Archiv pro rubriku: Ivo Wiesner

Ing. Ivo Wiesner /1933-2008/ je pro mne srdeční záležitostí. Stál u zrodu mého probouzení se do četných oblastí mimo realitu tohoto světa a byl to on, kdo ve mne probudil touhu poznávat a znát dávnou historii střední Evropy a českého etnika v ní. Jeho dílo je rozsáhlé a přináší řadu podnětných informací, které vám spolu s mými texty a dílem Zecharii Sitchina pomohou vytvořit si obraz, který vám oficiální věda jednadvacátého století nemá šanci dát.

Ukázka z knihy Poutníci do země andělů aneb něco málo o historii předků Slovanů a jejich příchodu do Evropy

Pokračuji v programu vašeho seznámení s dílem vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera /1933-2008/, tentokráte knihy s  názvem Poutníci ze země andělů. Připomemínáme si tak osobnost tohoto vynikajícího člověka a spisovatele, jehož dílo se zabývá dávnou historií slavných předků našeho národa a je protiváhou západně pojaté historiografické verze existence Slovanů v Evropě jako jakéhosi „omylu“ dějin, se kterým se naši nejbližší sousedé, Germáni již několikráte pokusili po dobrém i po mnohem méně dobrém razantně vypořádat. A snaží se o to dodnes.

Ivo Wiesner byl absolventem písecké reálky a brněnské techniky. Od roku 1958 pracoval v ústecké Spolchemii v oblasti výzkumu a rozvoje plastických hmot. Byl autorem více než 330 patentů a asi 50 odborných a vědeckých prací publikovaných v různých odborných časopisech. Zabýval se esoterikou, historií dávných civilizací, starověkými technologiemi a především skrytými dějinami českého národa. Napsal tyto knihy:

Světlo z dávných věků, Národ v lénu bohů, Předpeklí ráje, Bohové a apokalypsy, Děti moudrých draků, Rozprávění s bohy, Poutníci do země andělů, Alchymie a theurgie svatého ohně, Stezka draka, Temné mocnosti proti stezce draka a spolu s manželkou přeložili védský spis o létání Vimaanika Shaastra.

Ve této své knize se zabývá m.j. i historicky danými příčinami animozity mezi Germány a Slovany ve střední Evropě a vyvrací nacistickou teorii a příslušnosti Germánů k původní árijské rase. Naopak přivádí řadu poznatků o faktu, který jsem již směrem k vám dříve uplatnil. Totiž fakt, že Árjové a jejich následovníci Slované a Ásové a jejich potomci Germáni bojovali již v démonských válkách před mnoha tisíci lety na opačných stranách fronty. A byli to právě oni, předkové Germánů, tehdy jako Asurové, kteří spolu se Syny Beliahu, tímto temným satanským atlantským svazkem napadli a nakonec i prohráli boj se Sury, Syny světla, k nimž patřili předkové Slovanů – Árjové.

Ten boj trvá až do dnešních dnů. Nezapomínejte na to, odkud jste vzešli. Nikdy nedokážete být jako oni. Máte jako národ v sobě cit pro pravdu a Světlo, které je jim absolutně cizí. Jen se kolem sebe rozhlédněte, oko vidí, oko není blbec. Zřejmě není náhoda, že knihy Ivo Wiesnera jsou zcela vyprodány a s dotisky se podle mých informací údajně neuvažuje. Našim eurohujerům a germanofilům mezi vámi neustále nesmyslně volenými VIP spoluobčany se to zřejmě nehodí z mnoha důvodl do krámu. Mnozí z nich se prodávají směrem na západ za hubičku.

Čtěte prosím:

HYPERBOREA – KOLÉBKA ÁRIJSKÉ CIVILIZACE

Po kataklyzmatu provázejícím cyklus Nimiru v roce 3.449 p. n. l. byla původní prastará evropská kultura prakticky zničena a rozsáhlé oblasti byly zbaveny lidí i živých tvorů. Došlo ke změnám mořských a následně  i vzdušných proudů, takže některé oblasti Země se topily v nepřetržitém dešti a jiné žíznily. Nedostatek vláhy a krutá žízeň postihly i rozsáhlou říši Aryanů – Árjů v oblasti vymezené Kaspickým mořem, Hindúkušem, Tien Shanem a jižními svahy pohoří Ural, tedy oblasti zvané Turánská nížina.

