listy apoštola Pavla. Toho nazývali odpadlíkem. Uznávali pouze Evangelium podle Židů (Evangelium secundum Hebreos)...

Spousta lidí si dnes myslí, že Bible obsahuje všechna tradovaná evangelia. Není tomu tak ;-) Zde vidíte nezvratný důkaz z oficiální církevní literatury… Kromě čtyř evangelií — Matoušova, Markova, Lukášova a Janova — existují četná další evangelia, která raní křesťané chovali ve velké úctě. Tak například Evangelium Nazorejců, Ebionitů, Tomášovo, Hebrejců a Egypťanů… Jsou dnes nazývaná tzv. apokryfními, nekanonickými evangelii… ale jak jsme si v tomto článku výše ukázali, tzv.. kanonická kritéria výběru byla zhusta diktována z pozice moci i nepochopení a se snahou omezit svobodu lidského myšlení.

Nejlepší měřítko, které vám mohu dát, jste ode mne již slyšeli: Posuzujte prosím srdcem a přivolejte svou intuici — neboť to je hlas duše! My vám můžeme pomoci jenom tím že postupně přineseme co nejvíce necenzurovaných svobodných informací…

Povšimněte si prosím ještě agresivního Eusebiova útoku v kapitole 28. Jeho důvodem je především fakt, že ve většinovém církevním proudu zvítězil blud o tzv. panenském početí. Jak si později ukážeme, obyčejné zplození Ježíše ani v nejmenším nesnižuje jeho velikost. Rovněž si osvětlíme původ onoho kardinálního nesmyslu o tzv. panenském početí » ten totiž vznikl nepochopením původního symbolického významu tohoto termínu a lpěním na jeho doslovném překladu.

Pravé původní křesťanství: Órigenés, sepsal PRVNÍ křesťanskou teologii v letech 202–203, která obsahuje mj. opakované znovuvtělování duše

V této souvislosti je zajímavé i to, že náš další svědek, uznávaný pravověrný křesťan, biblický badatel, učitel a tzv. církevní otec Órigenés (185–254) » podle poznámky Jeronýma sám Evangelium Hebrejců „často používal”… Órigenés věděl mj. o tzv. pre-existenci duše, tedy o její existenci před narozením těla » Můžeme předpokládat, že v této knize, kterou „tak často používal”, nenalezl žádný rozpor — možná se dokonce stala pramenem jeho vědění. Órigenés nazýval tento text „Evangeliem Dvanácti”. Jeroným jej též jednou nazval „Evangeliem dvanácti apoštolů”. Moderní badatelé považují Evangelium Hebrejců a Evangelium Ebionitů za identická — za „tajnou knihu”.

Je pozoruhodné, že Eusebius Pamphili líčí Órigena jako velkého a poctivého křesťana, zatímco dnes je Órigenés lživě osočován jako heretik.

Vysvětlení je prosté — jak se již zmíněnou »salámovou« metodou odkrajovaly další a další kousky původního kristovského poznání — zákonitě muselo dojít i na Órigena, který ještě měl poměrně hluboké a nepovrchní informace k dispozici. Udělat z něj posmrtně heretika byla snadná cesta k cenzuře jeho myšlenek.

Působením vyšších sil část Órigenova díla této cenzuře unikla a lze u něj nalézt jistou část původního PRAVÉHO křesťanství. Současní drakoniánští teologové samozřejmě ze všech sil mlží a snaží se z něj udělat heretika. Předložím vám v dalším pokračování našeho seriálu důkazy, že on byl tím nejpoctivějším křesťanem.

Proč Jeroným ponechal v Bibli rozporná místa? Soudruh cenzor například tvrdí, že lze rodové linie Ježíše vysledovat od jeho otce Josefa až ke králi Davidovi. Ale jak je toto možné, když se podle papeženců Josef početí Ježíše vůbec nezúčastnil? Vtipné ;-)

Bible je plná logických rozporů, o tom není nejmenších pochyb a všimne si toho i malé dítě. Nabízí se otázka, proč Jeroným tato místa v Bibli ponechal?

