Archiv pro rubriku: Ivo Wiesner

Ing. Ivo Wiesner (1933–2008) je pro mne srdeční záležitostí. Stál u zrodu mého probouzení se do četných oblastí mimo realitu tohoto světa a byl to on, kdo ve mne probudil touhu poznávat a znát dávnou historii střední Evropy a českého etnika v ní. Jeho dílo je rozsáhlé a přináší řadu podnětných informací, které vám spolu s mými texty a dílem Zecharii Sitchina pomohou vytvořit si obraz, který vám oficiální věda jednadvacátého století nemá šanci dát.

S Ivo Wiesnerem o dějinách lidstva, alchymii a teurgii, o tajných vědách minulosti a jiných zajímavostech z historie dávných věků /4/

Motto: Pokrok dnešní vědy je z velké části pouze arogantní přisvojení tiše uznaných starých pravd. /Pierre de Lasenic/

Moje poznámka: Vážení čtenáři, vracím se na stránkách svého webu k již tak trochu tradičnímu zveřejňování myšlenkového bohatství z knih vynikajícího českého spisovatele Ivo Wiesnera. Pro tentokráte jsem si vybral jeho knihu s názvem „Alchymie a teurgie svatého ohně“, která přináší řadu pohledů na skutečné historické události v dějinách osídlení této Země a v níž autor na základě vlastních hlubokých analýz vyslovuje i řadu zajímavých předpokladů o dějích, které mnohdy nejsou jinde v podobném rozsahu zpracovány. Tentokráte jde jen o volné využití těchto materiálů, doplněné o informace, kterých se mi v průběhu let intuitivní cestou a na základě mé praxe v magii dostalo. Věřím, že váš niterný obzor bude prostřednictvím těchto řádků výrazně obohacen o řadu poznatků, které takto ve zkratce podány byste možná jinde jen obtížně hledali.        

Mnoho jiných historiků, zejména AI Makina, Ibn Batuta, Watwati, AI Dinishga, Sokrates a Solón ve shodě tvrdí, že staviteli těchto tří gigantických staveb byl Hermes a jeho manželka, kteří v tom čase vládli Egyptu. Tyto údaje ve svých seancích potvrdil též E. Cayce, ale dobu stavebních prací zařazuje do období asi 1 000 let před zánikem Atlantidy, tedy k roku 10 500 př.n.l. a ne do období kolem 16 000 př.n.l., jak bychom správně očekávali. Vysvětlení vidím v tom, že ve snové vizi se Caycemu překryly vzájemně dvě události vzdálené od sebe více než 6 000 let. Stavební práce kolem roku 10 500 př.n.l. se zřejmě týkaly pouze oprav a zpevňování staveb před novým očekávaným kataklyzmatem, jež se mělo odehrát v roce 9 564 př.n.l..

Skutečností tedy zůstává, že tři velké stavby (podzemní areál, Sfinga, Velká pyramida) byly postaveny před rokem kataklyzmatu 15 679 př.n.l. a po dalších kataklyzmatech byly prováděny pouze opravy škod a renovace. O tom, že řádění živlů způsobilo mnoho škod, svědčí abrazivní rýhy mezi hrdlem a tlapami Sfingy a na některých místech vnějšího pláště pyramidy, a tojako důsledek zátopového jezera, jehož hladina klesala asi 700 let, ale v západní Africe přetrval zbytek jezera, známý pod jménem Jezero Tritonů“ až do dalšího kataklyzmatu.

Arabský astronom Abú Saiid al Badri nalezl na jedné vnější straně Velké pyramidy nápis hovořící o tom, že její stavba byla ukončena v čase, kdy souhvězdí Lyry vstoupilo do znamení Raka. Jelikož mezitím došlo ke čtyřem kataklyzmatům, která způsobila změny polohy souhvězdí, nelze tento údaj zatím využít k přesnější dataci.

Obdobi kataklyzmatu 15 679 př.n.l. představovalo podle Manetha Heliopolské- ho také dynastický přelom, protože tvrdí, že jím končí doba vlády bohů nad Egyptem, neboť dále vládne dynastie Sokolů počínající Horovými dětmi, jejichž jména byla „MesthaHapi“, „Tuamutef ‘ a „Qebhsen- nuf‘. Jejich matkou a Horovou ženou již ale byla smrtelná žena, jejíž jméno se neuvádí, takže dynastie Sokolů pocházela z mesaliance bohů a pozemských smrtelníků.

Manetho odvolávající se na manuskripty uložené v chrámových knihovnách v Mennoferu, Ónu, Thinisu, Chmúnevu, Saisu a Abydu tvrdí, že již v čase odpovídajícímu v našem počítání roku 3 000 př.n.l. byla Sfinga prastarou stavbou. Rovněž nápis na stéle připisované Chufu říká, že Sfinga je starší než pyramidy a existovala již před narozením Chufu. Obecně je rozšířena báje o tom, že Sfinga obsahuje velké tajemství starověku určené pouze zasvěcencům.

Zkusme alespoň poodhrnout roušku toto tajemství zakrývající.

anetho Heliopolský a již dříve citovaní arabští a helénští historikové uvádějí, že původně byla hlava Sfingy ozdobena královským diadémem tvaru stočené kobry vztyčené ve varovném postoji symbolizujícím ochranu krále. Kobří diadém měl původně nést dva obrovské broušené drahokamy upevněné nad místem šesté a sedmé čakry krále. Tento diadém měl být přesnou kopií skutečného diadému, jímž byl Hór korunován jako král Západní a Východní říše. Diadém byl v období mezivládí opatrován Thowtem a ten jej při korunovací položil na hlavu nového krále. Byl nazýván „meh Utchať či „Oko“ a traduje se mýtus, že byl zhotoven bohy na příkaz Paní Všehomíru Maat a do Egypta jej z velké dálky přinesl Onuris (eg. Šev), jako symbol zasvěcení do úplné vědy. Egypťané tento symbol vyjadřovali hyeroglyfem zvaným „Utchať či „Horovo Oko“. Dva broušené drahokamy umístěné tak, aby byly v kontaktu se šestou a sedmou čakrou byly podle esoterických informací téže podstaty jako drahokam v diadému Lucifera, jenž se ztratil při jeho pádu do nebytí. Diadém Sfingy nesl pouhé napodobeniny zbroušeného skla či čirého křišťálu, přesto byly později uloupeny a diadém vandalsky zničen až na upevňovací pásek na čele Sfingy.