Tato nížina, původně bohatá na vláhu a zavodňována mnoha řekami, byla velmi úrodná a dokázala bez obtíží uživit početnou árijskou entitu.  Po kataklyzmatu rostoucí sucho a s ním  neúměrně klesající úroda hrozila početným Árjům hladomorem, proto se árijské kmeny začaly posunovat jednak do severní Indie, jednak do oblasti Černého moře a na území dnešní Ukrajiny. Řečtí historikové měli zprávy o velké a bohaté říši zvané Aria, obývané početnými kmeny bílé rasy Aryanů, od kterých odvozovala svůj původ i většina řeckých kmenů sídlících původně v západní části oblasti Černého moře a Malé Asie. Staré historické informace potvrdila především anabáze Alexandra Velikého, který se svým vojskem dosáhl území Arie a jistý čas zde zůstal.

Rozloha Arie nebyla přesně vymezena, ale s velkou pravděpodobností zahrnovala celý dnešní Afghánistán, západní část Íránu až ke Kaspickému moři a zřejmě část severního Pakistánu. Védy uvádějí, že Árjové přišli do oblasti Turánské nížiny již v poslední třetině věku Dvápara yuga, což přibližně odpovídá období kolem 5.500 př. n. l. Védy také tvrdí, že do této nové vlasti přišli Árjové z původní pravlasti zničené přívaly ledu (Hyperborea).

Postupně se osamostatnily dvě skupiny původně jednotného národa a vytvořila se větev východních  Árjů ( brahmáni) a větev západních Árjů(zoroastrovci, lid Avesty) vyvíjející se v Persii. Dávné tradice íránských Árjů hovoří o tom, že pranárod Thandů (Zendů, Zendiků) existoval na počátku časů, z nichž  později vzešli Árjové a sami Thandové přinesli s sebou na Zem soubor kanonizovaných posvátných textů známých pod jménem Avesta či Thand Avesta (Zend Avesta), ale tyto texty se v průběhu času ztratily. Podle dochovaných pověstí byla Thand Avesta ve své původní verzi zjevena Ahura Mazdou ( Stvořitelem) přímo nejvyššímu knězi Thandů Zarathustrovi ( Zoroastrovi) a ten zjevně texty sepsal v prastarém, dnes zapomenutém jazyku Thandů jako posvátnou knihu Thand  Avesta. Zarathustra pak podle pokynů Ahura Mazdy založil nové náboženství později po něm pojmenované „ zoroastrismus“.

Vycházeje z výsledků systémové analýzy, je pravděpodobné, že Árjové představují jeden ze čtyř proudů hyperborejských exulantů, kterým se podařilo přežít řádění živlů provázející cyklus Nimiru v roce 9,564 př. n. l. Znamená to tedy, že Keltové a Árjové jsou dvě velmi úzce spojené bratrské větve jedné a téže rasy. Keltové pravděpodobně vstoupili do Evropy v několika po sobě následujících vlnách od severu přes Britské (Cínové ostrovy) a Skandinávii, kdežto Árjové použili východní únikovou trasu přes Novosibiřské ostrovy, představující s velkou pravděpodobností neponořený zbytek Hyperboreje, k ústí Leny a postupně podél horských pásem Sajan, Ala Tau a Tien Shanu nakonec dospěli do Turánské nížiny, kde vytvořili již zmíněnou říši Ariu.

Některé indicie naznačují existenci dalšího proudu hyperborejských exulantů, který překonal mělký šelf Barentsova moře a po dosažení pevniny  Nové  Země pokračoval dál k ústí Pečory a podél západních svahů Uralu dospěl až do severozápadní Evropy již jako slovanští Antové. Je pravděpodobné, že přeměna hyperborejských exulantů  v entitu  Árjů trvala několik tisíc let, přičemž Árjové mohli do Turánské nížiny skutečně dorazit kolem roku  6.000 př. n. l.