  • Možná jednoduše spoustu věcí sám nechápal a předal nám prostě své omezené chápání Ježíše…
  • Možná chtěl moudrým příštím generacím nechat tajný vzkaz, že v biblických textech byly provedeny falzifikační zásahy… Pozorný čtenář by tak mohl z rozporů rozeznat církevní manipulace s Ježíšovým učením…
  • Možná to byla nutnost díky mocenskému cézaro-papežskému tlaku shora, aby se nemusel dotýkat textů nepříjemných papeži…

Nesmíme zapomínat, že Jeroným byl zastáncem jisté etiky. Byl mj. ochráncem zvířat, jak je zřejmé z jeho slavné příhody se lvem. Jeroným byl též vegetariánem, což bylo v příkrém rozporu s běžnými zvyklostmi Římanů i církevních prelátů.

Možná však přese všechno musíme být falzifikátorovi Bible Jeronýmovi vděčni za to, že byl natolik poctivý že v Bibli ponechal desatero přikázání a základní výroky Kristova učení (například veledůležité kázání na hoře). Možná. Kdo čte Bibli rozumem i srdcem, rozpozná pravdy, které tam zůstaly, a z rozporů eventuálně odhalí církevní manipulace, z čehož pro sebe vyvodí závěry i důsledky…

Pro pobavení přidávám jeden zásadní rozpor v textu Nového Zákona: Jeroným a Damasus nám v cenzurovaném Písmu říkají například, že genetické rodové linie Ježíše lze vysledovat od jeho otce Josefa až ke králi Davidovi. Ale jak je toto možné, když se podle papeženců Josef početí Ježíše vůbec nezúčastnil? ;-) Kdo to ví, odpoví :-) Ve skutečnosti jsou jak genetické linie, tak idea narození z panny, falešné textové dodatky.

Nyní se v rámci objektivity podívejme co bylo výsledkem Jeronýmovy práce.

Oficiální kanonická evangelia

Díky již zmíněnému mocenskému nátlaku se tato evangelia stala měřítkem pro posuzování nových nálezů. Což je ovšem mírně řečeno nekorektní. Vzpomeňte si prosím na uvedená fakta až se v dalších dílech dostaneme k perlám, které byly před lidstvem skryty a nedávno znovu-objeveny.

Die Bodmer-Papyri P66 Abschrift des gesamten Johannesevangeliums (mit ganz wenigen Lücken) von 200 n. Chr. (evtl. sogar 150 n. Chr.)
Die Bodmer-Papyri P66 Abschrift des gesamten Johannesevangeliums (mit ganz wenigen Lücken) von 200 n. Chr. (evtl. sogar 150 n. Chr.)

Wikipedia obsahuje krásnou, přehlednou tabulku se seznamem všech registrovaných papyrů Nového Zákona a samozřejmě i odkazy na další literaturu. Povšimněte si prosím, že jde většinou o ubohé, nepatrné zlomky. Nejstarší dokument co stojí za řeč je tzv. Bodmerův papyrus asi z roku 200, který obsahuje kompletní Evangelium Jana. Toto evangelium tedy můžeme považovat za nejspolehlivější z těch tzv. kanonických písem cézaropapežské církve…

Datování Obsah Instituce Odkaz č.
150 Evangelium podle Jana 18 John Rylands University Library Gr. P. 457
150 Evangelium podle Jana 18-19 † Ashmolean Museum P. Oxy. 3523; 65 6 B. 32/M (3-5)a
150 Evangelium podle Matouše 21 Ashmolean Museum P. Oxy. 4404
150(?) Zjevení Janovo 1 Institut Français d’Archéologie Orientale P. IFAO inv. 237b
175-225 Lukáš 3-18,22-24; Jan 1-15 Vatikánská knihovna P. Bodmer XIV, XV
175-250 Evangelium podle Lukáše 1-6 Bibliothèque nationale de France Suppl. Gr. 1120
200 List Titovi 1-2 † John Rylands University Library P. Ryl. 5; G. P. 5
200 List Římanům 5-6,8-16; První list Korintským; Druhý list Korintským;
List Galatům; List Efezským; List Filipským; List Koloským; První list Tesalonickým; List Židům
Chester Beatty Library
University of Michigan
P. Chest. B. II
Inv. 6238
200 Evangelium podle Matouše 3,5,26 Magdalen College
Fundación Sant Lluc Evangelista
Gr. 18
Inv. I
200 Evangelium podle Jana Bodmer library P. Bodmer II