Lví tělo Sfingy je symbolem původu Hóra po linii matky Isidy (eg. Éset), která byla princeznou Západní říše (starověké Libye), jejímž totemovým symbolem byl pouštní lev (v tomto případě spíše lvice). Táž symbolika se v souvislosti se zbožněným Horem používala i později, jak se lze přesvědčit například na části reliéfu v hrobce velmože Iufaa (asi 500 př.n.l.). Tento reliéf, jehož fotografii zhotovil M. Zemina, ale zaznamenává i princip obřadu iniciace Hóra-válečníka (Hórwera) mávajícího válečným kyjem, kterému předává Thowt již zmíněný „meh Utchať (Oko). Hór je na reliéfu vyveden jako muž s hlavou sokola, což zdůrazňuje jeho původ po otcovské linii, jejímž totemovým symbolem byl sokol.

Zahledíme-li se pozorněji do zobrazení tváře Sfingy značně poničené vandaly, pozorujeme několik velmi nápadných zcela neegyptských rysů. Předně je to brada vystupující ze širokého dosti plochého obličeje, jemná linie nosu, úzká linie úst s vystouplým horním rtem, velké, poněkud zešikmené zapadlé oči, ukazující na rasový typ lidí dodnes častý v oblasti Zadní Indie, kteří jsou považováni za potomky hnědé rasy pocházející ze souhvězdí nám známého pod jménem Lyra, o nichž Germane hovoří také jako o Plejáďanech.

Na tváři Sfingy lze ale pozorovat dalši znak, který dosud zůstával nepovšimnut. Tímto rasovým znakem je neobvyklý tvar ušního boltce s dlouhým přirostlým lalůčkem sahajícím téměř k linii úst, jenž byl silně poškozen. Podobný tvar boltce, třebaže s kratším lalůčkem, lze pozorovat i na reliéfu kráčející Sfingy z hrobu Iufaa. Hór by podle tohoto rasového znaku byl geneticky příbuzný prastaré rasy „dlouhouchých, o nichž se zmiňují mnohé manuskripty jako o bozích, kteří v dávných časech sestoupili na Zemi ze souhvězdí Lyry.

Ukazuje se, že mnoho dlouhouchých náleželo k prazvláštní modré rase, z níž mimo jiné pocházel Osiris, Srí Kršna, Buddha, Višňu a jiní. Pozoruhodnou skutečností je, že na některých kresbách z pyramid a hrobů je i Hór vyveden v modré či zelenomodré barvě, jak je tomu například v lokalitě Tunat al Gabal.

Vedle tajemství Sfingy, které se snad alespoň částečně podařilo poodhalit, existuje další nejasnost, a to je vztah dvou osobnosti starověku – Hóra a Herma.

Jak již bylo řečeno, je Sfinga nazývána „Sešepankch Hórmakchitu“ a byla věrným zpodobněním Hóra. Hór však má více jmen a jedno, které je důležité, zní „Hórpechrad“ (řec. Hórpekratés), což přibližně označuje Hóra jako adepta nižšího stupně iniciace. Když Hór úspěšně absolvoval předepsané studium v Isidině chrámu, byl titulován „HórpechradKdyž úspěšně absolvoval následující vyšší stupeň studia, byl titulován „Hórkchitu“, což si můžeme s jistou mírou chyby přeložit srozumitelně jako akademický titul Hóra. Absolvent téže úrovně studia (mystérií) ve Východní říši byl titulován jako „myší“.

Nejvyšším stupněm iniciace, jímž musel povinně projít král ve Východní říši (říši Velkého společenství Světla) byla „mystéria Ibez“ a v Západní říši to byla „mystéria Isidina“. Obřady mystérií Isidy byly zaznamenány na bronzové desce nalezené v Alexandrii, která vešla ve známost pod názvem Bembinská deska či,Mensa Isaica“ (Deska Isidina). Studiem Isidiny desky se zabýval jezuita A. Kircher ve své knize „ Oedipus Aegyptiacus “(1652).

Mystéria Ibez byla v Egyptě známa též jako „mystéria Osiridova“. Adept úspěšně absolvující obě nejvyšší mystéria byl v Egyptě titulován hodností „ make hit u“ (znovuzrozený, ozářený Pravdou, hora Světla) a v říši Velkého společenství Světla získával titul „Velký mysť, „Ma- hátmá„Epopteia“ či „Velký iniciovaný“.

Helénští Řekové, kteří se za vlády Ptolemaiovců snažili o renesanci hermetické vědy, starobylá mystéria obnovili a pojmenovali je „mystéria Hermova“. Absolvent těchto mystérií získal právo připojit ke svému jménu titul „Hermes Trismagistos“, což znamenalo osvojení úplného vědění ve třech oborech starověké vědy: magii, theurgii a alchymii. Jako insignie s tímto titulem spojené nosil absolvent Hermovu berlu (thyrsos), kuželovitou tiáru a destičku ze zeleného skla (tavený křemen) s iniciačním slibem, která vešla do povědomí alchymistů jako „Smaragdová deska“, o níž ještě budu v jedné kapitole hovořit.

Průběh Hermových mystérií je zaznamenán na takzvané „Malé Horově stéle“, nalezené při stavbě františkánského kláštera v Alexandrii v roce 1828, kterou daroval Muhammad Ali Paša princi Metternichovi. Rovněž tato deska pochází z časů Ptolemaiovců a byla zhotovena v Alexandrijském Museionu kolem 370 př.n.l.

Systémovou analýzou a syntézou dostupných informací bylo posléze dosaženo objasnění podstaty tajemného jména „Hórmakchitu“ ve smyslu „Hór mající nejvyšší zasvěcení v mystériích Isidy a Osirise(Ibez). Jako iniciovaný v mystériích Ibez je Hór oslovován „Hórmysť, (v egyptském čtení „Hérmes“), což přejímají později i helénští Řekové. Tak se vysvětluje, že stavitelé pyramid Hór i Hermes jsou vlastně jen dvě jména jedné a téže osoby. Můžeme dost pravděpodobně konstatovat, že autorem hermetické vědy je vlastně Hór, syn Isidy a Osirise, který dospěl k nejvyššímu stupni iniciace a spojil vědu Atlantidy (Západní říše) s Theurgií Svatého Ohně v jediné a ucelené vědění starověku známé jako „Hermova věda“ či „hermetické učení“.