To by potvrzovalo udržovanou védskou tradici o počátku  období  Védů kolem roku 5.500 př.n. l., což odpovídá i informacím o založení kvetoucí říše Aria vznešeného lidu Aryanů.

Mezi prvními badateli, kteří hovořili o předpokládaném původu Árjů  z národu arktických Hyperborejců byla nesporně H. P. Blavatská, která měla možnost seznámit se se starými manuskripty uloženými v knihovnách klášterů Tibetu, Kašmíru a severní Indie. Prvním  z badatelů, kteří se zabývali hlubší analýzou vztahů Árjů k Hyperboreji byl prezident Bostonské univerzity W. F. Wilson. Jeho hypotéza spočívá v označení Hyperboreji jako kolébky bílé rasy.

Indický filozof B. G. Tilak ( 1856 – 1920), který napsal dvě závažné knihy „ Orion or Researches into the Antiquity of the Vedas“ a „The Arctic Home in the Vedas“, dokazuje realitu arktického původu Árjů s tím, že Svitadwipar ( Hyperborea) byl zničen přívaly ledu v období 10. 000- 8.000 př. n. l.  Můžeme tedy konstatovat, že existuje dostatek důkazů a indicií o původu Keltů a Árjů z Hyperboreje.

O  „ NEÁRIJSKÉM“   PŮVODU   GERMÁNŮ

Předkové Germánů či přesněji Normanů přišli z hvězdného světa jménem Jotunheim ( Domov obrů), kde žili na březích velkého oceánu, ve kterém na ostrově sídlil posvátný had Midgardsormr a hlídal strom života jasan Yggdrasil. Z nejasných důvodů /???/ byli z původního domova odvezeni na Zemi a vysazeni na březích moře, které lze identifikovat jako Černé moře. Sami sebe nazývali ÁSOVÉ (VYHNANCI) a po čase osídlili území kolem tohoto moře, především dnešní Malou Asii, Thrácii, jižní Ukrajinu, jižní Rusko a Kavkaz.

Kavkaz byl Ásy nazýván „ Bifrost“ (Duhový most), neboť pro ně představoval duchovní spojení s hvězdnou pravlastí. Hlavní město bylo nazváno Ásgaard a v něm bylo i sídlo krále.  Nedaleko Ásgaardu, na úpatí pohoří Ida , vybudovali Ásové chrám zasvěcený prabohu Thorovi. Prostranství před Thorovým chrámem  známé jako Idská pláň bylo shromaždištěm Ásů při posvátných obřadech, poradách či volbě krále. Svoji novou vlast Ásové pojmenovali „ Thorheim“ (Domov boha Thora) a reflexi na to nacházíme  v řeckém tvaru „ Thráké“ a dnes pojímané jako „ Thrácie“.

Chanellingová informace ze zdroje „ Lyssa Royal Corner“ udává, že Normané a zejména Vikingové  pocházejí ze staré mimozemské rasy kdysI sídlící  v planetárním systému v souhvězdí Lyry  a ujalo se pro ně označení „ Rudohlaví“, pro měděně až jahodově červenou barvu vlasů. „ Rudovlasí“ měli mohutně vyvinutou kostru i svalstvo a tělesná výška mužů se pohybovala mezi 170- 220 cm, měli bílou barvu kůže, oči v různých odstínech zelené a pokožku velmi  citlivou na sluneční paprsky. Projevovali se údajně jako velmi průbojné , podnikavé, násilnické, nesnášenlivé, bojechtivé a buřičské plemeno, které bylo v dávných časech pro své negativní vlastnosti deportováno na Zemi.  Normané a Vikingové jsou přímými potomky Ásů.