http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_papyr%C5%AF_Nov%C3%A9ho_z%C3%A1kona

Až ze 4. století pocházejí nejstarší více-méně úplné rukopisy celé řecké Bible, Starého i Nového zákona, pergamenové kodexy Vatikánský (označován jako B), Sinajský (Alef), Alexandrijský (A) a další. Na rozdíl od starší formy svitků, které se opisovaly jednotlivě, vyžadoval právě kodex (vázaná kniha) jednoznačné stanovení rozsahu kánonu, rozhodnutí o tom, které knihy do něho patří a které nikoli.

Sinajský kodex (Codex Sinaiticus; London, Brit. Libr., Add. 43725), označovaný obvykle hebrejským písmenem א, je řecký pergamenový kodex pocházející z druhé poloviny 4. století. Rukopis ležel v řeckém pravoslavném klášteře sv. Kateřiny na úpatí hory Sinaj, založeném v roce 530 císařem Justiniánem ke cti sv. Kateřiny Alexandrijské. Rukopis zde objevil lipský evangelický teolog Konstantin von Tischendorf (1815–1874). Většina rukopisu se dnes nachází v Britské knihovně, další části jsou v Petrohradě, Lipsku a klášteře sv. Kateřiny na Sinaji.

Codex Sinaiticus, 350
Codex Sinaiticus, 350

Nakonec je dobré maximálně zdůraznit, že ty podstatné a kompletní kodexy jsou všechny datovány až po Nikaji a tedy časově později, po nástupu nového státního náboženství. A nemělo by váženého čtenáře překvapit, že se krom nepodstatných zlomků nedochovaly jiné starší písemnosti. (Vysvětlili jsme si už přece výše, proč tomu tak je.) S jedinou výjimkou, která díky vyšší moci přežila… nechte se překvapit v dalších dílech…

A do příště prosím nezapomeňte: Poznáte je po jejich ovoci… Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce… 20 A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci. 21 Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království… (Matouš 7:15-21)

-pokračování-


Literatura:

  1. Nicene and Post-Nicene Fathers, Series II, Vol. VI: St. Jerome, Preface to Vulgate version of New Testament; Formula of Concord
  2. Norman P. Tanner, Decrees of the Ecumenical Councils
  3. Bruce Metzger, Text of The New Testament: Its Transmission, Corruption and Restoration
  4. Bruce Metzger, The Canon of the New Testament
  5. Ditlef Nielsen, Der geschichtliche Jesus
  6. Anton Mayer, Der zensierte Jesus, Soziologie des Neuen Testaments
  7. Listy svatého Eusebia Jeronýma (kněze a učitele církve), přel. Antonín Ludvík Stříž
  8. VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních
  9. SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými
  10. ČEŠKA, Josef. Římský stát a katolická církev ve IV. století
  11. Je Bible zfalšovaná? SVATÝ JERONÝM – Církevní falzifikátor Bible
  12. Die Bibel ist gefälscht, Hieronymus, der kirchliche Bibelfälsche
  13. Adolf Jülicher, An Introduction to the New Testament
  14. Edwyn Hoskyns and Noel Davey, The Riddle of the New Testament
  15. Philip Schaff, The Principal Works of St. Jerome
  16. Paidagogos II; podle Roberta Springera, ENKARPA, Cuiturgeschichte der Menschheit im Lichte der pythagoräischen Lehre.