Toto učení zaznamenal Hór-Hermes ve 20 000 svitcích (dle Seleu- ka), či v 36 525 svitcích (dle Manetha), kdežto Kliment Alexandrijský hovoří o 42 knihách. Jamblichos upřesňuje, že 36 knih pojednávalo o vědách a oborech, které dnes řadíme k technologiím, 5 knih se zabývalo lékařstvím a poslední kniha, jejíž titul zněl „Kniha Mistra tajného chrámu(Kniha Mistra skrytého vědění) podrobně popisovala proces mystéria znovuzrození zvaného ,JKrálovská cesta ze Tmy do Světla“.

Seleukos zaznamenal, že svitky, či spíše listy byly zhotoveny z tenkých zlatých fólií pokrytých tvrdou a pružnou bílou vrstvou, do níž se vpisovaly či ryly znaky, číslice a písmena. Popsané fólie se řadily a spojovaly v jednu soustavu podobně, jakje tomu u dnešních knih.

Jedna informace pocházející z blíže neurčeného hebrejského či fénického zdroje tvrdí, že v zemi Mizraim (Egyptě) měli kněží mennoferského chrámu v opatrování vzácný artefakt pocházející přímo z rukou Thowta či Herma, jímž byla kniha tvořená 78 zlatými fóliemi se znaky a čísly vyrytými na tvrdém povlaku pokrývajícím fólie. Text této knihy měl být údajně vysekán do několika kamenných sloupů v posvátném jazyce, který do běžného jazyka přeložil Agathodaemon a manuskripty byly uloženy v knihovně Osiridova chrámu v Abydu (Synkellos: Chronicon Vetus, 1.97). Tyto Thowtovy kamenné stély údajně na vlastní oči viděla řada historiků (Solón, Pythagoras) a dva z nich v Sýrii údajně viděl také Josephus Flavius v roce 37 n.l. (Antiquit. Judaic. 1. kniha, 2,3). Není ale jisté, zda šlo o kopie či Thowtovy stély odvezené jako kořist z Egypta.

V souvislosti s iniciací Hóra-Herma a formulací hermetické nauky se objevuje i hermetická symbolika. Symbolem dokonalé hermetické vědy se stává stylizovaný obraz pyramidy (trojúhelník) s vepsaným hieroglyfem „meh Utchať, který je znám pod názvem Horovo Oko, či Oko posvátného sokola, nebo jen Oko (Kniha mrtvých I.e,CXL). Pozadí pyramidy bylo sytě modré nebo černé, hieroglyf byl vyveden ve zlaté barvě. Skrytý význam tohoto hermetického symbolu je vykládán jako spojení duchovní moci Slunce a Luny, přeneseně spojené vědění říše Velkého společenství Světla (Synů Slunce, Suernů) a vědění Atlantidy (synů Luny, Toltéků). Ve své podstatě byl hieroglyf Utchat především symbolem nastoleného míru mezi donedávna znepřátelenými dynastiemi Lyry a Orionu.

Pokud bylo Oko používáno jako amulet, bylo zhotoveno z různobarevných drahokamů tak, aby bylo podobné sokolímu oku. Hór I Icrmes byl zobrazován jako král s hlavou sokola, sedící na faraónském stolci. V levé ruce držel ankch, v pravé berlu mající stylizovanou hlavu bájného Fénixe. Tradice Fénixe je velmi stará, souvisí s mýtickými kořeny dynastie Lyry a údajně symbolizuje nezničitelnost a životaschopnost stvořeného lidstva. Domnívám se, že berla byla stylizací jakéhosi technického artefaktu používaného králi a kněžími, jehož smysl a určení bylo časem zapomenuto. Patrně šlo o energetický zářič emitující intenzivní koherentní paprsek energie, tedy jakási obdoba atlantské paprskové pušky.

Na hlavě připevněný diadém je tvořen rudým (někdy zlatým) slunečním kotoučem obtáčeným tělem zlaté kobry, vztyčené ve varovné poloze. Tento diadém symbolizoval dokonalost hermetické nauky. Zobrazení ukazuje krále jako moudrého a spravedlivého vladaře, který zná veškerá tajemství světa. Pokud bylo nezbytné vladaře vyjádřit v jeho spravedlivém hněvu, byl ankch vsunut delší částí kříže do hlavy Fénixe a ve volné ruce držel důtky.

Helénští hermetici diadém Hóra-Herma přejali jako jeden z důležitých symbolů hermetické vědy zvaný „Ouroborós“ (Zlatá kobra) čí „Hórkoboros“ (Flórová kobra) s vepsanou průpovědí Hen to pan (Všeobsahující).

-pokračování-

S Ivo Wiesnerem o dějinách lidstva, o alchymii a teurgii, o tajných vědách minulosti a jiných zajímavostech z historie dávných věků /3/

Motto: Snažíš-li se proniknout do zahrady růží mudrců nemaje klíče, podobáš se člověku, který chce kráčet, nemaje nohou. Atalanta Fugiens (Michal Maier, 1618).

Moje poznámka: Vážení čtenáři, vracím se na stránkách svého webu k již tak trochu tradičnímu zveřejňování myšlenkového bohatství z knih vynikajícího českého spisovatele Ivo Wiesnera. Pro tentokráte jsem si vybral jeho knihu s názvem „Alchymie a teurgie svatého ohně“, která přináší řadu pohledů na skutečné historické události v dějinách osídlení této Země a v níž autor na základě vlastních hlubokých analýz vyslovuje i řadu zajímavých předpokladů o dějích, které mnohdy nejsou jinde v podobném rozsahu zpracovány. Tentokráte jde jen o volné využití těchto materiálů, doplněné o informace, kterých se mi v průběhu let intuitivní cestou a na základě mé praxe v magii dostalo. Věřím, že váš niterný obzor bude prostřednictvím těchto řádků výrazně obohacen o řadu poznatků, které takto ve zkratce podány byste možná jinde jen obtížně hledali.

Pokračování textu

S Ivo Wiesnerem o dějinách lidstva, o alchymii a teurgii, o tajných vědách minulosti a jiných zajímavostech z historie dávných věků /2/

Motto: Každá lidská bytost v sobě nese původní božské vědění, které je mocnější než lidský rozum i naše ideje a které bylo dříve, než naše logika. Obsahujíc sjednocení příčin a následků směřuje naše vědomí k nejvyšší dokonalosti. /O mystériích egyptských/

Moje poznámka: Vážení čtenáři, vracím se na stránkách svého webu k již tak trochu tradičnímu zveřejňování myšlenkového bohatství z knih vynikajícího českého spisovatele Ivo Wiesnera. Pro tentokráte jsem si vybral jeho knihu s názvem „Alchymie a teurgie svatého ohně“, která přináší řadu pohledů na skutečné historické události v dějinách osídlení této Země a v níž autor na základě vlastních hlubokých analýz vyslovuje i řadu zajímavých předpokladů o dějích, které mnohdy nejsou jinde v podobném rozsahu zpracovány. Tentokráte jde jen o volné využití těchto materiálů, doplněné o informace, kterých se mi v průběhu let intuitivní cestou a na základě mé praxe v magii dostalo. Věřím, že váš niterný obzor bude prostřednictvím těchto řádků výrazně obohacen o řadu poznatků, které takto ve zkratce podány byste možná jinde jen obtížně hledali.         