Během tzv. „ démonských válek“, při nichž chtěli Asurové ovládnout území Suernů, jednalo se o střet mezi trojspolkem Trigardů na jedné straně  a  Velkým Bílým bratrstvem (Suerny) na straně napadených. Trigardové představovali tři bojechtivá plemena Ásů, Nagoliánů( Mongolů) a atlantských Tzolkinů( Toltéků).

Války trvaly údajně asi tisíc let a skončily vítězstvím Suernů, jímž velel Parašúráma( Ráma – kšátria). Zbytek Ásů, který přežil se musel shromáždit na Idské pláni a ve dvanácti skupinách odpovídajících dvanácti kmenům Ásů byli zajatci deportováni na sever Evropy, kde se postupně změnili v germánské kmeny Normanů, Vikingů, Rusů a dalších entit. Přelidnění a zhoršení klimatu na severu Evropy přivodilo hlad, a tak byli Germáni donuceni pronikat na jih, kde se střetávali s Kelty a dalšími entitami navazujícími na původní ligurské osídlení. Z toho všeho je zřejmé, že Němci jako potomci Germánů či Normánů, nemají s Árji naprosto nic společného a teze nacistických ideologů o árijském původu Němců neodpovídá skutečnosti.

Říše Aria vzkvétala až do období kolem roku 3.449 p.n. l. , kdy úder živlů vyvolaný cyklem Nimiru zjevně postihl i Ariu a v následujících letech způsobil i výraznou změnu klimatu Turánské nížiny, která se rychle začala měnit v poušť. Hrozící hladomor donutil Árje z Turanské nížiny odejít, a tak došlo k „ druhému stěhování národů“. Západní oblast Černého moře a východní Středomoří bylo těžce devastováno řáděním živlů vyvolaných cyklem Nimiru a tato oblast byla téměř liduprázdná. Podle zpráv antických historiků byly Attika, Egeis a Thrákie zcela zničeny.

Život se sem začal vracet až po třech stoletích. Můžeme tedy předpokládat , že první vlny Árjů mohly dosáhnout Egeis, Thrákie a Attiky kolem roku 3.100 př. n. l. O jménech kmenů přicházejících Árjů z období“ druhého stěhování národů“ není dost spolehlivých údajů.  Z této vlny pocházejí první protořecké kmeny Achájů, ale i stepní kmeny Skythů, kmeny Chetitů. Horské kmeny  Árjů sídlící v Afghánistánu, severním Pákistánu a severním Kašmíru( Kofénové či Káfirové, Nýsové, Baktrové a Sakové) nebyly řáděním živlů příliš ohroženiy a proto setrvaly ve svých horských sídlištích.

Tyto horské kmeny vyhnalo teprve kataklyzma vyvolané střetem Země s asteroidem či kometou Typhoon, k němuž došlo v roce 1. 495 př. n. l. Prudká změna klimatu, zejména snížení atmosférických srážek a značné ochlazení způsobilo zhroucení zemědělství a chovu zvířat, takže i tyto kmeny odešly hledat lepší životní podmínky. Jejich pohyb na západ, který vyvolal řetězovou reakci, která odpovídá „třetímu stěhování národů“ , jež je v archeologii známější jako „stěhování mořských národů“. Nás zajímají především árijští Nýsové, kteří prošli územím dnešního Ruska a jižní Ukrajiny, načež se podle některých indicií na mnoho století usadili na území mezi karpatským obloukem a  Dněprem, především na Podolské vysočině. Časem se Nýsové rozrostli počtem a jejich přítomnost v této oblasti byla zaznamenána řadou antických historiků, pod jménem Vánové, Wenedi či Wenedové, a to již ve 2. století.

Jižněji usídlená árijská skupina byla nazývána Slovini či Sklavini. Nástup suchého podnebí počátkem 4. st. uvedl do pohybu stepní nomády Povolží a ti vyvíjeli tlak nejprve na Sloviny a později i na Nýsy. Během tohoto „čtvrtého stěhování národů“ Slovini postupně obsadili celé povodí Dunaje až po Mohan, přičemž přibližně kolem 4. St. pronikli chebskou branou do Čech a osídlili odlesněné oblasti, v nichž dříve sídlili Keltové a Markomani (zejména západní a jižní Čechy). Winedové- Nýsové  obcházeli severní úbočí Karpat a načas se usídlili v oblasti dnešního polského Slezska.