 Tito hnědí Lyrané, pravděpodobně identičtí se Suerny (Nagoliany, Nagasy), byli podle Germane extrémně pasivní a nebojovnou entitou, proto první etapu války démonů za vlastních velkých ztrát prohráli a byli vytlačeni do jižní Indie, přičemž ztratili i ostrov Lanku, ale usídlili se v Asámu, Barmě, Thajsku, Horním Egyptě a archipelagu Rutas – Sansára. V poslední válečné kampani byli Trigardi poraženi armádou Parašurámy a ze svých teritorií posléze vytlačeni jednak na americkou pevninu, jednak do severní Evropy.Tolik krátký přehled závažných historických událostí. Pokračování textu

S Ivo Wiesnerem o dějinách lidstva, o alchymii a teurgii, o tajných vědách minulosti a jiných zajímavostech z historie dávných věků /1/

Motto: Zbav se prachu Země, chceš-li porozumět Vesmíru. Zbav se hvězdného prachu, chceš-li naslouchat /Ivo Wiesner/

Moje poznámka: Vážení čtenáři, vracím se na stránkách svého webu k již tak trochu tradičnímu zveřejňování myšlenkového bohatství z knih vynikajícího českého spisovatele Ivo Wiesnera. Pro tentokráte jsem si vybral jeho knihu s názvem „Alchymie a teurgie svatého ohně“, která přináší řadu pohledů na skutečné historické události v dějinách osídlení této Země a v níž autor na základě vlastních hlubokých analýz vyslovuje i řadu zajímavých předpokladů o dějích, které mnohdy nejsou jinde v podobném rozsahu zpracovány. Tentokráte jde jen o volné využití těchto materiálů, doplněné o informace, kterých se mi v průběhu let intuitivní cestou a na základě mé praxe v magii dostalo. Věřím, že váš niterný obzor bude prostřednictvím těchto řádků výrazně obohacen o řadu poznatků, které takto ve zkratce podány byste možná jinde jen obtížně hledali.         

„Věda“ zvaná antropologie tvrdí, že současné lidstvo pochází z kromaňonského člověka, jehož pozůstatky a artefakty nalezené převážně v západní Evropě mají stáří přibližně 40 000 let, nálezy na americké pevnině pak jsou zhruba snad o 15 000 let starší. Podle teorie odvozené z idejí darwinistů se současné lidské rasy vyvinuly z kromaňonského člověka teprve za posledních 40 000 let. To, poměřováno z hlediska známých biologických a genetických mechanizmů, je úkol, který je velmi pravděpodobně nad síly zdejší přírody… Genetické odlišnosti rasových znaků jednotlivých částí lidstva jsou tak výrazné, že by se musely přirozenou cestou vyvíjet po statisíce či až miliony let…

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Ukázka z knihy Děti moudrých draků aneb něco málo o historii osídlení této Země /2/

Pokračujme se zveřejňováním textu knihy vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera /1933–2008/ s názvem „Děti moudrých draků“. Jistě vás zaujmou podrobnější informace o vzniku entit dnešních lidí, jejichž těla právě jako duše dnes nosíte. Ve svých článcích zabývajících se rekonstrukcí lidské psychiky jsem velmi omezen místem a nutností soustředit vaši pozornost na hlavní téma, takže v otázce původu a vzniku člověka značně zjednodušuji. Věřím, že tyto řádky s radostí přivítáte.


J. R. Tolkien: Quenta Silmarillion

Má-li člověk porozumět podstatě Zla a Dobra, smyslu zákonů Stvořitele a harmonii Universa, musí především porozumět smyslu své existence a pochopit své poslání v tomto světě. Poslání člověka uvádí více či méně zřetelně řada starých knih, nejsrozumitelněji hovoří Kniha Dhyanů (viz motto této kapitoly) a eposy ligursko-iberského původu, obsažené v Tolkienových dílech (Quenta Silmarillion). Ilúvatar (Stvořitel) dlel celý věk o samotě v zamyšlení a pak rozhodl:

Pokračování textu

Atlantida před první katastrofou před ca 800.000 lety.
Source: Theosophical Publishing Society

Ivo Wiesner: Ukázka z knihy Děti moudrých draků aneb něco málo o historii osídlení této Země /1/

Nedávno jsem dotáhl do konce zveřejňování textu knihy vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera /1933–2008/ s názvem „Národ v lénu bohů“ a můj záměr se setkal s jednoznačným úspěchem, mnozí z vás mi to dali a stále dávají najevo při osobní či elektronické komunikaci a jsem tomu opravdu rád… připomeňme si osobnost tohoto vynikajícího člověka a spisovatele, jehož dílo nedošlo v naší zemi zdaleka takové popularity, jakou si zaslouží…

Ivo Wiesner byl absolventem písecké reálky a brněnské techniky. Od roku 1958 pracoval v ústecké Spolchemii v oblasti výzkumu a rozvoje plastických hmot. Byl autorem více než 330 patentů a asi 50 odborných a vědeckých prací publikovaných v různých odborných časopisech. Zabýval se esoterikou, historií dávných civilizací, starověkými technologiemi a především skrytými dějinami českého národa. Napsal tyto knihy:

Světlo z dávných věků, Národ v lénu bohů, Předpeklí ráje, Bohové a apokalypsy, Děti moudrých draků, Rozprávění s bohy, Poutníci do země andělů, Alchymie a theurgie svatého ohně, Stezka draka, Temné mocnosti proti stezce draka a spolu s manželkou přeložili védský spis o létání Vimaanika Shaastra.

Pokračování textu

Mapa Henrica Glareana z roku 1510, o které Wiesner tvrdí že zobrazuje stav kontinentů před zhruba 115 000 lety — přesvědčivé důkazy pro toto tvrzení ale chybí.