Ivo Wiesner „ POUTNÍCI DO ZEMĚ ANDĚLŮ“

 

Ukázka z knihy Děti moudrých draků aneb něco málo o historii osídlení této Země

Nedávno jsem dotáhl do konce zveřejňování textu knihy vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera /1933–2008/ s názvem Národ v lénu bohů… můj záměr se setkal s jednoznačným úspěchem, mnozí z vás mi to dali a stále dávají najevo při osobní či elektronické komunikaci a jsem tomu opravdu rád… připomeňme si osobnost tohoto vynikajícího člověka a spisovatele, jehož dílo nedošlo v naší zemi zdaleka takové popularity, jakou si zaslouží…

Ivo Wiesner byl absolventem písecké reálky a brněnské techniky. Od roku 1958 pracoval v ústecké Spolchemii v oblasti výzkumu a rozvoje plastických hmot. Byl autorem více než 330 patentů a asi 50 odborných a vědeckých prací publikovaných v různých odborných časopisech. Zabýval se esoterikou, historií dávných civilizací, starověkými technologiemi a především skrytými dějinami českého národa. Napsal tyto knihy:

Světlo z dávných věků, Národ v lénu bohů, Předpeklí ráje, Bohové a apokalypsy, Děti moudrých draků, Rozprávění s bohy, Poutníci do země andělů, Alchymie a theurgie svatého ohně, Stezka draka, Temné mocnosti proti stezce draka a spolu s manželkou přeložili védský spis o létání Vimaanika Shaastra.

Pokračování textu

pf-2017c

Co znamenají Vánoce? Zimní slunovrat nebo slavnosti narození Ježíše Krista? A co na to staří Slované?

Sice jsme tento text nestihli publikovat k Vánocům, tak se můžete se stromečkem alespoň stylově rozloučit a navíc… ony tyto informace jsou pro své poučení potřebné v každé roční době…

Opakovaně a z mnoha úhlů pohledu jsme již na ragauian.cz vysvětlili, že tzv. „božské zrození Ježíše z panny“ je velkým podvodem katolické církve » Smrtelným podvodem, který vám brání objevit skutečnou podstatu Kristova učení »

Fra Angelico, Nativity, 1440-41, fresco, Convento di San Marco, Florence
Fra Angelico, Nativity, 1440-41, fresco, Convento di San Marco, Florence

Tento podvod je samozřejmě úzce spojen s Vánoci. Většina z nás brzy přestane věřit na pohádku o Ježíškovi, který nosí dárky a Ježíše zařadí na celý svůj život do kategorie mýtů.

Když se o tématu Vánoc bavíte s rodiči, tak stereotypně dostáváte odpověď v jednom stylu: „My přece nemůžeme děti ošidit o tuto krásnou fantazii.“ Chápu sice tyto rodiče velmi dobře, ale tato hra je ve skutečnosti podvodem na dětech…

Pokračování textu

Národ v lénu bohů — historická úloha českých zemí, Moravy a Slezska jako nového duchovního centra světového vývoje pro příští staletí /VIII/

Pokračujeme s knihou vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera „Národ v lénu Bohů“ »

Ostatně tentýž princip nacházíme u mnoha starých, ale i nedávných národů. Několik rodin tvořilo rod, v jehož čele stál obvykle nejstarší a nejmoudřejší praděd či děd, jehož rozhodnutí nad členy rodu nemělo odvolání. Každý rod měl svůj rodový znak — totem, obvykle stylizovanou podobu váženého zvířete, rostliny, hvězdy, či jiného jevu. Někdy se stávalo, že rod postupně přijal i totemové jméno významného předka. Řadou rodů byl tvořen kmen, v jehož čele stál obvykle druid zrozený z jeho středu, který se opíral o kmenovou radu složenou z náčelníků jednotlivých rodů. Kmenový náčelník měl nad kmenem neomezenou moc a plně odpovídal pouze Nejvyšší Bytosti, či prostřednictvím druidského velekněze podřízeným bohům.

Pokračování textu

Národ v lénu bohů — vaši předkové se po tisíciletí bránili germanizaci! A teď vás ten grázl Sobotka a spol. chtějí islamizovat! Jste hodni odkazu svých předků nebo mu to dovolíte? /VII/

Byli naši předkové údajní pohané či barbaři, za jaké je po dlouhá staletí neprávem označuje katolický klér » a jím inspirovaní historici hrající na germánskou notu?

Pojem „barbaři“ byl použit již Řeky původně pro všechny národy, jejichž řeči Řekové nerozuměli. Později tento termín nabyl až pejorativního významu zdůrazňujícího civilizační nevyzrálost a méněcennost některých etnik projevující se hrubostí, krutostí a nevzdělaností.

Od Řeků toto pojetí v podstatě převzali i Římané, kteří již za barbary považovali všechny národy a etnika neřímského původu, přestože mnohé z nich neměly o nic horší kulturu než Řím samotný. Příkladem mohou být především Keltové. Když křesťanská církev římská získala koncem 4. století n. l. rozhodující vliv v západní části rozpadající se Římské říše, vytvořila si velmi pevný ideologický a mocenský klíč k ovládnutí vytvářející se mocné říše germánských Franků.

Tím začíná usilovné a cílevědomé pronásledování „pohanů“, tedy národů a etnik ideu západního (římského) křesťanství nevyznávajících. Katolický klérus úzce spojený s franckými panovníky začíná používat ideu křesťanství jako zásadní ideologické zdůvodnění expanze francké říše do původního keltského a slovanského prostoru. Začíná období násilného šíření západního (římského) křesťanství „ohněm a mečem“, především do prostoru obsazeného západními a přímořskými Slovany.

Pokračování textu

ceskekorunovacniklenoty-cz5

Národ v lénu bohů — český národ se stává předmětem zotročujícího přechodu na katolickou křesťanskou víru /VI/

Jestliže tak podrobně hovořím o Libuši, bylo by chybou nezmínit se také o skvělém pokladu, který přináší věnem rodu Přemyslovců. Traduje se, že tento poklad je dosud skryt v hloubi Vyšehradu a spolu s duhově zářícím zlatým trůnem v budoucím čase jednou vyjde na povrch. Věnná část pokladu byla přemyslovskými panovníky dále rozmnožována.

Pokud někdy panovník v nouzi část pokladu vyzvedl, tak desetinásobek brzy vrátil. Mnoho cizích králů a dobrodruhů se tento poklad snažilo získat, ale bez úspěchu. Místo jeho uložení vešlo do hrobu spolu s posledním Přemyslovcem zrozeným „po meči“. Jak úžasný to musel být asi poklad, můžeme stěží odhadnout z velikosti, vzácnosti a čistoty drahých kamenů, zasazených v korunovačních klenotech českých králů, které prý byly z přemyslovského pokladu pro tento účel kdysi vyzvednuty.

Nejprve pro Václavovu korunu, z níž byly převzaty i do korunovačních klenotů krále českého a římského Karla, toho jména čtvrtého. Jedná se o skupinu obrovských spinelů, rubínů a safírů, vesměs pocházejících z Orientu, i když je možné, že některý ze safírů pochází z Jizerských hor od Safírového potoka.

Jistě mnohého čtenáře napadne, odkud Liban věnný poklad získala. Je pravděpodobné, že to byla část pokladu vyšehradského nemethonu, která byla dána i věnem novému budoucímu národu, pokud se nejednalo o celý poklad svatyně. O značném stáří drahokamů svědčí mimo jiné i prastarý a nepříliš dokonalý způsob opracování do nepravidelných „muglí“. Tak tvrdé a houževnaté kameny jako jsou rubíny a safíry se musely starým mistrům brusičům opravdu obtížně opracovávat.