Ivo Wiesner: Bohové a apokalypsy 2 — O Planetě X, o vzniku Země a o starých mapách: Glareanus, Hylacomylus, Caverio, Cantino, Ptolemaios, Piri Reis, W. Scott-Elliot

Navazujeme na předchozí díl Wiesnerova hledání počátku Země »


Pozn.: Jako stěžejní zdroj pro hypotézu o vzniku Země, naší Sluneční soustavy a vzniku života na Zemi uvádí Ing. Ivo Wiesner „Knihu Dhyanů“, podle jeho informací uloženou u kněží tibetského kláštera Bonn-po. Jedná se údajně o nejstarší knihu na světě. Skládá se z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam, takže k jejich porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Z těchto grafémů se později vyvinulo obrázkové, klínové a hieroglyfické písmo i čínské idiomatické znaky. Bohužel dnes je „Kniha Dhyanů“ nedostupná, takže tuto informaci nelze ověřit. Ing. Wiesner uvádí, že tato kniha podává nejpravdivější rámcový obraz událostí a jevů stvořením světa počínaje a stvořením člověka konče a dokládá to řadou tvrzení ve své knize „Stezka Draka“. Lze vysledovat i určité společné body se sumerskými záznamy, ze kterých vychází Z. Sitchin ve své 12. planetě »

Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA | This cylinder seal, VA-243 in the Berlin Near Eastern Museum, shows the sun in the center (!), surrounded by eleven orbiting bodies that include the Moon, Pluto and the yet to be recognized Planet X — Nibiru (Nimiru, Marduk, or Amanyam).
Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA | This cylinder seal, VA-243 in the Berlin Near Eastern Museum, shows the sun in the center (!), surrounded by eleven orbiting bodies that include the Moon, Pluto and the yet to be recognized Planet X — Nibiru (Nimiru, Marduk, or Amanyam).

Starobylé bonnské texty zaznamenávají, že před mnoha věky byl vzhled Země jiný než dnes. Země obíhala kolem Slunce mnohem blíže a také směr jejího otáčení kolem vlastní osy byl opačný. Proto kdysi Slunce vycházelo a zapadalo na východě. Dny byly kratší a podnebí bylo subtropické s bujnou florou i početnou faunou. Poměrně blízko Země obíhala další planeta, několikanásobně větší než Země, a byla obydlená vyspělou civilizací pocházející z oblasti Plejád.

Tato planeta zářila zlatožlutým světlem, a tak byla nazvaná Zlatá planeta či Žlutá planeta. Měla ale další jména jako Tir, Maldek, Malona. O civilizaci, která tuto planetu původně obývala, není mnoho známo, snad jen to, že v čele byla bytost Og či Ogo, která je v esoterické tradici ztotožňována s Luciferem či Zářícím Hadem.

O civilizacích obývajících v téže době Zemi jsem se zmínil v předcházející kapitole. Starobylé báje vyprávějí, že Og se svým lidem se časem dostal do sporu s jinými skupinami bytostí žijícími na Zemi a spor se postupně vyostřil v dlouhé a úporné války v meziplanetárním prostoru. V těchto válkách byl lid Oga nakonec poražen a zatlačen zpátky na Maldek.

Krátce poté byla uskutečněna Lhay záměna sluncí a bezprostředně na to došlo k obrovskému výbuchu Tiru, který planetu Tir roztrhal a způsobil planetární kolaps. Příčina exploze Tiru není známa. Mohlo to být nezvládnutelné působeni slapových sil uvolněných při záměně sluncí, ale stejně dobře mohlo jít o důsledek selhání experimentů s novou zbraní připravovanou civilizací Tiru. Tir, který byl asi desetkrát větší než Země, byl roztrhán a největší troska byla vymrštěna do kosmického prostoru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu, takže troska začala obíhat kolem Slunce po velmi extrémní oběhové dráze, jejíž rovina svírá nyní s rovinou ekliptiky úhel přibližně 46°.

Délka oběhu trosky kolem Slunce je odhadována na 700–800 let a vždy jednou za 6 115 ± 50 let se přiblíží velmi těsně k Zemi. Podle zlomových struktur dna Atlantického oceánu a intenzity působení na Zemi odhaduji hmotnost této trosky na 5,8–6×1027 g, takže je srovnatelná se Zemí, která má 5,9736×1027 g.

Starověké národy o existenci této nebeské nestvůry věděly a daly ji mnoho jmen: Nimiru, Nibiru, Marduk, Amanyam a další.

Tak se Nimiru stala osudem Země a lidstva, jehož existenci a evoluci determinuje opakujícími se ničivými cykly s intervalem 6 115 let (vypočtená střední hodnota cyklu). Kdy přesně došlo k destrukci Tiru, to není zatím možné zjistit, ale máme k dispozici poměrně přesný odhad prvého ničivého úderu, kterým Nimiru postihla Zemi v roce 113 519 ± 100 př.n.l.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Bohové a apokalypsy 1

Hledání pravdy? Aneb věda, která nic neví a nahrazuje to dogmaty

Věda i náboženství mají mnoho společného, protože hledání pravdy bylo vždy podstatou všech náboženství v čase jejich jara. Hledání pravdy také je, nebo by mělo být, vždy podstatou lidské existence a činnosti. Ale je tomu skutečně tak?

Coin of Emperor Constantine I depicting Sol Invictus with the legend SOLI INVICTO COMITI, circa 315
Coin of Emperor Constantine I depicting Sol Invictus with the legend SOLI INVICTO COMITI, circa 315

Když ve 4. století prohlásil římský císař Konstantin I. (Flavius Valerius Conslantinus) křesťanství za státní náboženství, skončilo pronásledování křesťanů a byl dán počátek budování mocné síly ne-svaté církve římské (tzv. cézaropapismus znamená sloučení moci císaře a papežství v zájmu ovládání oveček). Etatizací (zestátněním) získala římská církev moc a bohatství, ale křesťanství za to zaplatilo ztrátou čistoty Kristova učení, které bylo překrouceno a přizpůsobeno potřebám a záměrům římského státu pro ovládání ovčanů » Hledání pravdy postupně upadlo v zapomenutí, protože v čase boje o moc i území byla pravda utopena v moři krve a utrpení nekřesťanských národů, především Keltů a Slovanů.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Děti moudrých draků — prolog

S nadhledem a lhostejností pohlížej na rozkoš, bolest, ztrátu i zisk, vítězství i porážky. Jsou to pouhé malichernosti tohoto světa, nepatrné kaménky na dlouhé cestě k Pravdě, které nepřežijí tvé hmotné tělo. (Sutta Nipata)

Prolog

Ti, co požadují důkazy jevů, stejně nejsou schopni je přijmout jako pravdu, ať je jakkoliv průkazná. Proto je požadavek podání důkazu pouhou výmluvou pro lenivou mysl. (Dalajláma)

Od raného mládí jsme byli vychováváni ve zdánlivém bezpečí a jistotě karteziánsko-newtonovského paradigmatu. Mnozí si ochotně osvojili aroganci materialistického světonázoru s jeho pragmatickými argumenty o všemoci hmoty. S posvátnou úctou a hlubokým obdivem pohlížíme na bizarní chrám vědy, ale uniká nám skutečnost, že je podepřen velkým množství nouzových opěr.

Statisticky významná výpověď o existenci vědomí člověka i po smrti a po zániku hmotného lidského těla

Lékaři a thanatologové dokáží dost dobře vysvětlit faktum smrti individua a výmluvně popíší i samotný proces umírání člověka. Na dotaz co je po smrti tvrdí, že „nic“. Jenže co je to „nic“? Poslední poznatky kvantové mechaniky dost přesvědčivě prokazují, že „nic“ vlastně nemůže existovat, protože v rámci Universa má i „nic“ vždy zcela konkrétní a nenulový obsah. Člověk se ale skládá z hmotného těla a nehmotné entity, která je nepřesně pojmenována jako „vědomí“. Biologické interpretace kvantové mechaniky vedou k poznání, že „vědomí je zcela specifickou formou energie, jejíž podstata nám ale stále uniká. Tvrzení vědců, že po smrti člověka již není „nic“, není tedy pravdivé, ale jde zřejmě pouze o jedno z mnoha mylných dogmat materialistické filozofie.

Pokračování textu

gospel-thomas.net-cover

ETICKÝ KODEX ČLOVĚKA a pár slov o tom, jak ho naplnit činy aneb Kristova úzká Cesta do království Otce /3/

Seznamujeme se zde již v třetím pokračování » s textem etického kodexu člověka, který pro vás zpracoval český spisovatel a vizionář Ivo Wiesner. Tento kodex nese v sobě souhrn informací o tom, co a jak by měl znát a respektovat člověk, žijící právě tady a teď  na planetě Zemi, aby se přiblížil se cíli svých inkarnací — znovuzrození se v duchu a definitivnímu odchodu k životu do světů vyšších vibračních rovin bez nutnosti dalších inkarnací na této Zemi. Při příležitosti začtení se do tohoto věky prověřeného kodexu si povíme i tentokrát něco o tom, co ho může vhodně doplnit. Totiž něco o tom, jak tento etický kodex v dnešních podmínkách naplnit konkrétními skutky.

Pokračování textu

ETICKÝ KODEX ČLOVĚKA a pár slov o tom, jak ho naplnit činy /2/

V první části » jste se začali seznamovat s textem etického kodexu člověka, který pro nás všechny připravil na základě dlouholetého studia starých dochovaných písemných materiálů český spisovatel a vizionář Ivo Wiesner. Souhrnně dal dohromady soubor informací o tom, co a jak by měl člověk, žijící v dané inkarnaci na této planetě znát a respektovat, aby naplnil smysl svého pobytu zde a přiblížil se cíli svých inkarnací — znovuzrození v duchu a odchodu k životu do světů vyšších vibračních rovin. Z jeho podání je zřejmé, že veškeré tyto informace byly na Zemi přítomny již v dávné minulosti a byly známy našim předkům. Příčinou  jejich „zapomnění“ a dnešní neznalosti ze strany lidstva je především to, že si před mnoha staletími uzurpovala monopol na duchovní vedení  lidstva ta proslulá parta Satanových pohůnků ve Vatikánu a dodnes řádí mezi námi jak černá ruka.

Pokračování textu

ETICKÝ KODEX ČLOVĚKA a pár slov o tom, jak ho naplnit činy /1/

Český spisovatel Ivo Wiesner nám daroval svou prací na řadě svých knih nesmírné hodnoty svého ducha. Osobně si jeho práce velmi vážím, protože jeho závěry ze studia pramenů z tohoto světa i z channelingových zdrojů velmi dobře korespondují s těmi, kterých se za mého života dostalo mně osobně. Podívejme se dnes spolu na jeho pohled na to, jak by měl člověk na Zemi žít, aby byl jeho život v souladu se zákony Univerza /chcete-li: zákony božskými/ a naplnil tak své osobní poslání. Spisovatelův originální a pronikavý vhled do spleti dějů v našem bezprostředním okolí, kterému dnešní člověk diky dokonalé dezinformační masáži bohužel naprosto většinově nevěnuje žádnou pozornost, si rozvineme a doplníme o to, co i v těchto pramenech chybí a proto vám to ani Ivo Wiesner nemohl předat. Doplníme si to /již po kolikáté/ i o mé poznámky, týkající se způsobů konkrétní realizace zásad etického kodexu v jeho textu uvedených.

Tentokráte si představíme souborný text tohoto tzv. „etického kodexu člověka“. Tento kodex v režii Ivo Wiesnera obsahuje informace o stvoření člověka, jeho údělu a poslání dle záměru Stvořitele tak, jak je tento skvělý český badatel v dávné historii lidstva našel a extrahoval z řady starých textů, které měl možnost prostudovat. Informuje nás v tomto kodexu, že člověk  byl stvořen  jako polydimenzionální / v mé terminologii multidimenzionální / bytost jinými vyššími bytostmi po božské linii shora podobně jako ony byly stvořeny dříve těmi ještě vyššími. Uvádí, že nejvyšší částí polydimenzionální bytosti zvané „dnešní člověk“ / a tedy jedině skutečně „živou“ částí člověka v pravém slova smyslu / je sekvence samotného Stvořitele a Božské Matky, která byla při stvoření do něj vložena a proto je jejich přímým potomkem / vlastní tedy božskou jiskru, je jako původně zvířecí člověk spojen s člověkem duchovním /.

Pokračování textu

Poutníci do země andělů aneb něco málo o historii předků Slovanů a jejich příchodu do Evropy. Jak s tím souvisí Thand Avesta a zoroastrismus?

Pokračuji v programu vašeho seznámení s dílem vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera /1933–2008/, tentokráte knihy s  názvem Poutníci ze země andělů. Připomeneme si tak osobnost tohoto vynikajícího člověka a spisovatele, jehož dílo se zabývá dávnou historií slavných předků našeho národa a je protiváhou západně pojaté historiografické verze existence Slovanů v Evropě jako jakéhosi „omylu“ dějin, se kterým se naši nejbližší sousedé, Germáni již několikráte pokusili po dobrém i po mnohem méně dobrém razantně vypořádat. A snaží se o to dodnes.