Tuto vysoce kvalitní repliku vyrobil jeden z nejlepších českých zlatníků a výtvarníků – Jiří Urban. Foto: ceskekorunovacniklenoty.cz
Tuto vysoce kvalitní repliku vyrobil jeden z nejlepších českých zlatníků a výtvarníků – Jiří Urban. Foto: ceskekorunovacniklenoty.cz

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Soubor starých pověstí Keltů, Nýsanů a Čechů /V/

Staré pověsti zemí českých a moravských

Mnohem starší, odhadem asi z období vrcholící „halštatské éry“, je pověst o ohnivém býku, vztahující se k jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. V této jeskyni se nacházela jedna z nejdůležitějších svatyní té doby, která sloužila jednak ke slavnostnímu nastolování krále či knížete Keltů, jednak byla místem kultovního pohřbu zemřelého krále žehem.

                                        Býčí skála

Svatyně sama byla zasvěcena obávanému božskému oráči a dřevorubci Esuovi, který se zde často zjevoval jako bílý či zlatý býk. Byla zde i posvátná kovárna, v níž druid-kovář prastarým předepsaným způsobem vykoval pro nového krále meč, dýku, přílbici a pancíř, ale mrtvému králi naopak tuto zbroj odebíral a rituálním způsobem ji zničil. Patrně se zde konaly i pohřby žehem druidů a popel mrtvých se odevzdával lesům, loukám a potokům. Keltové, podobně jako Árjové, věřili, že smrt je jenom „středem dlouhého života“, která otevírá brány nových poznání.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Příchod slovanských Nýsů. Keltové i Blaničtí rytíři /IV/

Nositeli a šiřiteli keltské kultury v českém, moravskoslezském a slovenském (západním) prostoru byli potomci prvé keltské vlny, která k nám dorazila někdy kolem 8. století př. n. l. Tito Keltové se usídlili na vrchovinách a v podhůří hor, v zalesněných územích horních povodí našich řek.

Keltové — původní obyvatelé území Čech, Moravy a Slezska

Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. "héroové" jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.
Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. „héroové“ jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.

Byl to lid přinášející s sebou již vykrystalovanou duchovní kulturu, pevnou sociální organizaci a na svou dobu velmi pokročilé technické znalosti a dovednosti. Hlavní slovo měla kněžská elita — druidové, která dohlížela i na vojenskou a správní šlechtu. Prostý lid „ambakté“ byl veden a vychováván v duchu vysoké sociální i duchovní etiky k pracovitosti, vzájemné snášenlivosti, poslušnosti náčelníků a druidů a k uctívání bohů.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Dionýsos, Alexandr Veliký a Nýsové, praotcové Čechů, Moravanů, Slezanů… /III/

Dochovalo se několik verzí mýtů o Dionýsovi a já uvádím verzi, o níž se domnívám, že je v nejmenší míře zasažena mladšími vlivy: Zeus našel zalíbení v Semelé — překrásné dceři pozemského krále Kadma. Diova náklonnost, jak už to chodí, nezůstala bez následků. Při předčasném porodu Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do svého stehna (podle jiné verze do boku) a tak jej donosil místo zemřelé matky.

Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C
Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C

Syn obdržel jméno Dionýsos, což v překladu znamená přibližně „prostředník mezi Diem a národem Nýsů“, kterýžto národ měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal a pod dohledem mudrce Siléna a nymf získal všestranné vzdělání tak, jak určil Zeus.

Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových svazů, který Árjům dával krále i vojevůdce a přední mudrce. Nýsové žili v pohádkově krásné zemi Nýsaie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem. Hlavní město Nýsa leželo na úpatí hory Méros, na kterou spolu často vystupovali a kde rozmlouvali otec se synem, tedy Zeus s Dionýsem.

Když dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal Dionýsos od otce dva hlavní úkoly: Prvým úkolem bylo dobytí a civilizování Orientu (Indie) a druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha.

Pokračování textu

Pověst dávných let, (rusky По́весть временны́х лет) se zachovala mj. v Radivilské kronice, zobrazena je ukázka 14. strany | Radziwill Chronicle, page 14: Oleg of Novgorod's campaign against Constantinople (see Rus'–Byzantine War 907).

Národ v lénu bohů — Slovanská mytologie o stvoření světa a člověka. Co je animismus a gnóze a jak spolu souvisí?

Tento text doplňuje seriál Národ v lénu bohů » Obsahuje další stopy, které nezávisle na Ivo Wiesnerovi potvrzují obrovskou duchovní úroveň Praslovanů, kterou mezi řádky můžete vyčíst i v oficiálních encyklopediích. Ačkoliv se oficiální západní „věda“ ruku v ruce s církví snaží vytvořit dojem, že Slované byli „pohané“ a „neznabozi“, opak je pravdou. Ve skutečnosti bychom mohli naše předky nazvat gnostiky — tedy těmi, kteří skutečně vědí, jak tento svět funguje a znají jeho skutečnou historii, ne tu zfalšovanou, kterou nám vnutila drakoniánská církev.

Ve skutečnosti je to tato církev, která zničila Kristovo gnostické učení o poznání sama-sebe a dodnes vede lidstvo po široké modlářské cestě do nikam — jak jsme podrobně doložili v dalších textech o historii církve na ragauian.cz » Dejme slovo encyklopedii:


Slovanská mytologie » je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích Slovanů. Vychází z tzv. proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Díky snaze katolického Západu o její likvidaci je zachována pouze ve zlomcích a v nepůvodní podobě. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu „pohanství“, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie. I přes potlačování však existuje bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů /II/

Pradědové Keltové

Víme, že část populace Hyperborejců se před kataklysmatem zachránila a odešla ve dvou kolonách na jih, ale kam ve skutečnosti odešli? Mapa nás poučí, že Lomonosovův hřbet (pravděpodobně Hyperborea) jedním koncem svého oblouku se dotýká Novosibiřských ostrovů a druhým koncem Ellesmerova ostrova, sousedícího s Grónskem.

Hyperborejci tedy mohli odcházet nejspíše přes Ellesmerův ostrov do Grónska a podél jeho východního pobřeží měli možnost přeplout na Island a odtud dále na Britské ostrovy nebo do Skandinávie. Postupovat z Ellesmerova ostrova západ ním směrem bylo zřejmě nemožné vzhledem k existenci kanadského ledovce. Druhá kolona po dosažení Novosibiřských ostrovů měla možnost volby postupu západním směrem, nebo jihozápadním směrem podél Leny, přes Sibiřskou plošinu a dále podél horských masivů Sajan a Alatau.

Západní směr byl pravděpodobně již v té době neprůchodný, protože v cestě stála hustá bažinatá tajga Západosibiřské nížiny. To vše jsou pouze předpoklady vycházející z reálné situace.

Skutečnost je taková, že od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se po obou kolonách Hyperborejských vyhnanců slehla zem. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše.

Domnívám se, maje pro to dobré důvody, že Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů /I/

Povězte mi, Čechové, zda víte, kým jste? Jak
sladké je jméno ráje, z něhož přicházíte?
Zákonem Nejvyššího vám úděl je dán. Zda
mu dostojíte?

Lúcíno cudná, tvůj již panuje bratr
Chraň jinocha, který přijíti má
jím končí železné plémě…
(Vergilius)

Prastará tradice říká, že na Zemi je mýtické posvátné místo, kolem něhož po dlouhých věcích vyroste město proslulé duchovní čistotou. Na konci Železného věku se v tomto městě setkají „Čistí“ (bohové s malým „b“), aby s tímto národem vstoupili do nového Zlatého věku, jak stanoví vůle Nejvyššího.

V prastarém jazyce je ono posvátné místo zváno „PRAGA ALBHA“, což znamená „Místo setkání Čistých“.

Městu pak bude dáno jméno „PRAGA“

Josef_Mathauser-Praha

Pokračování textu