Pokračování textu

Národ v lénu bohů — historická úloha českých zemí, Moravy a Slezska jako nového duchovního centra světového vývoje pro příští staletí /VIII/

Pokračujeme s knihou vynikajícího českého autora Ivo Wiesnera „Národ v lénu Bohů“ »

Ostatně tentýž princip nacházíme u mnoha starých, ale i nedávných národů. Několik rodin tvořilo rod, v jehož čele stál obvykle nejstarší a nejmoudřejší praděd či děd, jehož rozhodnutí nad členy rodu nemělo odvolání. Každý rod měl svůj rodový znak — totem, obvykle stylizovanou podobu váženého zvířete, rostliny, hvězdy, či jiného jevu. Někdy se stávalo, že rod postupně přijal i totemové jméno významného předka. Řadou rodů byl tvořen kmen, v jehož čele stál obvykle druid zrozený z jeho středu, který se opíral o kmenovou radu složenou z náčelníků jednotlivých rodů. Kmenový náčelník měl nad kmenem neomezenou moc a plně odpovídal pouze Nejvyšší Bytosti, či prostřednictvím druidského velekněze podřízeným bohům.

Pokračování textu

Národ v lénu bohů — vaši předkové se po tisíciletí bránili germanizaci! A teď vás ten grázl Sobotka a spol. chtějí islamizovat! Jste hodni odkazu svých předků nebo mu to dovolíte? /VII/

Byli naši předkové údajní pohané či barbaři, za jaké je po dlouhá staletí neprávem označuje katolický klér » a jím inspirovaní historici hrající na germánskou notu?

Pojem „barbaři“ byl použit již Řeky původně pro všechny národy, jejichž řeči Řekové nerozuměli. Později tento termín nabyl až pejorativního významu zdůrazňujícího civilizační nevyzrálost a méněcennost některých etnik projevující se hrubostí, krutostí a nevzdělaností.

Od Řeků toto pojetí v podstatě převzali i Římané, kteří již za barbary považovali všechny národy a etnika neřímského původu, přestože mnohé z nich neměly o nic horší kulturu než Řím samotný. Příkladem mohou být především Keltové. Když křesťanská církev římská získala koncem 4. století n. l. rozhodující vliv v západní části rozpadající se Římské říše, vytvořila si velmi pevný ideologický a mocenský klíč k ovládnutí vytvářející se mocné říše germánských Franků.

Tím začíná usilovné a cílevědomé pronásledování (prý) „pohanů“, tedy národů a etnik ideu falešného západního křesťanství » nevyznávajících. Katolický klérus úzce spojený s franckými panovníky začíná používat ideu křesťanství jako zásadní ideologické zdůvodnění expanze francké říše do původního keltského a slovanského prostoru.

Začíná období násilného šíření západního FALEŠNÉHO římsko-katolického křesťanství » „ohněm a mečem“, především do prostoru obsazeného západními a přímořskými Slovany.

Pokračování textu

ceskekorunovacniklenoty-cz5

Národ v lénu bohů — český národ se stává předmětem zotročujícího přechodu na katolickou křesťanskou víru /VI/

Jestliže tak podrobně hovořím o Libuši, bylo by chybou nezmínit se také o skvělém pokladu, který přináší věnem rodu Přemyslovců. Traduje se, že tento poklad je dosud skryt v hloubi Vyšehradu a spolu s duhově zářícím zlatým trůnem v budoucím čase jednou vyjde na povrch. Věnná část pokladu byla přemyslovskými panovníky dále rozmnožována.

Pokud někdy panovník v nouzi část pokladu vyzvedl, tak desetinásobek brzy vrátil. Mnoho cizích králů a dobrodruhů se tento poklad snažilo získat, ale bez úspěchu. Místo jeho uložení vešlo do hrobu spolu s posledním Přemyslovcem zrozeným „po meči“. Jak úžasný to musel být asi poklad, můžeme stěží odhadnout z velikosti, vzácnosti a čistoty drahých kamenů, zasazených v korunovačních klenotech českých králů, které prý byly z přemyslovského pokladu pro tento účel kdysi vyzvednuty.

Nejprve pro Václavovu korunu, z níž byly převzaty i do korunovačních klenotů krále českého a římského Karla, toho jména čtvrtého. Jedná se o skupinu obrovských spinelů, rubínů a safírů, vesměs pocházejících z Orientu, i když je možné, že některý ze safírů pochází z Jizerských hor od Safírového potoka.

Jistě mnohého čtenáře napadne, odkud Liban věnný poklad získala. Je pravděpodobné, že to byla část pokladu vyšehradského nemethonu, která byla dána i věnem novému budoucímu národu, pokud se nejednalo o celý poklad svatyně. O značném stáří drahokamů svědčí mimo jiné i prastarý a nepříliš dokonalý způsob opracování do nepravidelných „muglí“. Tak tvrdé a houževnaté kameny jako jsou rubíny a safíry se musely starým mistrům brusičům opravdu obtížně opracovávat.

Tuto vysoce kvalitní repliku vyrobil jeden z nejlepších českých zlatníků a výtvarníků – Jiří Urban. Foto: ceskekorunovacniklenoty.cz
Tuto vysoce kvalitní repliku vyrobil jeden z nejlepších českých zlatníků a výtvarníků – Jiří Urban. Foto: ceskekorunovacniklenoty.cz

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Soubor starých pověstí Keltů, Nýsanů a Čechů /V/

Staré pověsti zemí českých a moravských

Mnohem starší, odhadem asi z období vrcholící „halštatské éry“, je pověst o ohnivém býku, vztahující se k jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. V této jeskyni se nacházela jedna z nejdůležitějších svatyní té doby, která sloužila jednak ke slavnostnímu nastolování krále či knížete Keltů, jednak byla místem kultovního pohřbu zemřelého krále žehem.

Svatyně sama byla zasvěcena obávanému božskému oráči a dřevorubci Esuovi, který se zde často zjevoval jako bílý či zlatý býk. Byla zde i posvátná kovárna, v níž druid-kovář prastarým předepsaným způsobem vykoval pro nového krále meč, dýku, přílbici a pancíř, ale mrtvému králi naopak tuto zbroj odebíral a rituálním způsobem ji zničil. Patrně se zde konaly i pohřby žehem druidů a popel mrtvých se odevzdával lesům, loukám a potokům. Keltové, podobně jako Árjové, věřili (věděli!), že smrt je jenom „středem dlouhého života“, která otevírá brány nových poznání.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Příchod slovanských Nýsů. Keltové i Blaničtí rytíři /IV/

Nositeli a šiřiteli keltské kultury v českém, moravskoslezském a slovenském (západním) prostoru byli potomci prvé keltské vlny, která k nám dorazila někdy kolem 8. století př. n. l. Tito Keltové se usídlili na vrchovinách a v podhůří hor, v zalesněných územích horních povodí našich řek.

Keltové — původní obyvatelé území Čech, Moravy a Slezska

Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. "héroové" jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.
Keltská opuková hlava héroa ze Mšeckých Žehrovic, 3. st. př. n. l. Tzv. „héroové“ jsou synové nesmrtelných bohů s pozemskými ženami.

Byl to lid přinášející s sebou již vykrystalovanou duchovní kulturu, pevnou sociální organizaci a na svou dobu velmi pokročilé technické znalosti a dovednosti. Hlavní slovo měla kněžská elita — druidové, která dohlížela i na vojenskou a správní šlechtu. Prostý lid „ambakté“ byl veden a vychováván v duchu vysoké sociální i duchovní etiky k pracovitosti, vzájemné snášenlivosti, poslušnosti náčelníků a druidů a k uctívání bohů.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů. Dionýsos, Alexandr Veliký a Nýsové, praotcové Čechů, Moravanů, Slezanů… /III/

Dochovalo se několik verzí mýtů o Dionýsovi a já uvádím verzi, o níž se domnívám, že je v nejmenší míře zasažena mladšími vlivy: Zeus našel zalíbení v Semelé — překrásné dceři pozemského krále Kadma. Diova náklonnost, jak už to chodí, nezůstala bez následků. Při předčasném porodu Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do svého stehna (podle jiné verze do boku) a tak jej donosil místo zemřelé matky.

Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C
Naxos tetradrachmon shows Dionysos, ca. 410 B.C

Syn obdržel jméno Dionýsos, což v překladu znamená přibližně „prostředník mezi Diem a národem Nýsů“, kterýžto národ měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal a pod dohledem mudrce Siléna a nymf získal všestranné vzdělání tak, jak určil Zeus.

Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových svazů, který Árjům dával krále i vojevůdce a přední mudrce. Nýsové žili v pohádkově krásné zemi Nýsaie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem. Hlavní město Nýsa leželo na úpatí hory Méros, na kterou spolu často vystupovali a kde rozmlouvali otec se synem, tedy Zeus s Dionýsem.

Když dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal Dionýsos od otce dva hlavní úkoly: Prvým úkolem bylo dobytí a civilizování Orientu (Indie) a druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha.

Pokračování textu

Pověst dávných let, (rusky По́весть временны́х лет) se zachovala mj. v Radivilské kronice, zobrazena je ukázka 14. strany | Radziwill Chronicle, page 14: Oleg of Novgorod's campaign against Constantinople (see Rus'–Byzantine War 907).

Národ v lénu bohů — Slovanská mytologie o stvoření světa a člověka. Co je animismus a gnóze a jak spolu souvisí?

Tento text doplňuje seriál Národ v lénu bohů » Obsahuje další stopy, které nezávisle na Ivo Wiesnerovi potvrzují obrovskou duchovní úroveň Praslovanů, kterou mezi řádky můžete vyčíst i v oficiálních encyklopediích. Ačkoliv se oficiální západní „věda“ ruku v ruce s církví snaží vytvořit dojem, že Slované byli „pohané“ a „neznabozi“, opak je pravdou. Ve skutečnosti bychom mohli naše předky nazvat gnostiky — tedy těmi, kteří skutečně vědí, jak tento svět funguje a znají jeho skutečnou historii, ne tu zfalšovanou, kterou nám vnutila drakoniánská církev.

Ve skutečnosti je to tato církev, která zničila Kristovo gnostické učení o poznání sama-sebe a dodnes vede lidstvo po široké modlářské cestě do nikam — jak jsme podrobně doložili v dalších textech o historii církve na ragauian.cz » Dejme slovo encyklopedii:


Slovanská mytologie » je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích Slovanů. Vychází z tzv. proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Díky snaze katolického Západu o její likvidaci je zachována pouze ve zlomcích a v nepůvodní podobě. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu „pohanství“, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie. I přes potlačování však existuje bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů /II/

Pradědové Keltové

Víme, že část populace Hyperborejců se před kataklysmatem zachránila a odešla ve dvou kolonách na jih, ale kam ve skutečnosti odešli? Mapa nás poučí, že Lomonosovův hřbet (pravděpodobně Hyperborea) jedním koncem svého oblouku se dotýká Novosibiřských ostrovů a druhým koncem Ellesmerova ostrova, sousedícího s Grónskem.

Hyperborejci tedy mohli odcházet nejspíše přes Ellesmerův ostrov do Grónska a podél jeho východního pobřeží měli možnost přeplout na Island a odtud dále na Britské ostrovy nebo do Skandinávie. Postupovat z Ellesmerova ostrova západ ním směrem bylo zřejmě nemožné vzhledem k existenci kanadského ledovce. Druhá kolona po dosažení Novosibiřských ostrovů měla možnost volby postupu západním směrem, nebo jihozápadním směrem podél Leny, přes Sibiřskou plošinu a dále podél horských masivů Sajan a Alatau.

Západní směr byl pravděpodobně již v té době neprůchodný, protože v cestě stála hustá bažinatá tajga Západosibiřské nížiny. To vše jsou pouze předpoklady vycházející z reálné situace.

Skutečnost je taková, že od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se po obou kolonách Hyperborejských vyhnanců slehla zem. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše.

Domnívám se, maje pro to dobré důvody, že Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců.

Pokračování textu

Ivo Wiesner: Národ v lénu bohů /I/

Povězte mi, Čechové, zda víte, kým jste? Jak
sladké je jméno ráje, z něhož přicházíte?
Zákonem Nejvyššího vám úděl je dán. Zda
mu dostojíte?

Lúcíno cudná, tvůj již panuje bratr
Chraň jinocha, který přijíti má
jím končí železné plémě…
(Vergilius)

Prastará tradice říká, že na Zemi je mýtické posvátné místo, kolem něhož po dlouhých věcích vyroste město proslulé duchovní čistotou. Na konci Železného věku se v tomto městě setkají „Čistí“ (bohové s malým „b“), aby s tímto národem vstoupili do nového Zlatého věku, jak stanoví vůle Nejvyššího.

V prastarém jazyce je ono posvátné místo zváno „PRAGA ALBHA“, což znamená „Místo setkání Čistých“.

Městu pak bude dáno jméno „PRAGA“

Josef_Mathauser-Praha

Pokračování textu